2-svetova

3. krátká vítězná válka

2011-09-21T03:32:00.000-07:00

„Panebože.“ Admirál Parks zavrtěl hlavou a stále hleděl na zprávu na obrazovce. „Kdybych to neviděl, neuvěřím tomu. Jak tohle, sakra, dokázali liďáci provést, Vincente?“
„Nevím, pane.“ Capra se zvedl a začal neklidně přecházet po brífingové místnosti. „Samozřejmě si dokážu vymyslet dost různých způsobů, jak dopravit plošiny na místo; nedokážu si jen představit, jak získali maskovací systémy, aby je před námi ukryli.“
„Řekl bych, že komandér Tribeca je nejspíš na správné sto¬pe, admirále,“ ozval se Zero O’Malley. Zpravodajský důstojník odstránkoval na příslušnou pasáž Tribecova hlášení a poklepal na ni elektronickým perem. „Nemůžeme sice mít jistotu, dokud nám sem tu retranslačku nepřiveze a my ji nerozebereme na kousky, ale jeho předběžný popis rozhodné nasvědčuje spojení více technologií a Bůh ví, že objem obchodu mezi Havenem a Solárním svazem je docela slušný.“
„Jenže Svaz uvalil embargo na vývoz vojenských techno¬logií pro nás oba,“ namítl Parks a O’Malley přikývl. Vyhlášení tohoto embarga bylo jedním z účinnějších diplomatických tahů Hvězdného království, protože rozhodné zvýhodňovalo obecně vyspělejší technickou základnu Mantichory před havenskou. Bylo také značně obtížné ho dosáhnout a jen skutečnost, že Mantichora kontrolovala provoz Svazu přes vyústění Man¬tichorské křižovatky červí díry u Sigmy Draconis, poskytla ministerstvu zahraničí potřebné páky k jeho prosazení.
„Souhlasím, pane, jenže netvrdím, že to byl schválený pro¬dej technologií. Svaz je organizován na velmi volné konsenzuální bázi a některým z jeho planet se nelíbilo, jak tvrdě jsme to embargo vymáhali. Je možné, že některá z nich, nebo třeba jen ziskuchtivý výrobce případně podplacený důstojník svazo¬vého námořnictva, byla ochotna je porušit.“
„Zero může mít pravdu, pane,“ vmísil se do řeči kapitán Hurston, „ale myslím, že teď není ani tak důležité, jak to pro¬vedli, jako spíš skutečnost, že to provedli.“ Operační důstojník si prohrábl rukou vlasy a jeho hlas zněl ustaraně. „A samo¬zřejmě je tu otázka, kde ještě to provedli. Yorik není zdaleka tak kriticky významný jako jiné soustavy Aliance, což zname¬ná, že by neměl mít příliš velkou prioritu. A to dále nasvědčuje tomu, že—“
„Že to udělali podél celé hranice,“ dokončil za něj Parks zachmuřeně a Hurston přikývl.
Admirál se s křeslem zhoupl dozadu, protíral si oči a přitom si přál věřit, že se Hurston mýlí. Jenže nemohl. Jestli liďáci nasadili ty své zatracené senzorové štěnice do Yoriku, udělali to určitě i jinde.
Zaťal zuby a v duchu zaklel. Mantichora usnula na vavřínech své technické převahy a odmítala uvažovat o možnosti, že by liďáci, kteří si toho rozdílu byli také vědomi, mohli podniknout kroky k jeho vyrovnání. A on sám byl stejné zaslepený jako všichni ostatní.
„Tím se všechno mění,“ řekl konečné. „Naše - moje - víra, že admirál Rollins nemůže vědět o našem stažení z Hancocku, už nemá opodstatnění. Což znamená,“ donutil se vyslovit to přiznání vyrovnaným hlasem, „že admirál Sarnow měl celou dobu pravdu.“
Otřásl se, zhluboka se nadechl, pak nechal křeslo dopadnout na zem, spustil ruce a prohlásil:
„Dobrá, lidi. Zvoral jsem to a je na čase pokusit se to napra¬vit. Marku,“ pohlédl na Hurstona, „rozeberte důkladně všechny naše plány rozložení sil. Vyjděte z předpokladu, že liďáci sle¬dují naše rozmístění podél hranic nejméně posledních šest mě¬síců, a najděte veškerá místa v plánu, která s ohledem na tuto jejich schopnost potřebují úpravu. Zebe,“ obrátil se ke zpravo¬dajskému důstojníkovi, „vy si vezmete na starost tu retranslač¬ku, kterou sem veze Tribeca. Úplně ji rozeberte. Zjistěte o ní všechno, co jen dokážete - nejenom jak funguje, ale také všech¬no možné i nemožné o jejích součástkách a o původním vý¬robci toho zatraceného krámu. A postarejte se, aby se Tribeca dozvěděl, že mu za jeho iniciativu hodlám vyslovit pochvalu.“
Zpravodajský důstojník přikývl a Parks se obrátil ke kapi¬tánu Beasleyové.
„Thereso, svolejte videokonferenci na—“ pohlédl na chro¬nometr, „—devět nula nula. Chci tam mít všechny velitele eskader, jejich štáby a kapitány vlajkových lodí. Potom pošlete kurýrní čluny do Hancocku, Zanzibaru a na admiralitu. Všech¬ny informujte o našich nálezech a předejte pokyn admirálu Kostmeyerové, aby ihned odlétla ze Zanzibaru a setkala se s ná¬mi v Hancocku. Postarejte se také, aby kopii naší depeše pro ni obdržel pro informaci i admirál Sarnow.“
„Ano, pane.“
„Vincente,“ obrátil se Parks opět k náčelníkovi štábu, „vy se pustíte s Markem do práce na přepracování plánů, ale nejdří¬ve mi dodáte návrh nového zdejšího odřadu. Předpokládejte, že tu necháme flotilu torpédoborců a eskadru lehkých křižníků, aby hlídkovaly v soustavě... a našly zbytek těch zatracených senzorových plošin. Jestli nás liďáci celou dobu sledovali, je v současné době naší absolutní prioritou znovu soustředit síly. Takže vydejte přípravné rozkazy, abychom mohli vyrazit na cestu hned, jak skončí moje porada s veliteli eskader.“
„Ano, pane.“
„Dobrá.“ Parks položil ruce na stůl a napřímil se. „Tak se do toho dáme. A modleme se, aby ještě nebylo pozdě.“

KAPITOLA DVACÁTÁ OSMÁ
Honor zavřela na obrazovce soubor se zprávou, zhoupla se v křesle a se smíšeným pocitem úlevy a obav usrkla kakaa. Včerejší neočekávaný přílet lehkého křižníku Anubis s de¬pešemi od admirála Danislava dodal admirálu Sarnowovi (a kapitánovi jeho vlajkové lodi) nejnovější informace, jež byly admiralitě dostupné, a ty informace byly doslova děsivé. V je¬jich světle už nebylo pochyb, že LRH má v plánu zahájit útok plnou silou... a brzy.
Honor s těmito závěry souhlasila a dělaly jí dokonce větší starosti než Parksův odlet. Alespoň že Danislav potvrdil, že jeho eskadra dreadnoughtů, posílená divizí, kterou admiralita někde vyškrábala, dorazí nejpozději za dvaasedmdesát hodin. Bohužel však Danislav měl pověst taktika sice odhodlaného, ale bez fantazie... a měl vyšší hodnost než Sarnow.
Při té myšlence se ušklíbla. I se svými deseti dreadnoughty bude Danislav příliš slabý, než aby soustavu udržel proti vážnějšímu útoku. Bude potřebovat veškerou fantazii, kterou dokáže sebrat, a ona doufala, že bude mít dost rozumu na to, aby rozeznal Sarnowovy schopnosti a spolehl se na ně.
Na rozdíl od Parkse.
Znovu se ušklíbla a převalovala si na jazyku další hlt kakaa. Nimitz vydal tichý zvuk a ona se jen usmála, když zívl, střihl ušima a protáhl se na svém hradu s ocasem svinutým ve zvlášt¬ním pohrdavém gestu vyjadřujícím jeho názor na Parkse.
„Přesně to si myslím,“ řekla a zahihňala se. I když uzná¬vala Nimitzovu inteligenci, přece jen si nedělala žádné iluze o jeho schopnosti posoudit admirálovu způsobilost k velení. Samozřejmě kromě případů, kdy se jeho úsudek shodoval s je¬jím.
Usmála se sama pro sebe, pak se začala s křeslem pomalu otáčet ze strany na stranu. Její úsměv zase vybledl. Posledních několik dní od chvíle, kdy se Pavel Young zařadil mezi důstoj¬níky operačního svazu, se pro ni neslo ve znamení napětí. Do značné míry se dokázala vyhnout přímému kontaktu s ním, avšak i pouhé vědomí, že je nablízku, zastíralo její náladu čer¬nou oponou, kterou dokonce i Paul a Miky dokázali rozhrnout jen částečně. Alespoň se s ním nemusela stýkat mimo formální porady. Trochu provinile si uvědomila, že Sarnow Youngovi poskytuje nezbytné uvedení do místní situace prostřednictvím svého štábu, nikoliv jejího. Většinu brífingů tohoto druhu po¬řádala Ernie Corellová, a třebaže náčelnice štábu volila slova velmi pečlivě, tón jejího hlasu vypovídal při každé zmínce o Youngovi o jejím názoru na něj víc než objemné svazky.
Honor se zamračila, poškrábala se na nose a přemítala (zda¬leka ne poprvé), jak mohl někdo jako Young tak dlouho vy¬držet v královských službách. Viděla, že stejně jako Corellová o něm smýšlí příliš mnoho důstojníků - i mužů - než aby dokázala přesvědčit sama sebe, že její vlastní názor na něj je ojedinělý.
Vzdychla a zhoupla se v křesle. Vzhledem k potížím, které s ním měla, prozkoumala jeho zázemí důkladněji, než byla ochotna přiznat, a to, co objevila, ji odpuzovalo. Odjakživa věděla, že jistá část aristokracie (a zdaleka ne všichni patřili ke konzervativcům) je přesvědčena, že pro ně zákony neplatí, že oni jsou povzneseni nad omezení, kterými se musejí řídit pouzí smrtelníci - a Youngova rodina i mezi nimi nechvalně vynikala. Podle všech zpráv byl Pavlův otec, současný hrabě z North Hollow, stejné zkažený jako Pavel sám... a záznamy nasvědčovaly tomu, že jeho dědeček byl patrně ještě horší! Už celé tři generace jednoho rodu kráčely svou sebestřednou cestou, jako by chtěly na vlastním příkladu předvést, jak hlu¬boko může ,šlechta‘ klesnout, a nějak jim to procházelo.
Bohatství, urozenost a politický vliv, pomyslela si znechu¬ceně. Moc, kterou pokládali za tak samozřejmou, že v jejich životech neměla místo odpovědnost, která s ní kráčí ruku v ru¬ce. Moc, kterou zneužívali s tak ledabylou bezstarostností, že se jí z toho dělalo zle. Skutečnost, že takové chování odpu¬zovalo většinu jejich společenské vrstvy, před nimi neuchránila méně vlivné osoby a Honor to občas přimělo k zamyšlení nad celou společností. I v největších depresích však tvrdohlavá část její osobnosti trvala na tom, že oni tak ošklivě vyčnívají proto, že jsou to výjimky, nikoliv pravidlo.
Pokrčila rameny a v duchu se napomenula. Proč Young jednal tak, jak jednal, a jak to, že mu to prošlo, nebylo tak důležité jako následky této skutečnosti a jedna věc jí byla jasná. Paul měl pravdu; Young se jí bojí. Nyní, když věděla, co má hledat, mu to viděla na očích při oněch řídkých příležitostech, když se jí ocitl na dosah, a trochu se styděla za to, že ji tento objev těší. Ani fakt, že Young i Houseman očividně dělali, co mohli, aby v komodoru Van Slykeovi vzbudili nepřátelství vůči ní, nemohl její pochmurné potěšení pokazit - přestože by se jim to mohlo podařit, pokud bude Van Slyke ochoten jim na¬slouchat.
Znovu se chabě usmála a obrátila se k terminálu, protože myšlenka na komodora obrátila její pozornost k důležitým záležitostem. Vyvolala si schéma soustavy a současného roz¬místění operační skupiny, a když si je prohlížela, přistihla se, že si pro sebe zvolna souhlasně přikyvuje.
Admirál Sarnow za poslední zhruba týden přehodnotil rozmístění sil, a tak operační skupina už nebyla nahloučena v těsné blízkosti základny. Tam ponechal jen minonosky, pro¬tože pro ně vymyslel plán nasazení, který byl vytříbenější a bezpečnější než ten, který napadl Honor, zatímco bitevní a těžké křižníky přesunul na opačnou stranu stálice, než ležela základna, aby pokryl nejpravděpodobnější přístupové vektory od Seafordu devět.
Honor si uvědomovala, že se v tom skrývá prvek rizika. Pokud na ně ti mizerové vpadnou z opačného směru, mohou se Mantichořané ocitnout ve špatném postavení na to, aby hroz¬bě čelili, nicméně byli dost blízko, aby měli čas nepříteli pře¬hradit cestu nedaleko základny. Znamenalo by to prakticky nejméně příhodné přiblížení, protože vlečení gondol by snížilo jejich nejvyšší akceleraci na necelých 359 g a ke střetu by došlo v nebezpečně krátké vzdálenosti, nicméně předstih, který jim skýtala schopnost senzorů předávat informace nadsvětelnou rychlostí, to umožňoval. Na druhou stranu bylo nepravdě¬podobné, že by se admirál Rollins příliš snažil je přechytračit. Pokud by věřil, že má dost sil na dobytí soustavy, nesázel by na lstivost; pokud by pochyboval, že to dokáže, měl všechny důvody pro opatrnost a konzervativní přístup při jakémkoliv útoku.
Honor znovu přikývla a potom vzhlédla, když se ozval sig¬nál u dveří. Pohlédla na chronometr a pozvedla obočí - to už je tak pozdě? pomyslela si a stiskla tlačítko.
„Ano?“ řekla.
„Výkonný důstojník, madam,“ ohlásila hlídka námořní pě¬choty.
„Děkuji, desátníku. Pojďte dál, výkonný.“
Průchod se otevřel a na Honor se povzbudivé zazubila Miky Henkeová.
„Připravena na týdenní hlášení, madam?“ Henkeová vytáhla zpod paže záznamník a Honor zaúpěla.
„Jako vždycky.“ Vzdychla a ukázala na křeslo na protější straně stolu. „Posaď se a podíváme se, jak rychle se jimi doká¬žeme prokousat tentokrát.“

3. krátká vítězná válka

2011-06-20T05:42:00.000-07:00

„Komunikační laser? Od koho?“
„To je právě to, skippere.“ Prsty taktického důstojníka přesměrovávaly taktické senzory, zatímco mluvila. „Nic nevidím. Jestli je to komunikační laser, má strašně malý výkon a chytám jen občasný únik.“
„Je přerušovaný?“ Tribecovo obočí se naježilo a taktický důstojník přikývla.
„Už to mám také, pane,“ oznámil spojovací důstojník. „Nula osm osm.“ Zamračil se a pečlivě nastavil reostat. „Je to jedno¬značně komunikační laser. Chytáme jen jeho okraj. Kdybych měl hádat, řekl bych, že má nějakou mouchu ve směrovacím systému. Ne velkou - paprsek sebou jen maličko poškubává - ale stačí to, aby opakovaně lízl nás. Je také kódovaný... a ten kód nepoznávám.“
„Cože?“ Tribeca se zvedl z křesla a rychle se přesunul k tak¬tickému úseku. „Vy tam nic nevidíte, Becky?“
„Ne, pane. Ať už je to, co chce, pracuje to v tichém chodu a na pasivní senzory to je daleko. Mám přejít na aktivní?“
„Počkejte.“ Tribeca se zuřivě podrbal v obočí a na cvičení úplně zapomněl. Šíp se nacházel více než deset světelných mi¬nut od nejbližšího vyššího důstojníka. Když se bude snažit pře¬sunout odpovědnost výš, dá tomu, kdo je na druhém konci toho laseru, nejméně dvacet minut na to, aby odplul z dosahu aktivních senzorů, než se dočká nějakých rozkazů, a neměl po¬nětí, jaký ten bubák může mít vektor. Ale věděl, že to není Mantichořan - jinak by Hal dokázal identifikovat jeho kód.
Klesl zpátky do velitelského křesla a stiskl tlačítko.
„Strojovna, poručík Riceman,“ ozvalo se.
„Rici, tady je kapitán. Chystáme se na bojová stanoviště.“ Zaslechl, jak se někdo za ním na můstku ostře nadechl, ale nevšímal si toho. „Zapomeňte na cvičení. Za jak dlouho do¬kážete vztyčit klín naostro?“
„Osmdesát sekund a máte pod kotlem zatopeno, skippere,“ řekl Riceman nevzrušeně a Tribeca přikývl.
„Takže se připravte,“ řekl a pohlédl zpátky na taktického důstojníka. „Chci, abyste na můj povel svolala posádku na bo¬jová stanoviště, Becky, ale řízení palby a senzory nechtě zatím jen v pohotovosti. Ať už je to, co chce, je to na dosah komuni¬kačního laseru. Může to tedy být i v dostřelu energetických zbraní, takže nechci žádné aktivní emise, dokud nenaběhnou štíty a klín. Rozumíte?“
„Ano, pane. A co Útok, pane? Bez klínu bude snadný cíl, jestli po něm někdo vystřelí.“
„To ano, jenže kdyby ten někdo věděl, že jsme tady, přede¬vším by vůbec nevysílal, takže si myslím, že ani oni nás nemají na pasivních. Jestli se nepletu, bude mít plné ruce práce s na¬šimi mohutnými a hlučnými emisemi a nevšimne si Útoku dříve, než si tam spočítají, že se něco děje a vztyčí klín. Ale pro všechny případy, Hale,“ ohlédl se po spojovacím důstoj¬níkovi, „jakmile vztyčíme klín, navaž s ním laserové spojení a vyhlaš jim bojovou pohotovost.“
„Rozkaz, pane.“
„Dobrá, Becky. Na bojová stanoviště!“

„Kontakt!“ vykřikl taktický důstojník Alexandra, který zuřivě bušil do kláves na svém pultu. „Mám gravitorový klín, směr jedna tři šest na nula devět dva!“ „Manťácký torpédoborec osm¬náct milionů kiláků daleko, kapitáne!“
„Do hajzlu!“ Komandér Trentová uhodila pěstí do boční opěrky velitelského křesla. „Na bojová stanoviště, ale nepře¬cházet na aktivní režim! Potvrďte!“
„Nepřecházet na aktivní režim, rozkaz,“ potvrdil příjem roz¬kazu taktický důstojník současné s tím, jak se palec Jásira Ravena zabodl do tlačítka poplachového nástupu na bojová stanoviště. Zůstat v pasivním režimu znamenalo, že křižník nemůže vztyčit gravitorový klín a štíty, ale bylo alespoň vzdá¬leně možné, že ještě nebyli odhaleni, a—
„Radarový impulz!“ štěkl taktický do vytí poplachu. „Našli nás, madam!“ Odmlčel se a vzápětí vykřikl znovu: „Zjištěn druhý pohonný zdroj! Dva torpédoborce osmnáct milionů kilá¬ků daleko!“
Trentová spolkla další zaklení. V téhle vzdálenosti a směru mohli manťáci mít jen jediný důvod, proč tak náhle spustili pohon. Zatracená smůla! Proč, sakra, museli číhat zrovna tam, kde je zasáhl její komunikační paprsek?!
„Změna vektoru,“ oznámil taktický stísněným hlasem. „Pře¬cházejí na střetný kurz, madam. Zrychlení pět dva nula g.“
„Vztyčit klín.“ Trentová se obrátila na svého astrogátora. „Vypočtěte přechod, Jackie, a ihned po průchodu stěnou hyperpásma proveďte náhodnou změnu vektoru. Chci odsud vypad¬nout, hned jak naskočí generátory.“
„Rozkaz, madam. Zadávám údaje.“
„Gravitory na jmenovité úrovni, kapitáne!“
„Kormidelníku, otočte nás od nich. Přejděte na hladinu jedna dva pět a skloňte loď na levobok.“
„Rozkaz, madam. Přecházím na hladinu jedna dva pět a klo¬ním na levobok.“
Trentová se obrátila zpátky ke svému displeji a zahleděla se na zářivé tečky mantichorských torpédoborců. Sotva světel¬ná minuta; měla je přímo před nosem. Byly sice příliš daleko, než aby ji mohly napadnout - i za předpokladu, že dokázali třídu její lodě dostatečně jistě identifikovat jako nepřátelskou - ale k tomu nejhoršímu už stejně došlo.
Přiměla se opřít, sevřela ústa a zabubnovala prsty do opě¬rek. Tohle si ošklivě vypije, a ať už to skončí jakkoliv, všechny průsery v galaxii se jí brzy sesypou přímo na hlavu.

„Přešel na aktivní režim,“ ohlásila Tribekovi taktický důstojník, hlas téměř omámený silnými emocemi. „Vypadá to na lehký křižník třídy Dobyvatel, pane. Zatáčí směrem od nás.“
„Nějaká šance jej napadnout?“ V Tribekově hlasu se ozý¬vala spíš naděje než očekávání a žena zavrtěla hlavou.
„Je mi líto, pane, neužijeme si. Je daleko za dostřelem říze¬ných střel a obrací se na bok, aby nám nastavil spodní pás.“ „Sakra,“ zamumlal komandér. Sledoval svůj displej a ne¬všímal si zmatených otázek, které na něj z komunikátoru chrlil kapitán Útoku, zatímco liďácká loď se mu stále vzdalovala. Nabírala také rychlost a takhle daleko...
Gravitorový zdroj zmizel v zajiskření hyperprostorové sto¬py a Tribeca nespokojeně zamručel. Tak to by bylo k jeho stí¬hání.
„Zrušit akceleraci, kormidelníku.“ Zasunul se hlouběji do čalouněného křesla a mozek mu pracoval o závod. „Hale, po¬šlete zprávu o kontaktu kapitánu Edwardsovi se všemi údaji od Becky. Kopii pošlete admirálu Parksovi.“ „Rozkaz, pane.“
Výtah na můstku se se zasyčením otevřel, aby dovnitř vpus¬til výkonného důstojníka ve skafandru. Ten se na můstku vy¬jímal nepatřičně, protože službu konající hlídka neměla čas se převléci, a Tribeca se kysele ušklíbl, když si všiml, že výkonný má přes ruku přehozený jeho skafandr.
„Díky, Frede, ale myslím, že už je po všem.“ „Po čem všem?“ dožadoval se výkonný rozhořčeně vy¬světlení. „Doufám, skippere, že si uvědomujete, že jsme právě pokazili celé cvičení!“
„Já vím, já vím.“ Tribeca vstal a přešel znovu k taktickému úseku, aby se podíval na záznam celého toho bizarního inci¬dentu. „Co si o tom myslíte, Becky?“
„Nu,“ taktický důstojník se opřela a poškrábala se na nose, „jediná věc, kterou vám mohu říct jistě, pane, je, že byl příliš daleko, než aby mohl na palubních senzorech zachytit něco z vnitřní části soustavy. Když k tomu připojíte skutečnost, že s něčím komunikoval laserem...“ Pokrčila rameny.
„Jak by ale, sakra, mohli mít...“ Tribeca zavrtěl hlavou. Ne¬dokázal uvěřit, že by liďáci měli nějaký typ maskovaných sys¬témů, které by senzory RMN nedokázaly odhalit. Jenže jak Becky říkala, ten křižník s něčím komunikoval. A protože jeho senzory stále nic neukazovaly, hmatatelné důkazy říkaly, že mají mnohem lepší technologii maskování, než rozvědka vůbec tušila.
„Kormidelníku,“ řekl s pohledem stále upřeným na taktický displej, „zaveďte nás zpátky tam, kde jsme byli, když jsme zachytili první signál, a potom přejděte na nula osm osm. Leťte pomalu, abychom něco nepřehlédli.“
„Rozkaz pane. Zpáteční kurz.“
„Dobře.“ Zlehka položil ruku taktickému důstojníkovi na rameno. „Jestli tam opravdu něco je, půjde to sakra těžko za¬chytit, Becky. Nezkoušejte dělat žádné předpoklady o schop¬nostech liďáckých systémů. Myslete si, že to je někdo z našich, kdo nechce, abychom ho našli, a potom ho najděte.“
„Rozkaz, skippere. Jestli tam něco je, najdu to,“ slíbila a on jí stiskl rameno.
„Skippere, mohl byste mi, prosím vás, prozradit, co se to děje?“ žadonil jeho výkonný a Tribeca se navzdory svému na¬pětí zašklebil, když kapitán Útoku, dosud reptající přes inter¬kom, položil jako ozvěnou tutéž otázku. Potom zvážněl.
„Pojďte do brífingové místnosti, Frede.“ Vzdychl. „Mohu to docela dobře vysvětlit vám a komandéru Fargovi najednou.“

3. krátká vítězná válka

2011-05-25T23:43:00.000-07:00

3. krátká vítězná válka

2011-05-09T00:30:00.000-07:00

KAPITOLA DVACÁTÁ SEDMÁ
„Stále nic.“
Sir Yancey Parks znovu obešel rychlým krokem svůj vlajko¬vý můstek a členové jeho štábu se horlivě věnovali rutinním úkolům, aby se mu náhodou nepřipletli do cesty. Všichni kromě komodora Capry, který admirála pozoroval s pečlivé bezbar¬vým výrazem.
„Nesnáším čekání na to, co udělá ten druhý,“ soptil Parks.
„Nejspíš právě proto to dělají, pane,“ opáčil Capra klidným hlasem. Parks si odfrkl.
„Samozřejmě, že ano! Jenomže ani to, že to vím, mi situaci bohužel nijak neulehčuje.“ Parks přestal rázovat sem a tam a upřel pohled do holosféry. CIC ji přepnulo na astrografický režim, a tak ukazovala řídce rozeseté hvězdy v jeho oblasti velení a poslední údaje o spřátelených i nepřátelských silách. Admirál hněvivě pohodil bradou k světelné tečce Seafordu devět.
„Ten parchant přesné ví, co má v plánu,“ řekl hlasem ztlu¬meným tak, aby ho slyšel jenom komodor Capra. „Ví, kdy se chce dát do pohybu, kdy to hodlá udělat a jak to hodlá provést, a jediné co vím já, je, že ze všech těch věcí nevím ani jednu.“
Znovu zmlkl, hryzal si ret a pálila ho žáha. Začínal zjišťo¬vat, že štábní a polní cvičení, při kterých není v sázce víc než jeho pověst a kariéra, jsou jedna věc, zatímco skutečné operace jsou něco úplně jiného - jde při nich o život, a to nejen váš, ale i vašich posádek a dost možná i vašeho království.
Byl to nepříjemný objev... a přiměl ho pochybovat o vlast¬ních schopnostech.
Vzdychl a silou vůle se donutil uvolnit napjaté svalstvo. Potom se obrátil, aby pohlédl Caprovi přímo do očí.
„Měl Sarnow pravdu?“ zeptal se a komodor nejistě pokrčil rameny.
„Můj názor znáte, pane. Zneklidňuje mě, že Hancock zůstal tak oslabený, ale jestli máme zaujmout ofenzivní nebo defen¬zivní postavení...“ Znovu pokrčil rameny, tentokrát téměř bez¬mocně. „Prostě nevím, pane. Nejspíš i na mne už doléhá to čekání.“
„Ale začínáte si myslet, že měl pravdu, je to tak?“ naléhal Parks. Komodor sklopil oči, potom se zhluboka nadechl a při¬kývl.
Parks sevřel ústa, obrátil se zády ke sféře a založil ruce za zády.
„Kdyby mě někdo potřeboval, Vincente, budu ve své ubi¬kaci,“ řekl tiše a pomalu odešel z můstku.

PNS Alexandr se na další obhlídce družic Argus zvolna sunul po vnějším okraji soustavy Yorik. S ohledem na síly, které zde manťáci normálně udržovali, to měla být běžná rutina, jenomže taktický displej Alexandra teď rudě plál gravitorovými zdroji a kapitán na něj užasle poulila oči.
„Co to, sakra, je, Leo?“ zeptala se komandér Trentová svého taktického důstojníka.
„Nemám nejmenší tušení, madam,“ odpověděl taktický důstojník upřímně. „Vypadá to jako hlídky kolem operačního svazu, ale překvapuje mě, co dělají tady. Něco takového bych spíš čekal u Hancocku.“
„I já,“ opáčila Trentová kysele a ohlédla se po komandér-poručíku Ravenovi. Její výkonný měl právě službu důstojníka hlídky a seděl ve velitelském křesle uprostřed můstku, ale vě¬noval pozornost spíš kapitánovi než displejům.
„Co si o tom myslíte, Jásire?“ zeptala se ho a on jen bez¬radně pokrčil rameny.
„Myslím, že bychom měli raději přerušit sběr dat, madam,“ odpověděl opatrným tónem člověka, který dobře věděl, co tohle rozhodnutí bude znamenat pro jejich kariéry. „Je tu příliš velký provoz a operují velmi energicky. Stačí, aby se jeden z nich vyskytl na špatném místě...“
Zašklebil se a Trentová přikývla. Raven měl pravdu. Jenže přítomnost tolika manťáckých lodí naznačovala, že se v Yoriku děje něco neobvyklého, a proto pro ně byly údaje ze sítě Argus ještě důležitější. A přesně to si budou myslet i u případného vyšetřovacího soudu.
Opřela se jedním ramenem o kryt taktického displeje, za¬vřela oči a přemýšlela. Alexandru hrozí minimální riziko; nacházeli se stále vně hyperlimitu a gravitorový klín mohli vztyčit za necelé dvě minuty. Hypergenerátorům by to trvalo o něco déle - stopa po pohotovostním přechodovém poli byla jednoduše příliš silná, než aby se včas rozptýlila - nicméně Alexandr stále mohl zmizet dříve, než by se cokoliv dostalo tak blízko, aby mu to mohlo ublížit. Ne, riziko hrozilo přede¬vším samotné síti Argus. Kdyby byli odhaleni, manťáci by se jistě divili, proč lehký křižník PN čenichá takhle daleko od centra soustavy. A pokud by je něco přimělo k aktivnímu hledá¬ní, ani maskovací systémy solariánské výroby by nedokázaly plošiny spolehlivě ochránit.
„Budeme v operaci pokračovat,“ řekla konečně. „Beztak nemůžeme vztyčit klín, aniž bychom riskovali odhalení, takže jsme nuceni letět dál. Ale chci, aby lidé u senzorů měli oči na stopkách. Jestli bude v oblasti přenosu třeba jen náznak něčí přítomnosti, sběr dat přerušíme.“

Komandér Tribeca se pohodlně uvelebil ve svém velitelském křesle, a zatímco pozoroval displeje, v duchu se pochechtával a dělal dlouhý nos na kapitána sira Rolanda T. Edwardse.
HMS Šíp a dva další torpédoborce z téže divize dostaly pro toto cvičení roli útočníků a právě v tomto okamžiku Šíp a Útok pilně předstíraly, že jsou jen prázdnými děrami ve ves¬mírném prostoru, zatímco je zbytek flotily hledal. Všechny systémy byly staženy na nezbytné minimum, zatímco pasivní senzory sledovaly zbývajících devět torpédoborců a lehký křižník, který se za nimi valil v roli ,obchodní lodě‘. Za několik hodin se celý ,konvoj‘ dostane na dostřel řízených střel a sen¬zory všech těch torpédoborců byly zaměřené naprosto špatným směrem. Na oficiálním vyhodnocení výsledků se bude pár lidí ošklivě stydět, pomyslel si škodolibě.
Bylo pochopitelné vždycky možné, že se některá z dalších plechovek pro jistotu zaměří i na druhou stranu a podívá se směrem k němu, ale i tak bylo nepravděpodobné, že ho zpozo¬rují. Kdyby ho zpozorovali, musel by se dát na útěk s maxi¬málním zrychlením a doufat ve štěstí, ale to byl scénář až pro ten nejhorší případ a nevypadalo to, že by na něj došlo. Kapitán Edwards očividně usoudil, že se Tribeca se nachází po jeho vnější straně, a on mu v tom malinko pomohl. Někde tam vzadu se nacházela Léčka, třetí torpédoborec Tribekovy divize, která záměrně nechávala uniknout pečlivě zvolené úryvky falešné komunikace divize, takže byl Edwards určitě přesvědčen, že zaměřil polohu celé divize.
Tribeca se při tom pomyšlení potichu ušklíbl. Edwards je nadutý pitomec. Ani ho nenapadne, že by ho někdo mohl přechytračit, a—
„Promiňte, skippere, ale právě jsem zachytila něco zvlášt¬ního. Jako... Už je to tu zase.“
„Cože?“ Tribeca otočil křeslo ke svému taktickému důstoj¬níkovi a svraštil obočí. „Co je tam, Becky?“
„Nevím, pane. Je to jako...“ Nechala hlas vyznít do neurčita, zavrtěla hlavou a podívala se na spojovacího důstojníka. „Hale, zaměř nula osm nula na jedna dva nula. Myslím, že je to ko¬munikační laser.“
„Pracuji na tom,“ odpověděl spojovací důstojník a Tribeca se zamračil ještě víc.

3. krátká vítězná válka

2011-03-08T07:24:00.000-08:00

„Uděláme to,“ řekl Rollins prostě. Holcombe přikývl na souhlas a Čchin si viditelné oddechla, že o tom nemusí rozho¬dovat ona.
„Počkáme, co uslyšíme od ostatních sítí, pane?“ zeptal se Holcombe. Čchin neřekla nic, ale okamžité, instinktivně za¬vrtěla hlavou a Rollins v tom s ní byl zajedno.
„Ne.“ Zvedl se z křesla. „Čekáním bychom ztratili dalších šest nebo sedm dní, a jestli se do toho máme pustit, nemáme času nazbyt.“
„Ano, pane.“
Admirál chviličku přecházel sem a tam a usilovně přemýš¬lel, a potom přikývl.
„Chci, aby operační svaz byl připraven vyrazit za čtyřiadva¬cet hodin, Ede. Pošlete kurýra do Barnettu, aby zpravil admirála Parnella o našich záměrech. Měl by se tam dostat dříve, než odtamtud odletí Coastworth, takže tomu dejte pokyn, aby se s námi setkal v Hancocku. Zkonsolidujeme síly a společně vyrazíme proti Zanzibaru. Potom můžeme pokračovat dobytím Yoriku nebo Alizonu. Tou dobou už nejspíš také nasbíráme dost výzvědných informací, abychom věděli, kam Parks letěl a jak rozmístil síly.“
„Ano, pane.“
„Admirále Čchin, vaši eskadru pověřím, aby před vstupem hlavních sil do Hancocku provedla průzkum bojem.“ Čchin přikývla, nikoliv však bez překvapení: její dreadnoughty ne¬byly tak silné jako ostatní bojové eskadry.
„Nepřišel jsem o rozum, admirále,“ opáčil Rollins suše. „Va¬še lodě jsou lehčí, ale na to, aby se vypořádaly s bitevními křižníky, bohatě stačí. Když už nemůžeme dostat nic většího, chci jich alespoň vyřídit co nejvíc, než uprchnou. A pokud tam na nás čeká něco ošklivého, dokážete nabrat vyšší zrych¬lení než superdreadnoughty.“
Stručně řečeno se z případné šlamastyky dostanou rychleji než ostatní jeho lodě, pomyslel si, a když Čchin přikyvovala, spatřil v jejích očích pochopení.
„A bitevní křižníky admirála Westa, pane?“ otázala se.
„Přidělíme vám je, ale nenechávejte je letět příliš daleko před sebou. Jeho eskadra nemá plný stav, takže by neměla sama začínat boj - nechci, aby se zapletl s mantichorskou převahou tři ku dvěma, zatímco vy budete příliš daleko, abyste mu mohla pomoci.“
„Rozumím, pane.“
„Dobrá.“ Rollins si vrazil ruce zpátky do kapes. Pohupoval se na patách, díval se do holosféry a ve tváři měl tvrdý výraz.
„No nic,“ řekl nakonec, „pustíme se do toho. Musíme ještě vyřešit spoustu detailů, než vyrazíme.“
Všichni tři důstojníci se obrátili k odchodu a nechali za sebou zapnutý holotank, v jehož hlubinách tiše zářil prázdný a klidný obraz soustavy Hancock.

3. krátká vítězná válka

2011-02-09T05:24:00.000-08:00

KAPITOLA DVACÁTÁ ŠESTÁ
„Díky Bohu.“
Komandér Ogilve si konečně oddechl, když se PNS Napo¬leon vynořil z hyperprostoru a před ním zazářila hvězda sou¬stavy Seaford devět. Přísně vzato z toho byli venku už od chvíle, kdy do hyperprostoru vstoupili, avšak spánek mu kazily noční můry, v nichž se mu zjevovaly různé katastrofy, které mu mohly zabránit doručit údaje.
Pohlédl na svého spojovacího důstojníka.
„Zaznamenejte zprávu s nejvyšší naléhavostí pro admirála Rollinse osobně, Jamie. Začátek zprávy: Pane, můj nejnovější sběr dat ze sítě Argus potvrzuje úplné - opakuji, úplné - stažení mantichorské bojové stěny z Hancocku. Analýza údajů nasvěd¬čuje tomu, že zbývající síly v Hancocku se skládají nanejvýš z jedné eskadry bitevních křižníků a doprovodných jednotek. Napoleon s úplným souborem dat směřuje k setkání s vaší vlajkovou lodí, odhadovaný čas příletu—“ střelil pohledem na displej, „—dva celé dva hodiny. Ogilve konec. Konec zprá¬vy, Jamie.“
„Rozkaz, pane.“
Ogilve přikývl, opřel se a poddal se únavě. Přitom si v ži¬vých barvách představoval hemžení a rozruch, které jeho hláše¬ní zanedlouho vyvolá na vlajkové lodi admirála Rollinse. Pak uslyšel kroky a Ogilve vzhlédl ke svému výkonnému.
„Myslím si, že to našim kariérám určitě neuškodí, pane,“ poznamenal výkonný.
„Ne, to určitě ne,“ přisvědčil Ogilve bez úsměvu. Jeho vý¬konný důstojník pocházel z prominentní legislativecké vrstvy a komandér ho neměl ani trochu v lásce. A co hůř, nevěřil ani v jeho schopnosti. Jenže občas se zdálo, že v Lidovém námoř¬nictvu záleží jen na politickém vlivu, a to znamenalo, že pokud už komandér Ogilve musí svého výkonného táhnout na hřbetě, měl by raději mít dobře vyvinuté zádové svalstvo.
A jestli z toho kápne povýšení, pomyslel si kysele, když se výkonný vrátil na své stanoviště, možná s ním bude spojeno i převelení, které ho zbaví alespoň jednoho neschopného pi¬tomce.

Admirál Jurij Rollins zavrtěl hlavou, aby setřásl přetrvávající pocit tupé nevíry. Obrazy nasbírané sítí Argus se v hlavní holosféře jeho vlajkové lodi právě přehrály už potřetí.
„Tomu nedokážu uvěřit,“ mumlal. „Proč by, sakra, Parks měl dělat něco tak pitomého? To musí být past.“
„Ve vší úctě, pane, nevidím důvod, proč by to měla být past,“ namítl kapitán Holcombe. „Aby to byla past, museli by vědět o operaci Argus, a o té se dozvědět nemohli.“
„Nic není nemožné, kapitáne,“ opáčila kontradmirál Čchin mrazivě a náčelník Rollinsova štábu při tónu jejího hlasu zrudl.
„Nechtěl jsem tím říct, že by principiálně nemohli naše ptáčky odhalit, madam,“ odpověděl poněkud upjatě. „Měl jsem na mysli to, že kdyby o nich věděli, už by je vyřídili.“
„Opravdu? A co když o nich vědí a rozhodli se pro lstivost místo hrubé síly? Proč je ničit, když je mohou využít k tomu, aby nám podstrčili falešné informace?“
„To není pravděpodobné,“ bránil se Rollins téměř proti své vůli. „I kdyby jim tahle lest přinesla nějakou taktickou výhodu, rozhodně by ji více než vyvážily strategické škody, které jim síť přináší v ostatních soustavách. Ne,“ zavrtěl hlavou, „kdyby věděli, že tam je, nenechali by ji být.“
„A co když je admirál Parks zatím jediný, kdo si plošin všiml?“ nadhodila Čchin. „Jestli se o nich teprve dozvěděl, mohl se rozhodnout využít je sám za sebe a současné vyslat kurýry k velitelům jiných stanic, aby je upozornil na nebez¬pečí.“
„To je možné, ale opět nepravděpodobné.“ Rollins se od¬vrátil od displeje a zasunul ruce do kapes blůzy. „Kdyby o nich věděl, musel by nejspíš vědět také to, že pokrývají celou peri¬ferii soustavy. To znamená, že nedokáže proklouznout zpátky, aby nastražil nějakou léčku, aniž by ho senzory zachytily. A nemyslím si, že by záměrně riskoval a nechal nám otevřenou cestu do soustavy kvůli matné šanci, že by nám snad dokázal zkřížit cestu z nějakého vzdáleného postavení.“
„To nejspíš ne.“ Čchin založila paže na prsou a vyčítavě se zadívala do sféry. „V tom případě je mi záhadou, co má za lubem.“
„Myslím, že to je další důkaz, že o síti Argus neví, madam,“ prohlásil kapitán Holcombe. Podívala se na něj a pozvedla obočí a on pokrčil rameny. „Když není v Hancocku, bude nej¬spíš hlídkovat v soustavách Aliance někde v té oblasti. A pokud je tomu tak, je možné, že odkryl Hancock právě proto, že si myslí, že o tom nemůžeme vědět. Koneckonců, jedním z hlav¬ních cílů operace Argus bylo zastavit normální průzkumné lety, aby mantichorští velitelé nabyli přehnané sebedůvěry a začali dělat přesně takovéhle chyby.“
„To je pravda.“ Čchin našpulila rty a pak přikývla. „Jenom mi připadá podezřelé, že tak najednou udělal přesně to, co od něho chceme.“
„Opravdu to chceme?“ ozval se Rollins a oba podřízení se k němu překvapeně obrátili. „Sice nám to nabízí dokonalou příležitost rozdrtit Hancock, jenže to také znamená, že budeme útočit na spoustu prázdného prostoru, aniž bychom vyřadili válečné lodě. Bitevní křižníky? Pche!“ Vytáhl ruku z kapsy, pohrdavě jí mávl a zastrčil ji zpátky. „Chtěli jsme dostat bojové eskadry, ale ty jsou teď někde jinde. Na druhou stranu, jak dlouho si myslíte, že admirál Parks zůstane pryč? Admiralita mu nedovolí nechat Hancock bez ochrany dlouho, ať už má v úmyslu cokoliv, takže jestli chceme využít jeho nepřítom¬nosti, musíme vyrazit hned.“
„Bez schválení admirála Parnella?“ Čchin to vyslovila spíš jako konstatování než jako otázku a Rollins přikývl.
„Přesně tak. Dokonce i kurýrnímu člunu trvá přeprava zprá¬vy odsud k Barnettu osmnáct dní. To znamená šestatřicet dní tam a zpátky. Když budeme čekat tak dlouho, Hancock zatím určitě dostane posily.“
„Nemůžeme počkat na plánovaný termín, pane?“ otázala se Čchin a Rollins se zamračil. Harmonogram operací měl ofi¬ciálně znát jenom on a jeho štáb, nicméně Čchin přizval na¬vzdory tomu, že byla nejníže postaveným velitelem bojové eskadry pod jeho velením, protože důvěřoval jejímu úsudku. A pokud od ní chtěl nějaký přínosný názor, musela znát jeho problémy v plné šíři.
„Pochybuji,“ řekl nakonec. „Pokud admirál Parnell ne¬rozhodne o odložení, máme se dát do pohybu ode dneška za jedenatřicet dní.“
Čchin přikývla a v jejím výrazu se neobjevila ani stopa ra¬dosti z toho, že konečně zjistila datum předpokládaného zahá¬jení války.
„V tom případě máte samozřejmě pravdu, pane. Jestli na ně chceme udeřit, než se vzpamatují, nemůžeme čekat.“
„Říkal jsem od začátku, že celá ta záležitost je přecentralizovaná,“ zamumlal Holcombe. „Tak těsná koordinace operací při takových vzdálenostech je—“
„Je něco, čemu se musíme přizpůsobit,“ prohlásil Rollins maličko příkře. Jeho náčelník štábu s klapnutím zavřel ústa a Rollins pokrčil rameny. „Jsem sice nakloněn s vámi souhlasit, Ede, ale musíme vycházet z věcí tak, jak jsou.“
„Co tedy máte v plánu, pane?“ otázala se Čchin.
„Já nevím,“ vzdychl Rollins. „Předpokládám, že to závisí na tom, co je důležitější - zařízení Hancocku, nebo tamní ope¬rační svaz.“
Složil se do křesla, natáhl si nohy, zamračil se do podlahy a uvažoval o svých možnostech.
Původní plán přinášel dobrou šanci úspěchu v Hancocku. Přílet admirála Coatswortha z Barnettu měl zvýšit jeho ‚oficiál¬ní‘ stavy o více než padesát procent a manťáci by ani nevěděli, že se Coatsworth blíží, dokud by v jejich týlu nenapadl Zanzibar. S Coatsworthem za zády a se seaforským operačním sva¬zem před sebou by se tak ocitli v kleštích.
Jenže pokud je Hancock prázdný, celý plán operace mohou rovnou vyhodit přechodovou komorou. Nedá se ani určit, kde manťáci jsou a v jaké síle - alespoň dokud sběrné lodě operace Argus nedodají nové informace. Na druhé straně, Hancock je jediným mantichorským opravárenským zařízením v celém sektoru. Zbavit je možnosti oprav bude neocenitelný první krok nastávající války.
Zhluboka se nadechl a napřímil se. Holcomba a Čchin ten pohyb přiměl, aby se k němu obrátili.

Kniha-3. krátká vítězná válka

2010-10-26T03:47:00.000-07:00

„Já ještě před odchodem zaskočím na statistické a popoženu ty korelace aktivit UOP,“ řekl Saint-Just. „Vypadá to, že jste tam na něco přišla, a rozhodně neuškodí se o tom přesvědčit.“
„Dobře.“ Palmerová-Levyová se protáhla, zívla a potom se kysele ušklíbla. „Myslím, že už je trochu pozdě i na mne,“ přiznala.
„Tak jděte domů a trochu se prospěte,“ poradil jí Saint-Just.
„To taky udělám.“ Palmerová-Levyová se obrátila a poky¬nem ruky naznačila svému pobočníkovi, aby ji následoval. Oba vyšli ze zasedací místnosti a cestou k výtahům se k nim připojil i její bezpečnostní oddíl.

Výtah vyložil náčelnici Bezpečnosti a její tělesné strážce v ga¬ráži vznášedel ve čtyřstém poschodí věžáku. Kolem její li¬muzíny se hemžila parta techniků, kteří dokončovali rutinní kontrolu, aby vyloučili nepříjemná překvapení, a Palmerová-Levyová trpělivě čekala, až budou se svým úkolem hotovi. Vzpomínky na Waltera Frankela byly příliš živé, než aby se pohoršovala nad tím, jak dlouho prohlídka trvá.
„Všechno v pořádku, madam,“ ohlásil posléze vrchní tech¬nik a načmáral své jméno na podpisovou plošku záznamníku. „Můžete letět.“
„Děkuji,“ opáčila a zamířila dovnitř.
Vznášedlo vyhlíželo jako luxusní civilní limuzína a vnitřním vybavením se jí vyrovnalo, avšak bylo rychlé, mohutně pancé¬řované, opatřené podobnou výkonnou soustavou senzorů jako stroje předsunutého průzkumu námořní pěchoty a pilot byl vy¬znamenaný bojový veterán. Palmerová-Levyová se na něho usmála, když se usazovala na svém sedadle, a on uctivé kývl hlavou, počkal, až se dvířka zavřou, a nahodil turbíny a antigrav. Limuzína se bez jediného zhoupnutí zdvihla a podél rampy klouzala k vnějšímu výletovému otvoru.

„Cíl na dohled!“ zapraskal v komunikátoru šepot pozorovatelky a Usherův tým zaujal pozici nejvyšší pohotovosti. Pozorovatelka pohnula značkovačem, aby se v pasivním hledáčku objevila příď limuzíny vysouvající se z výletového otvoru, a na střeše potichu houstlo napětí.
„Značím - teď!“ oznámila úsečně a stiskla tlačítko.

Zaječel poplašný signál a pilot Palmerové-Levyové se v se¬dadle otočil. Jedním okem postřehl sinavé světélko na panelu elektronických prostředků a zbledl. „Zaměřil nás laser!“ vyštěkl.

Exploze výmetné pyropatrony vymrštila střelu Viper z výmet¬nice a ozářil střechu věžáku jako blesk. V příštím okamžiku naskočil maličký gravitor střely, urychlil ji na více než dva tisíce g a současné s tím její senzory zachytily svit laserového paprsku odraženého od vznášedla vpředu dole. Špice střely poklesla.

Pilot strhl v zuřivém pokusu o únikový manévr řízení, ale střela se už zaměřila i opticky a vznášedlo mělo příliš malou rychlost, než aby dokázalo zásahu uhnout. Pilot dělal, co mohl, ale bylo příliš pozdě i na ty nejrychlejší reakce.
Constance Pamerová-Levyová měla jediný prchavý oka¬mžik, aby si uvědomila, co se děje, a potom gravitorový klín Viperu zasáhl cíl.
Vznášedlo se rozlétlo v oblak kompozitových třísek a úlom¬ků. Nádrže s vodíkem explodovaly v oslnivě modrou ohnivou kouli a náčelnice Vnitřní bezpečnosti a její tělesná stráž se snesli na Nouveau Paris jako příšerný déšť.

Kniha-3. krátká vítězná válka

2010-06-15T01:51:00.000-07:00

Nenápadný mužíček v pracovně Roberta Pierra vůbec nevy¬padal jako lidožrout. Oscar Saint-Just byl muž mírných mravů, který nikdy nezvýšil hlas, nepil ani neklel. Měl ženu a dvě roztomilé děti a oblékal se jako drobný úředník.
Byl však prvním podtajemníkem Vnitřní bezpečnosti, zá¬stupcem Constance Palmerové-Levyové, a jeho mírný hlas poslal do zapomnění víc lidí, než on sám dokázal spočítat.
„Předpokládám, že nikdo neví, že jste zde.“ Pierre se za svým stolem pohodlné opřel a tázavě pozvedl obočí se součas¬ným pokynem ruky k prázdnému křeslu.
„Už byste mě mohl znát lépe, Robe,“ opáčil Saint-Just vy¬čítavě.
„V dané chvíli moje víra v lidi pokulhává až někde daleko za rostoucí paranoiou,“ pravil Pierre suše, ale v jeho tónu pro¬bleskl i náznak humoru a Saint-Just se usmál.
„Pochopitelně, pochopitelně,“ zamumlal. Opřel se a přehodil si jednu nohu přes druhou. „Pozval jste mě sem, předpoklá¬dám, abyste mi řekl, že věci pokračují víceméně podle plánu?“
„Podstatně více než méně. Komodor Danton provezl zbraně a raketoplány přesně podle plánu.“
„Skvěle!“ Saint-Just si dopřál další úsměv a potom naklonil hlavu ke straně. „A lidé, kteří je budou obsluhovat?“
„Cordelia Ransomová vyhledala buňky UOP, které potře¬bujeme, a vyčlenila je z normální struktury UOP. Momentálně je nechává procházet simulace, ale nehodlám jim vydávat žád¬ný skutečný materiál, dokud nebude těsné před akcí.“
„A chápe Ransomová nezbytnost, ehm, určité čistky? Její složka na VB nasvědčuje tomu, že je upřímné oddaná, Robe. Nebudeme muset zahrnout do čistky i ji?“
„Ne.“ Pierre zavrtěl hlavou a sevřel ústa. Některé nezbyt¬nosti jeho vlastního plánu jej znechucovaly. „Ona chápe, jak to musí fungovat, a jak říkáte, je oddaná. Bude ochotná přinášet oběti, aby to vyšlo, jenom se bojím, že jí za to budeme muset dát ministerstvo financí.“
„S tím se dokážu smířit,“ řekl Saint-Just.
„Já také - alespoň tak dlouho, dokud bude chápat potřebu postupného vývoje, a tu, myslím, chápe.“
„Pokud jste spokojen vy, pak já také.“ Saint-Just si zamyš¬leně přejel ukazováčkem po horním rtu. „A Constance?“
„Tahle část plánu se chystá právě teď - opět díky Cordelii,“ usmál se Pierre. „Ale ani nemusela nikoho příliš zpracovávat. Ústřední akční výbor UOP po tom nápadu skočil bez ohledu na krizi. Obávám se, že si u nich Constance po Frankelově vraždě příliš velkou popularitu nezískala.“
„Ani já ne,“ poznamenal Saint-Just klidně. „Doufám, že se v návalu nadšení nepokusí zabít dvě mouchy jednou ranou.“
„Kdybych si myslel, že by se k něčemu takovému mohlo schylovat, osobně bych zasáhl.“ Pierre zavrtěl hlavou. „Ne, Cordelia zdůrazňuje, že ,úderným oddílům VB‘ - to jest vám, Oscare – ‚je třeba poskytnout čas na to, aby si uvědomily vý¬strahu, kterou jim Lid dal’. Víte, agitace a propaganda jí jdou docela dobře. Možná bychom ji měli přemluvit, aby vzala ve¬řejnou informovanost místo financí.“
„Politické šachy nechám na vás. Já rozumím bezpečnostní práci a taktice, zato politika...“ Saint-Just pokrčil rameny a roz¬hodil rukama a Pierre vycenil zuby.
„Politika, tak jak se v Lidové republice provozovala, se brzy dost drasticky změní, Oscare. Myslím si, že v dohledné bu¬doucnosti pochopíte nová pravidla mnohem lépe, než by to vůbec kdy dokázal prezident Harris.“

Kevin Usher se tiše sunul po střeše věžáku Rochelle. Když uslyšel, že se za ním vydal zbytek jeho týmu, mimovolně se¬bou škubl. Obraz v jeho noktovizoru dodával temeni věžáku chvějivě surrealistický vzhled, ale Usher prodělal dost dlouhý výcvik v jeho používání na to, aby mu to vadilo. Starosti mu dělal nevítaný - avšak nevyhnutelný - šramot, který dělali ostatní.
Obešel poslední komín větrací šachty a zahleděl se na ote¬vřené prostranství před sebou a na okraj střechy věžáku. Oble¬čením mu škubal vítr, a to byl další důvod ke starostem. Hlavní plán úniku předpokládal volný seskok ze střechy s antigravitačními popruhy, ale takový vítr by je mohl srazit proti stěně věžáku...
Odsunul tu myšlenku stranou a vytáhl z pouzdra pistoli. Lidová námořní pěchota ho během povinné vojenské služby vycvičila dobře, a když vyhlížel člověka z VB, který hlídal tuto konkrétní střechu, měl z pulzeru v ruce příjemný a známý pocit. Tenhle úkol se mu obzvlášť nelíbil, nicméně UOP si při téhle operaci nemohla dovolit žádné svědky.
Tamhle. Usherův posílený zrak našel cíl, muž poklekl na jedno koleno a učebnicovým stylem si opřel vojenskou zbraň s dlouhou hlavní o předloktí druhé ruky. Ustálil obraz v hle¬dáčku přesně tak, jak ho to instruktoři před deseti lety učili, a stiskl spoušť.
Pětiranná dávka nevýbušných šipek prolétla mužem od VB v gejzíru krve. Neměl ani čas vykřiknout a Usher spokojeně zamručel, zatímco se sunul dál po střeše, pulzer v obouručním bojovém sevření, rozhlížel se ze strany na stranu. Podle brífingu tu sice měla být jen jedna hlídka, avšak Usher už viděl příliš mnoho operací zmařených v důsledku nesprávných infor¬mací, než aby se na to spoléhal.
Tentokrát se však zdálo, že se nemýlili, a tak mávnutím ruky přivolal ostatní. Pak přistoupil k okraji střechy, aby zkon¬troloval výhled. Perfektní, pomyslel si a obrátil se, aby se podíval, jak se zařizuje zbytek týmu.
Dva lidé z obsluhy Viperů poklekli na střechu. Ozvalo se krátké bouchnutí nastřelovací pistole, která přibila nohy pod¬stavce odpalovacího zařízení k zemi. Dva další lidé už namon¬tovali na trojnožku tubus výmetnice a naváděcí jednotku. Ruce velitelky obsluhy se jen míhaly po elektronickém záznamníku, s jehož pomocí prováděla autotest prvního ptáčka. Když za¬blikala světélka menší poruchy, zavrtěla hlavou a dala střelu stranou; spokojeně přikývla, když druhý ptáček testem prošel. Usher se vrátil ke svým odpovědnostem a mávnutím ruky poslal svůj tříčlenný hlídkový tým do stanovených pozic na obvodu. Dalším pokynem ruky k sobě přivolal pozorovatelku a ukázal na věžák na opačné straně zeleného pásu.
„Dej si pozor, abys zaměřila správnou díru,“ řekl tiše a že¬na přikývla. Vyvolala si na noktovizoru nákres budovy a za současných drobných pohybů hlavy sesouhlasila jeho obrysy s obrysem věžáku, až se polohový kurzor rozblikal přímo na jednom výletovém otvoru.
„Mám to,“ zamumlala. „Zkontrolováno, potvrzeno.“ „Tak si odpočiň. Měla by tam být ještě asi deset minut, ale možná se zpozdí.“
Žena znovu přikývla, odložila puškový laserový značkovač na parapet střechy a usadila se na zemi.
Usher věnoval další pohled obsluze Viperů. Byli připravení a nacházeli se dost daleko od okraje střechy na to, aby je při zběžném pohledu nebylo vidět. Jediné nebezpečí nyní pochá¬zelo od přelétajících strojů, a k tomu by nemělo dojít, jestli jsou jejich údaje o vzdušných hlídkách stejně přesné jako ostat¬ní informace. Jestli.
Potichu obešel svůj úsek, potom si našel koutek, kde nebyl vystaven přímému náporu větru, ale který mu skýtal volný výhled, usadil se tam a čekal.

„Takže to by bylo asi tak všechno - pokud si nevzpomenete na něco jiného, na co bychom se měli podívat, Oscare?“
Saint-Just zavrtěl hlavou a Constance Palmerová-Levyová vstala. Její štáb ji s očividnou úlevou napodobil. Jen málokdo z nich sdílel její vášeň pro pozdní noční strategické porady, nicméně když šéfka VB někoho vyzvala, aby zůstal déle, do¬tyčný se nevzpíral.

3. krátká vítězná válka

2010-06-07T02:43:00.000-07:00

Takže Parnell do Jelcinu nemohl ,vidět‘ tak dobře, jak by si přál. Možná je problém v něm samém. Zvykl si využívat podrobnější výzvědné infor¬mace, než jaké měl právo očekávat.
„Nějaká zpráva od Rollinse?“ zeptal se.
„Ne, pane.“ Perot pohlédl na časový a datový displej na stěně a zašklebil se. „Lodě zapojené do operace Argus sice nemohou dodržovat nějaký zaručený rozvrh, ale jestli létají tak pravidelně jako obvykle, měl dostat poslední dávku infor¬mací z Hancocku nejpozději včera.“
„Což znamená dalších sedmnáct dní, než ji dostaneme my,“ zavrčel Parnell.
Opřel se a začal se popotahoval za spodní ret. Sedmnáct dní bylo na čekání příliš dlouhých. Barnett ležel sto čtyřicet šest světelných let od Jelcinu, což pro superdreadnoughty zna¬menalo třítýdenní cestu, a Parnell měl k dispozici okno sotva šestadvaceti dnů. Nebude tedy moci odkládat rozhodnutí až do příchodu Rollinsova hlášení, a současně když odletí, bude se muset obejít bez tří bojových eskader admirála Ruize, které se nacházely teprve na cestě k Barnettu. Mohl by místo nich vzít dvě eskadry určené podle původního plánu rozmístění k posílení Seafordu a poslat všechny Ruizovy síly do Seafordu místo nich... jenže jestli se Ruiz opozdí, Rollinsovi se může zoufale nedostávat sil k dosažení jeho cíle.
To bylo dilema. Hlavní plán předpokládal útok na Jelcin s drtivou převahou sil, výslovně proto, aby odřízl a zničil veš¬keré tam rozmístěné manťácké jednotky jako první krok k de¬moralizaci a osekávání RMN. Jestli odtamtud Caparelli skuteč¬ně stáhl čtyři eskadry, velikost kořisti se zmenšila zhruba na polovinu - za předpokladu, že původní odhady velikosti usku¬pení sil rozmístěných v Jelcinu byly přesné - a jemu se nelíbilo, že by se měl vzdát dalších zničených cílů. Na druhou stranu by morální účinek mohl být vyšší, protože malý svaz mohl být úplně zničen bez větších havenských ztrát. A v hloubi duše skutečně dával přednost úderu proti relativně slabšímu odporu, když neměl dosud příležitost zhodnotit rozdíl technické úrovně na vlastní oči. Dostupná bojová hlášení nasvědčovala tomu, že to je přinejmenším tak zlé, jak se obával, možná ještě horší, a to v něm probouzelo pokušení co nejvíce zvyšovat početní převahu ve svůj prospěch, dokud to nebude vědět jistě.
Nejhorší bylo, že to bude znamenat v rychlosti zpřeházet celý plán operace. Jeho síly a síly ze Seafordu měly jednat koordinovaně a dát se do pohybu současně na definitivní rozkaz k útoku vydaný z Barnettu. Když se on pustí nyní do akce, válka začne v okamžiku, kdy vstoupí do prostoru Jelcinu, jenže toho ví příliš málo o situaci v oblasti Seaford-Hancock, než aby si mohl být jist, že Rollins - dokonce i s Ruizem - má dostatečnou převahu, aby mohl provést svou část plánu.
Vzdychl a znovu si pohladil spánky. Tohle byl důvod, proč vůbec přesunul svůj hlavní štáb na základnu DuQuesne, řekl si - a také důvod, proč ho prezident Harris oprávnil, aby operaci definitivně načasoval podle vlastního uvážení. Jenže on očeká¬val postupnější rozvoj, ne takovouto bleskovou změnu dostup¬ných údajů na poslední chvíli.
Na chvilku zavřel oči, potom se ostře nadechl a nechal opě¬radlo křesla napřímit.
„Půjdeme do toho,“ řekl řízně.
„Ano, pane.“ Perotův hlas se zachvěl potlačovaným vzruše¬ním, ale i on byl profesionál. „A admirál Rollins, pane?“
„Pošlete k němu kurýrní člun. Nebo raději dva, pro případ, že by se jednomu něco stalo. Vzkažte mu, že za osmačtyřicet hodin odlétáme se všemi dostupnými silami.“
„Se všemi dostupnými silami, pane?“
„Bez operačního svazu admirála Coatswortha určeného pro Seaford,“ dodal Parnell. Zamnul si bradu a přikývl. „Jestli toho odveleli tolik, nebudeme seafordský odřad vůbec potřebovat, a stejně je přečíslíme dvě ku jedné. Naopak neznáme přesnou situaci v Rollinsově sektoru. Může tam potřebovat větší sílu, než jsme původně předpokládali, a tak mu vzkažte, že jemu přidělené oddíly odletí z Barnettu, jakmile dorazí admirál Ruiz, nebo nejpozději za osm dní. Nechám zde rozkazy, aby se Ruiz připojil ke Coatsworthovi - to pro všechny případy posílí Rollinsovu bojovou sestavu.“
„Ano, pane.“ Perot si zuřivým tempem naťukával do zá¬znamníku poznámky.
„Jakmile tyhle depeše budou na cestě, vzburcujete operační úsek základny. Dám jim osmačtyřicet hodin, když to bude nut¬né, ale to jim neříkejte. Pokud to vůbec je možné, chci být připraven k odletu za čtyřiadvacet. Zajistěte, aby každá bojová eskadra dostala kopie všech našich simulací Jelcinu. Chci, aby si je cestou k cíli projížděli dopředu i pozpátku.“
„Ano, pane.“
„A zanechte výslovný pokyn admirálu Coatsworthovi, aby před svým odletem poslal kurýra k Rollinsovi. Já vím, že by to stejně udělal, ale uložte mu to oficiálně. Rollins musí znát jeho časový rozvrh - a vědět, jestli je s ním Ruiz - aby mohl koordinovat své pohyby, a nemůžeme si dovolit žádné fiasko, když už takhle měníme plány za pochodu.“
„Ano, pane.“
„Potom budeme muset informovat prezidenta. Já pro něj nahraji depeši, zatímco vy budete rozhýbávat to ostatní, a budu potřebovat dalšího kurýra, který ji dopraví na Haven.“
Tentokrát Perot pouze přikývl, zatímco si naťukával po¬známky, a admirál se usmál sevřenými rty.
„Předpokládám, že bych měl vymyslet také nějakou drama¬tickou památnou větu pro Veřejnou informovanost a historické knihy, ale ať se propadnu, jestli mě něco napadá. Kromě toho by neznělo příliš dobře, kdybych přiznal pravdu.“
„Pravdu, pane?“
„Pravda, Russele, je, že jsem v tomhle okamžiku podělaný strachy. A řekl bych, že ani Veřejná informovanost by z toho nevytloukla nic vzletného a úderného.“
„Nejspíš ne, pane... ale rozhodně to výstižně shrnuje moje pocity. Na druhou stranu...“
„Na druhou stranu, jestli jsou naše údaje spolehlivé, nachy¬táme je v nedbalkách...“ souhlasil Parnell. Zachvěl se a vstal. „Nu, i kdyby ne, měli bychom je zahlédnout včas na to, aby¬chom se stačili vypařit do hyper. Každopádně to budeme muset tak či onak zjistit.“

3. krátká vítězná válka

2010-06-03T03:10:00.000-07:00

Navzdory noční hodině vešel admirál Parnell do operačního sálu základny DuQuesne svižně. Nikdo by při pohledu na něj neuhodl, že spal necelé tři hodiny, avšak Parnell sám si byl ostře vědom své únavy. Zauvažoval - už zase - že si vezme stimulační tabletku, jenže když to udělá, už neusne. Raději napřed zkusí, co dokáže horká káva.
Komodor Perot už tam byl, a když vstoupil jeho šéf, rychle se otočil se záznamníkem zastrčeným v podpaždí.
„Doufám, že je to důležité, Russelle.“ Parnellův tón zněl žertovně jen napůl a Perot přikývl.
„Já vím, pane. Kdybych si nemyslel, že je, neobtěžoval bych vás.“ Perot mluvil klidně, ale pokynul hlavou ke straně, aby pozval admirála do jedné z brífingových místností pro přísně tajné porady, a Parnell překvapeně pozvedl obočí dříve, než se stačil ovládnout.
Perot za nimi zavřel dveře a uťal tak mumlavý šum operač¬ního sálu. Pak naťukal na záznamníku složitý kód hesla a otiskl palec na skener. Displej poslušně ožil a Perot podal záznamník beze slova admirálovi.
Parnell se při pohledu na hlavičku diplomatického sboru zamračil, potom si přečetl text a ztuhl. Klesl do křesla a jak znovu zvolna přejížděl pohledem stručné věty, cítil, že mu z mozku odplouvají závoje únavy.
„Bože můj, pane, oni to udělali,“ ozval se Perot tiše.
„Možná,“ odvětil Parnell opatrněji, nicméně i u něj se s opa¬trností svářilo nadšení. Odložil záznamník na stůl a pohladil si spánky. „Jak spolehlivý je ten zdroj velvyslance Gowana?“
„Za informace ze žádného výzvědného zdroje se nelze ab¬solutně zaručit, pane, ale zatím všechno, co nám tenhle zdroj poskytl, sedělo a—“
„Což může znamenat, že o něm vědí a pěstují si jej, aby na nás ušili nějakou velkou boudu,“ přerušil ho Parnell suše.
„To je věčný problém se špiony, pane,“ přisvědčil Perot. „V tomto případě ovšem několik dalších zdrojů jeho informace potvrzuje.“ Parnell zvedl obočí a Perot pokrčil rameny. „Když přeskočíte na další stránku za velvyslancovou depeší, uvidíte, že oba odřady Domovské flotily, o nichž se zmiňuje zpráva prvního zdroje, odlétly téměř přesně podle časového rozvrhu, který nám předal, a směr jejich letu souhlasí s jeho verzí jejich rozkazů. Gowan měl také den nebo dva na to, aby zpracoval i ostatní své kontakty, a mezi personálem námořnictva se na¬šlo pár takových, kteří si pouštěli pusu na špacír. Tři z jeho lidí - dva číšníci a jeden holič, všichni na Héfaistu - ohlásili, že zaslechli, jak si zákazníci stěžují, že mají být převeleni do Grendelsbane.“
„Jací zákazníci?“ zeptal se Parnell se zájmem.
„Mužstvo a poddůstojníci, pane - nikoliv důstojníci. A by¬li to stálí zákazníci.“ Perot zavrtěl hlavou. „Rozhodně nebyli nastrčeni jen pro tuto příležitost, takže pokud se nechceme domnívat, že manťáci odhalili celou Gowanovu síť a že jejich rozvědka přesně věděla, koho nechat před kým žvanit...“ Ná¬čelník štábu se s pokrčením ramen odmlčel.
„Hm.“ Parnell se zadíval zase dolů na záznamník. Toužil uvěřit, a současně se svými touhami bojoval. Kdyby tak byli schopni rozšířit síť Argus i do Jelcinu! Jenže na to nebylo dost času - i kdyby to nevylučovala rušná aktivita v otevřeném ves¬míru v okolí Jelcinu. Zdálo se, že Graysoňané dychtí roztavit pro účely svých orbitálních i planetárních projektů všechny asteroidy do posledního, a rozvědka námořnictva usoudila, že je příliš pravděpodobné, že by zakopli o některou ze senzo¬rových plošin, i kdyby byla sebevíc maskovaná. Tím by ovšem celá operace Argus přišla vniveč.

3. krátká vítězná válka

2010-05-25T01:38:00.000-07:00

„To ale není všechno. Nařídil nám zvýšit sázku.“ Posunul k ní přes stůl návrh rozkazu k přesunům, a zatímco si jej pro¬hlížela, zhoupl se s křeslem dozadu.
„Čtyři eskadry?“ zamumlala Givensová a nepřítomně si na¬motávala pramen hnědých vlasů na ukazováček. „To je tedy zvrat.“
„To mi povídejte - a všechno superdreadnoughty.“ Caparelli se maličko kysele usmál. „To dělá dvacet šest procent superdreadnoughtů Domovské flotily. Jestli nás čeká nějaký útok tady, zatímco budou pryč...“ Větu nedokončil a mávl rukou. Givensová našpulila rty.
„Možná, pane. Ale možná také ne. Nezůstaneme tady úplně nekrytí, a jestli liďáci skočí na naše předstírané přesuny, narazí na víc než šedesát superdreadnoughtů, o kterých si mysleli, že jsou někde jinde.“
„Já vím.“ Caparelli se ještě chvilku mračil a potom přikývl. „No dobře, dáme se do toho. Ale s tak velkou posilou bychom měli poslat dost vysokého vlajkového důstojníka.“
„Koho máte na mysli, pane?“
„Koho jiného?“ Caparellimu se zase vrátil kyselý úsměv. „Prakticky to přece nemůže být nikdo jiný než White Haven, ne?“
„White Haven?“ Givensová nedokázala zcela skrýt své pře¬kvapení. Nejenže věděla, že Caparelli a White Haven se nemají rádi, ale White Haven byl navíc v současnosti zástupcem veli¬tele Domovské flotily.
„White Haven,“ opakoval Caparelli. „Vím, že to Websterovi udělá ve struktuře velení díru, ale to udělají i eskadry, které mu bereme. A White Haven je nejen dost vysoce postavený a schopný na to, aby jim velel, ale je to také v graysonských očích náš nejpopulárnější důstojník - po Harringtonové.“
„To je pravda, pane. Ale je také výše postavený než admirál D’Orville. To znamená, že místního velitele nahradí, až tam dorazí. Nezpůsobí to problémy?“
„Pochybuji.“ Caparelli se na chvilku zamyslel a nakonec zavrtěl hlavou. „Ne, určité ne. Jsou s D’Orvillem přátelé dlouhé roky a oba vědí, jak kritická situace je. A kromě toho—“ první vesmírný lord se nevesele zašklebil, „—dá se čekat, že budou mít plné ruce práce s jinými potížemi, i když tohle nakrásně vyjde.“

3. krátká vítězná válka

2010-05-19T03:47:00.000-07:00

„To je pravda. Ale můžeme třeba dvě eskadry poslat na cvičení a další dvě oficiálně převelet do Grendelsbane a přitom provést stejný trik, o němž už Caparelli mluvil v souvislosti s D’Orvillem. Ani admirálové, kterých se to bude týkat, nemu¬sejí nic vědět, dokud po přechodu do hyper neotevřou zapeče¬těné rozkazy, a všechny štěnice, které na nás liďáci napíchli, je uvidí odlétat správným směrem podle oficiálních pokynů. Můžeš se navíc zeptat Pat Givensové, jestli si myslí, že by se zmínka o jejich pohybech mohla připojit k plánovanému úniku informací, aniž by návnada byla příliš nápadná.“
„Hmm.“ Cromarty se na druhém konci linky zamračil a v očích měl zamyšlený pohled. Představa posílení Jelcinu se mu očividně zamlouvala. Několik okamžiků uvažoval a potom přikývl. „Dobře, myslím, že to navrhnu. Ale říkal jsi, že máš několik nápadů. Které jsou ty další?“
„Jestli se nemýlím, měl by Michael Mayhew zrovna být u nás na Mantichoře. Vím, že postgraduálně studuje na Krá¬lovské koleji - neodletěl třeba kvůli té krizi?“
Premiér ztuhl, potom zavrtěl hlavou a White Haven pokrčil rameny. „V tom případě máš možnost si promluvit s dědicem protektora Benjamina, prakticky s korunním princem Gray¬sonu. Nebude to sice totéž jako vést rozhovory s jejich hlavou státu, ale rozhodně to bude naše druhá nejlepší volba.“

„...jsem si jistý, že chápete, proč jsem vás pozval, lorde May¬hewe,“ pravil vévoda z Cromarty tiše. „Všichni moji nejvyšší důstojníci se shodují, že to představuje naši nejlepší strategic¬kou volbu, ovšem nutně to znamená, že bychom váš domovský svět vystavili nesmírnému riziku. A vzhledem k časové tísni doslova není čas o tom promluvit s protektorem Benjaminem.“
Michael Mayhew přikývl. Na postgraduálního studenta vy¬padal neuvěřitelně mladě (a také mladý byl), dokonce i na Man¬tichoře. Vlastně byl ještě dost mladý na to, aby jeho tělo mohlo přijmout původní, prvogenerační kúru na prodloužení života, která byla lidem izolovaného Graysonu před vstupem do Alian¬ce nedostupná. Nyní si Cromarty tu mladou, zamyšlené zamra¬čenou tvář prohlížel a uvažoval, jestli je Grayson připraven na dlouhověkost, kterou měly jeho děti zanedlouho dostat do vínku.
„Ten problém chápu, pane,“ promluvil Mayhew nakonec.
Vyměnil si pohled s graysonským velvyslancem a pokrčil ra¬meny. „Řekl bych, že nemáme příliš na vybranou, Andrewe.“
„Přál bych si, abychom si o tom mohli promluvit přímo s protektorem,“ vyslovil obavy velvyslanec a Mayhew znovu pokrčil rameny.
„Já také, ale myslím, že vím, co by řekl.“ Obrátil se opět ke Cromartymu a zadíval se na něj zpříma. „Vaše Milosti, můj bratr věděl, do čeho jde, když se rozhodl pro spojenectví s Man¬tichorou, místo aby nechal naši soustavu pohltit Havenem -nebo ještě hůř Masadou. Vždycky jsme věděli, že až dojde na konečnou přestřelku, budeme přímo uprostřed, takže jestli by nás stejně napadli, stojí za vyzkoušení všechno, co zvyšuje naše šance na vítězství. Kromě toho,“ dodal prosté a v upřených očích mu zableskla upřímná vřelost, „vám mnoho dlužíme.“
„Takže myslíte, že bychom se do toho měli pustit?“
„Ano. Vlastně vás jakožto místodržící Mayhew a dědic protektorského úřadu formálně žádám, abyste to udělali, pane ministerský předsedo.“

„Tomu nevěřím,“ zamumlal sir Thomas Caparelli. Složil struč¬ný, hutný, ručně psaný pokyn a zasunul jej zpět do obálky s jas¬né žlutými a černými proužky označujícími tajné zprávy. Obojí pak zasunul do složky vyřízených věcí na stole a vzhlédl k Pat¬ricii Givensové. „Ani ne pět hodin a máme zelenou.“
„Opravdu?“ Také hlas Givensové zněl překvapeně a Capa¬relli vyprskl smíchem.

3. krátká vítězná válka

2010-05-11T04:10:00.000-07:00

Hamish Alexander přecházel s rukama složenýma za zády sem a tam po své brífingové místnosti na palubě HMS Sfinga, naslou¬chal hlasu ministerského předsedy z komunikátoru a mračil se.
„...a to je zhruba všechno, Hamishi. Co si o tom myslíš?“
„Myslím, Allene, že by ses mě na to neměl ptát,“ opáčil hrabě z White Havenu nedůtklivě. „Podkopáváš Caparelliho autoritu, když po mně chceš, abych se k němu vyjadřoval. Zvlášť když tímhle způsobem obcházíš oficiální kanály.“
„To je mi jasné. Naneštěstí - nebo naštěstí, podle toho, jak se na to kdo dívá - jsi můj nejlepší zdroj nezávislých názorů. Tebe a Willieho znám celé roky. Když se nemohu zeptat tebe, tak koho?“
„Stavíš mé do nepříjemné situace,“ zamumlal White Ha¬ven. „A jestli to Caparelli zjistí, nedivil bych se, kdyby složil funkci.“
„Tohle riziko rád podstoupím.“ Cromartyho hlas ztvrdl. „To, co navrhuje, se velmi blíží zradě spojence, Hamishi, a ty jsi náhodou nejen uznávaný stratég, ale i důstojník, který dobyl Endicott a definitivně uzavřel naše spojenectví s Graysonem. Znáš lidi, kterých se to týká, nejen vojenskou situaci. Řekni mi tedy svůj názor.“
White Haven zaťal zuby, vzdychl a zastavil se. Poznal roz¬kaz, když jej uslyšel, jakkoliv mu byl nepříjemný.
„Dobře, Allene.“ Posadil se do křesla před terminálem, na chvilku se hluboce zamyslel a potom pokrčil rameny. „Myslím, že má pravdu,“ prohlásil a pokřiveně se usmál, když spatřil Cromartyho překvapený výraz.
„Mohl bys to trochu rozvést?“ otázal se vévoda za okamžik.
„Jinými slovy, mám vysvětlit, proč kryji záda člověku, kte¬rého nemám rád?“ White Havenův úsměv se rozšířil a hrabě mávl rukou. „Jestli to vyjde, bude to fungovat přesně tak, jak Caparelli říká - dovolí nám to vyprovokovat první ránu a nej¬spíš je napadnout mnohem větší silou, než očekávají. Také má pravdu, že na Jelcin stejně udeří, a tohle nám poskytuje nej¬lepší šance soustavu udržet. I v nejhorším případě jim přinej¬menším uděláme pěknou díru do útočného svazu, a to je přesně ten druh bitvy, jakou potřebujeme vybojovat. Taková, která nám dává skvělou šanci na jednoznačné vítězství - které by tak brzy po vypuknutí války mělo nesmírný psychologický význam - a způsobí jim velké ztráty, i kdybychom ji prohráli. A pokud jde o Graysoňany, to jsou houževnatí lidé, Allene. Vědí, že se stali terčem v okamžiku, kdy s námi podepsali smlouvu, a stále si myslí, že to za to stálo.“
„Ale udělat to, aniž bychom je varovali...“ Cromarty větu nedořekl, ale bylo na něm vidět, že je z toho velmi nešťastný.
„Já vím,“ zamumlal White Haven a odmlčel se.
„Poslyš,“ řekl po chvíli, „právě jsem dostal několik nápadů. Za prvé bys mohl navrhnout Caparellimu způsob, jak jeho strategii ještě zefektivnit.“ Cromarty se zatvářil tázavě a admirál pokrčil rameny. „Já vím, že jsem měl námitky proti rozptýlení Domovské flotily, ale předpokládejme, že ve stejnou dobu, kdy necháme prosáknout informaci, že oslabujeme Jelcinovu hvězdu, převelíme tři nebo čtyři eskadry z Domovské flotily k D’Orvillovi jako posilu. Když si liďáci budou myslet, že jsme odveleli, řekněme, čtyři eskadry z Jelcinu, zatímco my čtyři eskadry do soustavy přidáme, budou jejich odhady našich sil ošklivé mimo.“
„A co když Domovskou flotilu sledují? Já sice nejsem admi¬rál, ale i já vím, že ani pro obchodní loď není nijak těžké roze¬znat gravitorové pohony tak velkého operačního svazu. Přitom je prakticky jisté, že určitá část ,neutrální‘ obchodní přepravy provádí aktivní špionáž pro Haven.“

Vzájemné působení více vzdálených úložišť

2010-05-09T23:59:00.000-07:00

Instalace vzdáleného úložiště je omezena na jediný systém Windows 2000 Server, co se
týká hostitelských služeb, správy disku a vzdáleného úložiště. Samozřejmě zde není
žádné omezení počtu samostatných instancí vzdáleného úložiště, které mohou běžet na
homogenní síti Windows 2000.
ČÁST I – Active Directory 80
Přesouvání dat mezi instancemi vzdáleného úložiště
a jiným vzdáleným úložištěm.
Pro přesun spravovaných dat z jedné instalace vzdáleného úložiště do jiné správce navrací
spravovaná data a přesouvá data na jiný svazek spravovaný vzdáleným úložištěm,
které spravuje tato data.
Navracení přes instance vzdáleného úložiště
Vzdálené úložiště nepodporuje navracení zástupných symbolů ze svazku, který byl
spravován v různých časech dvěma různými instancemi vzdáleného úložiště.
Kompatibilita verzí
Vzdálené úložiště neposkytuje žádnou cestu inovace produktů vzdálených úložišI od
třetích stran. Vzdálené úložiště poskytuje podmnožinu vlastností poskytovaných
v předchozích produktech vzdálených úložišI, a není proto vhodné pro inovaci systému.
Například stávající systém s více než jedním zařízením nelze inovovat na vzdálené
úložiště.

3. krátká vítězná válka

2010-05-07T06:12:00.000-07:00

S ohledem na informace, které liďáci mají o našich rutinních pohybech jinde, je docela možné, že vědí o Jelcinu víc, než by se nám líbilo, ale plán admirála Givensové nám dává přinejmenším možnost obrátit tuto skutečnost proti nim.“
Zahýbal ovladači a v maličké hvězdné soustavě nad stolem se znenadání rozzářila ještě drobnější zrnka jasně zeleného světla.
„Graysoňané po celý minulý rok svou soustavu s naší po¬mocí opevňovali, Vaše Milosti. K úplnému dokončení nám toho ještě hodně schází, ale jak vidíte, značně jsme pokročili, a samotný Grayson je už dobře chráněný orbitálními pev¬nostmi. Jsou sice podle našich měřítek malé, protože to jsou pozůstatky graysonsko-masadské studené války, ale je jich hodně, prošly rozsáhlými opravami a zdokonalením a byly vy¬zbrojeny těžkými zbraněmi. Graysonské námořnictvo můžeme v současnosti považovat za ekvivalent přinejmenším těžkého operačního svazu našeho námořnictva - na sedmnáctiměsíční úsilí a s ohledem na jejich výchozí technickou úroveň to je úžasný výkon - a Druhá flotila admirála D’Orvilla je velmi silná formace. Vzato kolem a kolem, pane, stalo se z této sou¬stavy vynikající místo na to, aby si o ně útočník vylámal zuby.“
„Jenže také čirou náhodou patří svrchovanému spojenci Hvězdného království, admirále.“ Cromartyho hlas zabarvovaly obavy a víc než jen náznak nesouhlasu. „Navrhujete, abychom záměrně přilákali nepřátelský útok na jednoho z našich přátel - aniž bychom to s ním konzultovali.“
„Důsledky svého návrhu si plně uvědomuji, Vaše Milosti, nicméně se obávám, že jsme dospěli do situace, v níž už ne¬máme čas na konzultace. Jestli má admirál Givensová pravdu - a já si myslím, že má - liďáci odpočítávají čas podle rozvrhu, který mohli zdokonalovat celé roky. My sice máme obranné plány, ale dovolit jim začít válku podle jejich podmínek a v do¬bě, kterou si sami vyberou, je krajně nebezpečné. Pokud je to vůbec možné, musíme dosáhnout toho, že s ní začnou před¬časně, nebo alespoň zaútočí na cíl, který si vybereme my. K to¬mu, Vaše Milosti, jim však musíme podsunout informaci, která se jim musí dostat do rukou včas, aby mohli přehodnotit ope¬race a vyslat ze svého ústředního uzlu velení rozkazy ještě před naplánovanou hodinou H.
Klíčovou postavou plánu je jeden ze spojovacích důstojníků admirála Givensové z odboru plánování. Havenský velvysla¬nec vynaložil velkou námahu, aby ho zlákal ke spolupráci. Už pro ně pracuje déle než dva standardní roky, ale oni nevědí -doufejme - že ve skutečnosti pracuje pro admirála Givensovou. Zatím byly všechny jeho zprávy stoprocentně přesné, jenže jim předává pouze takové informace, které nám nemohou ublí¬žit, nebo o kterých oprávněné předpokládáme, že je liďáci mohou získat jinými kanály.
Takže navrhujeme, aby prostřednictvím velvyslance Gowana informoval liďáky, že nás situace kolem Talbotu znepokojila tak hluboce, že tam posíláme několik bojových eskader admi¬rála D’Orvilla jako posilu. Do Jelcinu že samozřejmé chceme vyslat náhradu, ale ne dříve než za dva nebo tři týdny. Současně pošleme pravidelnými kanály stejné pokyny admirálu D’Orvillovi. Všem se to bude jevit jako naprosto upřímně míněný rozkaz... jenže tentýž kurýrní člun poveze odlišné rozkazy pod diplomatickým krytím, které budou admirálu D’Orvillovi na¬řizovat, aby pokyny k přemístění sil ignoroval. Pokud liďáci mají v našem spojovacím úseku zdroje, o kterých nevíme, mohou takto zachytit ,oficiální‘ rozkazy jako potvrzení zprávy našeho dvojitého agenta.
Pokud je naše analýza současných operací liďáků přesná, koordinují je nejspíš ze soustavy Barnett. Jestli falešnou infor¬maci dokážeme dostat do Barnettu dost rychle, bude mít ten, kdo tam velí, k dispozici okno k útoku na Jelcin, než dorazí naše ,náhrady‘. Jenomže až tam vpadne, zjistí, že žádná z D’Orvillových lodí nikdy neodletěla.“

3. krátká vítězná válka

2010-05-06T00:02:00.000-07:00

Bohužel to nemuselo znamenat, že by se jim nedařila ope¬race jako celek. Ačkoliv přeskupení sil, kterým chtěl hrozbě čelit, nebylo zdaleka tak drastické, jak si představoval zpočát¬ku, operační svazy a eskadry stále po celém prostoru Aliance hrály ,škatule, hejbejte se‘, což v něm vzbuzovalo pocit, že je vyvedený z rovnováhy, přinucený bránit se a pasivně reagovat, místo aby se chopil iniciativy. Někteří z místních velitelů na tom byli podle všeho stejně. Každopádně dospívali k rozhod¬nutím, která z jeho celkového pohledu vypadala značné po¬chybně.
Poklepal prsty na pult a zamračil se ještě víc. Talbot a Poicters mu dělaly největší starosti, protože v jejich oblasti vy¬víjeli liďáci velkou aktivitu. Obě hvězdné soustavy ležely přímo na ráně a incidenty, k nimž v nich došlo, mohly jednoduše představovat klasický průzkum. Výzvědné akce větších usku¬pení lodí, jež během průzkumu před bojem náhodou potkala - nebo spíš převálcovala, pomyslel si zachmuřené - místní hlídky. Až na to, že jejich načasování svědčilo spíše o tom, že liďáci už měli podrobné informace.
Jelcin a Hancock mu naopak dělaly starosti tím, že v jejich oblastech nedocházelo k žádným akcím kromě původního pře¬padu konvoje u Jelcinu a záhadných chalífových ztrát v Zanzibaru. Možná tomu tak bylo proto, že na ně pohlížel jako na svá nejzranitelnější místa, nicméně klid kolem obou hvězd ho nutil k otázce, pročpak asi liďáci nechtějí, aby se těmito oblast¬mi znepokojoval.
Z rozhodnutí admirála Parkse odkrýt Hancock by se které¬mukoliv prvnímu vesmírnému lordu udělaly vředy. Chápal sice Parksovo odůvodnění, ale nebyl si úplné jistý, jestli má na věc stejný názor. Zašel dokonce tak daleko, že nanečisto sepsal depeši, v níž Parksovi nařizoval návrat do Hancocku, ale na¬konec ji neodeslal a spokojil se s tím, že nařídil admirálu Danislavovi urychlit přesun. K tradicím RMN patřilo, že admiralita neměnila rozhodnutí člověka velícího přímo na místě, pokud neměla k dispozici velmi konkrétní informace rozvědky. Jenže ty sir Thomas Caparelli neměl... a jediné, čeho měl momentálně nadbytek, byl právě nedostatek konkrétních informací.
„Oni to udělají, Pat,“ zamumlal s očima stále upřenýma na displej. „Oni to opravdu udělají.“
Bylo to poprvé, kdy to někdo z nich řekl takhle naplno, avšak Givensová jen přikývla.
„Ano, pane, udělají,“ souhlasila stejně tichým hlasem.
„Musí existovat nějaký způsob, jak jim rozhodit plány,“ zamumlal první vesmírný lord a zabubnoval prsty na pult ještě hlasitěji. „Nějak tu věc obrátit tak, aby kousla do zadku je.“
Givensová si ještě chviličku hryzala spodní ret, potom se zhluboka nadechla a znovu sáhla do displeje. Udělala z dlaně kornoutek kolem Jelcinovy hvězdy a Caparelli vzhlédl, aby se na ni přivřenýma očima podíval.
„Možná, že existuje, pane,“ řekla Givensová klidně.

„Abych se ujistil, že jsem vám správné rozuměl, sire Thomasi.“ Vévoda Cromarty mluvil velmi tiše. „Vy navrhujete, abychom LRH záměrně vyprovokovali k útoku na Jelcinovu hvězdu?
„Ano, pane.“ Caparelli se díval ministerskému předsedovi přímo do očí.
„A jaký k tomu máte důvod?“ vyzvídal Cromarty.
„V podstatě tak liďakům nastražíme past, pane.“ Caparelli si odkašlal a zapnul v zasedací místnosti pro přísně tajné porady hned vedle Cromartyho úřadovny malou holomapu soustavy Jelcin.
„V současné době představuje Jelcin naše největší soustře¬dění sil hned po samotné Domovské flotile, Vaše Milosti,“ vy¬světloval. „Udělali jsme všechno pro to, abychom naši přesnou sílu v této soustavě udrželi v tajnosti.

3. krátká vítězná válka

2010-05-04T23:40:00.000-07:00

To, co začalo jako série bleskových popíchnutí, se změnilo v řadu stále těžších úderů zasazovaných ve stále delších časových odstupech. Jistě, působilo to neohrabaně; na druhou stranu, každý stratég by se snažil zabudovat do plánů únikové body, v nichž by mohl ope¬raci v případě nutnosti přerušit. Bylo docela možné, že Pat má pravdu v předpokladu, že koordinace této etapy vychází z Bar¬nettu, jenže to ještě neznamenalo, že liďáci zůstanou u stejného uspořádání, až opravdu zmáčknou spoušť. Jakmile se do věci doopravdy dáte, nemají už únikové body smysl; pak už je to ,všechno nebo nic‘, a pokud máte představu, co chcete dělat, přejdete na nejpružnější možné schéma velení.
Pokud máte představu.
Zvolna pootáčel křeslem sem a tam. Náhle se znovu podíval na Givensovou.
„Myslíte, že až se začne střílet naostro, budou dál operovat tímto způsobem?“
„Nevím. Je to možné, když vezmeme v úvahu jejich minulé operační postupy. Uvědomte si, pane, že jsme jejich první vícesoustavový protivník. Všechny jejich předchozí operační plá¬ny se týkaly útoků řízených přímo na místě a sbíhajících se k poměrné malým cílům, alespoň z vesmírného hlediska. I ty nejlepší štáby upadají do rutiny. Mohli důsledky rozdílnosti měřítek přehlédnout.
Šlo mi ale hlavně o to, že ať už mají po zahájení střílení v plánu cokoliv, rozehrávají to pod tuhým ústředním řízením. Určitě mají podrobný operační plán pro celou dobu, až do uve¬dení hlavních sil do pohybu, a po studiu jejich předchozích tažení jsem ochotna se vsadit, že jeho součástí je i důkladný - a těžkopádný - časový harmonogram. Ale i kdybych se v tom mýlila, v této fázi budou reagovat na naše protitahy, a to s ča¬sovou prodlevou rovnou době letu do Barnettu a zpátky.“
„Za předpokladu, že neposílají rozkazy k další etapě právě teď.“
„Ano,“ souhlasila Givensová. „Ale pokud toho bodu ještě nedosáhli, možná by nebylo špatné podstrčit jim nějakou informaci, kterou bychom v téhle zpětnovazebné řídicí smyčce rádi viděli.“ „Například?“
„Já nevím,“ přiznala se Givensová. „Jenom bych ráda vy¬užila příležitosti vyhodit je z rytmu. Nechce se mi čekat, až nás převálcují podle svého časového rozvrhu. Ráda bych jimi nějak otřásla, vyvedla je z rovnováhy.“
Caparelli přikývl a stejné jako ona se znovu zahleděl do holomapy.
Oči mu automaticky zabloudily ke třem nejproblematič¬tějším místům: Jelcinu, stanici Hancock a oblasti Talbot-Poicters. Třebaže tempo a zuřivost havenské války nervů neustále rostly, Mantichora z dosavadních ostrých střetů vyšla se ctí. Ztrátu Hvězdného rytíře s celou posádkou více než vyvážilo zničení celých dvou divizí liďáckých bitevních křižníků v Talbotu, které narazily na Bellerofonta - i když k tomu došlo jen šťastnou náhodou. Stejně tak tragická ztráta celé eskadry kapi¬tána Zilwické nejen vynesla padlé důstojnici Medaili parla¬mentu za odvahu v boji, nejvyšší vyznamenání království za statečnost, ale také zachránila všechny transportní lodě kon¬voje, který bránila... a Lidové námořnictvo za ni zaplatilo lo¬děmi o téměř dvojnásobné celkové tonáži. Jiné útoky liďáků byly ovšem úspěšnější, protože ti měli výhodu momentu překvapení. A nejspíš také zatraceně dobré informace o hvězd¬ných soustavách, které měly být tajné, pomyslel si Caparelli nešťastně. V souhrnu však podle chladné a brutální logiky války převažovaly nad jejich úspěchy méně četné, zato však význam¬nější nezdary.

3. krátká vítězná válka

2010-05-02T09:22:00.000-07:00

Příjemným příšeřím Ústředního operačního sálu, známého mezi jeho uživateli jako ,Díra‘, zacvrlikal tichý signál. Admi¬rál Caparelli zvedl hlavu, aby zkontroloval hlavní displej na vzdáleném konci Díry, vyvolal si na terminálu příslušné údaje a přelétl je očima.
„Je to zlé?“ otázala se potichu admirál Givensová přes menší holomapu kvadrantu a on pokrčil rameny.
„Spíš rozčilující než vážné - alespoň myslím. Další dovnitř a zase ven v Talbotu. Pochopitelně—“ usmál se nevesele, „—ta zpráva je jedenáct dní stará. Od té doby mohly věci nabrat poněkud víc ,rozčilující spád‘.“
„Hm.“ Givensová našpulila rty a zabloudila pohledem na holoobraz před nimi. Oči měla soustředěné na něco, co viděla jen ona, a Caparelli trpělivě vyčkával, až si to srovná. Uplynulo několik sekund, potom celá minuta, zatímco naslouchal klid¬nému zvukovému pozadí Díry, až sebou nakonec trhla a přes droboučké hvězdy se zase podívala na něj.
„Nějaký nápad, předpokládám.“
„Vlastně spíš jen všeobecný postřeh.“
„Tak honem ven s tím, Pat.“
„Ano, pane.“ Věnovala mu letmý úsměv a zase zvážněla. „Právě mě napadlo - tedy, spíš mě už několik dní napadá - že liďáci jsou až příliš rozvážní.“
„Ehm?“ Caparelli se v křesle zhoupl dozadu a pozvedl obočí. „Jak to myslíte?“
„Chci říct, že se snaží o příliš jemnou koordinaci.“ Givensová mávla rukou k displeji. „Už celé týdny stupňují tlak. Zpočátku to byli jen ,záhadní‘ nájezdníci, které jsme nedo¬kázali jednoznačně identifikovat, a tam, kde jsme věděli, že to jsou liďáci, nedocházelo k žádnému boji. Potom začali aktivně obtěžovat naše hlídky. Teď pronásledují a decimují konvoje a hlídky v soustavách. Ale pokaždé, když udělají něco ostřej¬šího než předtím, začne to v jednom místě a potom se to šíří na sever a na jih.“
„A to něčemu nasvědčuje?“
„Nasvědčuje to tomu, že tlak je výsledkem konkrétních po¬kynů z nějakého ústředního uzlu velení. Podívejte se na nača¬sování, pane.“ Sáhla do holoobrazu a přejížděla prsty nahoru a dolů po hranicích. „Když budete předpokládat, že příkaz ke každé nové vlně eskalace vydali na nějakém místě padesát nebo šedesát světelných let za hranicemi Lidové republiky - jako například v Barnettu - odpovídají časové odstupy incidentů v místech po obou stranách prvního incidentu rozdílu doby letu z Barnettu tam.“
Spustila ruku, zamračila se do displeje a kousala si spodní ret.
„Takže koordinují akce z nějakého ústředního uzlu,“ souhlasil Caparelli. „Jenže to předpokládáme celou dobu, Pat. My vlast¬ně děláme totéž. Tak jak do toho zapadá, že by měli být ,až příliš rozvážní‘?“
„My neděláme totéž, pane. My rozesíláme informace a schvalujeme hrubé obrysy rozmístění sil, ale vzhledem k ča¬sovému zpoždění v komunikaci důvěřujeme místním velite¬lům, že budou jednat podle vlastního úsudku. Mně to připadá, jako by liďáci každou další vlnu aktivity autorizovali z Bar¬nettu, což by ukazovalo na obousměrné velící a řídící spojení, nejen na rozdílení informací. Oni čekají, až se doslechnou o vý¬sledku, potom pošlou rozkazy k zahájení nové fáze a zase če¬kají na čerstvé zprávy, než dají svolení k další fázi. Napodobují brontosaura - proto se nám zdá, že se celá ta záležitost rozvíjí tak neohrabaně.“
„Hm.“ Nyní bylo na Caparellim, aby se zahleděl do holomapy. Teorie Givensové rozhodně byla jedním z možných vysvětlení vzrůstající těžkopádnosti liďáků.

3. krátká vítězná válka

2010-04-30T02:57:00.000-07:00

„Aha.“ Young přešel místnost a s potlačovaným zamrače¬ním se posadil na jedno z křesel u stolu. Vždycky ho rozčilo¬valo, když se musel spokojit s nějakým nižším důstojníkem, ale uznával, že to není Housemanova chyba. „Posaďte se, pro¬sím, komandére,“ ukázal na jiné křeslo a Houseman si sedl.
Young se opřel a prohlížel si štábního důstojníka zpod při¬vřených víček. Houseman. Nepochybně jeden z waldsheimských Housemanů z Nového Bavorska - vypadal na to. Young v duchu ohrnul nos. Housemanové byli pověstní svou krajně liberální politikou. Pořád kňourali něco o ,malém člověku‘ a ,sociální odpovědnosti‘. Což ovšem žádnému z nich ne¬bránilo těšit se všem výhodám, které jim skýtala urozenost a bohatství, pomyslel si Young. Jenom jim dodávalo samolibý pocit nadřazenosti, když se dívali podél zdviženého nosu na jiné lidi, kteří dělali totéž a neměli přitom plná ústa zbožných frází o vlastní mravní hodnotě.
„Řekl bych, že vám nedali vědět příliš dlouho předem, než vás sem poslali, pane,“ ozval se Houseman tónem člověka, který se snaží o zdvořilou konverzaci.
„Ne, to ne.“ Young pokrčil rameny. „Ale když vám admi¬ralita vydá naléhavé rozkazy, tak si nestěžujete. Prostě je pro¬vedete.“
„Moje slova. Ale alespoň vás pozdější přílet ušetřil toho, co jsme my ostatní museli snést včera, pane.“
„Včera?“ Young naklonil hlavu ke straně a Houseman se nevesele usmál.
„Byli jsme součástí krycího oddílu komodora Bantonové,“ řekl. Young se stále tvářil nechápavě a komandér nasadil ještě kyselejší úsměv. „Křižáka sejmuli spolu s jejími bitevními křiž¬níky, když odvážný kapitán naší vlajkové lodi vytáhl z rukávu své malé překvapení, pane.“
Young seděl nehybně a duševní antény se mu při Housemanově sarkastickém tónu rozechvěly. Uvažoval, zda si komandér uvědomil, kolik toho právě prozradil, a jiným koutkem mysli se divil, proč Houseman nemá Harringtonovou rád.
A pak mu to do sebe zapadlo. Houseman.
„Ne,“ opřel se nedbale v křesle a přehodil si nohu přes nohu. „Cvičení jsem zmeškal. Kapitána Harringtonovou samozřejmě znám už dlouho. Vlastně už od akademie.“
„Tak dlouho, pane?“ Nepřítomnost překvapení v Housemanově hlasu prozrazovala, že předtím nahodil udičku schválně, a jeho další slova to potvrdila. „Já sám ji znám jenom několik měsíců, ale samozřejmé jsem o ní už slyšel. Člověk se občas doslechne různé věci. Však víte, pane.“
„Jistě, vím.“ Young vycenil zuby v čemsi, co téměř připomínalo úsměv. „Pokud vím, docela si udělala za posledních pár let jméno.“ Pokrčil rameny. „Byla vždycky... dalo by se říct cílevědomá. Mně samotnému připadala trochu horkokrev¬ná, ale to v boji nejspíš není na závadu. Dokud ovšem neztratíte hlavu.“
„Souhlasím, pane. Na druhou stranu si nejsem jistý, zda ,horkokrevný‘ je přesně ten výraz, kterým bych popsal vlaj¬kového kapitána. Je to příliš... příliš mírné slovo, pokud mi rozumíte.“
„Nejspíš je.“ Young opět vycenil zuby. Podněcovat důstoj¬níka ke kritice jednoho ze svých představených nebylo úplně v pořádku, jenže Houseman není jen tak nějaký důstojník. Je to náčelník štábu komodora, se kterým Harringtonová musí pravidelně jednat, a Van Slyke by musel být nadčlověk, aby na něj neměl vliv názor jeho náčelníka štábu na kapitána vlaj¬kové lodi.
„Vlastně jste možná uhodil hřebíček na hlavičku, koman¬dére,“ řekl, aby udržoval dlouhou - a užitečnou - konverzaci. „Pamatuji si, že tehdy na ostrově Saganami měla sklon ovládat druhé. Samozřejmě vždycky v mezích předpisů, nicméně jsem si vždycky myslel...“

3. krátká vítězná válka

2010-04-29T05:54:00.000-07:00

„Opravdu, pane?“ Podařilo se jí udržet přirozený tón.
„Ano. Kapitán Young je služebně nejstarší ze všech jeho velících důstojníků. To z něj dělá Van Slykeova zástupce.“
„Chápu,“ řekla Honor tiše.
„Myslel jsem si to.“ Sarnow se na okamžik zamračil a po¬krčil rameny. „Nejsem z toho právě šťastný, ale nedá se to nijak změnit. Bojím se, že budeme Van Slykeovi muset pomoct dostat Younga do tempa, a proto jsem chtěl, abyste se to do¬zvěděla ode mne.“
„Děkuji, pane. Cením si toho.“
„Ano.“ Sarnow znovu pokrčil rameny a potom se napřímil. „Nu, tak to bychom měli nepříjemné zprávy za sebou. Nechcete se mnou poobědvat? Vezměte s sebou komandéra Henkeovou a uděláme z toho pracovní oběd.“
„Jistě, pane. Budeme tam.“
„Dobře.“ Sarnow se s ní kývnutím rozloučil a vypnul spo¬jení. Honor se opřela a vzala Nimitze do náručí.
„Zbývá ti čas na snídani, než půjdeš?“ zavolal na ni Paul z přilehlé malé jídelny a ona se zachvěla.
„Samozřejmě,“ odpověděla mu, „a doufám, že máš nějaký celer pro jednoho chlupatého zbojníka.“

Pavel Young vystoupil z tunelu spojujícího jeho šalupu s člunovým dokem HMS Křižák. Křižák byl starší a menší než jeho Warlock, avšak ani Young nemohl nic vytknout říznosti čestné stráže nebo čistotě galerie doku. Kývnutím hlavy to schválil, protože úhledná loď je účinná loď.
„Vítejte na palubě, lorde Youngu. Jsem komandér Lovatová, výkonný důstojník. Komodor mě požádal, abych vás dopro¬vodila do jeho brífingové místnosti.“
„Ovšem, komandére.“ Young si prohlížel složitý účes kašta¬nových vlasů a přitažlivé klenutou postavu štíhlé ženy a zářivé se na ni usmál. Nevadilo by mu mít ji za svého výkonného. Když šel za ní k výtahu, nenápadně šilhal po jejích bocích a pohledně naditých kalhotách.
Lovatová ho beze slova zavedla k vlajkové brífingové míst¬nosti a stiskla vchodový signál.
„Jsme zde, pane.“ Hlas měla příjemný, ale chladný, a když se průchod otevřel, Young jí věnoval další, ještě zářivější úsměv.
„Děkuji, komandére. Doufám, že se ještě setkáme.“ Jak vstupoval dovnitř, otřel se o ni. Vtom se zarazil, protože před sebou neviděl komodora, nýbrž jiného komandéra s ramenní šňůrou štábního důstojníka.
„Dobré ráno, lorde Youngu,“ oslovil ho komandér. „Jsem Arthur Houseman, náčelník štábu komodora Van Slykea. Obá¬vám se, že komodora na poslední chvíli něco zdrželo, když už jste byl na cestě. Požádal mě, abych vás ujistil, že přijde hned, jak to jen bude možné, a abych se postaral o vaše pohodlí, než dorazí.“

3. krátká vítězná válka

2010-04-27T07:39:00.000-07:00

Honor si uvědomila, že zírá s otevřenými ústy. Rychle je zavřela a Paul se na ni usmál. Hleděla mu do očí, snažila se přijít na to, kolik ze svých slov míní vážně a kolik toho říká, jen aby ji utěšil, a výraz její tváře se pozvolna uklidnil když pochopila, že to všechno myslí poctivě. Mohl se mýlit, ale neříkal to jenom kvůli tomu, aby se cítila lépe.
Znovu se k němu přitulila. Začala zkoumat aspekty Pavla Younga, o nichž dosud nikdy neuvažovala, a Paul ji nechal. Rozebírala ošklivou vzpomínku na noc ve sprchách z odlišné perspektivy a tentokrát pod jeho nenávistí postřehla i strach -hrůzu - když ho srazila k zemi. A vzpomněla si i na jiné věci. Na to, jak se Pavel Young vyhýbal kontaktním sportům nebo jak rychle couval při těch řídkých příležitostech, když se někdo, kdo se mu společensky vyrovnal, vzepřel jeho zlomyslnostem...
Nikdy ji nenapadlo, že z ní Young může mít hrůzu. Ona z něho po té noci hrůzu neměla. Rozhodně ne po fyzické stránce. Ale pokud se jí bojí...
„Možná máš pravdu,“ řekla přemítavě.
„Samozřejmě, že mám. Já mám vždycky pravdu,“ opáčil s hranou okázalostí a vyhekl, když se mu její prst zabořil do žeber. „Možná bych se tě měl bát já, ty násilnice!“ zalapal po dechu, třel si postižené místo a zašklebil se, když se zasmála. „To už je lepší. Jenom si pamatuj, že pokaždé, když se na tebe bude muset podívat nebo když bude muset převzít rozkaz z vlajkové lodi, vzpomene si, co jsi mu udělala - a co se stalo, když se ti pokusil vrazit nůž do zad. Kdysi kdosi řekl, že nej¬lepší pomsta je žít si dobře: tak si to užívej.“
„Pokusím se,“ řekla vážně a potom vzdychla. „Jenomže vě¬domí, že on je nešťastný, mě netěší tak, abych ho musela mít nablízku.“
„Kdyby tě to těšilo, nebylo by s tebou něco v pořádku,“ prohlásil stejně vážné a pohybem boků katapultoval Nimitze z lůžka. Kocour se ve vzduchu otočil a dopadl s pořádným žuchnutím na všech šest nohou. Paul se zasmál na Honor. „Kdybys zatím hledala něco, co by tě potěšilo, jsem připra¬vený,“ zapředl.

„Myslím, že už jsme tu všichni, takže začneme.“ Mark Sarnow kývl z obrazovky komunikátoru na shromážděné kapitány a vlajkové důstojníky. Terminál v Paulově ubikaci byl příliš malý, aby zobrazil všechny ostatní v životní velikosti, byl však dost velký na to, aby Honor dokázala rozeznat, kdo je kdo. Admirálova obrazovka byla samozřejmě dost velká, aby mu ukázala každou podrobnost, a Honor byla ráda, že se jí unifor¬ma v noci nezmačkala.
„Prvním bodem pochopitelně je kritická analýza včerejšího cvičení,“ pokračoval Sarnow. „Cvičení, které mimochodem pro některé z nás dopadlo lépe než pro jiné.“ Veselým tónem ulomil jakýkoliv hrot, který se mohl v jeho slovech skrývat, a komodor Bantonová se kysele ušklíbla.
„Chcete říct, pane, že někteří z nás hloupě skočili na špek,“ opáčila. Přejela očima k obrazu Honor a zavrtěla hlavou. „To bylo vážně mazané, dame Honor. Dokonale jste mě převezla.“
„Měla jsem štěstí, madam.“
„Štěstí!“ odfrkla Bantonová a pokrčila rameny. „No, možná ano, ale mám pocit, že někteří lidé si štěstí sami vyrábějí. Víte, příště vám sice samozřejmě natrhnu zadek, ale nepodceňujte se.“
Dva nebo tři další hlasy souhlasně zamumlaly a Honor cí¬tila, jak se červená.
„Souhlasím s hodnocením komodora Bantonové,“ prohlá¬sil pevně Sarnow, „což mě přivádí k dalšímu bodu. Už máme v plánu posílit salvy řízených střel pomocí přívěsných gondol. Co kdybychom také využili bezpilotní prostředky elektro¬nického boje stejným způsobem, jako to udělala dame Honor?“
„Myslíte proklouznout na dostřel řízených střel s vypnutým pohonem, zatímco se budou dívat jinam?“ ozval se komodor Prentis se zamyšlené svraštěným čelem. „Proti bojové stěně trochu riskantní, ne, pane? Jestli zachytí emise našeho řízení palby dříve, než—“
„Počkej, Jacku,“ přerušila ho Bantonová. „Admirál možná na něco přišel. I kdyby nás postřehli, zbývaly by nám ve vzdá¬lenosti optimálního dostřelu dvě až tři minuty na to, abychom spustili gravitory. Když je budeme udržovat v nejvyšší pohoto¬vosti, můžeme je mít nahozené za devadesát sekund. Boční štíty také - a ještě pořád stačíme vypálit.“
„To je pravda,“ řekl kapitán Rubenstein, „ale přesto...“
Debata se rozproudila. Honor zůstala sedět a spokojila se s tím, že naslouchala ostatním. Jí osobně se ten nápad líbil, přinejmenším jako jedna z možností. Na to, aby předem vy¬pracovávali podrobné plány, bude příliš mnoho záviset na sku¬tečné taktické situaci, nicméně rozhodně schvalovala způsob, jakým Sarnow zapojoval své důstojníky do porad. Když jeho kapitáni budou dopředu vědět, jak myslí, budou mnohem spíš rychle reagovat, místo aby čekali na podrobné rozkazy.
Diskuse přešla k drobnějším detailům manévrů a skončila aktuální zprávou Ernestiny Corellové a komandéra Turnera o úpravách systému řízení palby pro přívěsné gondoly. Vcelku to vypadá dobře, usoudila Honor. Stále ještě se ozýval podtón úzkosti - operační skupina si byla až příliš dobře vědoma toho, jak zranitelná tady zůstala - ale už si vzala příklad z kapitánů Sarnowových bitevních křižníků a snažila se se svou situací něco udělat.
„...to by tedy bylo asi tak všechno,“ řekl Sarnow nakonec. „Kapitán Corellová pro vás všechny bude mít ta nová zamě¬řovací schémata do oběda a já bych si, Isabello, s vámi a s ko¬mandérem Turnerem rád prošel definitivní verzi palebných kódů přívěsů. Můžete se mi ozvat, ehm, ve třináct nula nula?“
„Jistě, pane.“
„V tom případě, dámy a pánové, na shledanou. Můžete se jít nasnídat.“ Obličeje lidí na obrazovkách, kteří se chystali vypnout spojení, se na něj usmály a Honor strnula s prstem na klávese, když pohlédl přímo na ni.
„Počkejte ještě chviličku, dame Honor,“ požádal ji. Honor se trochu zmateně znovu posadila, zatímco ostatní tváře mizely.
Když zůstali sami, Honor pozvedla obočí. „Chtěl jste něco zvláštního, pane?“
„Ano, Honor, chtěl.“ Opřel se, přejel si prstem po kníru a vzdychl. „Myslel jsem, že byste měla vědět, že v žebříčku velení komodora Van Slykea došlo ke změně.“

2010-04-19T02:41:00.000-07:00

Honor ležela na břiše a vzdychala do polštáře, zatímco jí silné zkušené prsty hnětly ramena a propracovávaly se podél páteře dolů. Během let už zažila spoustu masáží, avšak Paul byl jeden z nejšikovnějších masérů, jaké kdy potkala... třebaže jeho do¬teky byly poněkud neprofesionální.
Při té myšlence se zahihňala a potom, když ty jemné prsty vklouzly pod ni a polaskaly její ňadra, se s tichým hrdelním předením prohnula. Rozhodně neprofesionální, pomyslela si blaženě. S potěšením si vychutnávala jeho dotek a na zátylku ucítila dech těsné předtím, než se jí dotkly jeho rty.
„Už se cítíme lépe?“ zamumlal a zabořil jí palce jemně do kříže, zatímco ostatní prsty vytočil ven a masíroval ji jimi v pase.
„Hmmmmmm, o hodně lépe,“ vzdychla a pak se zachicho¬tala. „Ty jsi opravdu hrozný člověk, Paule Tankersley.“
„Hrozný?“ opakoval rádoby ublíženým tónem a ona při¬kývla.
„Hrozný. Jenom si vezmi, jak mě rozptyluješ od povin¬ností.“
„Aha, ano,“ zašeptal, sklouzl rukama na hýždě a naklonil se, aby ji políbil na záda. „Sladké rozptýlení, jež splétá roz¬páraný rukáv starostí.“
„Myslím, že jsi to tak docela nepochopil,“ řekla, převrátila se na záda a natáhla po něm ruce. „Ale komu to vlastně vadí?“ „No?“ Paul nalil čerstvé víno, podal jí sklenku a uvelebil se vedle ní. Naklonila se, aby kolem ní mohl ovinout ruku, a potom se opřela a přitiskla k němu. Sice byl menší než ona, ale hodně dělaly její dlouhé nohy a ve chvílích, jako byla tato, měl přesně tu správnou výšku.
„Co ,no‘?“ opáčila.
„No, nechceš si popovídat o jistém otravném kapitánovi?“
Otočila hlavu a oči jí potemněly, avšak jeho chápavý úsměv otupil náhlý osten probuzeného napětí. Otevřela ústa a pak se zarazila, když do nohou lůžka vyskočil Nimitz.
„Vidím, že ještě někdo chce přispět se svou troškou do mlý¬na,“ pravil Paul suše. Od oné první noci Nimitze už z ložnice nevykázal a Honor často uvažovala, jestli to poprvé udělal víc kvůli sobě, nebo kvůli ní. Ať už k tomu měl jakýkoliv důvod, dopracoval se tím, že bral kocoura takového, jaký je, dál, než se většině lidí vůbec kdy podařilo. Nyní mu pouze kývl na pozdrav a zašklebil se, když Nimitz přecupital po Honořině přikrytém těle, aby se jim oběma rozplácl na klín.
„Ty požitkáři!“ obvinil ho a zasmál se, když kocour spo¬kojeně kníkl na souhlas. Pak se jeho úsměv vytratil a znovu se zadíval na Honor. „Jak jsem říkal, než nás tenhle zbojník vyrušil, nemáš chuť si o tom popovídat?“
„O čem si mám povídat?“ Honor sklopila pohled ke svým prstům a začala obírat přikrývku. „Je tady. Já jsem tady také. Nějak s ním budu muset vyjít.“ Pokrčila rameny. „Když budu muset, vydržím to.“
„Takže pohoda!“ rýpl si a ona s lehkým úsměvem vzhlédla.
„Možná ne tak docela. Ale...“ Znovu pokrčila rameny a Paul se zamračil.
„Honor, pořád z něj máš strach?“ zeptal se velmi něžně.
Začervenala se, ale pohled neodvrátila a v klíně jí vibrovalo Nimitzovo povzbudivé předení.
„Já ne—“ začala, ale pak si povzdechla. „Ano, myslím, že mám,“ připustila, zatímco prsty oždibovala přikrývku. „Nejspíš ani ne tak z toho, co by se mohl pokusit udělat teď, jako z to¬ho, co mi připomíná. Měla jsem z něho noční můry celé roky a pokaždé, když na něj pomyslím, všechno se mi to vrací. Kromě toho,“ konečně sklopila oči, „mě děsí vědomí, že do¬kážu vůbec někoho tak nenávidět jako jeho.“
„Je to přesně tak, jak jsem si myslel.“ Sevřel ji pevněji, přiměl ji, aby mu položila hlavu na rameno, a jeho hlas jí rezo¬noval v uchu. „Na druhou stranu si zkus představit, jak se právě teď asi cítí on.“
„Jak se cítí on, mě opravdu nezajímá!“ opáčila ostentativně a on se zasmál.
„Ale mělo by! Honor, Pavel Young teď musí být jeden z nej¬nešťastnějších důstojníků celého Loďstva - a ty za to můžeš.“
Zprudka se posadila, až s ní spadla přikrývka a zakryla Ni¬mitze, a překvapeně na něj vytřeštila oči.
„Věř tomu, Honor. Podívej se na to takhle. Jeho kariéra po Bazilišku zamrzla, zatímco tvoje letí nahoru jako střela. On někde stranou všeho dění doprovázel obchodníky nebo aktua¬lizoval hvězdné mapy, zatímco ty jsi byla v akci. A co hůř, všichni v Loďstvu věděli, co se ti snažil provést - a jak jsi mu v tom parádně namočila ksicht. A kde se ocitl teď? U operač¬ního svazu, kde ty jsi kapitán vlajkové lodi!“ Ironicky zavrtěl hlavou. „Nenapadá mě nic, co by pro něj mohlo být ještě víc ponižující.“
„No, ano, ale—“
„Žádné ale.“ Přikryl jí ústa prsty. „Navíc to má ještě jednu stránku. Nevšimla sis, jaký je to zbabělec?“
„Zbabělec?“
„Dokonalý, Honor. Dělal jsem mu výkonného skoro dva zatracené standardní roky. Za takovou dobu člověka poznáš a Pavel Young je posera. Výsady hodnosti jsou mu dobré, ale ani za milion by neriskoval svou kariéru tak, jako ty jsi risko¬vala v Bazilišku. A kdyby byl v Jelcinu on, ustavil by na úprku nový hyperrychlostní rekord. Stručně řečeno, zlato, má morálku a odvahu švába a ty jsi ho spráskala, když ti bylo sotva deva¬tenáct standardních roků. Věř mi, že jemu se v nejhorších nočních můrách zdá, že se ti dostal do rukou a teď si to zopa¬kuješ!“

2010-03-16T04:46:00.000-07:00

„Nuže, nadešel čas se zavázat. Válka s Mantichorou je na spadnutí. Nemůžeme jí nijak zabránit, ani kdybychom chtěli, ale jestli to námořnictvo bude dál takhle kazit, skončí katastro¬fálně. A katastrofy, dámy a pánové, jsou podhoubím revoluce. Ale pokud jich máme využít, musíme mobilizovat a plánovat teď. Vy zde spolu s mými kontakty na vojsko a bezpečnost představujete všechny prvky, které potřebujeme k úspěchu - pokud se všichni zavážete od tohoto okamžiku pracovat se mnou a vezmete to vážně.“
Sáhl do vesty a vytáhl list papíru. Rozložil jej a přejel je chladným vyzývavým pohledem.
„Tohle je přísaha, kterou se k tomu zavážete, dámy a pá¬nové.“ Zdvihl list a ukázal všem několik úhledně natištěných řádků - a dva podpisy pod nimi - a vycenil zuby.
„Wallace a já jsme ji už podepsali,“ řekl klidně. „Pokud tohle dostane do ruky VB, je po nás, ale dokazuje to naši odda¬nost věci. Nyní je čas, abyste vy dokázali svou.“ Položil papír na stůl a odšrouboval uzávěr pera. „Jakmile tohle podepíšete, už nemůžete vycouvat. Mám všechny důvody držet to dobře ukryté a ujišťuji vás, že to udělám. Ale jestli jeden z nás zradí ostatní - nebo se někomu třeba jen něco nepovede a náhodou navede VB na naši stopu - najde se to. Ale současné každý z nás bude vědět, že to všichni víme. Že jsme se zavázali do¬táhnout to do konce.“
Položil pero na dokument, opřel se a mlčky je pozoroval. Nejednu bledou tvář orosil pot a ticho se neúnosně protahovalo, ale pak na holé zemi zaskřípělo křeslo.
První, kdo vykročil ke stolku a podepsal se, byla Cordelia Ransomová.

2010-02-02T07:06:00.000-08:00

„Přesně tak. Ti z nás, kdo touží po radikální reformě, by si měli raději včas uvědomit, že dosáhnout takového cíle bude dlouhý a náročný úkol. A ti, kdo se spíš než o reformu starají o vlastní moc - a takoví lidé v téhle místnosti jsou,“ dodal s neveselým úsměvem, „by si měli uvědomit, že bez alespoň nějaké reformy nebude za deset let čemu vládnout. Reformátoři potřebují moc, aby mohli jednat; mocichtivci potřebují refor¬mu, aby přežili. Na tohle nezapomínejte. Čas bojovat o po¬litická rozhodnutí přijde až potom, co legislativci padnou, ne dříve. Rozuměli jste?“
Přejel je chladnýma očima a uslyšel souhlasné mumlání.
„Dobrá.“ Zamnul si hřbet nosu a pokračoval v proslovu přes zdviženou ruku. „Nepochybně se všichni divíte, proč jsem vás sezval a říkám vám to všechno právě teď. Nuže,“ spustil ruku a nasadil tvrdý pohled, „mám pro to dobrý důvod. Všichni jste slyšeli zprávy o incidentech mezi námi a manťáky, je to tak?“ Jeho posluchači znovu přikývli a on si hořce odfrkl. „Sa¬mozřejmé, že jste je slyšeli. Média je omílají do omrzení a hrají na strunu krize, jen aby nám ucpali ústa. Co nám ale neříkají, je, že manťáci za nic nemohou. To my záměrně koordinujeme tyto incidenty jako předehru k rozhodujícímu útoku na Manti¬chorskou alianci.“
Kdosi hlasitě zalapal po dechu a Pierre znovu přikývl.
„Správně, konečně se do toho dali - poté, co nechali manťá¬ky zesílit a zakopat se v pozicích až po uši. Tohle nebude jako jiné naše ,války‘. Na to jsou manťáci tvrdý oříšek, a po pravdě řečeno, naši admirálové jsou příliš podělaní a neschopní.“ Tvář se mu zkřivila bolestí, ale pak znovu nasadil klidný výraz a na¬klonil se nad stůl.
„Ti idioti z Oktagonu narychlo splácali ,tažení‘ a prodali je vládě. Neznám všechny podrobnosti, ale i kdyby to byl ten nejlepší plán, jaký kdy vznikl, nevěřím, že by jej naše ná¬mořnictvo dokázalo provést. Rozhodně ne proti někomu tak dobrému, jako jsou manťáci. A vím, že už v prvních fázích je potkalo několik katastrof, které utajili dokonce i před Kvórem.“
Zachmuřeně se díval na posluchače, a když znovu pro¬mluvil, měl hlas víc než jen chraptivý. Zošklivěl mu nenávistí a oči mu zaplály.
„Mezi těmi katastrofami byla jedna, která se mé osobně dotýká. Můj syn a polovina jeho eskadry zahynuli - byli anihilováni - když prováděli jednu z těch jejich ,menších provo¬kací‘. Ti parchanti je prosté použili, zahodili bez užitku, a teď dokonce odmítají přiznat, že se jim něco stalo. Kdybych neměl ve vojsku vlastní zdroje...“
Zarazil se, divoce shlédl na své pěsti zaťaté na stole a v sá¬le bylo mrtvé ticho.
„Zde tedy máte můj motiv, dámy a pánové,“ řekl posléze a hlas měl přitom chladný a klidný. „Poslední kapka, která mnou pohnula od plánování a přemýšlení k akci. Ale jakkoliv osobní moje důvody mohou být, nezpochybňují nic z toho, co jsem řekl, ani mě nevehnaly do nějakého divokého nepro¬myšleného dobrodružství. Chci, aby mi ti parchanti, kteří mi pro nic zabili syna, za to zaplatili, a abych toho dosáhl, musím uspět. Což znamená, že vy všichni musíte uspět se mnou. Máte zájem?“
Pozvedl pohled k posluchačům a sledoval jejich výraz, když je zasáhla jeho výzva. Viděl jejich strach a úzkost - ale také jejich pokušení - a uvědomil si, že je má.
„Dobrá,“ řekl tiše a potlačil bolest v hlase. „My tady spo¬lečně s mými dalšími kontakty - včetně těch ve vojenských složkách, o kterých jsem se zmiňoval - máme sílu to provést. Ne hned. Potřebujeme náležité podmínky, správný sled udá¬lostí, ale ty přijdou. Cítím, že přicházejí. A až budou tady, máme eso v rukávu.“
„Eso v rukávu?“ opakoval někdo a Pierre vyprskl smíchem.
„Vlastně několik, ale já mám na mysli jedno zvláštní eso.“ Pokynul ke Canningovi, který pořád ještě stál za ním. „Ti z vás, kdo do dnešního večera pana Canninga neznali, se s ním se¬známili nyní. Co o něm nevíte - a on souhlasil, abych vám to prozradil - je, že pracuje pro Constance Palmerovou-Levyovou jako agent Vnitřní bezpečnosti.“
Tucet lidí zmateně a šokované vyskočilo ze židlí. Dva z nich se rozběhli k východu, ale Pierrův hlas přehlušil zmatek jako prásknutí bičem.
„Posaďte se!“ Jeho chladná autorita je zarazila a pohledem utišil vřavu, která propukla.
„Myslíte si, že by Wallace souhlasil, abych vám to řekl, kdyby nás chtěl zradit? A kdyby tomu tak bylo, myslíte si, že by na nás VB nečekala, už když jsme přiletěli? Proboha, vždyť všechno na dnešní noc zařizoval!“
Díval se na ně pohledem, ze kterého vyzařovalo pohrdání vůči jejich malověrnosti, aniž se zmínil, že nechat Canninga zařizovat schůzi byla jeho soukromá závěrečná zkouška spo¬lehlivosti bývalého legislativce.
Lidé, kteří vstali, znovu usedli a ti dva, kteří se rozběhli pryč, se schlíple vrátili k ostatním. Pierre počkal, až se všichni znovu posadí, a potom přikývl.
„To už je lepší. Samozřejmé byl do SOP nastrčen. Můžete mu to snad vyčítat? Vzali mu všechno, znectili a ponížili ho a potom mu nabídli způsob, jak to všechno získat zpátky. Proč by měl vůči vám cítit nějakou loajalitu? Vy jste pro něj přece byli nepřátelé, ne? Zrádci a buřiči, kteří by rádi zničili svět, ve kterém vyrostl!
Ale oni nepočítali s tím, co se může stát, až zaujme své místo.“ Ohlédl se po Canningovi a viděl jeho napětí a zaťaté čelisti. „On věděl přesné, jak ho zmanipulovali, a nezůstal mu žádný důvod, proč by měl být loajální vůči nim.
A tak poslouchal a podával hlášení jako hodný špiónek, ale současně přemýšlel o tom, co hlásí - a komu to hlásí. Nikdo z těch lidí, jejichž pomoc měl svého času právo očekávat, pro něj nehnul ani prstem. Jaký si myslíte, že měl pocit z celého systému?“
Všichni upírali pohled na Canninga a bývalý diplomat zvedl bradu a plamennýma očima jejich pohled opětoval.
„A potom byl jedné noci svědkem mého setkání se dvěma vůdci buněk UOP a neohlásil to. Vím, že to neohlásil, protože jsem jeho hlášení viděl.“ Usmál se sevřenými rty, když se na něj jeden nebo dva lidé překvapené podívali. „Ach ano, Wallace není můj jediný kontakt ve Vnitřní bezpečnosti. A tak když se rozhodl prozradit mi, kdo - a co - je, věděl jsem, že mi říká pravdu, alespoň pokud jde o jeho vztah k VB.
To se stalo před více než třemi roky, dámy a pánové. Za celou tu dobu jsem ho ani jednou nepřistihl při lži nebo při podvodu. On samozřejmě věděl, že ho zkouším. Kdyby to od něho byla léčka, nepochybně by v předstírání zašel hodně daleko, ale takhle dlouho by to nevydržel. Zvlášť s lákadly, které jsem mu podstrkoval, aby se pokusil mě zradit. Jako my všichni má i on své motivy, ale já mu zcela věřím a je význam¬nou součástí mechanismu, díky němuž tohle může fungovat.“ „Jak to?“ zeptal se někdo a Pierre pokrčil rameny. „Dostal se ke mně a k mým kontaktům s SOP blíž než všichni ostatní špehové, které na mne Palmerová-Levyová kdy nasadila. A minulý měsíc se oficiálně stal jedním z členů mého štábu. Oni o něm vědí, že moji činnost sleduje z nejbližšího okruhu, a my se velmi pečlivě staráme, aby všechno, co jim hlásí, bylo přesné. Až na to,“ zablýskl znovu potměšilý úsměv, „že oni netuší, kolik toho nehlásí.“
Někdo, kdo náhle pochopil, se zasmál a Pierre přikývl. „Přesně tak. Mají v něj takovou důvěru, že ho považují za svůj hlavní zdroj informací o mně, a on jim říká přesně to, co chci, aby věděli. Pochopitelné ne každý, kdo pracuje pro VB, je idiot a udržovat utajení bude pro nás i nadále nesmírně důležité, nicméně tu máme neocenitelný zdroj - a také člově¬ka, který je osobně těsně obeznámen s vnitřním chodem naší ,vlády‘. Už víte, proč o něm říkám, že je to eso v rukávu?“
Odpovědělo mu tiché mumlání souhlasu. Nechal je odeznít, pak se znovu naklonil nad stůl a tiše promluvil.

2010-01-28T00:32:00.000-08:00

2010-01-24T06:12:00.000-08:00

2010-01-03T14:39:00.000-08:00

A když to nevyjde, on a Canning pochopitelné velmi brzy ,zmizí‘.
Sestoupil na kurt a přešel ke stolku, který Canning postavil doprostřed. Z protilehlých řad sedadel na něj hledělo asi sedmdesát mužů a žen a na každé z těch tváří bylo vidět jinou směsici úzkosti a vzrušení. Obzvlášť napjatě se tvářilo dvanáct lidí v první řadě, protože to byli jediní příslušníci osmdesáti-členného ústředního výboru SOP, kterým věřil natolik, aby je pozval.
Pierre se posadil do připraveného křesla a položil ruce na desku stolku. Canning zůstal stát za ním. Pierre seděl tiše, přejížděl zvolna pohledem všechny obličeje a u každého se na okamžik zastavil, až dospěl na konec. Potom si odkašlal.
„Děkuji vám, že jste přišli.“ Jeho hlas rezonoval rozlehlým sálem a on se kysele usmál. „Uvědomuji si, že tohle není nej¬vhodnější místo, a také jsem si vědom rizika, které s sebou nese to, že jsme se všichni sešli na jednom místě, ale usoudil jsem, že je to nezbytné. Někteří z vás se dosud navzájem nesetkali, ale ujišťuji vás, že já jsem se sešel s každým z těch lidí, které neznáte. Kdybych jim nevěřil, nebyli by tady. Můj úsudek samozřejmě může být chybný, nicméně...“
Pokrčil rameny a na tvářích jednoho nebo dvou posluchačů se objevil úsměv. Potom se však naklonil kupředu a jeho tvář ztvrdla; ostatní okamžitě zvážněli.
„Důvod, proč jsem vás sem dnes v noci pozval, je prostý. Nadešel čas, abychom přestali o změnách jen mluvit a začali je uskutečňovat.“
Odpovědělo mu tiché zasyčení vdechovaného vzduchu a on zvolna přikývl.
„Každý z nás má své vlastní důvody, proč je tady. Musím vás hned zpočátku varovat, že ne všichni vaši kolegové jsou motivováni altruismem nebo zásadovostí - upřímně řečeno, takové vlastnosti revolucionáře jenom kazí.“ Jeden nebo dva lidé sebou při tom označení trhli a on se mrazivě usmál. „Uspět při něčem takovém vyžaduje silné osobní zaujetí. Zásadovost je sice krásná věc, ale je zapotřebí něco víc a vás jsem vybral proto, že to něco víc máte. Na tom, jestli je to osobní urážka, vztek na něco, co provedli vám nebo vašim blízkým, nebo prostě jen ctižádost, záleží mnohem méně než na síle vaší moti¬vace a na tom, jestli jste dost chytří, abyste jí účinné využili. Věřím, že je to případ vás všech.“
Opřel se a s rukama stále položenýma na stole se na chvíli odmlčel. Když znovu promluvil, měl hlas chladný a chraplavý.
„Pro úplnost, dámy a pánové, nebudu předstírat, že jsem jednal ušlechtile nebo altruisticky, když jsem navázal styky s UOP a SOP. Naopak. Snažil jsem se ochránit svou mocenskou základnu a proč bych také neměl? Strávil jsem šedesát roků zajišťováním své současné pozice v Kvóru. Bylo jen přirozené, že jsem si hlídal záda.
Ale to nebyl jediný můj motiv. Každý, kdo má oči, vidí, že LRH má potíže. Naše ekonomika vůbec nestojí za řeč, pro¬duktivita práce už dvě standardní století ustavičně klesá - exis¬tujeme pouze jako parazit, který vysává živobytí z hvězdných soustav, které si naše ,vláda‘ podrobila, aby naplnila pokladnu. Jenže čím jsme větší, tím jsme zpuchřelejší. Legislativci jsou rozdrobení na frakce a každá z nich si hlídá svoje teplá mís¬tečka. Námořnictvo je zpolitizované stejně. Naši takzvaní ,vůdcové‘ se perou o koryta, zatímco infrastruktura republiky pod nimi uhnívá - tak, jako tento věžák - a nikdo se o to oči¬vidně nestará. Přinejmenším nikdo neví. jak to zastavit.“
Odmlčel se a počkal, až k nim jeho slova proniknou, a po¬tom navázal tišším, avšak ostřejším hlasem.
„Jsem starší než většina z vás. Pamatuji doby, kdy vláda byla odpovědná alespoň Lidovému kvóru. Dnes už není. Jsem v Kvóru považován za veličinu, a tak vám říkám, že už z něj zůstalo sotva razítko. Děláme, co nám řeknou, když nám to řeknou, a na oplátku dostaneme svůj kus žvance. A tím, že to děláme, necháváme legislativce tvořit plány a formulovat po¬litiku inspirovanou jejich zájmy, nikoliv našimi. Plány, které vedou celou republiku přímo do katastrofy.“
„Do katastrofy, pane Pierre?“
Pierre vzhlédl. Otázka přišla od drobné zlatovlasé ženy v první řadě. Měla na sobě křiklavé šaty, jaké se nosily mezi dávkaři, ale jejich střih byl o něco méně vyumělkovaný, než bývalo běžné, a neměla přehnaně zmalovaný obličej, jak velela současná móda.
„Do katastrofy, paní Ransomová,“ opakoval Pierre klidně. „Rozhlédněte se kolem sebe. Dokud vláda drží růst sociálních dávek nad inflací, lidé jsou šťastní, ale podívejte se, co je pod povrchem. Stavby se rozpadají, služby jsou stále nespoleh¬livější, vzdělávací soustava je v naprostém chaosu, násilí pá¬chané gangy je v proletářských věžácích na denním pořádku - a peníze stále jdou na sociální dávky, veřejnou zábavu... a na Vnitřní bezpečnost. Jdou na to, aby nás udrželi nažrané a spo¬kojené a aby se legislativci udrželi u moci, ne do investic a oprav.
Ale i když pomineme civilní ekonomiku, podívejte se na vojsko. Námořnictvo odsává obrovské procento našeho celko¬vého rozpočtu a admirálové jsou stejně zkorumpovaní a sobecky chamtiví jako naši političtí papaláši. A co hůř, jsou neschopní.“
Poslední větu vyhrkl chraptivé. Několik lidí na sebe vý¬znamně pohlédlo, když zaťal ruce v pěst. Ale Ransomová se ještě nevzdala.
„A vy vidíte řešení v odstranění celého systému?“ zeptala se.
Pierre si odfrkl. „To nejde,“ řekl a vycítil mezi posluchači vlnu ulehčení. „To nikdo nedokáže. Tomuto systému trvalo dvě století, než se vyvinul. I kdybychom chtěli, nedokážeme jej přebudovat za noc. Sociální dávky jsou životní realitou a v dohledné budoucnosti jí musí zůstat. S nutností vykořis¬ťovat jiné planety - a přiznejme si čestně, že právě to děláme - abychom měli v pokladně alespoň něco, budeme muset po¬čítat ještě celá desetiletí, ať už v naší ekonomice zahájíme jakékoliv změny. Když se budeme snažit vytáhnout příliš rychle příliš mnoho cihel, celá struktura nám spadne na hlavu. Tahle planeta se ani nenají bez vnějších zdrojů potravin! Co myslíte, že by se stalo, kdybychom se náhle ocitli bez deviz, za které ty potraviny nakupujeme?“
Odpovědělo mu ticho a on zachmuřeně přikývl.

2009-06-04T05:16:00.000-07:00

2008-11-26T07:13:00.000-08:00

Canning odhrnul i ten a politik zhasl svítilnu, neboť vstou¬pili do kalně osvětlených prostor. Jejich kroky na holé podlaze zněly hlasitě a vzduch byl cítit zatuchlinou a osaměním. Jako by budova byla mrtvým torzem obrovského stromu, vyhnívajícím od středu. Matný svit řídce rozmístěných zářivek je však vedl zadní části rozlehlé dvorany kolem basketbalového hřiště a bazénů, pokrytých nánosem prachu, do centra dávno mrtvého sportovního komplexu.
Canning odhrnul další zřasený závěs a Pierre zamrkal. Canningovi se očividně podařilo uvést do provozu většinu strop¬ních svítidel, rozkradených nájemníky poté, co byl tenisový kurt opuštěn, a výsledek jeho práce byl tak dokonalý, jak si jen Pierre mohl přát. Zatemněná okna nepropouštěla světlo a ukrývala je před pohledem zvenčí, zato však proměňovala prostorný tenisový kurt v osvětlené jeviště. Schůze v tomto sešlém pomníku korupce a nekompetence řízení v sobě měla silný náboj symboliky, avšak Canningově partě se podařilo v jeho středu vytvořit ostrůvek světla a pořádku. Dokonce za¬metli, umyli podlahu, otřeli prach ze sedadel pro diváky a smet¬li pavučiny - v tom byla neméně silná symbolika. Navzdory riziku, které podstupovala každá osoba v této místnosti, zde naprosto chyběla atmosféra pokoutního skrývání, paranoického spiklenectví, v jaké se scházely jiné podzemní skupiny.
Jistě, pomyslel si, když scházel uličkou mezi sedadly na kurt, paranoia a utajení také mají své místo, zejména v opera¬cích, jako je tahle. Ovšem rozhodující okamžiky vyžadují svou vlastní psychologii. Jestli to dnes v noci vyjde, bude to stát za všechno riziko, kterému se on a Canning vystavili při zařizo¬vání potřebného místa a nálady.

2008-10-09T00:22:00.000-07:00

Stiskl nenápadné tlačítko a vznášedlo se vymanilo ze sevření tažných paprsků dispečinku. Bylo to nezákonné - a předpo¬kládalo se, že i nemožné, ale stejně jako to bylo v Lidové repub¬lice se vším, pro ty, kdo měli peníze a vůli, se postranní cestičky vždycky našly.
Uhnul se vznášedlem do strany, zvolna je vmanévroval do opuštěného apartmá ve třístém devadesátém třetím patře a do¬sedl na terase. Terasa sice nebyla pro taková přistání stavěná, ovšem právě proto bylo vznášedlo tak malé a lehké.
Je na čase, pomyslel si Pierre, když vypínal systémy, aby někdo Hoskinsův věžák dal do pořádku. A s ním i jiné věci.

Wallace Canning spěšným a nervózním pohybem zvedl hlavu. Na holé podlaze ostře klapaly podpatky a jejich zvuk se roz¬léhal a odrážel pustou a prázdnou chodbou, až se zdálo, že se k němu blíží celá neviditelná legie. Jenže on byl za poslední tři roky přítomen mnoha podobným schůzkám, třebaže žádná neprobíhala za tak přehnaných bezpečnostních opatření. Už neměl sklony k panice, a když jeho sluch vytřídil ze všech těch mumlavých ozvěn jediný pár nohou a objevila se světelná skvrna, poklesl mu tep zpět k normálu.
Opřel se o zeď a sledoval, jak se ze skvrny stává paprsek, který přejíždí sem a tam, jak si příchozí hledal cestu dolů po schodech z mezipatra. V půli schodiště paprsek vyšlehl a při¬špendlil Canninga, mhouřícího před jeho září oči, ke zdi. Chvíli na něm ulpěl a potom se stočil opět dolů k úlomkům stropu, které pokrývaly schody. Dospěl až k úpatí schodů a znovu se vrátil ke Canningovi a potom si Rob Pierre přehodil svítilnu do levé ruky a podal mu pravici.
„Rád vás vidím, Wallaci,“ řekl Pierre a Canning přikývl s úsměvem, který už nebyl nucený.
„Také vás rád vidím, pane,“ opáčil. Bývaly doby, kdy by se spíš zalkl, než by oslovil proletáře ,pane’, třebaže to byl politický vůdce. Jenže ty doby minuly a Wallace Canning upadl v nemilost. Jeho diplomatická kariéra skončila nezdarem a han¬bou a ani jeho legislativecká rodina ho nedokázala uchránit před následky. A co hůř, ani se nesnažila.
Z Canninga se stal exemplární případ, výstraha pro všechny, kdo pochybili. Zbavili ho místa i postavení, odsoudili ho k ži¬votu v proletářském sídlišti, jakým byl Hoskinsův věžák, a ke každoměsíčním frontám na poukázky se sociálními dávkami. Udělali z něj dávkaře, ale ne jako byli ostatní dávkaři. Pro svůj přízvuk a styl řeči, dokonce i pro způsob, kterým chodil nebo se díval na ostatní, byl v očích svého nového prostředí ‚jiný‘. Ti, jež znal dříve, se ho zřekli, ti, mezi které klesl, ho odmítali. Zdálo se, že mu nezbývalo už nic jiného než nenávist a sebelítost.
„Už dorazili ostatní?“ zeptal se Pierre.
„Ano, pane. Když jsem si to tady prohlédl pořádně, rozhodl jsem se pro tenisový kurt místo dvorany, protože kurt nemá žádné světlíky a stačilo zatemnit dva úseky oken.“
„Výborně, Wallaci,“ přikývl Pierre a poplácal mladšího mu¬že po rameni. Hodně oněch takzvaných ,vůdců‘, s nimiž se měl Pierre dnes v noci setkat, by si s něčím tak prostým, jako je přesunutí místa schůze o čtyřicet nebo padesát metrů, lá¬malo hlavu celé hodiny. Canning jednoduše šel a udělal to. Byla to možná maličkost, jenže vůdcovství a iniciativa se vždycky skládají z maličkostí.
Canning se obrátil, aby vykročil napřed, avšak ruka polo¬žená na rameno ho zastavila. Obrátil se k Pierrovi a postřehl, že ani podivné stíny vrhané světlem zespoda nedokážou skrýt obavy ve tváři druhého muže.
„Určitě jste na to připraven, Wallaci?“ Pierrův hlas byl tichý, téměř laskavý, ale skrývala se v něm naléhavost. „Nemohu stoprocentně zaručit, že všichni ti lidé jsou tím, čím se zdají být.“
„Věřím vašemu úsudku, pane.“ Pro Canninga bylo těžké to vyslovit a ještě těžší si to skutečně myslet, nicméně byla to pravda. V mnoha bodech s tím člověkem dosud nesouhlasil, ale bezvýhradně mu důvěřoval. Nyní se přiměl k širokému úsměvu. „Ostatně vím, že jste odhalil nejméně jednoho agenta Vnitřní bezpečnosti. Rád bych věřil, že to znamená, že jste je odhalil všechny.“
„Obávám se, že existuje jen jeden způsob, jak to zjistit,“ vzdychl Pierre a položil ruku bývalému legislativci kolem ra¬men. „Dobrá! Jdeme na to.“
Canning přikývl a odhrnul hustý závěs, který zakrýval rozměrný klenutý oblouk. Ten vedl do krátké široké chodby mezi turnikety a kukaněmi prodavačů vstupenek a Pierre ná¬sledoval svého průvodce k dalšímu závěsu, který splýval přes její vzdálenější konec.

2008-10-06T23:47:00.000-07:00

KAPITOLA DVACÁTÁ PRVNÍ
Robert Stanton Pierre vyvedl malé nenápadné vznášedlo z hlavního dopravního proudu a přepnul palubní počítač na dispečink Hoskinsova věžáku. Pohodlně se usadil, vyhlížel dolů na blikající oceány a světelné hory, ve které se proměnila Nouveau Paris, hlavní město Lidové republiky, a ve tváři měl zachmuřený, tvrdý výraz, který si za denního světla nedovolil.
Tak pozdě v noci nebyl provoz příliš hustý. Svým způsobem si Pierre přál, aby byl; ztratil by se v chaosu ostatních vozidel. Jenže oficiální denní program měl příliš nabitý, než aby mohl takhle vyklouznout za dne, zejména když ho gorily z Bezpeč¬nosti Palmerové-Levyové sledovaly jako ostříži.
Pochopitelně to nebyli příliš chytří ostříži. Sevřená ústa se mu prohnula do kyselého úsměvu navzdory bolesti, která ho hryzala hluboko v nitru. Když jste jim ukázali, co čekali, že uvidí, mohli jste se spolehnout, že to uvidí - a přestanou se dívat po něčem jiném. Právě proto se dobře postaral, aby věděli o jeho setkáních s SOP. Strana občanských práv byla součástí systému už tak dlouho, že si její vedení až na nepatrné čestné výjimky nevidělo ani na špičku nosu, a vzhledem k této ne¬schopnosti nemohlo být ničím víc než jen vhodnou zástěrkou pro jeho skutečnou činnost. Ne že by SOP nebyla užitečná, jestli - až - přijde čas. Jenom to nebude ta SOP, o které by Palmerová-Levyová (nebo i většina současných vůdců SOP) něco věděla.
Dispečink přivedl jeho vznášedlo blíž k útesu věžáku a on plně zaměřil pozornost na něj.
Hoskinsův věžák měl o něco víc než čtyři sta pater a kilo¬metr v průměru - obrovský dutý šestiúhelník z oceli a keramobetonu, tečkovaný výletovými otvory pro vzdušnou dopravu a vyčnívající ze zeleně, nacházející se hluboko dole. Bývaly doby, kdy věžáky - každý z nich vlastně samostatné malé město - bývaly pýchou Nouveau Paris, avšak údajné prakticky nezničitelný keramobeton Hoskinsova věžáku začal praskat a odlupovat se po sotva třiceti letech. Při pohledu zblízka byl povrch věžáku pokryt leprózní vyrážkou provizorních oprav a záplat, a třebaže to zvenčí nebylo patrné, Pierre věděl, že nejvyšších třiadvacet pater bylo před pěti roky opuštěno a za¬vřeno kvůli rozsáhlým poruchám na vodovodním potrubí. Hoskins se stále nacházel na seznamu žadatelů opravárenských čet, které se jednoho dne snad k jeho vodovodům dostanou. Za předpokladu, že je byrokrati nepřevelí k nějakým naléha¬vějším nouzovým akcím (jako třeba k opravě bazénu prezidenta Harrise) ...nebo že opravárenští dělníci neusoudí, že na sociál¬ních dávkách je život snadnější, a prostě nedají výpověď.
Pierre neměl Hoskinsův věžák rád. Připomínal mu příliš mnoho věcí z vlastní minulosti a skutečnost, že ani představitel dávkařů s jeho vlivem nebyl schopen zajistit opravu tamního vodovodu, ho rozčilovala. Jenže tohle byl ,jeho‘ městský ob¬vod. Kontroloval hlasy lidí, kteří v Hoskinsu žili, a ti se díky němu mohli těšit ze svého podílu na prebendách systému veřejného blahobytu. To z něho v jejich očích činilo velmi důle¬žitého člověka - a díky tomu zde měl k dispozici utajení, jaké neměla ani Palmerová-Levyová... a jakým nedokázala ani ona proniknout.
Pierre se zašklebil. Dispečink ho navedl nad kráter upro¬střed věžáku a vznášedlo začalo klesat nesouvisle osvětlenou šachtou. Navzdory fyzické kondici, kterou mu propůjčila kúra prodlužování života, mu bylo jedenadevadesát standardních roků a pamatoval lepší časy. Časy, kdy se probojovával nahoru z dávkařských vrstev, než v nich zakoření příliš hluboko. Časy, kdy by vodovod v Hoskinsově věžáku byl opraven během ně¬kolika dní - a kdy odhalení, že úředníci odpovědní za stavbu obrovské budovy použili podřadný materiál a obešli stavební předpisy, aby si nepředstavitelně namastili kapsy, by vedlo k obžalobám a trestům vězení. Dnes to nikoho ani nezajímalo.

2008-08-11T03:20:00.000-07:00

Blikání polohového displeje zpomalilo, jak se kabinka blíži¬la ke svému cíli, a jemu se nějakým způsobem podařilo nasadit lhostejný výraz. Čtyři roky. Čtyři dlouhé, nekonečné standardní roky snášel svou hanbu, ponižující pošklebky svých podříze¬ných, když se lopotil pod břemenem nemilosti admirality kvůli Bazilišku. To také té čubce dluží a jednou se postará, aby mu za to draze zaplatila. Prozatím však bude muset vydržet ještě jedno ponížení a předstírat, že mezi nimi k ničemu nedošlo.
Dveře se rozestoupily a on se zhluboka nadechl a vykročil na galerii vesmírného doku. V očích se mu krátce zablesklo čerstvou hořkou nenávistí, když spatřil nádhernou loď, která se v doku vznášela. HMS Niké, pýcha Loďstva. Měla patřit jemu, ne Harringtonové, ale ta děvka mu sebrala i ji.
Srovnal si mečík po boku a prkenné kráčel k hlídkám ná¬mořní pěchoty u přístupového tunelu Niké.

Honor stála s čestnou stráží u vstupního portálu a čekala, až Young propluje tunelem. Dlaně měla vlhké. Žaludek se jí zve¬dal a toužila si ruce otřít. Ale neudělala to. Jenom tam stála s nehybnou tváří a rameno jí bez Nimitzovy teplé váhy při¬padalo nepřirozeně lehké a podivně zranitelné. O tom, že by kocoura vzala na tohle setkání, ani neuvažovala.
Young se vynořil z poslední zatáčky, klouzal vzduchem v nulové gravitaci tunelu. Honor při pohledu na jeho parádní uniformu nepostřehnutelně sevřela rty. To je mu podobné, tak¬hle se vyšňořit, pomyslela si pohrdavě. Odjakživa musel oslňo¬vat prosté smrtelníky mocí a bohatstvím své rodiny.
Doplul k červené výstražné čáře, sáhl po madlu, aby se přehoupl přes rozhraní do vnitřního gravitačního pole Niké, a pochva mečíku se mu zachytila mezi nohama. Neohrabaně klopýtl a téměř upadl právě v okamžiku, kdy zazněla bocma¬nova píšťalka a čestná stráž se s kamennou tváří postavila do pozoru. Honor zazářily oči krátkým zlomyslným potěšením, když uviděla, jak rudne hanbou. Young ale rovnováhu udržel, a zatímco rovnal mečík zpátky na místo, Honor odstranila ško¬dolibost alespoň ze svého výrazu, když už ne z pocitů.
Zasalutoval jí, stále rudý v obličeji, a ona ani nepotřebovala Nimitze, aby vycítila jeho nenávist. Možná byl služebně starší než ona, ale navštívil její loď, a když opětovala jeho pozdrav, věděla přesně, jak hořce si musí kvůli tomu připadat.
„Dovolíte mi vstoupit na palubu, kapitáne?“ Tenor, tolik podobný hlasu admirála Sarnowa, a přece tak odlišný, postrádal jakoukoliv modulaci.
„Povolení uděleno, kapitáne,“ odpověděla se stejnou for¬málnosti a on prošel vchodovým portálem dovnitř. „Kdybyste byl tak laskav, kapitáne, a šel se mnou, admirál na vás čeká ve své brífingové místnosti.“
Young letmo přikývl a zamířil za ní do výtahu. Když naťukávala kód cíle, stál na opačné straně kabinky, zády ke stěně, a ticho se mezi nimi vznášelo jako jed.
Díval se na ni, vychutnával svou nenávist jako vzácný roč¬ník vína, jehož hořký buket zabarvoval sladký žhavý příslib, že jeho den přece jen přijde. Zdálo se, že o jeho pohledu neví, stála naprosto uvolněné, ruce měla složené za zády, sledovala polohový displej a nevšímala si ho. Ruka se mu na jílci mečíku sevřela jako dravci spár.
Ta ošklivá žába, kterou si pamatoval z ostrova Saganami, byla pryč a on si uvědomil, že vysokou, krásnou ženu, která ji nahradila, nenávidí ještě víc. Nevtíravá elegance umně použité kosmetiky její krásu ještě podtrhovala a on i skrze svou ne¬návist a zbytkový strach z toho, že se jí nachází na dosah, pocítil záchvěv žádostivosti. Ovládla ho touha mít ji a ponížit ji jen na další zářez na čele postele, aby ji navždy vykázal tam, kam patří.
Výtah se zastavil, dveře se otevřely a ona mu půvabným gestem pokynula, aby vystoupil. Šel s ní chodbou ke dveřím vlajkové brífingové místnosti, a když vstoupili dovnitř, admirál Sarnow vzhlédl.
„Kapitán Young, pane,“ oznámila Harringtonová klidně a on se vypjal do pozoru.
Sarnow se na něj dlouze a mlčky zahleděl a potom vstal z křesla. Young jeho pohled bezvýrazně opětoval, avšak něco v admirálových zelených očích ho varovalo, že tady je další vlajkový důstojník, který straní té čubce. Že by mu také občas podržela?
„Kapitáne,“ kývl Sarnow na pozdrav a Young pod zástěnou plnovousu zaťal zuby, že admirál pominul jeho šlechtický titul.
„Admirále,“ odpověděl stejné bezbarvým hlasem.
„Předpokládám, že mi máte hodně co říct o tom, jak vnímají situaci doma v Mantichoře,“ pokračoval Sarnow, „a já už se nemohu dočkat, až si to poslechnu. Posaďte se, prosím.“
Young se usadil do křesla a pečlivě si upravil mečík. Pře¬kážel mu, ale také mu dával pocit nadřazenosti, když srovnal svůj nádherný oděv s obyčejnou všední uniformou, kterou měl na sobě admirál. Sarnow se na něj zadíval a potom se zase ohlédl po Harringtonové.
„Vyrozuměl jsem, že máte nějaké povinnosti na základně, dame Honor.“ Young zaťal zuby ještě křečovitěji, když ji admi¬rál titulem oslovil. „Kapitán Young a já budeme jednat nepo¬chybně dost dlouho, takže vás nebudu zdržovat. Nezapomeňte na videokonferenci.“ Na rtech se mu objevilo cosi jako lehký úsměv. „Nemusíte se vracet na palubu, když se vám to nebude hodit. Klidně můžete použít komunikátor na základně.“
„Děkuji, pane.“ Harringtonová se postavila do pozoru a po¬tom pohlédla na Younga. „Na shledanou, kapitáne,“ řekla bez¬barvě a zmizela.
„A teď k práci, kapitáne Youngu.“ Sarnow se posadil a pohodlně se v křesle opřel. „Přivezl jste mi depeši od admi¬rála Caparelliho, který v ní říká, že s vámi o situaci dost dlouho diskutoval, než vás sem poslal. Předpokládám tedy, že byste mohl začít tím, že mi prozradíte, co přesně Jeho lordstvo říkalo.“
„Jistě, admirále.“ Young se opřel a přehodil jednu nohu přes druhou. „Nejdřív ze všeho...“

2008-08-07T05:47:00.000-07:00

Sám Bůh ví, jak se dostal na ošetřovnu. Ani si nepamatoval, jak se vypotácel z tělocvičny nebo jak a kde narazil na Reardona a Cavendishe, ale ti pak spíchli nějakou historku. Sice ne dost věrohodnou na to, aby jí někdo uvěřil, ale k odvrácení oficiálního potrestání spolu s jeho jménem stačila. Alespoň z větší části. Ten svatouškovský hajzl Hartley ho přece jen dovlekl do své kanceláře a donutil ho, aby se před ním a před adjutantem omluvil - omluvil! - té děvce.
Museli se tehdy spokojit s důtkou. Young nepochyboval, že ta coura všechno vyžvanila, ale nikdo se s tím neodvážil nic dělat. Zvlášť když neměli nic víc než její slovo proti slovu North Hollowova syna. Přesto se jí musel ,omluvit‘. A ještě horší bylo, že z ní měl strach. Měl hrůzu z toho, že by mu mohla ublížit znovu, a nenáviděl ji proto ještě víc než kvůli tomu výprasku samotnému.
Zlověstně při té vzpomínce vycenil zuby. Dělal potom, co mohl, aby se pomstil, využíval veškerý rodinný vliv, aby jí zničil kariéru, jak si zasloužila. Ale ta děvka měla vždycky příliš mnoho přátel, jako toho blbce Courvosiera. Tomuhle vzta¬hu Young pochopitelně rozuměl. Navzdory penězům a času, které do toho úsilí vkládal, nebyl nikdy s to nic dokázat, ale věděl určitě, že Harringtonová roztahuje Courvosierovi nohy. Bylo to jediné možné vysvětlení pro to, jak ten starý parchant bděl nad její kariérou. Alespoň Courvosier konečné dostal svoje, ušklíbl se. Věčná škoda, že se Masaďanům nedostala do spárů i Harringtonová!
Setřásl ten sladký sen a vrátil se do reality svých nezdaře¬ných pokusů vypořádat se s ní jednou provždy. Jemu a jeho otci se podařilo postavit jí do cesty dost překážek na to, aby zpomalili její povyšování, ale ta coura měla nadání připlést se vždycky tam, kde se něco podělalo, a nějakým způsobem toho využít ve svůj prospěch. Jako ta havárie ve strojovně, když byla taktický důstojník na Mantichoře. Dostala Medaili za chrabrost a Poděkování panovníka za to, že odtamtud vytáhla tři postradatelné členy mužstva, pak ji citovali v rozkaze za to, že zachraňovala pitomce příliš hloupé, než aby šli včas z cesty, když se v 275. roce v Attickém pohoří na Gryfu utrhla lavina. Kamkoliv přišel, byla tam Harringtonová a všichni mu vykládali, jak je skvělá.
Myslel si, že ji konečně dostal v Bazilišku, ale ona tam pak zakopla o pokus liďáků zmocnit se soustavy. Obyčejná zasra¬ná klika, ale záleží na tom? Houby! Ona shrábla slávu a jeho oficiálně potrestali, že ,nevyhodnotil náležitě nebezpečí hrozící přidělenému stanovišti‘! A zatímco ona odkráčela za čerstvou slávou do Jelcinu, jeho ti zkurvysynové z admirality přeložili na periférii, aby doprovázel konvoje do Slezské konfederace a prováděl rutinní průzkum gravitačních vln kvůli aktualizaci map astrografické správy - ty nejpodřadnější práce, jaké si jen dokázali vymyslet. Vlastně měl zrovna převzít další konvoj do Slezska, když narůstající krize přiměla admiralitu převelet Warlocka na poslední chvíli jako posilu do Hancocku.
A teď tohle. Ona je kapitán vlajkové lodi. On bude muset přijímat rozkazy od té blahosklonné čubky a nemůže ji ani od¬kázat do patřičných mezí z titulu své urozenosti. Vždyť ona ho předstihla i po stránce společenského postavení! On sice může být dědicem jednoho z nejstarších hraběcích rodů králov¬ství, jenže ona byla jmenována hraběnkou za zásluhy. Je sice nejnovější parvenu mezi šlechtou, nicméně je hraběnka.

2008-08-01T12:20:00.000-07:00

Z hloubi hrdla se mu vydral tichý, chraplavý zvuk nenávisti, když si vzpomněl na své pokoření. Tak pečlivě to plánoval. Celé dny strávil sledováním jejího denního rozvrhu, až se do¬zvěděl o jejích soukromých nočních návštěvách tělocvičny. Ráda si nastavovala vyšší gravitaci a tak pozdě mohla mít tělocvičnu pro sebe. Už se těšil, jak ji překvapí samotnou ve sprchách. Dokonce se pojistil tím, že do celeru, kterým jedna z jejích kamarádek neustále krmila tu zatracenou stromovou kočku, podstrčil kotanin. Bohužel ho nebylo dost na to, aby tu potvoru zabil, ale byla potom tak ospalá, že ji Harringtonová nechala v ložnici.
Vyšlo to dokonale. Nachytal ji skutečné nahou ve sprchách a mohl se kochat výrazem hanby a ponížení v jejích očích. Vychutnával si její paniku, když k ní přistupoval vodní tříští, díval se, jak couvá a snaží se přitom směšně zakrývat rukama, už už cítil, že chvíle odplaty nadešla... a pak se něco změnilo. Když po ní sáhl, aby ji přitiskl ke zdi, panika v jejích očích se změnila v něco úplně jiného a kluzce se mu vysmekla ze se¬vření.
Síla, se kterou se mu vytrhla, ho překvapila. To byla jeho první myšlenka. Pak vyhekl úzkostí, když se mu její pravá ruka zabořila do břicha. Zkroutil se, bylo mu bolestí na zvra¬cení. Její koleno mu narazilo do rozkroku jako beranidlo.
Vyjekl. Na čele se mu zaperlil pot, když si vzpomněl, jakou tehdy cítil hanbu, sžíravou agónii v podbřišku a za tím vším strašlivé ponížení z porážky. Té čubce ale nestačilo, že ho za¬stavila. Její divoký úder pod pás ho překvapil a ochromil a ona pokračovala dál s brutální účinností.
Loktem mu rozbila rty na kaši. Seknutím hranou ruky mu zlomila nos. Další drtivý úder dopadl na jeho klíční kost, a když šel k zemi, znovu vyrazila kolenem, tentokrát do obličeje. Zlomila mu dva řezáky a šest žeber, nechala ho vzlykajícího, se zkrvaveným obličejem a vyděšeného ležet pod puštěnou sprchou, sebrala svoje šaty a utekla.

2008-07-30T01:46:00.000-07:00

Honor kývnutím odpověděla hlídce námořní pěchoty na po¬zdrav a beze slova vešla do své kabiny. Její tvář nedávala na¬jevo naprosto žádné emoce, avšak Nimitz na jejím rameni byl napjatý, a když ji MacGuiness spatřil, vstřícný úsměv mu zmrzl na rtech.
„Dobrý večer, madam,“ řekl.
Otočila hlavu po zvuku jeho hlasu a zamrkala, jako by si teprve nyní povšimla jeho přítomnosti. Všiml si, že se jí rty na kratičký okamžik sevřely, ale potom se zhluboka nadechla a usmála se na něj. Někomu, kdo ji neznal, by ten úsměv mohl připadat téměř přirozený.
„Dobrý večer, Macu.“ Přistoupila ke stolu, odhodila na něj baret, potom si prohrábla rukama vlasy, na chvilku se zadívala jinam a posléze přesunula Nimitze ze svého ramene na jeho čalouněnou polici, posadila se do křesla a obrátila se s ním zase ke stevardovi.
„Musím dokončit zprávu o cvičeních,“ řekla. „Mohl byste brát mé hovory, než s tím budu hotová? Přepněte mi sem všech¬no od komandéra Henkeové, admirála Sarnowa, jeho štábu a od ostatních skipperů, ale ostatních se zeptejte, jestli by to nemohl vyřídit výkonný důstojník.“
„Jistě, madam.“ MacGuiness nedal najevo žádný údiv nad neobvyklým pokynem a ona se znovu usmála, tentokrát vděč¬ně.
„Děkuji vám.“ Zapnula terminál a on si odkašlal.
„Nechtěla byste hrnek kakaa, madam?“
„Ne, děkuji,“ odpověděla, aniž zvedla oči od obrazovky. MacGuiness se zahleděl na její temeno a potom si mlčky vy¬měnil pohled s Nimitzem. Kocourovo držení těla vyjadřovalo napětí, nicméně zastříhal ušima, otočil hlavu a čenichem ukázal k průchodu do kuchyňky. Stevard se poněkud uvolnil. Kývl hlavou v odpověď a odplul jako závan vánku.
Honor upírala pohled na písmena na obrazovce, dokud ne¬zaslechla, jak se za ním zavřel průchod, pak zavřela oči a při¬kryla si je dlaněmi. Mlčenlivý dialog mezi MacGuinessem a Nimitzem jí neunikl. Kdesi v hloubi duše pociťovala vzdorné rozčilení, ale z větší části byla nesmírně vděčná.
Spustila ruce dolů a s povzdechem se v křesle zhoupla do¬zadu. Nimitz na ni ze svého hradu pobroukával a ona k němu vzhlédla s unaveným nahořklým úsměvem.
„Já vím,“ řekla tiše.
Seskočil na stůl a vzpřímeně se posadil, trávově zeleným pohledem se jí zadíval do očí a ona natáhla ruku, aby ho pohla¬dila po měkkém smetanovém kožichu. Přejížděla po něm prsty zlehka, sotva se ho dotýkala, ale on na energičtější mazlení nenaléhal. Honor cítila, jak k ní doléhá jeho starost.
Po celou dobu, co byl Nimitz s ní, Honor vždycky věděla, že dělá něco, co jí pomáhá překonat návaly zlosti nebo depresí, ale nikdy si nedokázala představit, co to je. Pokud věděla, nikdo z těch, jež adoptovala stromová kočka, to netušil, avšak jejich spojení, které od událostí na Graysonu zvláštním způsobem zesílilo, teď bylo v činnosti. Cítila jeho dotek jako láskyplnou duševní ruku, která v hlubinách její duše ohlazuje ostré hrany jejích emocí. Neodstraňoval je. Možná to bylo za hranicemi jeho schopností - nebo možná věděl, že by se jí to nelíbilo. Nebo to jednoduše bylo proti jeho zásadám. Honor nevěděla, ale znovu zavřela oči a jemně hladila jeho srst, zatímco on se stejnou něhou ošetřoval její vnitřní zranění.
Bylo to ošklivé nefér. Navzdory napětí havenské krize byla dosud tak šťastná - a teď tohle. Měla pocit, jako by se Young o jejím štěstí dozvěděl a schválné se nechal přeložit sem, aby jí to pokazil. Chtělo se jí ječet a rozbíjet věci, zuřit a vztekat se na vesmír, že dovolí, aby se takovéhle věci stávaly.
Jenže vesmír není fér ani nefér, pomyslela si a ústa se jí prohnula. Jenom je mu všechno jedno.
Její pravé tváře se zlehounka dotkla silná a jemná ručka a ona otevřela oči. Nimitz na ni opět zabroukal a její úsměv se změnil v opravdový. Vzala ho do náruče, přitiskla si ho na prsa a ucítila jeho úlevu, jak její vnitřní bolest ustoupila.
„Díky,“ řekla tiše a zabořila obličej do jeho huňatého tepla. Jemně na ni kníkl a ona ho ještě jednou pevně sevřela a potom ho postavila zpátky na polici. „Dobrá, Smraďochu. Už to zase zvládám.“ Švihl ocasem na souhlas a její úsměv se ještě roz¬šířil. „A po pravdě řečeno, musím tu zprávu dokončit, než budu moci odklusat na večeři. Takže si tady sedni a dávej na mne pozor, ano?“
Přikývl, pohodlně se uvelebil a díval se na ni, zatímco listo¬vala odstavci, které už napsala.
Minuty utíkaly, potom uběhla půlhodina a v místnosti se neozývalo nic jiného než šumění Honořina terminálu a tichý šelest prstů na klávesnici. Byla tak zabraná do práce, že si má¬lem ani nevšimla tichého signálu komunikátoru.
Signál zazněl znovu a Honor se zaškaredila a otevřela v sou¬boru okno, aby hovor přijala na terminálu. Řádky její zprávy zmizely a nahradila je MacGuinessova tvář.
„Promiňte, že vás vyrušuji, madam,“ řekl formálně, „ale volá vás admirál.“
„Děkuji, Macu.“ Honor se napřímila a ještě jednou si prsty prohrábla vlasy. Možná by nebylo špatné nechat si je narůst dost dlouhé na cop, pomyslela si nepřítomně a stiskla klávesu ‚PŘÍJEM‘.
„Dobrý večer, Honor.“ Tenor admirála Sarnowa byl o ma¬ličko hlubší než obvykle a Honor potlačila ironický úsměv. Přemítala, jestli už slyšel zvěsti o ní a o Youngovi.
„Dobrý večer, pane. Co pro vás mohu udělat?“
„Prokousával jsem se depešemi, které přivezl Warlock.“ Pozoroval, jak se Honor bude tvářit, až vysloví jméno Youngovy lodě, ale ona ani nemrkla. Admirál si domyslel, že už to Honor ví, a nepatrně kývl hlavou. Spíš se to dalo vytušit než vidět.
„Je tam několik bodů, které budeme muset probrat na poradě eskadry,“ pokračoval neutrálním tónem, „ale ještě předtím mu¬sím přivítat kapitána Younga u operačního svazu.“
Honor přikývla. Při myšlence na pozvání Younga na její loď se jí dělalo špatně, nicméně věděla, že to přijde. Mark Sarnow by takto neignoroval žádného kapitána jako sir Yancey Parks, pokud by mu k tomu ten kapitán nezavdal pádný dů¬vod.
„Rozumím, pane,“ odpověděla po chvilce. „Už se Warlock připojil k základně?“
„Ano.“
„Zařídím tedy pozvání, pane,“ řekla bezvýrazně.
Sarnow začal otevírat ústa, ale pak je zavřel. Viděla mu na očích, že je v pokušení poslat pozvánku prostřednictvím vlast¬ních komunikačních kanálů, a přála si, aby tu nabídku nevyslo¬vila.
„Děkuji vám, Honor. Cením si toho,“ řekl po chvilce.
„To nic není, pane,“ zalhala, a když vypnula spojení, na obrazovku se vrátila slova její zprávy.
Několik okamžiků upírala do zprávy nevidoucí pohled a pak si povzdechla. Stejně už je hotová, řekla si a uložila ji do pa¬měti. Několik minut strávila směrováním kopií Sarnowovi a Ernestině Corellové, ale věděla, že se tím jen snaží odložit nevyhnutelné. Nakonec stiskla kombinaci kláves. V příštím okamžiku se obrazovka rozsvítila podobou Miky Henkeové.
„Můstek, výkonný důstojník,“ spustila komandér a potom se usmála. „Zdravím, skippere. Co pro vás mohu udělat?“
„Řekněte, prosím, Georgeovi, aby se spojil s opraváren¬skou základnou, Miky. Ať předají zprávu těžkému křižníku Warlock.’’’ Honor postřehla, jak se Henkeové rozšířily oči, a po¬kračovala stále stejným dutým hlasem. „Právě dorazil jako sou¬část našich posil. Vyřiďte, prosím, jeho kapitánovi pozdrav admirála Sarnowa i můj—“ zdvořilostní fráze jí hořkla na jazy¬ku, „—a pozvěte ho, aby se dostavil na naši palubu k rozhovoru s admirálem.“
„Ano, madam,“ odvětila Henkeová tiše.
„Až George předá zprávu, sdělte bocmanovi, že budeme potřebovat čestnou stráž. A jakmile dostanete odpověď z Warlocka, dejte mi vědět, kdy ho můžeme očekávat na palubě.“
„Ano, madam. Budete chtít, abych ho přivítala?“
„To nebude nutné, Miky. Jenom mi dejte vědět, kdy přijde.“
„Jisté, madam. Už se na tom pracuje.“
„Děkuji,“ pravila Honor a vypnula spojení.

Kapitán lord Pavel Young stál upjaté a mlčky v osobní kabince opravárenské základny a pozoroval, jak polohový displej po¬mrkává, zatímco se kabinka řítí tunelem. Měl na sobě nejlepší slavnostní uniformu i s vyšívanou zlatou šerpou a anachronickým mečíkem. Z vyleštěné stěny kabinky se na něj díval jeho odraz.
Mlčky si sám sebe prohlížel a navzdory svému oslnivému vzhledu měl hořký pohled. Skvělá (a drahá) krejčovská práce zastírala neustálé mohutnění kolem pasu, aniž by o mnoho pře¬kračovala předpisy, stejné jako úhledně zastřižený plnovous zakrýval dvojitou bradu. Jeho zjev byl uspokojivé dokonalý, a přesto potřeboval každý ždibec k prasknutí napjatého sebe¬ovládání, aby na svůj obraz nevrčel.
Ta děvka. Ta čubka! Její ‚pozdravy‘, to zrovna! A jako ná¬hodou připojené k pozdravům admirála Sarnowa!
Hlasitě zavrčel, ale ovládl se a potlačil vzteklý výraz, třebaže mu nervy vřely nenávistí. Honor Harringtonová. Lady Har¬ringtonová. Neurozená coura, která mu zničila kariéru - a teď je z ní kapitán vlajkové lodi operačního svazu.
Při té vzpomínce zaskřípal zuby. Když ji poprvé spatřil na ostrově Saganami, neměl o ní valné mínění. Studovala o celý jeden ročník níž, což už samo o sobě mělo stačit k tomu, aby ji přehlížel, i kdyby byla něco víc než obyčejný drnohryz ze Sfingy. A se svými téměř vyholenými vlasy a nosem jako skoba vypadala ošklivě a zanedbaně. Sotva stála za druhý pohled a rozhodně nedosahovala jeho obvyklých nároků. Ale na způ¬sobu, jakým se pohybovala, na eleganci, s níž se nesla, bylo něco, co vzbudilo jeho zájem.
Potom ji začal sledovat. Byla samozřejmě miláčkem akade¬mie, ona a ta její zatracená stromová kočka. Ano, předstírala, že neví, jak si z ní instruktoři dělají oblíbenkyni nebo jak se všichni rozplývají nad tou její hnusnou chlupatou bestií, ale viděl to. Dokonce i hulvátský tělocvikář seržant MacDougal na ni držel a zájem kadeta lorda Younga rostl, až jej konečně dal najevo.
A ta sprostá děvka ho odmítla. Setřela ho - jeho! - přímo před jeho kamarády. Snažila se předstírat, že neví, o co mu jde, ale věděla to moc dobře, a když ji chtěl několika dobře volenými slovy odkázat do patřičných mezí, zjevil se kdoví odkud ten parchant MacDougal a dal jeho do hlášení za to, že ji obtěžoval.
Žádná jiná ho ještě neodmítla, kromě pilotky otcovy jachty, když mu bylo šestnáct standardních roků, a tu přefikl, hned jak ji příště nachytal o samotě. A jeho otec se postaral, aby o tom držela hubu. S Harringtonovou to mělo být stejné, ale nebylo. S Harringtonovou ne.

2008-07-17T20:21:00.000-07:00

Když Ogilve vstřebal údaje, které viděl před sebou, zprudka se nadechl. Dvacet nejtěžších lodí - ne, ještě víc. Panebože, těch parchantů bylo přes třicet! Kruci, to je celá manťácká bojová stěna!
Zíral na displej a zadržoval dech, neschopen věřit tomu, co viděl. Před ním se odehrávala obrovská přehlídka flotily. Časové měřítko bylo nesmíme zhuštěné a neuvěřitelné množ¬ství gravitorových signatur se sunulo přes soustavu bláznivou rychlostí.
To musí být nějaké cvičení. Nic jiného to být nemůže. Ogil¬ve si to opakoval stále dokola jako jakési zaklínadlo proti zklamání, které musí nakonec přijít.
Jenže nepřicházelo. Úžasné dreadnoughty a superdread¬noughty pokračovaly v letu a řítily se ven z Hancocku, dokud nedosáhly hyperlimitu.
A potom zmizely. Jeden každý z nich prostě zmizel a Ogilve se zvolna, téměř bolestivé napřímil.
„Vrátili se, Midge?“ napůl zašeptal a jeho taktický důstojník zavrtěla hlavou, oči dokořán. „Musely by je tyhle senzorové plošiny nutně zpozorovat, kdyby se vrátili?“ naléhal koman¬dér.
„Nikoliv nutně, pane. Manťáci se mohli vrátit po kurzu, který leží mimo prostor pokrytí plošinami. Ale pokud nevědí o senzorech a nechtějí nás záměrně zmást, vrátili by se z jaké¬hokoliv cvičení zhruba v opačném směru - a to by je plošiny zachytily... a už jsou pryč déle než týden, pane.“
Ogilve přikývl a zamnul si hřbet nosu. To bylo neuvěřitelné. Představa, že by manťáci podnikali nějaké cvičení, které by je v době takového napětí odvedlo od Hancocku, byla směšná. Jenže oni, ač to vypadalo nemožně, udělali něco ještě hloupěj¬šího. Odtáhli úplně. Stanice Hancock je dokořán otevřená! Znovu se zhluboka nadechl a ohlédl se na svého astrogátora. „Za jak dlouho odsud budeme moci vypadnout?“ „Tak, aby neodhalili naši hyperstopu?“ „Samozřejmě, že bez odhalení!“
„Hm.“ Astrogátorovy prsty se jen míhaly, jak se propraco¬vával problémem. „Na tomto vektoru devět čtyři celých osm hodiny, než budeme mimo známé manťácké senzorové sousta¬vy, pane.“
„Sakra,“ zašeptal Ogilve. Přejížděl dlaněmi nahoru a dolů po švech kalhot a snažil se svou netrpělivost opět ovládnout. Tohle je příliš důležité, než aby riskoval nezdar. Bude muset počkat. Donutit se sedět v klidu ještě čtyři dny, než bude moci s těmi neuvěřitelnými novinkami zamířit domů. Ale jakmile doletí k Seafordu...
„Dobrá,“ pravil řízně. „Chci naprostý klid. Z lodě nesmí uniknout nic. Jamie, zrušte ostatní sběry dat. Midge, od vás naopak chci, abyste u svých pasivních senzorů byla zatraceně živá. Kdyby se třeba jen zdálo, že by k nám něco mohlo mířit, chci o tom vědět. Tyhle informace právě zaplatily náklady na celou operaci od samého začátku a my je dostaneme domů, i kdybychom měli přejít do hyper přímo manťákům před no¬sem.“
„Ale co utajení operace?“ namítl výkonný.
„Nechci na nás nijak upozorňovat,“ pravil Ogilve upjatě. „Ale tyhle informace jsou příliš důležité, než abychom risko¬vali, že o ně přijdeme, takže kdyby se zdálo, že nás třeba jen možná zpozorovali, padáme odsud a čert vzal zbytek operace Argus. Přesně na tohle admirál Rollins čeká a my mu to, u všech všudy, povíme!“

2008-07-08T04:15:00.000-07:00

Ve skutečnosti však rozmístění plošin byla ta lehčí část prá¬ce. Laici mívají sklon zapomínat, jak velká - a prázdná - každá hvězdná soustava je. I ten největší hvězdolet je v ní jen zrnkem prachu; dokud nevyzařuje žádnou zrádnou energetickou sig¬naturu, která by přitáhla pozornost, je prakticky neviditelný. Senzorové plošiny jsou ještě menší a vybavené těmi nejlepší¬mi systémy pro ztížení odhalení, jaké Haven dokáže vyrobit. Nebo, pomyslel si Ogilve, v tomto případě pokoutně nakoupit v Solárním svazu. Největší riziko představovaly vlasově tenké laserové paprsky o nízkém výkonu, které je spojovaly s ústřed¬ními retranslačními stanicemi, v nichž se data ukládala. Ale i toto riziko bylo sníženo na absolutní minimum. Plošiny ko¬munikovaly výhradně prostřednictvím časově omezených a vysoce zhuštěných souborů zpráv. I kdyby se někdo připletl do dráhy signálu, musel by mít obrovské štěstí, aby si uvě¬domil, že něco zachytil, a naprogramování plošinám nedo¬volilo vysílat, pokud jejich senzory zachytily cokoliv, co by se nacházelo v poloze, ve které by to mohlo jejich zprávu za¬chytit.
Ne, existovala jen nepatrná pravděpodobnost, že by manťáci zakopli o maličké robotické špiony - potit se musely jejich spojky, které jejich data sbíraly. I když je hvězdolet malý, je přece jen větší než jakákoliv senzorová plošina a sběr informací znamená, že loď musí vyzařovat, byť utajeně.
„Úzký svazek připraven, pane. V bodu přenosu se ocitneme za... devatenáct sekund.“
„Začněte hned, jak dokončíte zaměření.“
„Rozkaz, pane. Jsem připraven.“ Po několika sekundách si spojovací důstojník olízl rty. „Zahajuji, pane.“
Ogilve se napjal a pohledem se spěšně vrátil k displeji. Se zoufalým soustředěním sledoval manťácké torpédoborce, ale ty letěly dál svým požehnané nevšímavým způsobem a po¬tom...
„Kopírování dokončeno, pane!“ Spojovací důstojník si div neotřel čelo, když vypnul lasery, a Ogilve se navzdory svému napětí usmál.
„Dobrá práce, Jamie.“ Zamnul si ruce a široce se usmál na svého taktického důstojníka. „Nuže, slečno Austellová, podívá¬me se, co jsme ulovili?“
„Skvělý nápad, pane.“ Taktický důstojník opětovala jeho úsměv a začala zkoumat výpis údajů. Několik minut uběhlo v naprostém tichu, neboť poslední sběr dat v rámci operace Argus se uskutečnil před měsícem a půl a bylo tedy třeba roz¬třídit obrovské množství informací. Potom však ztuhla a prudce vzhlédla.
„Našla jsem něco moc zajímavého, pane.“
Potlačované vzrušení v jejím hlase zvedlo Ogilveho z křesla, aniž si to vlastně uvědomil. Několika rychlými kroky přešel můstek a naklonil se jí přes rameno, zatímco ještě ťukala do kláves. Její displej se na chvilku zamihotal, potom se ustálil a v jednom rohu se rozsvítil údaj data a času.

2008-06-23T00:35:00.000-07:00

PNS Napoleon se vznášel v temnotě daleko od kalného majáku červeného trpaslíka, ústřední hvězdy soustavy. Lehký křižník měl vypnutý pohon i aktivní senzory a jeho kapitán seděl na¬pjatě na můstku, zatímco se loď tiše sunula po svém kurzu hluboko uvnitř oběžné dráhy mrazivé nejvzdálenější planety Hancocku. Na svém displeji viděl gravitorové signatury dvou různých manťáckých torpédoborců, ale ten bližší se nacházel více než dvanáct světelných minut od Napoleona a kapitán rozhodně neměl v úmyslu upoutat jeho pozornost.
Když se komandér Ogilve poprvé na brífingu dozvěděl o operaci Argus, neměl o ní valné míněni. Celý ten nápad mu připadal jako skvělý způsob, jak rozpoutat válku usmažením jeho lodě. Ale nakonec operace fungovala mnohem lépe, než očekával. Vyžadovala sice množství času a skutečnost, že žádná nasazená loď dosud nebyla přistižena, neznamenala, že některá jednou nemůže být, ale už to nemělo trvat dlouho. Jenom tak dlouho, dokud admirál Rollins nedostane údaje, které potřebu¬je... a pro PNS Napoleon tak dlouho, dokud nevypadne z Hancocku co nejdál a celý.
„Blížíme se k první retranslačce, pane.“ Jeho spojovací dů¬stojník mluvil stejně nešťastně, jako se Ogilve cítil, a koman¬dérovi dalo hodně práce předstírat klid, když zvedl pohled od displeje a přikývl v odpověď. Posádce by rozhodně neprospělo vědět, že jejich kapitán je stejně vyplašený jako oni, pomyslel si suše.
„Připravte se zahájit kopírování údajů,“ řekl.
„Ano, pane.“
Když spojovací důstojník uvedl komunikační lasery do po¬hotovostního režimu, vládlo na můstku naprosté ticho. Jakéko¬liv emise byly za těchto okolností smrtelně nebezpečné, avšak poloha retranslační stanice byla vybrána s obrovskou péčí. Lidé, kteří plánovali operaci Argus, věděli, že hranice všech mantichorských hvězdných soustav hlídají senzorové plošiny, jejichž dosahu a citlivosti se výrobky Lidové republiky ne¬mohou rovnat. Žádná sběrná síť ale nemohla pokrýt všechno. Plány na rozmístění sond s tím počítaly a - alespoň zatím -vycházely.
Ogilve si nad podobným klišé jen odfrkl: Argus stál mi¬liardy. Senzorové plošiny opatřené všemožnými utajovacími technologiemi byly vypuštěny ze vzdálenosti dvou světelných měsíců a vpluly do soustav z ticha mezihvězdného prostoru s energií staženou na absolutní minimum. Proklouzly mezi manťáckými senzory jako kousky kosmického kamení a pramínek energie, který je zbrzdil a ustálil v definitivní, pečlivě zvolené poloze, byl tak nepatrný, že byl ze vzdálenosti větší než několik tisíc kilometrů naprosto neodhalitelný.

2008-06-19T02:44:00.000-07:00

Lehké horko zalechtalo Honor na lícních kostech. Cožpak všichni členové posádky vědí o její... o jejím vztahu s Paulem?! Co je jim po tom, sakra! Není na tom nic pochybného ani postranního - Paul je dokařská krysa, takže se na to nevztahuje ani zákaz románků mezi důstojníky téže větve žebříčku velení!
Ale když už se chystala na spojovacího důstojníka zaškare¬dit, zachránil ji vlastní pocit směšnosti. Samozřejmě že to vědí - i admirál Sarnow to ví! Nikdy si neuvědomila, že si její okolí natolik všimlo jejího chudého milostného života, jenže pokud nechtěla vzbuzovat pozornost, měla si to rozmyslet dříve. A jiskřička v Monetových očích nebyla oplzlá - jak by také mohla být. Vlastně, uvědomila si, když stejné jemné pobavení vycítila i u ostatních členů posádky na můstku, se tváří, jako když jí to ze srdce přeje.
„Ehm, přepněte mi to na obrazovku,“ řekla, když si náhle uvědomila, že už mlčí trochu dlouho.
„Je to soukromá zpráva, madam.“ Monetův hlas zněl tak nenápadné, že Honor zaškubalo v koutcích úst. Zvedla se z křesla, Nimitze držela v náručí a bojovala se zrádným důl¬kem na tváři.
„V tom případě si ji převezmu na terminálu v brífingové místnosti.“
„Jistě, madam. Přepínám ji tam.“
„Děkuji,“ opáčila Honor se vší důstojností, které byla v da¬nou chvíli schopna, a zamířila k průchodu do brífingové míst¬nosti.
Ve chvíli, kdy vstupovala dovnitř, ji náhle napadlo, proč jí Paul vůbec volá. Niké doletí na základnu asi za třicet minut, ale časová prodleva na tuto vzdálenost stále činila zhruba sedm¬náct sekund. To vylučovalo jakoukoli praktickou konverzaci v reálném čase, proč tedy nepočkal ještě čtvrt hodiny, aby se tomu vyhnul?
Pozvedla zamyšlené obočí, odložila Nimitze na stůl, posa¬dila se do kapitánského křesla v jeho čele a zapnula terminál. Obrazovka se rozzářila znamením, že je připravena k provozu, a potom se objevila Paulova tvář.
„Nazdar, Honor. Promiň, že té ruším, ale myslím, že bys to měla raději vědět.“ Svraštila obočí, když si všimla jeho za¬chmuřeného výrazu. „Právě jsme dostali signál o příletu těžké¬ho křižníku,“ pokračoval záznam jeho hlasu a pak se odmlčel. „Je to Warlock, Honor,“ dodal a ona v křesle ztuhla.
Paul hleděl z obrazovky, jako by viděl její reakci, a v očích měl soucit - a výstrahu - když jeho obraz přikývl.
„Stále mu velí Young,“ řekl tiše, „a stále je služebně starší než ty. Dávej si pozor, ano?“

2008-06-15T01:12:00.000-07:00

„Kapitáne, zachycuji hyperstopu na dva nula šest,“ oznámila komandér Chandlerová. „Jeden pohonný zdroj, vzdálenost šest celých devět pět světelné minuty. Na kurýrní člun je příliš silný, madam.“
Honor pohlédla na taktického důstojníka s lehkým překva¬pením, ale Chandlerová si toho nevšimla, protože zpovídala počítače a zpracovávala údaje o kontaktu. Po několika sekun¬dách spokojeně kývla a narovnala se.
„Rozhodně mantichorské charakteristiky, madam. Vypadá to na těžký křižník. Nebudu to ale vědět jistě, dokud jej ne¬zachytí světelnorychlostní senzory.“
„Rozumím, Sledujte jej, Eve.“
„Rozkaz, madam.“
Křižník, hmmm? Honor se opět opřela. Jeden křižník nezna¬mená velký rozdíl, ale Van Slyke z něj stejně bude mít radost. Konečné doplní jeho eskadru na plný stav a zbytek operačního svazu v něm nejspíš uvidí předzvěst slíbených mohutnějších posil. Kromě toho nejspíš veze depeše a i ten nejmenší drobe¬ček čerstvých informací bude představovat významnou úlevu.
Natáhla se a sundala si Nimitze do klína. Pak ho drbala za ušima a uvažovala o videokonferenci, kterou admirál svolal na další den ráno. Chtěla vznést několik bodů - v neposlední řadě to, jaké měla štěstí, že jí vůbec vyšel ten trik s prostředky elektronického boje - a tak se v křesle uvelebila ještě poho¬dlněji a přemítala o nejlepším (a nejtaktnějším) způsobu, jak je vyjádřit.
Uběhlo několik minut a klidný, pravidelný rutinní chod můstku k ní mumlavě pronikal jako uklidňující mantra. Hrála si v duchu se slovními obraty a větami a přesouvala je sem a tam s loudavým, jakoby kočičím potěšením. Ale zasněný výraz jejích očí klamal. Tichý bzučák ze spojovacího úseku, oznamující přicházející signál, ji okamžité vytrhl do plného vědomí a její pohled se přesunul na úzká záda komandér-poručíka Moneta.
Spojovací důstojník stiskl tlačítko, chvilku naslouchal a Ho¬nor přimhouřila oči, když sebou jeho ramena zaškubala. Kdyby nevěděla, že ten člověk naprosto a zcela spolehlivě postrádá smysl pro humor, mohla by si skutečně myslet, že se pochechtává.
Stiskl další sled tlačítek a potom se s křeslem otočil proti ní. Tvář měl obdivuhodně vážnou, ale když si odkašlával, v hnědých očích mu to maličko zajiskřilo.
„Zpráva ze záznamu pro vás, kapitáne.“ Na okamžik se od¬mlčel. „Je to od kapitána Tankersleye, madam.“

2008-06-09T23:07:00.000-07:00

A navíc komodor Bantonová slíbila, že pivo tentokrát platí její posádka.

Honor postřehla, jak Henkeové svítí oči, a když se výkonný obrátila ke svému panelu, pyšně se usmála. Miky měla právo mít radost. Koneckonců, byly to její výcvikové programy, které udržovaly posádku Niké ve špičkové bojové formě.
Ale bylo v tom něco víc než jen samotný výcvik. Cvičení a simulace dokážou mnohé, ale nemohou poskytnout ono ne¬definovatelné něco navíc, co odlišuje špičkovou posádku od té, která je prostě dobrá. Niké to něco navíc měla. Možná to prýštilo z tajemného esprit de corps, který podle všeho odjak¬živa naplňoval lodě tohoto jména, pocit členů posádky, že je i na nich udržovat zvláštní tradici. Nebo to možná pramenilo z něčeho úplně jiného. Honor to nevěděla, ale cítila to kolem sebe praskat jako latentní blesk, který přímo prosí, aby jej použila, a ona to udělala. Své manévry ani nepromýšlela - přinejmenším ne na vědomé úrovni; prostě ji napadaly s hlad¬kou a bezvadnou přesností. Její lidé je stejným způsobem prováděli a měli plné právo být sami se sebou spokojení.
Samozřejmě pomohlo i to, že komodor Bantonová patřila k správné sortě lidí. Honor by si dokázala vzpomenout na ně¬kolik vlajkových důstojníků, kteří by na výprask, jakého se dostalo Bantonové, reagovali s mnohem menším humorem, zejména kdyby zjistili, že je neporazil jejich admirál, nýbrž kapitán jeho vlajkové lodi. Avšak Honor tušila, že Bantonová má stejné podezření jako ona, pokud jde o admirálovy motivy k tomu, aby se prohlásil za padlého. Honor sice byla kapitán jeho vlajkové lodi, ale současně byla služebně mladší než šest ze sedmi ostatních kapitánů bitevních křižníků pod jeho vele¬ním a tohle pro ni byla první příležitost ukázat, co v ní je, ve skutečnosti, ne pouze v simulátorech. Sarnow záměrně ustoupil stranou, aby ji nechal vysloužit si v očích eskadry ostruhy, a jí se chtělo naparovat se stejné jako Nimitz nad tím, jak dobře jí to šlo.
Vlastně, pomyslela si, když se opřela a sepjala prsty pod špičatou bradou, ‚naparovat‘ se má v úmyslu už zakrátko... kromě jiných věcí. Byla středa a eskadra měla zakotvit u opra¬várenské základny dlouho před večeří. Měla v plánu vpadnout do Paulovy ubikace s lahví otcova drahocenného Delacourtu a zjistit, co myslel tím smíchem a narážkami na žhavou masáž.
Koutky úst se jí při té myšlence prohnuly, na pravé tváři se jí objevil důlek, ucítila, jak se červená, a vůbec jí to neva¬dilo.

2008-06-07T23:57:00.000-07:00

Klamné cíle zahájily provoz v nejhorším možném okamžiku pro taktického důstojníka Bantonové. Tomu chyběly průběž¬né záznamy o pohybu Honořiných ,neviditelných‘ lodí až do okamžiku, kdy jejich pohony opět naskočily, takže se nyní musel zorientovat, kdo je kdo, než se pustí do boje, a klamné cíle ho zmátly na dostatečně dlouhou dobu, aby Niké, Agamemnón, Zteč a Nepřemožitelný ,zničily‘ vlajkovou loď Bantonové a ,ochromily‘ její družku v divizi Kassandru, aniž by samy utrpěly nějaké škody. Nepokořitelný a Neústupný potom sice dělaly, co mohly - kapitán Trinh si hvězdným výkonem dokon¬ce více než napravil pověst pošramocenou dřívějšími problémy - ale neměly žádnou šanci. Závěrečné vyhodnocení ukázalo, že síly Bantonové byly zcela zničeny, Agamemnón a Nepře¬možitelný zaznamenaly mírné poškození a Niké pouhé dva zásahy laserem. Zteč vyvázla bez jediného škrábnutí, a navíc až na dva posbírala všechny prostředky elektronického boje, které Honor vypustila. Sondy budou muset projít generální opravou, než je bude možné použít znovu, nicméně jejich zachycení ušetřilo námořnictvu zhruba osmačtyřicet milionů dolarů a Henkeová by nic nedala za to, že Rubensteinova po¬sádka bude ještě rozjařenější než její lidé.
Admirál Sarnow neřekl ani slovo, ale jeho široký úsměv, když se přiloudal na můstek před závěrečnou fází ,bitvy‘, byl výmluvný. A komodor Bantonová byla spravedlivá žena. Vě¬děla, že se ona a její lidé nechali napálit, a prostřednictvím komunikátoru Honor osobně pogratulovala ještě dříve, než počítače dokončily výpočty konečných odhadů škod.
Nanejvýš úspěšné dva dny, když se to vezme kolem a ko¬lem, usoudila Henkeová. Od chvíle, kdy admirál Parks zmizel za hyperlimitem, uplynul už celý týden bez incidentů, což vyvolalo hluboký pocit úlevy, ale nijak to neoslabilo odhodlání eskadry vyvrátit jakékoliv výhrady, které by snad Parks mohl mít vůči jejímu admirálovi a kapitánovi jeho vlajkové lodi... a úspěchy několika posledních dní vypadaly jako skvělý první krok.
Samozřejmé, pomyslela si samolibě, to pro některé byl lepší krok než pro jiné. Eve Chandlerová se už doslova olizovala v očekávání příštího rozhovoru s taktickým důstojníkem Ne¬přemožitelného. Královský pohár za střelbu, to je něco! A Ivan Ravicz byl na vrcholu blaha jako stromová kočka s vlastním celerovým záhonem. Nový fúzní reaktor pracoval bez chyby a Agamemnón musel jet na doraz, aby stačil zrychlení, které Niké dodával skvěle vyladěný pohon. Dokonce i u George Mo¬neta viděli jeden či dva záblesky úsměvu, což bylo u spojova¬cího důstojníka historické prvenství.

2008-05-22T09:21:00.000-07:00

Druhé a třetí divizi eskadry a jejich doprovodu velela komo¬dor Bantonová, zatímco první a čtvrté velel Sarnow, ale jen na papíře. Ve skutečnosti Sarnow pět minut po zahájení cvičení informoval Honor, že on a kapitán Rubenstein, nejvyšší důstoj¬ník 54. divize, právě padli a že velí ona.
To bylo veškeré upozornění, kterého se jí dostalo, ale bylo zjevné, že si to promýšlela předem, protože její rozkazy přichá¬zely bez zaváhání. Pomocí plošin s nadsvětelnou rychlostí přenosu vypátrala lodě Bantonové, rozdělila své síly na dvě divize po dvou lodích, zrychlila na záchytnou rychlost, potom vypnula pohony a přešla do elektronického a gravitického ekvi¬valentu ,tichého chodu‘. Ale u toho nezůstala, protože věděla, že Achilles Bantonové má stejnou schopnost jí vypátrat a sle¬dovat. A protože Honor věděla, že komodor zachytila její zá¬kladní kurz, ještě než omezila své emise, vypustila bezpilotní prostředky elektronického boje naprogramované tak, aby napo¬dobily signaturu pohonu jejího bitevního křižníku, po takovém kurzu, aby se zlomyslnou předvídavostí nalákaly Bantonovou do pozice, kterou si Honor určila.
Komodor na tu vějičku sedla - částečně možná proto, že nečekala, že by někdo při cvičení plýtval sondami v ceně osmi milionů dolarů za kus - a změnila kurz, aby je napadla. Než si uvědomila, co se doopravdy děje, Honor své divize navedla do její blízkosti po čistě balistických drahách, s klíny a bočními štíty do posledního okamžiku vypnutými, a přitom obě stále operovaly nezávisle a okatě přehlížely moudrosti konvenční taktiky. Napadla překvapenou formaci Bantonové ze dvou značně odlišných směrů a svým neortodoxním přístupem využila tradičnější formace Bantonové proti ní samé. Zasypá¬vala její vedoucí lodě palbou ze dvou stran a téměř dvě minuty se skrývala za její vedoucí divizí jako za štítem před odvetnou palbou zadních lodí. A aby to ještě vylepšila, přiměla koman¬déra Chandlerovou přeprogramovat klamné cíle doprovodných lodí tak, aby se těžké křižníky náhle jevily jako bitevní křiž¬níky.

2008-05-19T03:51:00.000-07:00

Nu, mají všechny důvody být nesnesitelně domýšliví na sebe i na svého kapitána, pomyslela si Henkeová. Eskadra na sobě během týdne od odletu viceadmirála Parkse tvrdě praco¬vala. Stále se zlepšující hbitost a přesnost její činnosti si už vysloužily pochvalné úsměvy admirála Sarnowa a Niké ne¬mohla vyklouznout z opravárenského doku v lepší čas.
Henkeová nebyla jediným z Honořiných důstojníků, který se doslechl o obavách kapitána Dourneta, že by vynucená ne¬činnost mohla vlajkovou loď vyvést z tempa natolik, aby dělala jeho Agamemnónu ostudu, ale měla lepší postavení než ostat¬ní na to, aby s tím něco udělala. Honor příliš zaměstnávaly záležitosti eskadry, než aby se věnovala běžnému dennímu výcviku na Niké. Navíc tato neustálá činnost ve skutečnosti spadala do rámce odpovědnosti výkonného a všechny ty dlouhé a vyčerpávající hodiny simulací, kterými Henkeová posádku Niké oblažila, se ve včerejším cvičení nádherné vyplatily. Niké Agamemnónu ostudu rozhodně neudělala. Naopak Dournetova loď měla co dělat, aby své družce z divize alespoň z dálky stačila, a Henkeová se už těšila na příští setkání s výkonným důstojníkem Agamemnóna.
Niké při cvičení dosáhla i nejlepších výsledků ve střelbě a ke značnému znechucení její posádky přestřílela Nepřemo¬žitelného kapitána Daumierové o jasných osm procent, ale ani to ještě nebylo to nejlepší. Ne, vzpomínala Henkeová s po¬zvolným úsměvem, to nejlepší přišlo, když admirál Sarnow rozdělil svůj malý operační svaz na poloviny, které měly ope¬rovat proti sobě.

2008-05-15T07:29:00.000-07:00

„C... co se děje, tati?“ zašeptala. „Liďáci... liďáci ubližují mamince? Dohoní taky nás?“
„Pssst, Helenko,“ vypravil ze sebe skrz slzy. Přitiskl jí tvář do vlasů, vdechl její dětskou vůni, znovu zavřel oči a jemně se s ní kolébal.
„Liďáci nás nedostanou, holčičko,“ zašeptal. „Už jsme v bezpečí.“ Trhaně se nadechl. „Maminka se o to postarala.“

Niké nasadila kurz k domovu, a když se Miky Henkeová po¬dívala přes můstek na kapitána, zadržela poťouchlý úsměv. Honor zřídkakdy dávala najevo spokojenost s vlastním výko¬nem, zejména na můstku. Spokojenost s výkony důstojníků a osádky ano; své vlastní schopnosti však považovala za něco, co by mělo být samozřejmé. Dnes se však pohodlně rozložila na anatomickém čalounění velitelského křesla, jednu nohu přehozenou přes druhou, a na rtech jí pohrával úsměv, zatímco Nimitz se zcela bezostyšně naparoval na opěradle.
Henkeová se zahihňala a ohlédla se k taktickému úseku, aby vítězoslavně zamrkala na Eve Chandlerovou. Drobná zrzka se v odpověď zašklebila a zvedla nad hlavu sepjaté ruce a Hen¬keová zaslechla, jak kdosi další za jejími zády vyprskl smí¬chem.

2008-05-02T03:37:00.000-07:00

Anton Zilwicki seděl na plstí potaženém stupínku podlahy, oči zavřené a ruce pevně sevřené kolem čtyřleté holčičky, která mu vzlykala do blůzy. Je příliš malá, než aby to chápala všech¬no, ale chápe toho dost, pomyslel si prázdně, když naslouchal hlasům, které mu zněly za zády: hlasům důstojníků na můstku Carnarvonu, kteří se s napjatými tvářemi shlukli kolem hlav¬ního displeje obrovské transportní lodě.
„Panebože,“ zašeptal výkonný. „Podívejte se na tohle!’’
„Tamhle vybuchl další,“ řekl někdo chraplavě. „Nebyl to jeden z křižníků?“
„Ne. Myslím, že to byla další plechovka a...“
„Heleďte - heleďte! To byl jeden z těch liďáckých parchantů! A tamhle další!“
Ježíšikriste! To byl křižník!“ zasténal někdo a Zilwicki zavřel oči ještě pevněji a kvůli dcerce zadržoval slzy. Věděl, že Carnarvon vyškrabuje všechny zbytky energie pohonné soustavy a bláznivě se řítí pryč od svých druhů, aby v rozptý¬lení hledal prchavé bezpečí. Jestli je po dvou liďácích, alespoň jedna obchodní loď to přežije... ale která?
„Panebože, ona dostala dalšího!“ zalapal kdosi po dechu a Zilwicki k sobě přitiskl dítě pevněji.
„A co tamhleten?“ zeptal se někdo.
„Ne, ten tam ještě je. Odnesla to jenom jeho plachta, ale to by mělo... Proboha!“
Hlasy zmlkly, jako když je odřízne, a jemu se sevřelo srdce. Věděl, co to ticho znamená, a zvolna zvedl hlavu. Většina důstojníků se dívala jinam, ale kapitán Carnarvonu ne. Ženě tekly po tvářích slzy, ale bez zachvění opětovala jeho pohled.
„Je pryč,“ řekla tiše. „Všichni už jsou pryč. Ale vzala s se¬bou tři z nich a nejméně jeden ze zbylých přišel o plachtu.
Já... si nemyslím, že by pokračovali v pronásledování jen s jed¬nou lodí, i kdyby byla nepoškozená, když mají ochromenou loď, kterou musí odtáhnout ven.“
Zilwicki přikývl a matně se podivil, jak jen vesmír dokáže pojmout tolik bolesti. Ramena se mu začala otřásat, jak i jemu konečně vytryskly slzy, a dcerka se mu pověsila na krk a pevně se držela.

2008-04-25T23:02:00.000-07:00

Thomas Theisman zaťal zuby, když se signatury pohonů obrá¬tily proti němu v útočné formaci. Založil ruce za zády a přiměl se pohlédnout na komodora Reichmanovou bez jakéhokoliv výrazu. Byla si přece tak jistá, že manťácký velitel nařídí ce¬lému konvoji, nákladním lodím i doprovodu, aby se rozptýlil. Koneckonců, gravitační vlna je zbaví výhody dalekonosných střel a ty jediné by jim snad mohly poskytnout šanci dosáh¬nout výsledku, který by stál za řeč. To byl celý důvod, proč je chtěla napadnout raději zde než mezi vlnami, jak navrhoval Theisman. Žádný velitel nezahodí své lodě pro nic za nic, když jejich rozptýlení znamená, že alespoň čtyři z deseti lodí pře¬žijí.
Thomas Theisman věděl svoje, ale Anette Reichmanová dosud s Mantichořany nebojovala. A protože Theisman v boji s nimi prohrál, ignorovala jeho varování se špatně skrývanou blahosklonností.
„Rozkazy, madam?“ zeptal se nyní a Reichmanová polkla.
„Střetneme se s nimi čelně,“ řekla po chvilce. Jako by měla na vybranou, pomyslel si Theisman znechuceně.
„Ano, madam. Přejete si změnit formaci?“ Snažil se mluvit co nejneutrálněji, avšak jí se rozšířilo chřípí.
„Ne!“ štěkla.
Theisman se zadíval nad její rameno. Chladným pohledem přiměl její štáb i své důstojníky na můstku, aby se odšourali z doslechu, naklonil se k ní a tiše řekl:
„Komodore, když podniknete konvenční zteč příďovou výzbrojí, otočí se bokem, aby po nás z optimální vzdálenosti vypálili vším, co mají.“
„Nesmysl! To by byla sebevražda!“ odsekla Reichmanová. „Roztrháme je na kusy, jestli vystrčí nos zpoza plachet!“
„Madam,“ promluvil Theisman jemně, jako by byla dítě, „máme nad těmi loděmi sedminásobnou převahu hmotnosti a ony se musí přiblížit na dostřel energetických zbraní. Vědí, co to znamená, stejně dobře jako my. Takže udělají jedinou věc, kterou udělat mohou. Odhalí bok, aby mohli zamířit všemi paprsky, které mají, a půjdou po našich příďových uzlech alfa. Jestli vyřadí třeba jen jeden, naše příďová plachta je v háji a tak¬hle hluboko v gravitační vlně...“
Nemusel tu větu dopovědět. Bez příďové plachty, která by vyvažovala záďovou, nemohl žádný hvězdolet v gravitační vlně manévrovat. Byli by lapeni v jednom neměnném vektoru a jed¬né neměnné rychlosti. Nemohli by se ani vynořit z hyper¬prostoru, protože by nedokázali ovládat letovou polohu při přechodu, dokud by závadu neopravili - pokud by se jim to vůbec podařilo - a i ta nejmenší kapsa turbulence by je roz¬trhala na kusy. To znamenalo, že ztráta jediné plachty by Reich¬manovou stála nejméně dvě lodě, protože loď, která ztratila plachtu, musela odvléci z vlny její družka na tažných paprscích. „Ale...“ Zmlkla a znovu polkla. „Co doporučujete, kapi¬táne?“ zeptala se po chvilce.
„Udělat totéž. Nevyvázneme beze škod, pravděpodobně ztratíme několik lodí, ale naše plachty nebudou tolik na ráně a budeme mít k dispozici mohutnější salvy a lepší šanci vyřídit je, než nám plachty zničí.“
Díval se jí pevné do očí, potlačoval přitom nutkání zařvat na ni, že jí to přece dávno říkal, a ona sklopila pohled. „Dobrá, kapitáne Theismane,“ řekla. „Proveďte.“

2008-04-19T01:09:00.000-07:00

O možnosti vylétnout z vlny ani neuvažovala. Tam by sice mohla vztyčit boční štíty a použít řízené střely, jenže její svě¬řenci se nacházeli v hloubce čtyř světelných hodin uvnitř vlny a potřebovali by osm hodin na to, aby se dostali mimo vlnu. Osm hodin už ale neměli.
Cítila napětí své posádky na můstku, cítila jejich strach stej¬ně jako svůj vlastní, ale nikdo neřekl ani slovo a ona úzkostně zavřela oči. Dvě z velkých a neohrabaných lodí byly kombi¬nované lodě pro přepravu nákladů i osob, které směřovaly na stanici Grendelsbane s životně důležitými stroji, dokovými mechanismy a sondami... a více než šesti tisíci civilními i ná¬mořními techniky a jejich rodinami.
Včetně mladšího kapitána Antona Zilwického a jejich dcery.
Snažila se na to nemyslet. Nemohla si to dovolit. Ne, pokud má něco udělat, aby je zachránila. Jenže mohla udělat jen jedinou věc, a když konečně vzhlédla ke svým důstojníkům, cítila strašlivý osten viny.
„Zpráva pro všechny jednotky, spojovací.“ Vlastní hlas jí zněl skřípavě a napjaté. „Začátek zprávy: Od velitele dopro¬vodu všem lodím. Odhalili jsme šest válečných lodí, zjevně havenských těžkých křižníků, které se k nám blíží odzadu. Současná vzdálenost jedna tři celých šest světelné minuty, při¬bližovací rychlost tři nula tisíc kilometrů za sekundu. Při sou¬časném kurzu nás dostihnou za dvě hodiny a čtrnáct minut.“ Zhluboka se nadechla a stále hleděla do svého displeje. „Vzhle¬dem k varování admirality musím předpokládat, že jejich záměrem je zaútočit. Všechny doprovodné lodě se mnou utvoří formaci a obrátí se, aby napadly nepřítele. Konvoj se rozptýlí a každá loď bude pokračovat samostatně. Zilwická končí.“
„Zaznamenáno, madam.“ Hlas spojovacího důstojníka zněl hluše.
„Odešlete to.“ Její slova zamlžily slzy a kapitán si chraplavě odkašlala. „Kormidelníku, připravte se obrátit loď.“ „Rozkaz, madam.“
Nespustila oči z displeje a snažila se nemyslet na dva nej¬důležitější lidi svého vesmíru a na to, jak budou reagovat na její poslední, chladnou, oficiální zprávu, když tu se kdosi dotkl jejího ramene. Vzhlédla a zamrkala, aby si pročistila zrak. Byl to její výkonný.
„Povězte jim, že je milujete, Helen,“ řekl velmi tiše a ona v mukách zaťala pěsti.
„Nemohu,“ zašeptala. „Když vy ostatní nemůžete říct svým...“ Hlas se jí zlomil a on jí bolestivě sevřel rameno. „Nebuďte hloupá!“ Hlas měl chraptivý, téměř vzteklý. „Na téhle lodi není jediná duše, která by nevěděla, že tam máte rodinu - nebo která by vás třeba jen na chvilku podezírala, že to děláte jenom kvůli nim! Padejte ke komunikátoru a řekněte jim, že je milujete, sakra!“
Zatřásl s ní a ona odtrhla pohled od jeho očí, téměř zoufale se rozhlédla po ostatních důstojnících i příslušnících mužstva na můstku a prosila je o odpuštění.
Ale nebylo to zapotřebí. Viděla to v jejich očích, četla to v jejich tvářích a zhluboka se nadechla.
„Kormidelníku,“ zazněl její hlas nečekaně jasné, „obraťte loď. Jeffe,“ ohlédla se po spojovacím důstojníkovi, „dejte mi, prosím, osobní spojení s Carnarvonem. Vezmu si to v brífin¬gové místnosti.“
„Ano, madam,“ odvětil spojovací mírně a Helen Zilwická se zvedla z křesla a se vztyčenou hlavou odkráčela průchodem.

2008-04-09T02:46:00.000-07:00

„Plechovka se blíží k nám, pane,“ ohlásil Theismanův taktický důstojník a kapitán pohlédl na Reichmanovou. Komodor ani nezamrkala. Nepochybně to očekávala stejně jako Theisman. Vlastně čekal, že k tomu dojde dříve, a pocítil k posádce té lodi matný soucit.
„Zahlédli nás, madam,“ řekl po chvilce. „Nějaké rozkazy?“ „Ne. Pochybuji, že se k nám přiblíží na dostřel dříve, než získá naše přesné odečty, ale můžeme doufat. Kromě toho,“ komodor se nevesele usmála, „ti parchanti nám stejně neunik¬nou, že?“
„Ne, madam,“ řekl Theisman tiše, „asi ne.“

Warszawské plachty HMS Hotspur usměrňovaly energii gra¬vitační vlny a loď zpomalovala vůči ,bubákům‘ o více než 51 km/s2. O devatenáct minut později se opět obrátila a zrychlovala od nich, dokud jejich přibližovací rychlost opět ne¬poklesla na třicet tisíc kilometrů za sekundu, přičemž se ocitla ve vzdálenosti sto padesáti osmi milionů kilometrů. Když senzory Hotspuru konečně pronikly jejich elektronickou obra¬nou, tvář komandér-poručíka MacAllistera se stáhla.
„Pošli naší staré další hlášení, Ruth,“ řekl velmi tiše. „Řek¬ni jí, že tu máme šest liďáckých těžkých křižníků - vypadá to na Scimitary. Odhaduji, že se ke konvoji dostanou na dostřel za—“ pohlédl na situační displej, „—dvě hodiny a třicet šest minut.“

Když kapitán Helen Zilwická naslouchala MacAllisterově ana¬lýze hrozby nacházející se třináct a půl světelné minuty za její malou eskadrou, její tvář byla jako vytesaná z kamene. Šest proti jejím pěti a všechny větší a mnohem lépe vyzbrojené. Dokonce i její technická převaha se dala využít jen v normál¬ním prostoru, při soubojích vedených řízenými střelami, pro¬tože střely byly v gravitační vlně nepoužitelné. Žádný gravito¬rový pohon tu nemohl fungovat; nesmírné gravitační síly uvnitř vlny by jej okamžitě přetížily a spálily. Současně to znamenalo, že žádná z jejích lodí nebyla pod ochranou svého gravitorového klínu... nebo bočních štítů.

2008-04-07T03:47:00.000-07:00

Když na jeho displeji náhle zajiskřily hrozivé signatury koman¬dér-poručík MacAllister se ve velitelském křesle s trhnutím napřímil. Senzory jeho torpédoborce je možná zachytily už dříve, avšak odečet byl nejistý a kódy identifikačních údajů se mu před očima neustále měnily. Ten někdo tam vzadu měl docela slušné prostředky elektronického boje a používal je.
Přejel pohledem po ukazatelích vektorů a spolkl zaklení. Jsou sotva tři sta milionů kiláků za nimi. Při téhle přibližovací rychlosti dohoní konvoj za necelé tři hodiny a neexistovala žádná možnost, jak by jim obchodní lodě mohly uniknout.
Tiše zaklel a přejel rukama po postranních opěrkách křesla. Ten, kdo se za nimi žene, musí mít stínění vojenské třídy, aby dosáhl takového rozdílu rychlostí, takže to musejí být válečné lodě. Což potvrzovala i jejich aktivita v oblasti elektronického rušení, pomyslel si zachmuřené. Právě tak jako toto chování naznačovalo nepřátelské úmysly. Ale kdo to je? Jsou tam vzadu i další, které není vidět? A jak jsou silní?
Existoval jen jediný způsob, jak to zjistit.
„Na bojová stanoviště,“ řekl MacAllister svému taktickému důstojníkovi a poplašné signály se rozezněly zároveň s tím, jak se obrátil ke spojovacímu úseku. „Ruth, pošlete zprávu kapitánu Zilwické. Sdělte jí, že jsme zachytili ,bubáky’* zezadu
(* Bubák, v originále „ bogey „, je kódový výraz pro zpozorovaný neidentifikovaný stroj.) - připojte aktuální údaje z taktického - a že se obracíme, aby¬chom je jednoznačně identifikovali.“
„Rozkaz, pane.“
„Kormidelníku, obraťte nás o jedna osm nula stupňů. Ma¬ximální zpomalení.“
„Rozkaz, pane.“
„Manny,“ ohlédl se MacAllister po svém astrogátorovi, „chci vypočítat manévr, při kterém zase nabereme současnou vzájemnou rychlost ve vzdálenosti deset světelných minut od nich. Možná je odtamtud nerozeznáme přesně, ale určitě zjis¬tíme, jak jsou velcí.“
„Ano, pane.“ Astrogátor se sehnul nad svým pultem a ve stejném okamžiku se na můstku objevila MacAllisterův vý¬konný důstojník ve skafandru a nesla přes rameno přehozený i komandér-poručíkův skafandr. Nevesele se na ni usmál na znamení díků, a zatímco si jej přebíral, kývl hlavou k displeji.
„Vypadá to, že nás zvou na party, Marge.“ Zamířil do své maličké brífingové místnosti, aby se převlékl. „Braň pevnost, než to na sebe hodím.“

2008-04-02T03:49:00.000-07:00

Jenže těžký křižník PNS* Meč a jeho doprovod se na ná¬hodu spoléhat nemusí, pomyslel si kapitán Theisman. (*PNS - People ‘s Navy Starship neboli hvězdolet Lidového námořnictva.) Díky špionům rozvědky námořnictva komodor Reichmanová znala přesný itinerář své kořisti. Theismanův taktický důstojník vlast¬ně zpozoroval konvoj pěti nákladních lodí a jejich doprovodu už před několika hodinami, když eskadra v čele s Mečem ležela nehybně v příhodné ‚bublině‘ místní gravitační vlny, nechala je proletět, aniž by byla sama zpozorována, a teprve potom se vydala je pronásledovat.
Theismanovi se jeho současný úkol nelíbil - částečně proto že neměl rád komodora Anette Reichmanovou a měl výhrady i proti její taktice. Kdyby o tom rozhodoval on, zaskočil by konvoj o šest světelných let dál, v místě, kde musel přelétnout od jedné gravitační vlny k druhé pomocí gravitorového po¬honu. Reichmanová se rozhodla jinak - a podle jeho názoru hloupě. Ale to vysvětlovalo jeho nechuť jen částečně. Byl také důstojníkem námořnictva s vrozeným důstojnickým instinktem chránit obchodní lodě a skutečnost, že dva z cílů eskadry vlastně nebyly nákladní lodě, to všechno jen zhoršovala Jenže v průběhu své kariéry musel udělat víc věcí, které se mu ne¬líbily, a když už je dělat musel, mohl je klidně dělat správně pokud ho Reichmanová nechá.
Stál na velitelské palubě Meče, zamračeně si prohlížel si¬tuační displej a čekal na další komodorův rozkaz. Z vlastní bolestné zkušenosti věděl, že manťáci jsou dobří, ale Reich¬manová se tvářila sebevědomě. Zřejmě sebevědoměji než by si situace zasluhovala. Jistě, doprovod konvoje sestával pouze ze dvou lehkých křižníků a trojice plechovek, jenže boj v hyperprostoru se od střetnutí v normálním prostoru lišil. Těžké lodi zde ztrácely mnohé obranné výhody a nezájem Reichmanové o zvýšenou zranitelnost její eskadry dělal Theismanovi starosti. Na druhé straně, taktická situace se v mnohém vyvíjela tak komodor předvídala. S tak malým počtem lodí se velitel doprovodu rozhodl rozvinout do řady před civilními loděmi aby vykryl větší nebezpečí čelní zteče, a v zadním voji pone¬chal jedinou doprovodnou loď pokrývající nejméně rizikový vektor. Jenomže Reichmanová nepotřebovala čelní zteč. Maxi¬mální bezpečná rychlost obchodních lodí v hyperprostoru činila sotva 0,5 c. To se sice vzhledem k normálnímu prostoru pro¬mítalo do efektivní rychlosti mnohosetkrát vyšší než rychlost světla, jenže zde záleželo na relativní rychlosti a lepší stínění proti částicím a záření dovolovalo lodím Reichmanové dosaho¬vat rychlosti o dvacet procent vyšší. Což znamenalo, že dohá¬nějí konvoj rychlostí o maličko nižší než třicet tisíc kilometrů za sekundu a torpédoborec na zadní pozici by je měl zahlédnout asi tak... teď.

2008-03-27T04:02:00.000-07:00

Teoreticky by se možnost nalézt obchodní lodě někoho jiného v hyperprostoru a zaútočit na ně měla rovnat nule. Maximální spolehlivý dosah skenerů činí sotva dvacet světelných minut, hyperprostor je rozlehlý, a dokonce ani znalost plánovaného času příletu a odletu konvoje by neměla příliš pomoci.
Jenže teorie někdy selhává. Hyperprostor je rozlehlý, jen¬že prakticky veškerý provoz se soustřeďuje na dálnice jeho gravitačních vln, kde loď získává energii i absurdně vysoké zrychlení pomocí plachet Warszawské. Mezi dvěma hvězdný¬mi soustavami existuje jen omezený počet výhodných tras po gravitačních vlnách a optimální body přestupu jsou známy většině loďstev. Právě tak místa, kterým je kvůli vysoké úrovni turbulence záhodno se vyhnout. Pokud korzár zná itinerář dané lodi, ani nepotřebuje přesné údaje o její trase. Může pravdě¬podobný kurz cíle vypočítat na základě stejných tabulek, jaké má jeho kapitán, dostatečně přesně na to, aby jej mohl přepad¬nout.
I pro ty, kteří nejsou požehnáni takovou předvídavostí, se najdou cestičky. Kapitáni obchodních lodí například většinou dávají přednost přechodu z hyperprostoru do normálního pros¬toru přímo z letu po gravitační vlně. Stojí je to méně energie a přechod hyperstěnou po vlně snižuje namáhání konstrukce i fyziologický stres. Což znamená, že korzáři často číhají v mís¬tech, kde se přírodní gravitační vlny protínají s hyperlimity hvězd, až jim kořist sama vpochoduje do rány.
A když všechno ostatní selže, vždycky existuje ještě me¬toda slepé náhody. Lodě jsou nejzranitelnější při přechodu do normálního prostoru a těsně po něm. Mají nízkou základní rychlost, senzorové systémy dosud třídí náhlý příval informací o n-prostoru kolem a asi deset minut nemohou v případě tísně přejít zpátky do hyperprostoru a utéci, dokud se nezotaví jejich hypergenerátory. Běžnou normou, ne-li přímo neporušitelným pravidlem je vynořit se v rovině ekliptiky, takže trpělivý korzár může uvést svou loď na oběžnou dráhu kolem hvězdy přímo na hranici hyperlimitu, stáhnout výkon (a emise) na minimální úroveň a jednoduše jen čekat, dokud se uvnitř jeho meze mož¬ného útoku nevynoří neopatrná nákladní loď. Když válečnou loď neprozradí emise, je něco tak malého krajně obtížné zpo¬zorovat a první známkou potíží mnoha nešťastných kapitánů obchodních lodí byl až dopad první salvy střel.

2008-03-25T04:04:00.001-07:00

„To nemůžeme úplně vyloučit, pane, ale ani admirál Pierre neznal svůj cíl, dokud nerozpečetil tajné rozkazy. A poicterská část operace proběhla bez zádrhelů. Komodor Juranovič vyřídil křižník třídy Hvězdný rytíř přesně tam, kde čekal, že jej najde. Jak vidíte,“ ukázal Perot na informace zobrazené pod jmény lodí, které podnikly nálet na Poicters, „utrpěl vetší škody, než jsme doufali - obávám se, že Barbarossa a Sindžar stráví ně¬jaký čas v docích - ale nic neukazovalo na to, že by měli nějaké podezření. Jelikož obě části akce podléhaly naprosto stejnému rámci utajení, náš nejpravděpodobnější dohad je, že nevěděli ani o Pierrově příletu.“
„Takže to připisujete náhodě,“ řekl Parnell bezvýrazně a Perot nepatrně pokrčil rameny.
„V této chvíli to nemůžeme připsat ničemu jinému, pane. Příští týden bychom měli získat z Talbotu další sérii záznamů a z nich bychom mohli vyčíst alespoň něco. Ptáčci ostatně pokrývají celou oblast, kde se přepad měl uskutečnit.“
„Hm.“ Parnell si mnul bradu stále usilovněji. „Nějaká reak¬ce z Mantichory?“
„Výslovná ne, ale uzavřeli Křižovatku našim lodím. Bez jakéhokoliv formálního vysvětlení vypověděli z prostoru Aliance všechny naše diplomatické kurýrní čluny a začali sle¬dovat a obtěžovat naše konvoje prolétající teritoriem Aliance. V Casce došlo k incidentu, ale nejsme si jisti, kdo jej začal. Casca sice není oficiálním členem Aliance, ale odjakživa se klonila spíš k Mantichoře a někteří z mých analytiků si myslí, že operace fáze jedna Caskany dotlačily k tomu, aby vyhlásili poplach a požádali o mantichorskou ochranu. Náš místní velitel se dostal do přestřelky na dálku s manťáckou křižníkovou eskadrou a potom práskl do bot.“ Perot znovu pokrčil rameny. „Těžko mu něco vyčítat, pane. Neměl nic těžšího než torpédo¬borec, a kdyby zůstal a bojoval naostro, smetli by ho.“
Parnell přikývl, vyrovnaněji, než se cítil. Situace se vyostřovala a Mantichora začala opětovat tlak, ale nepodávala žádné oficiální diplomatické protesty. To mohlo být dobré i špatné. Mohlo to znamenat, že přesně vědí, co se děje, a rozhodli se mlčet, aby utajili svou reakci, dokud ji nebudou mít připra¬venou. Jenže to stejně dobře mohlo znamenat, že nevědí, co se děje... nebo jak velký průšvih je čeká. Pokud prostě jen usoudili, že ty incidenty a provokace mohou být začátkem nějaké větší operace, mohou se zdržovat protestů, dokud ne¬zjistí, co obnášejí.
V každém případě zjevně usoudili, že protesty nejsou k ni¬čemu, a způsob, jakým nyní jejich síly reagovaly na celé ša¬chovnici a ne jen v několika místních případech, rozhodně dával najevo, že jejich velitelé stanic dostali nové rozkazy. Útržkovitá hlášení o pohybech jejich lodí zase nasvědčovala tomu, že také přeskupují své jednotky, aby tyto rozkazy, ať už jsou jakékoliv, podpořily. Teď jen aby těmi škatulemi zahýbali dostatečně...
Vzpomněl si na naprostý nedostatek nových údajů ze Seafordu devět a ušklíbl se.
„Dobrá, dámy a pánové,“ řekl konečně a obrátil se ke svému štábu. „Jdeme na to.“
Zamířil v čele svých podřízených k brífingové místnosti, kde komodor Perot začal s podrobným přehledem situace. Par¬nell pečlivé naslouchal, příležitostně pokýval hlavou a hluboko v nitru cítil, že okamžik konečného rozhodnutí se blíží s kaž¬dým úderem srdce.

2008-03-25T04:04:00.000-07:00

2008-03-19T05:33:00.000-07:00

Velký operační sál základny DuQuesne byl vybaven ještě bohatěji než Ústřední plánování doma v Oktagonu a Parnellův štáb stál v mlčenlivém půlkruhu za admirálovými zády, zatímco ten studoval situační panely. Věděl, že to některým jeho štáb¬ním důstojníkům jde na nervy, ale nedělal to proto, že by snad nevěřil jejich schopnostem. Kdyby jim nevěřil, především by vůbec nebyli tady, ale i ti nejlepší se dopouštějí chyb. Za svou kariéru už jich vychytal slušnou řádku, a třebaže věděl, že si nedokáže zapamatovat všechno dopodrobna, za desetiletí služ¬by už se vycvičil natolik, aby získal celkový přehled.
Potvrzené zprávy o rozmisťování manťáckého námořnictva byly skrovnější, než v co doufal, ale ty, které byly k dispozici, vypadaly nadějně. Podél celé hranice se objevovaly známky přesunů a operace Argus přinesla lepší výsledky, než očekával, když se poprvé seznámil s jejím návrhem. Argus nebyl sice tím nejrychlejším způsobem hromadění informací, nicméně údaje, které přinesl, byly překvapivé podrobné a právě získání podrobných znalostí obvyklých operačních postupů manťáků bylo klíčem k tomu, aby operace fungovala. Kromě toho, při¬znal si, se díky Argusu cítí lépe. Neustále lepší mantichorská technika už začala v Parnellových očích nabývat sisyfovských rozměrů, a proto ho potěšilo, když viděl, jak se víra manťáků ve vlastní technickou převahu obrací proti nim jako bumerang.
S uspokojením si všiml příletu čerstvých mantichorských sil do Zuckermanu, Dorcasu a Minetty a z dalších hlášení vy¬plývalo, že RMN podstatně posílila doprovodné síly a po¬hraniční hlídky. To bylo dobře. Každá loď přidělená k těmto činnostem znamenala o jednu loď méně tam, kde by mu pře¬kážely, až dojde na lámání chleba.
Už méně ho potěšily informace ze Seafordu devět. Samotná velikost prostoru té prokleté Aliance pochopitelně znamenala, že jsou zastaralé, jenže naneštěstí byly i neurčité. Nu, Rollins ví, jak je situace kritická; nepochybně už na zpřesnění údajů pracuje, pokud to již neudělal.
Velitel námořnictva přelétl očima poslední odhady (spíše dohady, opravil se kysele) rozvědky ohledně současné síly mantichorské Domovské flotily. Neexistoval způsob, jak po¬tvrdit jejich přesnost, ale to zatím nebylo důležité.
Obrátil se k výsledkovým tabulím, na nichž byly zazna¬menány akce první a druhé fáze narušování prostoru a dosud ohlášené výsledky, a poprvé od vstupu do velitelského ústředí se zamračil a ohlédl se přes rameno.
„Komodore Perote.“
„Pane?“ ozval se jeho náčelník štábu.
„Co se stalo v Talbotu?“ otázal se Parnell a Perot se nešťast¬né zašklebil.
„Nevíme, pane. Manťáci o tom neřekli ani slovo, ale lodě admirála Pierra musely vlétnout do nějaké pasti.“
„Něco dost ošklivého, aby je to dostalo všechny?“ zamumlal Parnell napůl sám pro sebe a Perot ještě nešťastněji přikývl.
„Muselo to být něco takového, pane.“
„Ale jak k tomu mohlo dojít?“ zamnul si Parnell bradu a za¬mračil se na nic neříkající nápis ‚NEZVĚSTNÝ‘ u jmen čtyř nejlepších bitevních křižníků PN. „Měl být schopen vyhnout se čemukoliv, s čím nemohl bojovat. Že by věděli, kdy a kde se ukáže?“

2008-03-17T02:48:00.000-07:00

KAPITOLA OSMNÁCTÁ
Admirál Parnell vyhlížel z průzoru, zatímco jeho raketoplán dosedal na DuQuesneově ústředním kosmoportu, hlavním přistávacím zařízení třetí největší základny námořnictva LRH. Rozlehlý komplex vojenských objektů, pojmenovaný po hlav¬ním architektovi rozrůstání republiky v impérium, byl hlavním - a vlastně jediným - průmyslem na Enki, jediné obyvatelné planetě soustavy Barnett. Na Enki trvale sídlil více než milion námořních pěšáků a příslušníků námořnictva, soustava se ježila válečnými loděmi všech velikostí a všechno střežily obrovské stacionární pevnosti.
Parnell si ty válečné lodě prohlížel z můstku těžkého křiž¬níku, který ho do Barnettu dopravil. Udělaly na něj dojem, ale nebyl to jeho jediný pocit, neboť si uvědomoval riziko, kterému se zavázal své loďstvo vystavit, a nelíbilo se mu to.
Jak řekl před několika měsíci prezidentu Harrisovi, vlastně vůbec nechtěl dobývat Mantichoru. Na rozdíl od ostatních obětí Havenu mělo Hvězdné království čas i vhodné vedení na to, aby se připravilo. Navzdory zmatenému pacifismu některých politiků byli jeho obyvatelé vcelku semknutí za tvrdošíjnou, ba až posedle odhodlanou královnou, jeho bohatství mu do¬volilo vybavit se děsivou palebnou silou a samotná šíře jeho spojeneckého systému stavěla Lidové námořnictvo před hrozbu o úplné nové dimenzi. Na rozdíl od jednotlivých soustav, které Haven dobyl v minulosti, neexistovala žádná rychlá a hladká cesta, jak Alianci vyřídit. Jedinou možností byl přímý úder na její srdce, jenže rozvinout útok na Mantichoru, aniž by si loďstvo zajistilo boky a týl, si říkalo o katastrofu.
Ne, jestli chtějí Hvězdné království, musí o ně bojovat. A jako první krok musí prorazit jeho hraniční obranu a přitom zničit podstatnou část jeho loďstva.
Když se podvozek dotkl země, admirál vstal ze sedadla. Zvedl svůj úřední kufřík, pokynul bezpečnostnímu týmu, který jej doprovázel na každém kroku, a vydal se dolů po rampě raketoplánu s úsměvem, jímž maskoval své obavy z budouc¬nosti.

2008-03-13T05:17:00.000-07:00

„Ani já ne.“ Parks se odvrátil od hlavního displeje a s po¬vzdechem klesl do velitelského křesla. „Ale dokud Rollins Hancock neprozkoumá, bude nutně předpokládat, že jsme se soustředili zde. A za poslední měsíce nebyl v průzkumu nijak aktivní. Nemůže vyslat hlavní síly na podporu průzkumných oddílů, aniž by to naše hlídky zachytily. A pokud vyšle prů¬zkumníky bez podpory, Sarnow je může vyhmátnout dříve, než se dostanou tak blízko, aby zjistili, že tu nejsme. A i kdyby se mu to nepodařilo, bude jim cesta trvat tři nebo čtyři standard¬ní dny každým směrem, než podají hlášení, a potom musíme počítat další tři nebo čtyři dny do příletu Rollinse. My můžeme být z Yoriku zpátky za tři - to je sedm od chvíle, kdy se některá z našich hlídek v seafordském prostoru vydá do hyper, aby nám ohlásila, že se flotila dala do pohybu.“
„Osm, pane,“ opravil ho Capra tiše. „Budou ji muset sledo¬vat dostatečně dlouho na to, aby potvrdili, že nemíří k Yoriku, než se budeme moci hnout.“
„No dobře, tak osm,“ pokýval Parks unaveně hlavou. „Kdy¬by je Sarnow dokázal na čtyři dny zaměstnat...“
Hlas mu odumřel a on téměř prosebně pohlédl svému náčel¬níkovi štábu do očí. Čtyři dny. Neznělo to tak hrozně – pokud jste nebyli eskadrou bitevních křižníků stojící proti čtyřem eskadrám lodí bojové stěny.
„Je to moje rozhodnutí,“ ozval se Parks nakonec. „Možná je špatné. Doufám, že ne, ale ať už dobré nebo špatné, budu s ním muset žít. A liďáci alespoň ještě neví, co máme za lubem. Jestli sebou Danislav pohne a dorazí sem dříve, než na to přijdou, on a Sarnow budou mít slušnou šanci.“
„A alespoň budou mít dost místa na to, aby vyzvedli sta¬vební dělníky, kdyby museli uprchnout,“ řekl Capra stále týmž tichým hlasem.
„A vyzvednou dělníky, když budou muset uprchnout,“ při¬svědčil Parks a s povzdechem zavřel oči.

Mohutné eskadry zmizely beze stopy v pustinách hyper¬prostoru a úkol, který právě opustily, po nich převzala hrstka bitevních křižníků.

2008-03-11T02:02:00.000-07:00

„Možná. Ale co byste na jeho místě udělal vy?“ ponoukal ho Cartwright.
„Nesprávná premisa. Já nejsem na jeho místě. Rád bych si myslel, že bych si na jeho místě poradil sám, ale nemohu si tím být jist. Hlava, která nosí viceadmirálský baret, je obtížena odpovědností, Joe.“
„Pěkný úhybný manévr, pane,“ opáčil Cartwright kysele a Sarnow pokrčil rameny.
„Součást popisu práce, Joe. Součást popisu práce.“ Znovu zívl a unaveně zamával Corellové. „Potřebuji si zdřímnout, Ernie. Pohlídejte mi s dame Honor na pár hodin podnik, ano? Řeknu stevardovi, aby mé vzbudil včas na tu poradu o obran¬ných cvičeních.“
„Jistě, pane,“ řekla Corellová a Honor jí sekundovala přikývnutím.
Admirál odkráčel z můstku bez obvyklé energie napjaté pru¬žiny, kterou si s ním Honor spojovala, a jeho tři podřízení na sebe pohlédli.
„Tak vypadá člověk,“ ozvala se kapitán ctihodná Ernestina Corellová tiše, „kterého právě nádherně vyšplouchl jeho vlastní velitel.“

Viceadmirál Parks stál, sledoval displej, na němž se začaly rozbíhat vektory jeho oddílů, a tvářil se zachmuřeně. Nelíbilo se mu, co právě udělal. Kdyby liďáci vpadli na Sarnowa dříve, než dorazí Danislav...
S mentálním pokrčením ramen tu představu potlačil. Sku¬tečnost, že Sarnow má možná pravdu a že sám sebe přesvědčil k nikoliv optimální reakci, mu dělala starosti, jenomže tu bylo příliš mnoho neznámých, příliš mnoho proměnných. A Sar¬now je až zatraceně příliš agresivní. Parks si dovolil drobné odfrknutí. Není divu, že kontradmirál tak dobře vychází s Har¬ringtonovou! Nu, když už musí jednu ze svých eskader pověřit možným bojem na život a na smrt, alespoň vybral tu, která má pro takový úkol nejvhodnější velitelský tým.
Pokud by se ovšem ukázalo, že udělal chybu, neusínalo by se mu proto o nic líp.
„Admirál Kostmeyerová na svém vektoru dosáhne hyper¬limitu za dvacet minut, pane. My jej dosáhneme třiasedmdesát minut po ní.“
Parks při hlášení velitele štábu vzhlédl. Capra po zpracování přívalu nejčerstvějších údajů vypadal ještě vyčerpaněji, než jak se cítil admirál. Oči měl podlité krví, ale byl čerstvě oholen a jeho uniforma vypadala, jako by si ji byl oblékl sotva před deseti minutami.
„Povězte mi,“ řekl Parks tiše. „Myslíte si, že jsem se rozhodl správně?“
„Upřímně, pane?“
„Jako vždycky, Vincente.“
„V tom případě, pane, musím říct, že... nevím. Prostě ne¬vím.“ Na způsobu, jakým komodor potřásl hlavou, bylo vidět, že si na něm únava vybrala daň. „Jestli liďáci opravdu obejdou Hancock zezadu, aby dobyli Jelcin, Zanzibar a Alizon, budeme mít spoustu času je vypráskat, i když nám Seaford bude ohro¬žovat týl. Ale současně se vzdáme iniciativy. Jenom reagujeme, místo abychom my tlačili je.“ Pokrčil rameny. „Možná kdy¬bychom věděli víc o tom, co se děje jinde, mohli bychom to lépe posoudit. Ale musím vám říct, pane, že nejsem právě nadšený z toho, že necháváme Hancock tak odkrytý.“

2008-03-04T05:11:00.000-08:00

„To mu čirou náhodou uniklo, že?“ zamumlala kapitán Corellová a tentokrát se Sarnow uchechtl. Nebyl to příjemný zvuk, nicméně se v něm objevil zárodek skutečného humoru a Honor, která byla svědkem jeho dosavadní sebevědomé fasády na po¬radách eskadry, ucítila zvláštní pohnutí.
„Všiml jsem si,“ přisvědčil a s mohutným zívnutím se pro¬táhl. „Na druhou stranu má pravdu, pokud jde o relativní hod¬notu Hancocku. Když ztratíme všechny spojence v oblasti, už tady základnu nebudeme potřebovat. Navíc jej stejně nedoká¬žeme udržet, pokud zahájí důkladnou blokádu, aby nás odřízli od týlu, a udeří na nás naplno. Kromě toho admirál musí po¬stavit možnou ztrátu třiceti nebo čtyřiceti tisíc Mantichořanů v Hancocku proti riziku hrozícímu miliardám obyvatel obyd¬lených soustav, kvůli jejichž obraně jsme tady.“ Zavrtěl hlavou. „Ne, tuhle část jeho vývodů zpochybňovat nemohu. Je to chlad¬nokrevný kalkul, pod to se vám klidně podepíšu, ale admirál někdy chladnokrevný být musí.“
„Ale mohl se tomu vyhnout, pane.“ Hlas Corellové zabar¬vila uctivá neústupnost a Sarnow se po ní ohlédl.
„Ale no tak, Ernie. Já jsem jeho nejnižší admirál. Člověk u pa¬ty totemu snadno může vyžadovat agresivní reakci - obzvlášť když to nebude jeho hlava, která padne, když se velitel zařídí podle jeho rady a vybouchne. A dame Christa také měla prav¬du, když mluvila o potenciálu pro srážku, kterou si ani jedna strana doopravdy nepřeje.“

2008-02-22T13:46:00.000-08:00

„Alespoň že nám nechali gondoly a minonosky,“ pozname¬nal operační důstojník a tentokrát zabručel Sarnow. Admirál po dlouhou, zamlklou chvíli zamyšleně hleděl do displeje a po¬tom vzdychl.
„Ano, Joe, nechali, ale nevím, jestli nám k čemu budou.“ Obrátil se zády k displeji, ale zdálo se, jako by se k tomu musel nutit. Pohlédl na Honor. Knír se mu prohnul v úsměvu, avšak jeho tvář vyhlížela unaveněji a sešleji než kdykoliv předtím.
„Tím nechci vaše návrhy nijak shazovat, Honor,“ řekl tiše a ona přikývla. Nevypouštěl čestný titul ,dame’ často. Ale kdykoliv to udělal, naslouchala mu velmi pozorně, protože už zjistila, že v takovém případě nemluví pouze s kapitánem vlaj¬kové lodi, nýbrž se svým taktickým alter ego.
„Ten nápad s minonoskami je skvělý,“ pokračoval, „a vy a Ernie jste měly pravdu, když jste poukázaly na to, že bychom mohli modifikovat systém řízení palby tak, aby zvládl i gondoly. Jenže i když je Houseman možná vůl - ale kruci, i když je to vůl jak anděl - má také pravdu. Můžeme je sice ze začátku zmást prací nohou, dokonce jim uštědřit i pár dobrých direktů na solar, které nebudou čekat, ale jestli sem vpadnou s loděmi bojové stěny a prostě poletí kupředu, je z nás sekaná.“
„Můžeme přece vždycky opustit soustavu, pane,“ navrhl Cartwright kysele. „Ostatně pokud je admirál Parks ochoten vzdát se Zanzibaru, těžko si bude moci stěžovat, když podnik¬neme, ehm, taktický ústup z Hancocku.“
„To zní skoro jako podněcování ke vzpouře, Joe.“ Sarnow se znovu unaveně usmál a zavrtěl hlavou. „Jenže to bohužel nepůjde. Víte, admirál přehlédl několik bodů - třeba jak evakuujeme personál základny, když se stáhneme.“
Honořino srdce sevřel ještě hlubší a mrazivější chlad, pro¬tože o této myšlence se ze všech sil snažila nepřemýšlet. Díky neustálému rozšiřování kapacit Hancocku počet pracovníků na stanici značně vzrostl a nevzhledná opravárenská základna se stala domovem téměř jedenácti tisíc mužů a žen. Eskadra a do¬provodné jednotky jich mohly vzít na palubu šedesát až sedm¬desát procent - pokud ovšem předtím nebude v boji ztracena nebo vážně poškozena žádná loď - ale pouze za cenu vražed¬ného přetížení jejich podpory života. A i když to udělají, třicet nebo čtyřicet procent dokařských krys prostě budou muset opustit. A ona znala přinejmenším jednoho důstojníka, který bude trvat na tom, že je jeho povinností zůstat, pokud zůstal někdo z jeho lidí.

2008-02-21T15:49:00.001-08:00

Na vlajkovém můstku Niké vládlo ticho. Šestadvacet hodin intenzivních porad a horečné práce štábů změnily záměry ve skutečnost a nyní se síly viceadmirála sira Yanceyho Parkse dávaly do pohybu, aby provedly jeho rozkazy.
Když admirál Sarnow a jeho štáb sledovali, jak se obrovské dreadnoughty a superdreadnoughty řadí do volných přele¬tových formací, každá z lodí uctivě daleko od gravitorových klínů svých sester, nebylo nikomu do řeči. Holosféra vlajkové paluby zářila šířícím se požárem jejich světelných kódů, jak ožívaly jejich pohonné soustavy, před nimi a po obou bocích svítily volné náhrdelníky lehkých křižníků a torpédoborců, jež hlídaly své obrovské svěřence a svými senzory prohledávaly okolní nekonečnou tmu. Kolem každé eskadry se navlékaly sevřenější, užší náhrdelníky silnějších gravitorových signatur těžkých křižníků, stále však nekonečně slabších než signatury lodí bojové stěny, a celá ta ohromná formace se dala do pohybu jako nově zrozené souhvězdí putující po nebeské sféře.
Je to působivé, pomyslela si Honor, která stála vedle Sarnowa a dívala se na stejný displej. Velmi působivé. Jenže celá ta drtivá palebná síla mířila od nich a hrstka zdrojů emisí Páté eskadry bitevních křižníků, která zůstala na obranu stanice Hancock sama, vypadala tak nějak scvrkle a ztraceně. Ucítila, jak jí srdce svírá chlad opuštěnosti, a odhodlaně se mu vze¬přela.
„Tak už letí,“ ozvala se tiše kapitán Corellová a komandér Cartwright vedle ní souhlasně zamručel.

2008-01-12T10:26:00.000-08:00

Odpovědělo mu všeobecné přikyvování. „Komodore Van Slyke, vaše eskadra je naše druhá nejtěžší taktická jednotka, takže vás budeme muset držet soustředěné u bitevních křižníků. Ernie,“ obrátil se znovu k náčelníkovi štábu, „chci, abyste vy a Joe vymysleli ten nejekonomičtější způsob, jak lehkými křižníky a plechovkami pokrýt obvod.“ „Ano, pane. Uděláme, co půjde, ale s tak málo jednotkami tak velkou kouli nepokryjeme kompletně.“
„Já vím. Udělejte, co budete moci, a soustřeďte se na nej¬pravděpodobnější přístupové vektory od Seafordu. I kdyby¬chom neměli nikoho v takovém postavení, aby je ,zahlédl‘ hned, jak přiletí, můžeme třeba někoho do vhodné pozice vmanévrovat pomocí impulzních vysílačů.“
Corellová přikývla a naťukala si do záznamníku další po¬známky a admirál se na své podřízené usmál.
„Začínám z toho mít trochu lepší pocit,“ oznámil. „Ne o moc, ale přece jen. Teď bych chtěl, abyste jej ještě vylepšili návrhy nejlepšího možného způsobu, jak využít taktické zdroje, které doufám budeme mít k dispozici. Ring volný, dámy a pá¬nové!“

2007-12-15T04:22:00.000-08:00

„Jejich řízení palby je stoprocentně pasivní, pane. Nevy¬dávají žádné aktivní emise a pro radar jsou to hodně malé cíle. Pochybuji, že by je liďáci objevili na větší vzdálenost než na milion kiláků, zvlášť když budou pilně pronásledovat nás.“
Prentis s rostoucím nadšením přikyvoval a Sarnow pokynul Corellové.
„Poznamenejte si návrh dame Honor, Ernie. Já ten nápad přednesu siru Yanceyovi; vy si chytíte komodora Capru. Otra¬vujte ho třeba do zblbnutí, když budete muset, ale chci mít oprávnění k nasazení těch lodí v případě útoku na Hancock.“
„Ano, pane.“ Corellová ťukala do kláves svého záznamní¬ku a admirál se v křesle zhoupl a zvolna se pootáčel ze strany na stranu.
„Dobrá. Předpokládejme, že ty minonosky Reevesportu vyfoukneme a že přesvědčíme admirála Parkse, aby nám nechal dost gondol alespoň na úvodní salvy. Nevidím jinou možnost než udržovat naši hlavní údernou sílu v určité ústřední poloze - nejspíš přímo tady u základny - což nám umožní odpovědět na hrozbu přicházející z libovolného směru. Zároveň chci nadále utajit existenci naší technologie impulzních vysílačů. Jejich lordstva—“ dovolil si nasadit kyselý úsměv, „—jistě ocení, když se nám to podaří. Jenže to znamená, že budeme muset liďákům předhodit nějaké přijatelné vysvětlení, jak je možné, že o nich víme. Nebudeme sice na to mít tolik lehkých jednotek, kolik by se mi líbilo, nicméně myslím, že je budeme muset vyslat jako hlídky.“

2007-12-13T03:11:00.000-08:00

Ta námitka dávala smysl, protože miny nebyly nic víc než staromódní, v bombách uložené lasery. Byly laciné, ale stačily jen na jeden výstřel a jejich přesnost nebyla nejlepší. Největší účinnost vykazovaly při hromadném nasazení proti pomalu letícím lodím. To znamenalo, že se obvykle kladly jako obrana prostoru kolem relativně nehybných cílů, jako jsou ústí červích děr, planety nebo orbitální základny... kde, jak Bantonová po¬ukázala, je liďáci budou očekávat. Jenže Honor je nechtěla rozmístit tam, kde je liďáci čekají.
„Vlastně jsem se, madam, dívala na technicko-taktické úda¬je pohonných soustav minonosek a můžeme je patrně využít výhodněji.“
„Ano?“ Bantonová naklonila hlavu ke straně - přemítavě, nikoliv vyzývavě - a Honor přikývla.
„Ano, madam. Lodě třídy Erebus jsou rychlé - skoro tak rychlé jako bitevní křižníky - a jsou navržené pro pohotové a hromadné kladení min. Kdybychom liďáky přesvědčili, že to jsou bitevní křižníky, nechali je operovat spolu se zbytkem našeho svazu, a potom roztrousili miny liďákům do cesty...“ Nechala hlas sugestivně odeznít do ztracena. Bantonová se hlasitě zasmála.
„To se mi líbí, admirále!“ řekla Sarnowovi. „Je to sakra mazané a mohlo by to fungovat.“
„Za předpokladu, že na ně liďáci nebudou střílet a celé di¬vadlo nepokazí,“ podotkl komodor Prentis. „Bodová obrana minonosek nestojí za řeč, a ani jejich boční štíty nejsou zrovna skvělé. Budete od jejich kapitánů vyžadovat, aby podstoupili strašlivé riziko, dame Honor.“
„Proti řízeným střelám bychom je mohli docela dobře ochrá¬nit tak, že je zapojíme do taktických sítí divizí, pane,“ opáčila Honor. „Je jich jenom pět. Mohli bychom do každé divize zařadit jednu a tu přebytečnou připojit k síti Niké a Agamemnóna. Liďáci nerozeznají přesně, odkud přichází naše obranná palba, takže by je na větší vzdálenost neměli identifikovat. Má-li ten nápad s minami fungovat, musíme je beztak použít dříve, než se liďáci dostanou na dostřel paprskových zbraní.“
„A co když ty miny zpozorují?“ Prentis se nepřel, nýbrž přemýšlel nahlas a Honor se nezdržela malého pokrčení ra¬meny.

2007-11-24T02:14:00.000-08:00

„Máme ještě jednu významnou výhodu, pane,“ poukázal velitel 53. divize bitevních křižníků. „Všechny naše senzorové plošiny mají nové systémy s nadsvětelnou rychlostí přenosu a při koordinaci z Niké a Achilla...“
Komodor pokrčil rameny a Sarnow řízně přikývl. Niké byla jednou z prvních lodí vybavených novou technikou gravitač¬ních impulzů, zatímco Achilles stejný systém obdržel při po¬slední údržbě. Impulzní vysílače umožňovaly oběma bitevním křižníkům vysílat nadsvětelnou rychlostí zprávy kterékoliv lodi vybavené gravitickými senzory. Musely sice vypnout své gravitorové klíny na dostatečně dlouhou dobu, než vysílání proběhlo, protože žádný senzor nedokázal odlišit signál od pozadí ,šumu‘ signatury pohonu válečné lodě, ale poskytovaly Sarnowovi takový ,dosah‘ velení, o jakém se liďakům ani ne¬snilo.
„Jack to skvěle vyhmátl, admirále, jestli mi prominete, že to říkám takhle.“ Tentokrát se Van Slyke při řeči po Housema¬novi ani neohlédl - což naznačovalo, že po návratu na Van Slykeovu vlajkovou loď je čeká živá debata. „Pokud si to s ni¬mi nebudeme moci rozdat tělo na tělo, budeme ten rozdíl muset vyrovnat prací nohou.“
„Souhlasím.“ Sarnow se opřel a pohladil si knír. „Napadají vás ještě nějaké další výhody, které máme - nebo které bychom si mohli vytvořit?“
Honor si tiše odkašlala a Sarnow směrem k ní povytáhl jedno obočí.
„Ano, dame Honor?“
„Napadlo mě něco ohledně těch minonosek třídy Erebus, pane. Víme, co s nimi má admirál Parks v úmyslu?“
„Ernie?“ Sarnow přehrál ten dotaz svému náčelníkovi štá¬bu. Kapitán Corellová si zobrazila data na svém záznamníku a jednou jemně tvarovanou rukou si přitom projížděla vlasy. Došla na konec a se zavrtěním hlavy vzhlédla.
„Na současné svodce z vlajkové lodi není nic, pane. Zatím jsme ovšem nedostali definitivní verzi. Ještě si všechno roz¬mýšlejí, stejně jako my.“
„Mohl by být dobrý nápad o ně požádat, pane,“ navrhla Honor a Sarnow přikývl na souhlas. Minonosky nebyly Hancocku oficiálně přiděleny - jenom tudy prolétaly cestou do Reevesportu, když si Parks přečetl depeši admirála Caparelliho a nařídil jim zůstat. Byla to nejspíš jen instinktivní reakce, ale kdyby se dal přesvědčit, aby je zde na neurčitou dobu zdržel...
„Za předpokladu, že dokážeme přesvědčit admirála Parkse, aby je pro nás uzmul, jak si přesně představujete jejich nasa¬zení, kapitáne?“ otázala se komodor Bantonová. „Předpoklá¬dám, že bychom mohli zaminovat přístupy k základně, ale jak efektivní to skutečně bude? Liďáci si při závěrečném přiblížení k základně budou na miny určitě dávat pozor.“

2007-11-13T09:24:00.000-08:00

„Dobře, Isabello.“ Sarnowův hlas vrátil Honor do stávající konverzace. „Pokud ho dokážeme přesvědčit, aby je tu nechal, můžeme jich za každý bitevní křižník pověsit pět - za novější lodě šest. Dokonce i těžký křižník zvládne dvě nebo tři.“ Usmál se sevřenými rty. „V delším střetnutí to nejspíš moc nepomůže, ale po naší první salvě bude druhá strana na pochybách, jestli nevběhla do rány dreadnoughtům místo bitevním křižníkům!“
Kolem stolu se objevily nepříjemné úsměvy, avšak House¬man ještě úplně neskončil, třebaže si dával na svůj tón pečlivý pozor, když opět promluvil.
„Nepochybně máte pravdu, admirále, ale představa dlou¬hého boje mi dělá starosti. Když máme chránit opravárenskou základnu, nebudeme schopni vytvořit skutečně mobilní obranu - mohou nás kdykoliv přišpendlit tím, že zamíří přímo k zá¬kladně - a jakmile vyčerpáme gondoly, ocitnou se vaše bitevní křižníky pod silným tlakem lodí bojové stěny, pane.“
Honor se zúžily oči, když zkoumala Housemanův obličej. Komandér, který oponoval i poté, co mu dva různí vlajkoví důstojníci - z toho jeden jeho bezprostřední nadřízený - v pod¬statě řekli, aby držel hubu, musel mít velice dobré nervy. Sta¬rosti jí ovšem dělalo, z čeho Housemanovy dobré nervy prame¬ní. Byla to odvaha stát za svým přesvědčením, nebo arogance? Skutečnost, že toho člověka nesnášela, jí ztěžovala objektivní pohled a Honor se měla na pozoru, aby ho kategoricky neod¬suzovala.
Sarnow byl podle všeho naladěn méně dobročinně.
„Já si to uvědomuji, pane Housemane,“ odvětil. „Ale přes možné nebezpečí, že vás budu nudit, mi dovolte opakovat, že účelem této porady není pouze shrnout naše problémy, nýbrž vyřešit je.“
Houseman jako by se scvrkl do sebe, když ho Van Slyke obdařil dalším, ještě chladnějším pohledem, a kdosi si odkašlal.
„Admirále Sarnowe?“
„Ano, komodore Prentisi?“

2007-11-12T03:42:00.000-08:00

Stejně jako většina jejích přátel z jeune école stále pokládala LAC za spotřební materiál na jednu salvu (což jí u jejich po¬sádek oblibu rozhodně nepřineslo), alespoň však viděla přínos ve zvýšení jejich účinnosti, dokud se v boji drží. Skutečnost, že jim to také skýtá větší šanci na přežití byla pro její úvahy nejspíš nepodstatná, ale to Honor naprosto nevadilo. V těch vzácných případech, kdy megera Hemphillová udělala něco správně, se Honor nestarala, proč to udělala. A ať si ekonomičtí analytici stěžují, jak chtějí, Honor měla docela přesnou před¬stavu o tom, jaké mají kapitáni LAC pocity, když jde o přežití střetu.
Faktem bylo, že se nyní nabízelo použít toto zdokonalení u přívěsných gondol a navzdory námitkám Hemphillové k to¬mu skutečně došlo. Nové gondoly - s deseti výmetnicemi místo šesti - byly pochopitelně určeny pro lodě bojové stěny, které měly pro jejich zvládnutí k dispozici nadbytek kapacity řízení palby, nikoliv pro bitevní křižníky. Ale zdálo se, že Turner už nacházel řešení, a jejich střely byly dokonce razantnější než standardní palubní protilodní ptáčci. S novými lehčími hmot¬nostními urychlovači, které zdokonalila lodní správa, se svým výkonem vyrovnaly normálním střelám vypouštěným z lodí, nebo je dokonce předčily, a jejich hlavice byly ještě ničivější. Gondoly samy byly pochopitelně neohrabané a jejich vlek dělal s polem kompenzátoru setrvačnosti válečné lodě psí kusy a to snižovalo nejvyšší možné zrychlení asi o pětadvacet procent.
Byly také zranitelnější vůči zásahům těsně vedle, protože nenesly ani vlastní štíty, ani radiační stínění, ale pokud odpálily své salvy dříve, než byly zničeny, pak na tom příliš nezále¬želo.

2007-11-07T00:23:00.000-08:00

A právě čas na zaměření byl kritický, protože bodová obrana se za poslední století značně zdokonalila. Ani výmetnice LAC, ani gondoly starého typu nedokázaly překonat její současný náskok (což byl jeden z důvodů, proč admiralita před dvaceti mantichorskými roky zastavila stavbu veškerých nových LAC). Navíc informace, jež RMN získalo o bodové obraně Lidového námořnictva - z nemalé části díky kapitánovi dame Honor Harringtonové - nasvědčovaly tomu, že ač je liďácká obrana proti řízeným střelám horší než mantichorská, stále ví¬ce než stačí na to, aby si poradila se salvami z gondol starého typu levou zadní.
Nicméně rada pro vývoj zbraní, nikoliv bez námitek teh¬dejší předsedkyně lady Sonji Hemphillové, myšlenku gondol vzkřísila a opatřila je novějšími a silnějšími výmetnicemi. Hemphillová celou koncepci odmítala jako ,krok zpět‘, zato její nástupce v čele WDB * projekt energicky popohnal. Honor nedokázala za námitkami Hemphillové postřehnout logiku. (* WDB - Weapons Development Board neboli Rada pro vývoji zbraní.) S ohledem na její proklamovanou podporu taktiky založené na převaze materiálu Honor spíš čekala, že se gondol s nad¬šením chopí... pokud ovšem admirál vnitrně neztotožňovala ,staré‘ zbraňové systémy s ,vrozeně méněcennými‘.
Pokud šlo o Honor, ta zastávala názor, že stáří nemusí nápad nutně diskvalifikovat - zejména s novými výmetnicemi, na jejichž vývoj dohlížela sama Hemphillová. Ta ovšem neměla v úmyslu je použít do něčeho tak zastaralého jako gondoly. Hledala způsob, jak LAC opět zefektivnit v rámci taktického přístupu, který její kritici nazývali ,lavina značky Sonja‘. Nové výmetnice byly mnohem dražší než tradiční výmetnice LAC, což také bylo oficiální jádro výhrad Hemphillové vůči tomu, aby se jimi ,plýtvalo‘ na gondoly, ovšem u LAC jí výdaje starosti nedělaly. Náklady na stavbu jednoho lehkého člunu s novými výmetnicemi vyhnaly jeho cenu až na čtvrtinu ceny torpédo¬borce, zejména po modernizaci řízení palby umožňující využít schopnosti nových výmetnic v plné míře, avšak Hemphillová za obnovení výroby LAC tvrdě lobovala a uspěla.

2007-11-03T02:46:00.000-07:00

„V tomto okamžiku, pane, bych řekla, že pokud admirál Parks nezmění rozhodnutí a nevezme gondoly s sebou, mělo by jich být dost na to, abychom to mohli rozjet. Dala jsem kapitánovi Corellové naše nejnovější čísla, když jsme večer přišli na palubu, a komandér Turner teď pracuje na softwaro¬vých změnách.“
Sarnow pohlédl na Corellovou, která souhlasně přikývla. Několik lidí - zejména komandér Houseman - se tvářilo skep¬ticky, avšak Honor pocítila záchvěv uspokojení. Ta koncepce snad mohla patřit mezi technické starožitnosti, nicméně právě kvůli samotné její zastaralosti by ji liďáci neměli čekat.
Přívěsná gondola nebyla nic víc než sonda bez posádky ta¬žená za lodí na vlečném paprsku a podřízená její soustavě řízení palby. Každá gondola nesla několik, obvykle půl tuctu, jedno¬ranných výmetnic řízených střel podobných těm, kterými byly vyzbrojeny lehké bojové čluny LAC. Nápad byl jednoduchý -synchronizovat gondolu s palubními výmetnicemi lodi a od¬pálit v jediné salvě větší počet ptáčků, aby to zahltilo obranu protivníka - jenže se v boji nepoužívaly už osmdesát standard¬ních roků, protože je pokroky v obranné technice proti střelám odsoudily k neúčinnosti.
Staré výmetnice používané na gondolách neměly mohutné hmotnostní urychlovače, které dodávaly střelám z lodí počá¬teční impulz. V důsledku toho vypouštěly střely menší počá¬teční rychlostí, a protože jejich střely měly naprosto stejnou pohonnou soustavu jako všechny ostatní střely, nedokázaly rozdíl v rychlostech vyrovnat, pokud střely z lodi nebyly se¬řízeny na nižší než optimální výkon. Nesoulad v rychlostech vaši salvu v podstatě rozdělil na dvě, čímž se snížil její zahlcovací efekt. Jenže když jste jejich výkon snížili, menší rychlost celé salvy poskytla nepříteli nejenom víc času na úhyb¬né manévry a na přizpůsobení jeho prostředků elektronického boje, ale také dala jeho aktivní obraně víc času na zaměření a zneškodnění střel.

2007-11-02T07:03:00.000-07:00

Tváře v brífingové místnosti Niké vyhlížely nešťastně. Honor se opřela v křesle, zatímco komandér Houseman říkal: „...uvě¬domuji vážnost situace, admirále Sarnowe, ale sir Yancey si jistě musí uvědomit, že nemůžeme ani náhodou udržet soustavu proti rozsáhlému útoku! Ani zdaleka nemáme potřebnou pa¬lebnou sílu a—“
„To stačí, komandére.“ Hlas Marka Sarnowa byl dokonale bezvýrazný, nicméně Houseman sklapl ústa a admirál věnoval mrazivý úsměv shromážděným komodorům, kapitánům a štáb¬ním důstojníkům toho, co se mělo zanedlouho stát operačním svazem Hancock 001.
„Požádal jsem vás o vaše upřímné názory, dámy a pánové, a chci je slyšet. Ale držme se toho, co nám přísluší, prosím vás. Jestli jsou rozkazy, které jsme dostali, nejlepší možné nebo nejsou, je mimo diskusi. Musíme se postarat o jejich provedení, aby to fungovalo. Souhlasíte?“
„Naprosto, pane.“ Komodor Van Slyke obdařil svého náčel¬níka štábu pohledem plným nesouhlasu, ke kterému se na veřejnosti uchyloval jen zřídka, a důrazně přikývl.
„Dobře.“ Sarnow ignoroval Housemanovo zrudnutí a po¬hlédl na komodora Bantonovou, svého služebně nejstaršího velitele divize. „Už jste s komandérem Turnerem dokončili tu studii, o které jsme se s vámi Ernie a já bavili v pondělí, Isabello?“
„Jen nahrubo, pane, a vypadá to, že kapitán Corellová a da¬me Honor mají pravdu. Simulace nasvědčují, že by to mohlo fungovat. Musíme ale ještě přesně určit, jakých úprav řízení palby bude zapotřebí, a stále neznáme dostupné počty. Obávám se, že na Gryfu myslí momentálně na jiné věci, než jsou naše žádosti o údaje.“ Bantonová si dovolila nasadit stejný úsměv jako admirál a jeden nebo dva lidé se opravdu uchechtli.

2007-10-29T06:48:00.000-07:00

„Uvědomuji si, že vás tu nechávám hodně na ráně, admi¬rále. Kdyby jednotky admirála Rollinse proklouzly kolem nás dříve, než se přemístíme, abychom vás kryli, budete i po příletu admirála Danislava stát proti velké přesile. Raději bych vás do takové situace nestavěl. Ovšem hlavní funkcí této základny je chránit naše spojence a udržovat kontrolu nad touto oblastí. Kdybychom ztratili Zanzibar, Alizon a Yorik, byl by Hancock prakticky izolovaný a odříznutý od pomoci a v obou těchto případech ztrácí jak význam, tak schopnost přežít.“
„Rozumím, pane.“ Sarnowův úsečný hlas byl prostý jaké¬koliv zlosti, nicméně Honor si všimla, že neřekl, že s Parksem souhlasí.
„Dobře.“ Parks si zamnul kořen nosu a pohlédl na operač¬ního důstojníka svého štábu. „Nuže, Marku, projdeme si tech¬nické podrobnosti.“
„Ano, pane. Myslím, admirále, že bychom nejdříve měli uvážit, jak nejlépe rozdělit doprovodné jednotky, které máme k dispozici, mezi admirála Kostmeyerovou a zbytek naší bo¬jové stěny. Potom...“
Kapitán Hurston pokračoval v řeči řízným profesionálním tónem, avšak Honor ho sotva vnímala. Seděla opřená v křesle, slyšela podrobnosti a zaznamenávala si je pro budoucí použití, ale vlastně je opravdu nevnímala. Cítila, že kapitán Corellová vedle ní je stejné zaražená.
Parks se dopouštěl chyby. S těmi nejlepšími úmysly a ne bez logického opodstatnění, ale chyba to byla. Cítila to stejným způsobem, jako cítila, když se jí složitý taktický problém náhle slil do jediného uceleného bloku.
Mohla se mýlit. Dokonce v to doufala - modlila se, aby se mýlila. Jenže pocity jí říkaly něco jiného. A uvažovala, nakolik bylo Parksovo závěrečné rozhodnutí založeno na logice a na¬kolik na přání, ať už vědomém nebo nevědomém, nechat admi¬rála Marka Sarnowa a obtížného kapitána jeho vlajkové lodi bezpečně odstavené vzadu, aby nerušili klid jeho mysli.

2007-10-25T13:20:00.000-07:00

„Mezitím,“ pokračoval Parks neochvějné, jako by jí četl myšlenky, „vy, admirále Sarnowe, zůstanete se svou eskadrou zde v Hancocku jako jádro lehkého operačního svazu. Vaším úkolem bude krýt základnu před útokem, ovšem důležitější je, že Hancock bude nadále sloužit jako svorník celého našeho rozmístění sil. Admirálu Danislavovi tu nechám podrobné roz¬kazy, nicméně pro vaši informaci, abyste se měl o co opřít při plánování, mám v úmyslu jeho bojovou eskadru také ponechat zde. Vy dva tak budete mít dobrou polohu, abyste sloužili jako náš ústřední informační uzel a součastné kryli před přímým útokem Alizon. Naše hlídky u Seafordu posílím další flotilou lehkých křižníků. To by jim mělo dodat dostatečnou sílu ke sledování nepřítele za chodu a odhalování případných klam¬ných změn kurzu. Měly by být schopny vás včas varovat, že máte posílit admirála Kostmeyerovou, kdyby Haven zaútočil na Zanzibar. Uvědomuji si, že budete-li potřebovat pomoc vy, admirál Kostmeyerová bude mnohem hůř dosažitelná, ale po¬kud admirál Rollins neví, že jsme z Hancocku odveleli značné síly, bude muset soustavu před útokem prozkoumat, a tak bychom měli získat čas k návratu jednoho nebo obou odřadů.“
Odmlčel se s pohledem upřeným na Sarnowovu tvář a po¬tom tiše pokračoval.

2007-10-24T13:24:00.000-07:00

Admirále Kostmeyerová,“ obrátil se k veliteli Deváté bojo¬vé eskadry, „vy se svými dreadnoughty odletíte do Zanzibaru. Dosavadní ztráty chalífových jednotek mě zneklidňují, a až přesuneme tolik sil do Yoriku, to bude nejsnazší cíl.“
Kostmeyerová přikývla, i když ne úplně šťastně, a Parks se upjatě usmál. „Nenechám vás na konci vaší větve úplně samotnou, admi¬rále. Mám v úmyslu svolat a přeskupit bitevní křižníky admi¬rála Tyrela a co nejrychleji je poslat za vámi. Rozmístěte své senzorové plošiny a vypravujte tyto bitevní křižníky na hlídky podle libosti. Pokud na vás zaútočí velká přesila, vykliďte sou¬stavu, ale pokud to bude možné, zůstaňte semknutí a v kontaktu s nimi, dokud vám nepřijde na pomoc zbytek operačního sva¬zu.“
„Vyklidit soustavu?“ Kostmeyerová nedokázala zcela skrýt překvapení v hlase a Parks se mrazivě usmál.
„Neseme odpovědnost za ochranu Zanzibaru, admirále, a ochráníme jej. Ale jak říká admirál Sarnow, musíme je napad¬nout jako jednotný celek a dobývání soustavy zpátky v plné síle pravděpodobně povede k menším celkovým ztrátám na lidech i na infrastruktuře než zoufalá, ale neúspěšná obrana.“
Honor si kousala vnitřek rtů. Natáhla se, aby pohladila Ni¬mitze po uších. Nemohla než cítit úctu k morální odvaze kte¬réhokoliv vrchního velitele, který nařídí některému ze svých admirálů, aby dobrovolně přenechal spřátelenou hvězdnou soustavu nepříteli. I kdyby měl Parks pravdu a jeho soustře¬děnému uskupení sil by se podařilo získat ji zpátky beze škod, jeho akce by vyvolala pozdvižení a následky pro jeho kariéru by byly katastrofální. Ale bez ohledu na jeho rozhodnost ji představa rozdělení sil před hrozbou možného útoku vyděsila. Všechny její instinkty trvaly na tom, že pokud chtějí přimět nepřítele k akci, má pravdu Sarnow a Parks se mýlí. Ale snad ještě víc ji děsilo, že to stanici Hancock zbavovalo všech dvaatřiceti lodí bojové stěny. Vlastně ji to zbavovalo všeho... kromě Páté eskadry bitevních křižníků.

2007-10-23T08:18:00.000-07:00

„Podle všech informací už v ní jsme,“ opáčil Sarnow a Mijazawovi se zachvělo chřípí.
„To stačí, pánové,“ zarazil je Parks tiše. Několik okamžiků na oba muže upíral zrak, potom vzdychl a přejel si rukou po čele.
„V mnoha ohledech, admirále Sarnowe, bych skutečné dal přednost vašemu návrhu,“ řekl a znělo to, jako by ho to přiznání překvapilo. Pak ale zavrtěl hlavou. „Bohužel si myslím, že i návrh vyhnout se další eskalaci má své opodstatnění. A na rozdíl od vás se nedokážu zbavit podezření, že bez ohledu na zákon schválnosti se nás liďáci snaží vylákat z pozic, aby mohli udeřit lehkými silami za našimi zády. Navíc je mou první a hlavní odpovědností ochrana civilního obyvatelstva a terito¬riální celistvosti našich spojenců. Z těchto důvodů se obávám, že předsunuté postavení nepřipadá v úvahu.“
Sarnow kratičce sevřel ústa, ale pak přikývl a opřel se. Admirál Parks se na něj ještě chviličku díval, potom přelétl pohledem Honořinu tvář a pokračoval:
„Dokud nepřijdou Seafordu devět další posily, jsou naše a známé nepřátelské síly v této oblasti přinejmenším vyrov¬nané. Jak ovšem zdůrazňuje admirál Sarnow, nečekaný výpad proti Yoriku by nás mohl obejít, aniž bychom jej zachytili, takže naše nepatrná převaha je ryze akademickou otázkou. Na druhou stranu útok proti Alizonu nebo Zanzibaru by musel směřovat prakticky přes zdejší prostor, což by nám poskytlo vynikající příležitost zachytit jej těsně před jeho cílem.
V souladu s tím,“ zhluboka se nadechl a očividně se rozhodl, „mám v úmyslu převelet eskadry superdreadnoughtů admi¬rála Konstanzakisové a admirála Mijazawy a dreadnoughty admirála Tollivera do Yoriku. Tím přemístíme čtyřiadvacet lodí bojové stěny tak, aby kryly nejzranitelnější oblast naší odpo¬vědnosti v případě, že někdo proklouzne kolem nás, a také ochránily Yorik proti útoku lehčích sil, které by mohly za tímto účelem do daného prostoru proniknout.

2007-10-21T03:57:00.000-07:00

„Ta možnost jisté existuje, pane,“ připustil Sarnow. „Jenže kdyby liďáci na takovou akci nasadili slabé síly, museli by čelit téměř jistému zničení, za předpokladu, že by byli zaskočeni. Pokud věnují takovou pozornost zákonu schválnosti, jakou od někoho s jejich zkušenostmi očekávám, silně pochybuji, že by se pokoušeli o přesnou a jemnou koordinaci na vzdálenost tolika světelných let.“
„Takže vy máte za to, že pokud vůbec vpadnou do této ob¬lasti, učiní tak ve velké síle od Seafordu?“
„Víceméně, pane. Nepopírám, že se mohou rozhodnout k něčemu jinému, ale pokud to udělají, jsem přesvědčen, že nasadí takovou palebnou sílu, aby nás podle jejich mínění sta¬čila vyřídit sama o sobě. Za těchto okolností si myslím, že by přece jen bylo lepší krýt naše spojence lehkými hlídkami, zatímco se soustředíme na Seaford. Pokud dostaneme zprávu o útoku podniknutém někde jinde, měli bychom vpadnout tam a rozdrtit seafordské síly dříve, než odpovíme na jakoukoli jinou hrozbu. V dlouhodobém výhledu musí být základním cílem vyrovnat nebo zvrátit jejich převahu celkové tonáže tím, že je co nejrychleji a nejrozhodněji vylákáme do akce za podmínek co nejvýhodnějších pro nás.“
„Mluvíte, jako bychom už byli ve válce, admirále,“ ozval se úsečně Mijazawa.

2007-10-19T03:55:00.000-07:00

„Klid, dámy a pánové.“ Admirál Parks se chvíli díval Sarnowovi do očí a potom pokračoval.
„Admirál Sarnow předložil skvělý návrh. Bohužel i admirál Konstanzakisová a admirál Mijazawa mají naprostou pravdu, což jenom dokládá nemožnost vytvoření podrobného plánu při současném nedostatku konkrétních informací. Naše senzorové plošiny mimo soustavu však nezachytily žádnou známku toho, že by liďáci sledovali Hancock, takže podle všeho ani admirál Rollins nemá obdobné informace o nás - když jim naše hlavní palebná síla nesedí na prahu, nezná Rollins naše dispozice. V tom případě nejspíš také hraje jen s dohady, stejně jako já.“
Nasadil další mrazivý úsměv a Konstanzakisová kysele za¬bručela na souhlas.
„Když zaujmeme předsunuté postavení podle vašeho ná¬vrhu, admirále Sarnowe, získáme výhodu, že budeme přesné vědět, co dělají jejich síly na Seafordu devět, a budeme se s ni¬mi moci střetnout ve chvíli, kterou si sami vybereme. To je velké plus. Na druhé straně má admirál Konstanzakisová prav¬du, pokud jde o potenciál pro eskalaci napětí. A co je možná ještě důležitější, budeme-li se soustředit na sílu, o které víme, nezůstane nám tady nic, čím bychom chránili Hancock - nebo naše spojence v oblasti - kdyby sem liďáci vpadli s druhým operačním uskupením. Jestliže budou všechny naše lodě bojové stěny vázány hlídkováním u Seafordu devět, mohou liďáci obsadit kteréhokoliv našeho spojence - popřípadě všechny - s poměrně lehkými silami. V tom případě by Seaford devět byl magnetem, který nás má odlákat v kritické chvíli z pozic. Nemám pravdu?“

2007-10-17T00:41:00.000-07:00

„Depeše admirála Caparelliho se sem dostávala týden, dame Christo, a informace, na nichž se zakládá, jsou ještě starší.“ Sarnow obrátil hlavu, aby pohlédl admirálovi do hnědých očí. „Je docela dobře možné - a dokonce pravděpodobné - že se situace mezitím zhoršila. Za takových okolností jsem pře¬svědčen o tom, že potřeba přijmout ‚odůvodněná a vhodná opatření‘ a zajistit, aby admirál Rollins a jeho lodě nemohli opustit Seaford, převáží nad možností, že by naše akce mohla být pokládána za provokaci, zejména pak lidmi, kteří sami krizi rozdmýchávají.“
„Jenže tady mluvíte o blokádě Seafordu,“ namítl admirál Mijazawa. „To není jen provokace; to je vyložený válečný akt.“
„Já nenavrhuji blokádu.“ Sarnowův příjemný tenor zůstával i nadále v poloze rozumné diskuse, ale nepopiratelně se začínal přiostřovat. „Já navrhuji, pane, abychom soustředili síly ve spo¬lečnosti hlídek, které už soustavu pozorují, ne abychom jakým¬koliv způsobem překáželi jejich pohybům. Bohužel, jakmile flotila přejde do hyperprostoru, můžeme jenom hádat, kde se zase vynoří. Podle mého názoru jediný způsob, jak přemístit naši bojovou stěnu soustředěnou a připravenou k akci podle potřeby, je udržet ji v takové blízkosti jejich stěny, aby nás pokud možno nemohli obejít.“

2007-10-15T23:24:00.000-07:00

„Rád bych znovu přednesl svůj návrh na předsunuté roz¬místění sil naproti Seafordu, sire Yancey.“ Sarnow pečlivé volil slova - a tón. „I když je pravda, že by naše křižníky na hlídce měly zpozorovat jakýkoliv pohyb jejich sil ze soustavy, stále nám to musí dříve, než budeme moci začít jednat, nějak ozná¬mit. Nejspíš by na tom nezáleželo, kdyby se liďáci vypravili proti Hancocku, protože sem by se naše křižníky měly dostat dříve a včas nás uvědomit. Ale pokud udeří proti některému z našich spojenců v oblasti, bude naše okno pro jejich záchyt mnohem užší. Po pravdě řečeno, kdyby se vrhli na Yorik, neměli bychom prakticky žádnou šanci napadnout je, ještě než vniknou do soustavy.“
Parks se hotovil k odpovědi, avšak admirál Konstanzakisová promluvila dříve.
„Se vší náležitou úctou, sire Yancey, mám stále pocit, že to je chybný tah,“ prohlásila bez obalu. „Admirál Caparelli nám dal výslovný pokyn vyhnout se jakékoliv jednostranné eskalaci. Jak jinak by se ovšem dal nazvat přesun celého operačního svazu k hranicím seafordského prostoru?!“

2007-10-15T00:37:00.000-07:00

Kdosi vydal zvuk, který byl silnější než povzdech, ale ještě to nebylo zaúpění a v Parksově chmurném úsměvu se zamihotal náznak skutečného pobavení.
„Ale no tak, dámy a pánové! Kdyby bylo tak snadné odpo¬vědět, mohl by soutěžit každý.“ To vyvolalo tlumené výbuchy nejistého smíchu a admirál spustil ruce a opřel se jedním lok¬tem o stůl.
„To už je lepší. Nuže, všichni chápete, jak citlivá je naše operační oblast. Admiralita si to jistě uvědomuje také. Nane¬štěstí jsme zde my a ne Jejich lordstva. Ta si navíc budou muset poradit i s dalšími ,citlivými‘ oblastmi. Podle mého názoru tedy musíme přepokládat, že to, co máme nyní, plus Osmnáctá BE je všechno, co budeme mít k dispozici, jestli k něčemu dojde. Když vyjdeme z tohoto předpokladu, jaké máme mož¬nosti?“
Pozvedl obočí a přejel své vlajkové důstojníky pohledem. Následovala další chvilka ticha a potom Mark Sarnow zvedl ukazováček na znamení, že se hlásí. Parks nepatrně sevřel ústa, nicméně kontraadmirálovi pokynul.

2007-10-11T23:56:00.000-07:00

Polkla a ucítila kolem žaludku ledové sevření strachu. Na rozdíl od většiny důstojníků u tohoto stolu nedávno brutální boj zažila. Přesné chápala, co tato zpráva znamená; oni ne. Ne doopravdy. Nemohli to chápat bez podobné zkušenosti.
„Za daných okolností,“ prolomil mrtvé ticho hlas admirála Parkse, „je na řadě okamžité zvážení našeho postavení a odpo¬vědností. Zejména když přinejmenším část ztrát námořnictva chalífátu Zanzibar lze téměř jistě přičíst vpádům oněch ‚nezná¬mých sil‘.“ Rozhlédl se kolem stolu, pak se opřel a s vědomým klidem si založil ruce na prsou.
„Spolu se zprávou, kterou právě přečetl komodor Capra, jsme obdrželi depeši s podrobným výčtem posil, které admirál Caparelli přiděluje Hancocku. Kromě těžkých i lehkých křiž¬níků v dostatečném počtu k doplnění našich doprovodných eskader a flotily na plný stav, nám admiralita posílá Osmnáctou bojovou eskadru pod velením admirála Danislava.“ Na jedné nebo dvou tvářích se objevil záchvěv úlevy a Parks se sevře¬nými rty usmál.
„Bohužel bude chvíli trvat, než se dreadnoughty admirála Danislava soustředí. Admirál Caparelli odhaduje, že jejich přílet můžeme očekávat nejdříve za tři týdny.
Zároveň,“ pokračoval admirál, nevšímaje si projevů zkla¬mání mezi posluchači, „naše lehké křižníky pokračují v hlíd¬kování na přístupech od Seafordu devět. Třebaže hlídky ohlá¬sily přílet třetí eskadry superdreadnoughtů na tuto základnu, nehlásí žádné významnější změny v operačních schématech Lidového námořnictva. Protože jediné ohlášené incidenty v této oblasti byly útoky na jednotky zanzibarského námořnictva, při nichž liďáci - pokud za to skutečně mohou oni - velmi pečlivě zastírali jakékoliv důkazy spoluviny, může nečinnost admirála Rollinse nasvědčovat tomu, že ještě nejsou připraveni na bez¬prostřední akci v naší operační oblasti. Nebo—“ vycenil zuby v neveselém úsměvu, „—to také může znamenat, že se rozhodli v našem prostoru zahájit rozsáhlý útok a jednoduše si dávají dobrý pozor, aby nám neposkytli nějakou nápovědu o svých záměrech.“

2007-10-10T00:42:00.000-07:00

Komodor se na okamžik odmlčel a plošším, hlubším hlasem pokračoval.
„Tuto depeši považujte za upozornění na hrozící válku. Opravňuji vás a nařizuji vám přejít do stupně pohotovosti Alfa dva s oprávněním k palbě Bravo. Bůh vám všem žehnej. Po¬depsán admirál sir Thomas Caparelli, první vesmírný lord Krá¬lovského mantichorského námořnictva, v zastoupení Jejího Veličenstva královny.“
Capra vypnul záznamník, za naprostého ticha jej zlehka položil na konferenční stůl a posadil se. Alfa dva bylo pouhý krok od otevřeného nepřátelství a oprávnění k palbě Bravo do¬volovalo kterémukoliv veliteli eskadry, aby zahájil palbu, třeba i preventivně, pokud věřil, že oblast jemu svěřená je v ohrožení. Tím, že admirál Caparelli tyto rozkazy předal všem velitelům stanic, svěřil formálně spoušť k válce, které se každý důstojník RMN obával už celá desetiletí, do rukou kteréhokoliv mladšího kapitána velícího flotile lehkých křižníků na hlídce u nějaké bezejmenné hvězdné soustavy hluboko v týlu. Honor přeběhl mráz po zádech.

2007-10-08T23:15:00.000-07:00

„Děkuji vám všem, že jste se dostavili tak brzy, dámy a pá¬nové. Omlouvám se, že jsem vás svolal tak narychlo. Jak nepo¬chybně předpokládáte, neudělal bych to, kdybych neměl ty nejnaléhavější důvody. Vincente?“
Kývl na komodora Capru a náčelník štábu vstal.
„Dámy a pánové, právě jsme obdrželi naléhavou depeši z admirality.“ Napětí vystoupilo o další stupínek. Komodor za¬pnul záznamník a začal číst:
„Velícímu důstojníkovi stanice Hancock, dále rozesláno všem stanicím a velitelům operačních svazů. Od admirála Thomase Caparelliho, prvního vesmírného lorda. Obdrželi jsme hlášení o rozsáhlých a očividně koordinovaných incidentech podél vnějšího oblouku pohraničních soustav Aliance. Třebaže účast LRH nebyla ve všech případech potvrzena, byly jednotky Lidového námořnictva jednoznačně - opakuji jednoznačně -identifikovány při třech narušeních prostoru Aliance u Candoru, stanice Klein a Zuckermanu.“
Kolem stolu proběhla vlna tichého zvuku, zasyčení kolektivního nadechnutí, avšak Capra pokračoval ve čtení stále stejně vyrovnaným hlasem.
„Do této doby nemáme žádné potvrzené zprávy o přestřel¬kách mezi jednotkami RMN a PN*, avšak svaz PN, který na¬rušil hranice prostoru Zuckermanu, před stažením napáchal značné škody na vnějších senzorových plošinách v jednom kvadrantu. (*PN - People ‘s Navy neboli Lidové námořnictvo.) Kromě toho členské soustavy Aliance utrpěly ztráty na materiálu i na životech při incidentech, které nelze připsat žádné jednoznačně identifikované mocnosti. K dnešnímu datu se potvrzené ztráty RMN zaviněné neznámými útočníky sklá¬dají z torpédoborců Nezkrotný a Smršť a ze zcela zničeného konvoje Mike Golf devatenáct.“
Zvuk, který se ozval tentokrát, nebylo nadechnutí. Bylo to zavrčení, hrdelní a ošklivé, a tvář admirála Parkse se stáhla, když je uslyšel.
„V tomto okamžiku není rozvědka s to nalézt důvěryhodný motiv, který by mohl vést Lidovou republiku k záměrnému vyhledávání konfrontace,“ pokračoval Capra. „Nicméně vzhle¬dem k jednoznačně prokázané účasti PN u Candoru, Kleinu a Zuckermanu nevidíme jinou alternativu než předpokládat přinejmenším možnou - opakuji možnou - odpovědnost LRH za všechny takové incidenty. Na základě toho vydávám pokyn, abyste v oblasti své odpovědnosti učinili veškerá odůvodněná a vhodná opatření. Doporučuji vyhnout se všem akcím, které by mohly vést k jednostranné eskalaci nebo zhoršení situace, vaším hlavním zájmem však musí být bezpečnost vaší oblasti velení a ochrana našich spojenců.“

2007-10-07T01:07:00.000-07:00

„Admirále Parksi.“
„Admirále Sarnowe.“ Parks opětoval pozdrav tónem, který v prostředí mimořádné porady flotily zněl až příliš normálně, nicméně napřáhl ruku. Sarnow mu ji stiskl a potom kývl hlavou směrem ke svým podřízeným.
„Dovolte mi, abych vám představil kapitána Harringtono¬vou, pane. Kapitána Corellovou, tuším, už znáte.“
„Ano, znám,“ odvětil Parks a pokynul hlavou Corellové, avšak pohled stále upíral na Honor. Ta vycítila drobné zaváhání, než podal ruku jí. „Vítejte na palubě Gryfa, lady Harringto¬nová.“
„Děkuji, pane.“
„Najděte si, prosím, místa,“ pokračoval Parks, který už opět obrátil pozornost k Sarnowovi. „Očekávám, že admirálové Konstanzakisová a Mijazawa dorazí každým okamžikem, a rád bych začal hned, jak se objeví.“
„Samozřejmě, pane.“ Sarnow kývl hlavou a pokynem ruky poslal své podřízené k velkému konferenčnímu stolu, zatímco sám se zastavil na kus řeči s admirálem, kterého Honor neznala. Ona a Corellová našly křesla označená svými jmény a Honor se rozhlédla kolem, aby se ujistila, že v bezprostřední blízkosti nikdo není.
„Co to má všechno znamenat, Ernie?“ zamumlala tiše. Co¬rellová, podobně jako ona, kolem sebe vrhla rychlý pohled a potom pokrčila rameny.
„Nevím,“ odpověděla. Honor povytáhla jedno obočí a druhý kapitán opět pokrčila rameny. „Opravdu, Honor, já nevím. Jedi¬né, co vím jistě, je, že admirála naštvalo, že admirál Parks—“
Zmlkla, když do křesla po její druhé straně vklouzl další důstojník. Očima poprosila Honor, aby toho teď nechala.
Honor přikývla. Teď na to nebyl ani čas, ani vhodné místo, ale pokud tady je nějaký problém, měla v úmyslu zjistit jaký. A brzy.
V tom okamžiku dovnitř vešli - nebo spíš vběhli - admirál Konstanzakisová a admirál Mijazawa. Konstanzakisová nebyla výrazně menší než Honor, ale měla mohutnější tělesnou stavbu. Váhou ji převyšovala možná o polovinu. Mijazawa měřil sotva metr šedesát a nemohl vážit o mnoho víc než padesát kilo. Vypadali vedle sebe jako mastif a pekinéz, avšak prudký nárůst napětí, k němuž došlo, když si hlavouni uvědomili, že už jsou tu všichni, potlačil jakékoliv sklony k humoru.
Admirál Parks se postavil na své místo. Mlčky sledoval, jak se opozdilci usazují do svých křesel, potom zlehka - a zby¬tečně - poklepal na desku stolu a odkašlal si.

2007-10-03T00:35:00.000-07:00

Hlavní brífingová místnost Gryfa byla navzdory své velikosti plná lidí, a když Honor a Corellová vcházely za Sarnowem dovnitř, otáčeli hlavy, aby se na nově příchozí podívali. Byly tam tucty admirálů, komodorů a starších kapitánů, všude se leskly lampasy. Když Honor spatřila ty hektary slavnostních uniforem, které tam na ni čekaly, poslala tiché, avšak hluboké díky Henkeové a MacGuinessovi.
Přepnula své kybernetické oko na mírné zvětšení a prohlí¬žela si shromáždění, k němuž kráčeli. Ve většině tváří spatřila stejný zmatek a zvědavost, jaké cítila sama. Ve většině, ale ne ve všech - a ty, které nevypadaly zmateně, se pokoušely mas¬kovat výraz zlověstně připomínající úzkost, nebo dokonce strach.
Admirál Parks se skláněl nad holodisplejem spolu s něja¬kým komodorem - nejspíš komodorem Caprou, náčelníkem štábu, pomyslela si Honor, když si všimla splétaných šňůr, které mu visely na levém rameni - ale i on při jejich příchodu vzhlédl. Pak zvedl ruku a zarazil Capru uprostřed věty.
Napřímil se a jeho oči se zúžily. Byl příliš daleko, než aby si toho všiml někdo, kdo postrádal výhodu Honořina vylepšeného zraku, avšak ty chladné modré oči na ní na okamžik ulpěly a rty pod nimi se sevřely. Potom Parks přesunul pohled na Sarnowa a ústa se mu sevřela ještě víc.
Honor přepnula oko zpět na normální vidění a vyhladila tvář do pečlivě bezvýrazného vzhledu, nicméně výstražné sig¬nály v její mysli se rozezvonily a Nimitz se neklidně zavrtěl. Takhle se admirál nedívá na někoho, koho vidí rád, pomyslela si a v duchu si přehrála svůj rozhovor s Henkeovou při večeři před týdnem. Nezdálo se, že by měl Parks radost z objevení admirála Sarnowa, ale nejdříve se podíval na Honor. Znamená to snad, že příčinou jeho nelibosti je z nějakého důvodu ona?
Sarnowa podle všeho žádné potenciální nepřátelství z míry nevyvádělo. Vedl Honor a Corellovou po palubě k Parksovi, a když promluvil, jeho hlas zněl uctivě, ale uvolněně.

2007-10-02T00:56:00.000-07:00

„Vítejte na palubě, admirále Sarnowe. Lady Harringtonová. Kapitáne Corellová. Jsem poručík Eisenbreiová. Admirál Parks vám skládá svou poklonu a žádá vás, abyste šli se mnou do brífingové místnosti, prosím.“
„Děkuji, poručíku.“ Sarnow jí pokynul, aby je vedla, a Ho¬nor téměř slyšela, jak si Eisenbreiová oddychla úlevou, když je odváděla z galerie přístaviště. Opodál postával další poručík a snažil se tvářit nenápadně. Eisenbreiová na něj kývla a udělala nepatrné pobídkové gesto zpátky ke galerii, kde se pinasa Niké už odpoutávala. Druhý poručík poklusem zmizel, Eisenbreiová svižně odváděla své stádečko pryč a Honor se podařilo - sama nevěděla, jak - zdržet se smíchu, když na ni Corellová pohlédla a zvedla oči v sloup.

2007-09-30T04:00:00.000-07:00

Když Honor vstoupila do pozdně nočního ruchu na HMS Gryf, zmocnil se jí pocit naléhavosti. Chod žádné válečné lodi ve skutečnosti nikdy neustává, avšak i vesmířané si udržují smysl pro ,den‘ a ,noc‘ podle diktátu hodin. Možná v tom není velký rozdíl pro lidi, kteří mají v daném okamžiku hlídku, avšak lidský živočich snadno ztrácí zakotvení v čase, když nemá ně¬jaký dohodnutý vztažný bod. Podle obecného pravidla je ,den‘ na vlajkové lodi definován stavem ,admirál je vzhůru‘. Když jde odpočívat, činí totéž většina jeho štábu a myriády dalších lidí s jejich činností svázaných a tempo na celé vlajkové lodi jako by s vděčným vydechnutím polevilo.
Dnes v noci však nepolevoval nikdo. V přístavištích člunů na Gryfu zářila světla a čestné stráže měly pohotovost, jak na palubu přilétal jeden vlajkový důstojník za druhým. Honor zdejšímu dokovému důstojníkovi nezáviděla. Zvládnout tolik malých člunů byl herkulovský úkol i při kapacitě superdreadnoughtu.
Vystoupila z pinasy Niké před kapitánem Corellovou Sarnowovi v patách a navzdory svému napětí potlačila úsměv, když se poručík mající na starosti jejich přivítání postavila do pozoru. Čestná stráž následovala jejího příkladu, zazněla boc¬manova píšťalka, námořní pěšáci zasalutovali - nemohlo být nic obřadnějšího, avšak uštvaný výraz poručíka dával tušit, že hned za nimi přilétá další pinasa... tedy až se jejich člun od¬sune stranou.

2007-09-29T04:08:00.000-07:00

„Nerad chodím na porady jako poslední,“ přiznal se, „ale pokud pilot admirála Konstanzakisové nevymyslí způsob, jak přejít s pinasou do hyper, měli bychom ji předstihnout alespoň o pět minut. Dobrá práce, kapitáne. Nikdy by mě nenapadlo, že to stihnete včas.“
„Snažila jsem se, aby za mnou zůstala jen žíznivá čára, pane,“ opáčila s drobným úsměvem a on se ušklíbl.
„Všiml jsem si.“ Zašilhal po svém náčelníkovi štábu, avšak Corellová se pilně radila s memobankou, která jí ležela v klíně, a on se ke kapitánovi své vlajkové lodi naklonil trochu blíž a ztišil hlas.
„A mohu také říct, lady Harringtonová,“ pokračoval obdivu¬hodně vážným tónem, „že vám to dnes sluší jako nikdy.“
Honor nad tou naprosto nečekanou - a nevídanou - po¬klonou otevřela oči dokořán a jeho úsměv se rozšířil, až se mu zatřásl knír.
„Vidím, že se vám večeře vydařila,“ řekl ještě tišeji... a za¬mrkal na ni.

2007-09-28T02:07:00.000-07:00

„Ano, madam,“ zamumlala Honor pokorně a Henkeové rty sebou zaškubaly, zatímco z MacGuinessovy volné ruky sebrala blůzu a pomáhala Honor do ní.
„Jedeme dál,“ dodala Honor, když si opět nazouvala boty. Zatímco se výtah zase rozjel, zastrčila si košili náležitě do kalhot a zapnula si blůzu. Od MacGuinesse si vzala hřeben a ráznými tahy si jím pročísla vlasy, přičemž sledovala, jak stevard cpe svléknuté části oděvu do kabely, a oči jí zasvítily veselím.
Tichý tón je upozornil, že se blíží k cíli. Honor zastrčila hřeben do kapsy a stáhla si lem blůzy. Nimitz jí skočil na ra¬meno a předl jí do ucha, zatímco si upravovala baret, a než na displeji polohy zasvítila slova PŘÍSTAVIŠTĚ JEDNA, zbyl jí čas právě tak na letmou kontrolu vzhledu obrazu, jenž se od¬rážel na vyleštěné stěně výtahu.
„Děkuji vám - oběma,“ utrousila koutkem úst, zatímco se otevíraly dveře, a vykročila ven.

„Á, tady jste, dame Honor!“ Stín napětí v Sarnowově hlasu prozrazoval, že je také překvapen tím náhlým svoláním na vlaj¬kovou loď, a Honor na okamžik zauvažovala, jestli to myslí sarkasticky. Ale on se usmíval a jeho další slova z této po¬známky smazala veškeré možné výtky. „Žasnu, jak se vám takhle bez výstrahy podařilo vrátit tak rychle.“
Kývl k otevřenému vchodu pinasy a kapitán Corellová vlez¬la dovnitř. Za náčelnicí štábu následovala Honor a těsně za ní Sarnow. Usadili se v sedadlech, zatímco palubní technik prů¬chod zavřela, rychle, ale důkladně provedla vizuální kontrolu utěsnění a promluvila do mikrofonu své náhlavové soupravy.
„Poklop zajištěn,“ oznámila do pilotní kabiny a Honor si usadila Nimitze do klína, zatímco na přední přepážce kabiny zasvítilo světlo signalizující odlet. Mechanické držáky se za¬sunuly, lehké odfouknutí reaktivních motorů je odsunulo od nárazníků a po dalším, silnějším zvýšení tahu - díky palubnímu gravitačnímu generátoru pinasy nepostřehnutelném - vystřelili z přístaviště jako vyplašená kočka.
Pomocné reaktivní motory pinasu odnesly od lodě na bez¬pečnou vzdálenost pro spuštění gravitorů, pilot zapnul hlavní pohon a Sarnow vydechl úlevou, když malé plavidlo okamžitě přešlo na dvousetgéčkové zrychlení.
Honor se po něm ohlédla a Sarnow se usmál a poklepal na svůj chronometr.

2007-09-25T22:29:00.000-07:00

Měl v ní kalhoty a blůzu Honořiny nejlepší uniformy. Honor velitelsky pozvedla obočí.
„Komandér Henkeová říkala, že se budete nejspíš chtít pře¬vléknout, madam. A mně bylo samozřejmě jasné—“ MacGui¬ness na to slovo položil až příliš velký důraz, „—že dnes v noci budete chtít vypadat co nejlépe.“
„Já nad sebou nepotřebuji takové dvě kvočny! A díky...“
„Drž!“ Nelítostná ruka ji chytila za bradu, otáčela jí hlavou sem a tam a tampón, který jí naposledy přejel přes rty, zdusil její hlas. Henkeová naklonila hlavu ke straně, aby zhodnotila svou práci, a potom přikývla. „Tak. Uniformu, Macu.“
„Ovšem, madam.“
Honor se vzdala, přesunula Nimitze na MacGuinessovo předloktí a potom současně shodila z ramen blůzu všední uni¬formy a skopla boty. Poprvé si v MacGuinessové přítomnosti uvědomovala své tělo, on však vypadal, že si není vědom žádného důvodu, proč by měla cítit nějaké rozpaky. Honor se v duchu kysele ušklíbla. Po všech těch letech v tělocvičnách a šatnách, kdy posilovala společně s muži, třískala s nimi o zem - a nechávala je třískat o zem se sebou - si najednou už ne¬připadá jako ‚jedna z party‘!
Potlačila nutkání obrátit se k MacGuinessovi zády, když si svlékala kalhoty, a popadla nové se zlatými lampasy na vněj¬ších švech.
„Ale sakra!“ vzdychla Henkeová, když si Honor kalhoty zapínala. „Máš makeup na límci, Honor. Drž!“
Honor znehybněla a prsty Henkeové hbitě cosi upravovaly na stojacím límci její bílé košile.
„Tak!“ prohlásila opět výkonný. „Jenom si dávej pozor, aby sis s ním nehrála a něco nerozvrtala.“

2007-09-24T00:42:00.000-07:00

Když Honor spěšně vyplula z přístupového tunelu základny do vchodového prostoru Niké, Henkeová už na ni čekala. Vedle výkonného důstojníka stál MacGuiness, přes rameno měl pověšenou kabelu na oděvy, a oba se tvářili uštvaně. Příslušník mužstva, který stál na hlídce u konce tunelu, se začal stavět do pozoru, ale Honor mávla rukou, ať si dá pohov, a rychlými kroky svých dlouhých nohou zamířila k výtahu. Její doprovod pelášil za ní.
„Admirál Sarnow čeká s pinasou v příďovém přístavišti,“ řekla Henkeová, když všichni tři nastoupili dovnitř. Dveře se zavřely, Honor naťukala kód cíle a potom překvapeně zamrkala, když Henkeová natáhla ruku kolem ní a zastavila výtah mezi palubami.
„Tuším, že jsi říkala, že admirál čeká, Miky!“
„To ano, ale než se vydáš na Gryfa...“ Výkonný zajela rukou do malé ledvinky pod blůzou pro čisticí tampón a Honor zrudla, když jí Henkeová začala z tváře otírat zbytky očních stínů a rtěnky. Komandér se ani neusmála, ale v očích jí jiskřilo a Honor vrhla postranní pohled na MacGuinesse.
Stevard se tvářil zcela bezvýrazné. Vlastně ne, nebyla to tak docela pravda. Tvářil se jako člověk, který je nesmírně potě¬šen a zároveň se obává, co by se mohlo stát, kdyby to dal na¬jevo. Honor zachytila jeho pohled a na jediný třaskavý okamžik jej opětovala, zatímco se Henkeová věnovala jejímu obličeji, a on si odkašlal, spěšně odvrátil oči a začal se zabývat kabelou.

2007-09-22T12:53:00.000-07:00

„Kapitáne, tady je komandér Henkeová,“ odpověděl hebký kontraalt a Honor se napřímila ještě rychleji než on. V Mikyiných slovech postřehla formálnost a v pozadí zaslechla admirála Sarnowa vydávat řízné a rychlé povely svému štábu.
„Ano, komandére?“ Paul mluvil, jako by byl stejně překva¬pený jako Honor, nicméně i on postřehl formální ráz situace. „Co se děje?“
„Pokouším se vypátrat kapitána Harringtonovou, pane. Po¬kud vím, měla v úmyslu s vámi povečeřet. Není náhodou ještě u vás?“ otázala se Miky stále stejně chladným, profesionálně neosobním hlasem - budiž jí za to chvála!
Honor se vrhla ven z postele, začala sbírat roztroušené sou¬části uniformy z koberce v kabině. Když zjistila, že Paul rozsvítil a sledoval ji uznalým pohledem, zrudla rozpaky, ale nepříjemné jí to nebylo.
„Ehm, ano,“ řekl své sestřence nevinné. „Myslím, že se prá¬vě chystá k odchodu.“ Honor jen ve spodním prádle a s jednou nohou v nohavici kalhot se na okamžik zastavila, aby mu zahrozila, a on se zlomyslné zašklebil. „Chcete s ní mluvit?“
„Ano, prosím.“
Zvláštní, jak přísně dokáže Miky mluvit, aniž by nějakým postřehnutelným způsobem změnila tón, pomyslela si Honor. Natáhla si kalhoty, posadila se ke komunikátoru, přičemž Paula bokem odstrčila, a na rtech jí zahrál úsměv, když se tak, jak byl nahý, beze studu rozkošnicky protáhl a jeho oči se na ni smály.
„Ano, Miky?“ Nedokázala zabránit, aby jí do hlasu nepro¬nikl nádech veselí, ten však zmizel po další větě Henkeové.
„Kapitáne, admirál Sarnow mě požádal, abych vám spolu s jeho pozdravem vyřídila, že se máte okamžitě vrátit na pa¬lubu.“
„Jistě.“ Honor se zúžily oči. „Vyskytl se nějaký problém?“
„Právě jsme z vlajkové lodě flotily obdrželi zprávu určenou všem, madam. Všichni vlajkoví důstojníci a kapitáni vlaj¬kových lodí se mají neprodleně dostavit na její palubu.“

2007-09-20T23:45:00.000-07:00

Ticho prořízl ostrý melodický signál a Honor se v ryzím pod¬míněném reflexu kapitána pokusila současně posadit na okraj postele a sáhnout po terminálu na nočním stolku. Ale něco nebylo v pořádku. Ovíjely se kolem ní cizí paže a ona se v nich chviličku zmítala, než konečně otevřela oči, probrala se a uvě¬domila si, že to vůbec není její komunikátor.
Zamrkala a pak se zahihňala. Panebože! Dokázala si živě představit reakci toho, kdo Paulovi volal, kdyby hovor převzala ona - zvlášť když se ani jeden z nich v noci s pyžamem ne¬zdržoval!
Signál zazněl znovu. Paul ze spánku něco nevrle zabručel a pokusil se přitulit těsněji k jejím zádům, ale komunikátor zazněl potřetí.
Jedno tedy bylo jisté: měl mnohem hlubší spánek než ona. Což byl samozřejmě zajímavý poznatek, ale loď to z doku dříve nedostane.
Když signál přešel ve vyšší nepřetržité bzučení, šťouchla ho jemně do žeber. Znovu zabručel, tentokrát hlasitěji, a potom se spěšně zvedl na jednom lokti.
„Co...“ začal a potom se zarazil, když postřehl to bzučení. „Ale sakra!“ zamumlal. „Říkal jsem přece ústředně...“
Zavrtěl hlavou, aby se úplně probral, a konce jeho dlouhých vlasů přitom ometly její rameno jako lechtavé hedvábí.
„Promiň.“ Vtiskl jí polibek na lopatku a ona najednou měla chuť příst jako Nimitz. Ale potom se rychle posadil. „Nepře¬pojovali by mi to sem, kdyby si nemysleli, že to je důležité,“ dodal. „V jejich zájmu doufám, že se nespletli! Když si po¬myslím, kolik mě stálo času a námahy zařídit, aby tahle noc vyšla...“
Jeho hluboký hlas sugestivně odezněl do ztracena a Honor se usmála.
„Raději by ses měl ozvat, než se sem někdo začne dobývat laserovým autogenem,“ řekla a on se zasmál. Potom se přes ni natáhl a přijal hovor jen po akustické lince, aniž by zapnul video.
„Tankersley,“ řekl.

2007-09-11T23:44:00.000-07:00

Přesto zpočátku reagovala upjatě a nemotorně. Staré kom¬plexy zarostly příliš hluboko a jejich vinou si až příliš uvědo¬movala svou neznalost. Bylo jí pětačtyřicet standardních roků, a přece nevěděla, co má dělat. Ani nevěděla, čím začít! K tomu, aby to dala najevo před mužem, potřebovala mnohem víc odvahy, než když u Jelcinu vedla Neohroženého proti bočním salvám Saladina, ale současně věděla, že když to neudělá nyní, podruhé se k tomu už neodhodlá.
I bez Nimitze vycítila, jak je Paul její nezkušeností překva¬pený, ale nebylo v tom nic z povrchního pubertálního výsmě¬chu Cala Panokula, ani z pohrdání a mstivosti Pavla Younga. Byl v tom jen údiv, pochopení, trpělivost, trocha smíchu a potom...
Znovu se usmála, v očích jí zaštípaly slzy. Potmě zvedla jeho ruku. Ne moc vysoko, jenom tak, aby mohla na její hřbet vtisknout lehký polibek. Potom si ji znovu přitiskla na prsa a zavřela oči.

2007-09-11T01:41:00.000-07:00

Avšak Paul proti Nimitzovi nenamítal nic, stejné jako nijak nekomentoval její kosmetiku, třebaže se mu oči při pohledu na výsledek Mikyina snažení rozsvítily. Při jídle vnímala Nimitzovým prostřednictvím jeho emoce a tentokrát se do tohoto vědomí dychtivě ponořila, místo aby kocoura od vzájemného propojení odrazovala. Vychutnávala příjemný, dráždivý pocit jeho touhy jako kouřovou příchuť staré whisky, ale bylo za tím mnohem víc. Věci, o nichž si s naprostou jistotou myslela, že je k ní nikdy nebude žádný muž cítit.
Tep se jí zklidnil - nebo spíš uháněl dál z jiného důvodu - a poprvé, co se dokázala rozpomenout, byla ráda, že iniciativu přebírá někdo jiný. Někdo, kdo rozumí tajemstvím, která ji vždycky mátla a děsila. A když bylo po jídle, skutečně se zasmála, když Paul oznámil kocourovi, že dveře ložnice jsou určeny k tomu, aby zajišťovaly soukromí.
A to byl okamžik, pomyslela si, kdy poznala absolutně a na¬de vší pochybnost, že se v Paulu Tankersleyovi nemýlila, protože Nimitz se prostě zvedl na zadní, aby se natáhl po tlačítku otevírání dveří. Otevřeným průchodem pak nevzrušeně vypochodoval do hlavní kabiny a nechal ji s Paulem samotnou, což byl nejzřetelnější možný důkaz, že on tomu člověku věří.

2007-09-09T23:08:00.000-07:00

A tak šla svou vlastní cestou, chladná a nezúčastněná, mírně pobavená romantickými zápletkami, které viděla kolem sebe, ale naprosto jimi nedotčená. Věděla, že to její matce dělá sta¬rosti, jenže matka byla ten poslední člověk, se kterým byla ochotna o tom mluvit. Allison Harringtonová nevěděla, co se její dceři na ostrově Saganami stalo - proto a také pro své kulturní zázemí, jímž se tak odlišovala od průměrného Sfinžana, nemohla uhodnout, co se Honor rozhodla nepřiznávat ani sama sobě. Honor byla ráda, že tomu tak je. Vlastně byla jistým smutným způsobem spokojená, protože měla Nimitze a smířila se s tím, že nikdy nebude mít - nebo potřebovat, nebo dokonce opravdu chtít - někoho jiného.
Až do nynějška.
Pomalý dech Paula Tankersleye se nezměnil, ale jeho ruka reagovala i ze spánku. Posunula se po žebrech výš a uvelebila se na jejím ňadru jako teplé, přátelské zvířátko. Ne vášnivě, jen něžně. Cítila jeho teplo na zádech, jeho dech jí vanul na zátylek a ona přitiskla jeho ruku k sobě, když si její nervy připomněly hladkost a neuvěřitelný žár jeho kůže a hedvábnou jemnost jeho vlasů.
Chtěla sem dnes na noc přijít, ale měla z toho zároveň hrůzu. Teď jí to připadalo hloupé, nicméně ta vyznamenaná válečná hrdinka, kapitán, jejíž blůza se třpytila stužkami vyznamenání za odvahu, se bála. Hodně času strávila mučivým rozhodo¬váním, zda má vzít také Nimitze. Potřebovala mít kocoura s sebou. Jakkoliv Paulovi věřila a jakkoliv ho chtěla, potřebo¬vala Nimitzovu schopnost ochránit ji, ani ne tak proti Paulovi, jako spíš proti jejímu strachu z další zrady. Styděla se za svou nejistotu, ale nedokázala ji jednoduše překonat, třebaže věděla, jak málo lidí si uvědomuje, jaký naprostý nezájem jeví stro¬mové kočky o lidskou sexualitu, a bála se, aby si Paul nemyslel, že s sebou přinesla šmíráka.

2007-09-09T01:18:00.000-07:00

Zavřela oči před záplavou dlouho potlačované bolesti. Po celé ty roky si nedokázala přiznat, jak zle ji to ranilo. Nejenom jeho zrada, nýbrž ta strašná, hluboká rána zasazená dospívající dívce, která cítila hanbu už pro dřívější pokus o znásilnění. Dívce, jejíž matka byla krásná a která věděla, že ona sama je ošklivá. Která tak zoufale toužila, aby jí někdo dokazoval, že ošklivá není, že ignorovala Nimitzovo varování jen proto, aby zjistila, jak strašlivé dokáže jeden člověk zranit druhého.
Už nikdy. Přísahala si, že už se to nikdy znovu nestane, stejné jako mu nikdy nedala najevo, že to slyšela. Tehdy prostě utekla, protože kdyby s ním mluvila, buď by lhal a zapíral, nebo by to se smíchem přiznal... a ona by ho v obou případech zabila holýma rukama. Svým způsobem však za to byla téměř vděčná. Varoval ji, co by se mohlo stát, ukázal jí, že žádný muž nebude nikdy mít víc než jen povrchní a náhodný zájem jít do postele s někým tak neohrabaným a ošklivým jako ona, a tak vytěsnila z hlavy jakékoliv pomyšlení, že by se to mohlo kdy stát.
Znovu se dotkla té teplé, jemné ruky, přitiskla si ji k žebrům, hýčkala její teplo jako nějaký pohanský amulet proti ďáblům a pevněji zavřela oči. Vždycky věděla, že většina mužů je sluš¬ných. Nikdo adoptovaný kočkou to nemohl nevědět, avšak ona si kolem sebe přesto vybudovala zdi. Skryla nejen část sebe sama, ale i důvod, proč tu část skrývá, i před těmi nejlepšími z nich, protože nemohla jinak. Přátelé, ano; s přáteli a pro přá¬tele byla ochotna třeba zemřít; ale milenci ne. Nikdy. Toho rizika se zbavila - tak dokonale, že byla vlastně spokojená, neboť na to nikdy vědomě nepřišla - protože nedokázala niko¬mu, a už vůbec ne sobě samé, dovolit poznat, jak hluboce bylo raněno to stydlivé děvče, které se dosud skrývalo v odhodlaném důstojníkovi námořnictva. Nikdo se nesměl dozvědět, že nej¬méně jedna věc ve vesmíru ji tak bolí a děsí, že sejí neodvažuje postavit čelem.

2007-09-06T13:17:00.000-07:00

A potom tu byl Pavel Young.
Úsměv jí z tváře zmizel a reflexivně vycenila zuby. Pavel Young udělal, co mohl nejhoršího, aby zničil i tu nepatrnou iluzi o přitažlivosti, kterou si přece jen kdysi pěstovala, a pro¬měnil její toužebné sny o tom, co by mohlo být, v cosi ohav¬ného a odporného. Ale o něm alespoň věděla, že je to nepřítel, že se jeho útok zrodil z nenávisti a uraženého ega, že to ne¬bylo něco, co by si nějak zasloužila. Vzbudil v ní pocit pošpinění a nečistoty, ale nesrazil ji na kolena. Ne, to musel udělat ,přítel‘.
Zalila ji vzpomínka na zklamání a drtivou hanbu onoho dáv¬ného odpoledne. Byla to mučivá věc, nejhlouběji skrývané tajemství často zoufale nešťastného dospívání, protože až příliš pozdě poznala, proč Nimitz projevuje takovou nechuť vůči Calovi Panokulovi. Až teprve tehdy, když vpadla veselá a bez klepaní do pokoje muže, o němž si myslela, že ji miluje, a který z ní odplavil pošpinění Youngova doteku... a zaslechla, jak se baví prostřednictvím komunikátoru se spolužákem z akademie, který je oba znal, a vysmívá se její ,neobratnosti‘.

2007-09-05T23:17:00.000-07:00

Honor se usmála ospalým úsměvem do tmy, zaposlouchala se do pomalého, pravidelného oddechování za sebou a pozvedla ruku, aby pohladila zápěstí a předloktí, které se jí ovíjelo kolem žeber. Bylo to kradmé pohlazení, téměř jako by tomu nevěřila, a pobavení z vlastního údivu její úsměv ještě rozšířilo.
Z temnoty se ozval tichý zvuk a její oči se neomylně stočily k jeho zdroji. Když upadla do dřímoty, byl vchod do ložnice zavřený. Nyní zel dokořán a pronikalo jím dovnitř slaboulinké světlo. Bylo kalné, sotva propůjčovalo tmě světlejší odstín, ale stačilo. Z nočního stolku na ni zablýskla dvojice zelených očí a za nimi cítila hluboký, mírný souhlas.
Znovu se dotkla toho zápěstí, její úsměv se zachvěl směsicí ozvěn současné radosti a bolesti starých vzpomínek a poprvé za celé roky se postavila čelem k věcem, které v sobě tak dlou¬ho potlačovala.
Být dcerou Allison Harringtonové bylo pro dívku, která o sobě věděla, že je ošklivá, těžké. Honor svou matku měla ráda a věděla, že matka má ráda ji. Navzdory kariéře přinej¬menším stejně náročné jako kariéra námořního důstojníka Allison nikdy nebyla ,příliš zaměstnaná‘, aby nedokázala své dceři poskytnout teplo, lásku a podporu... jenomže ona byla drobná a krásná. Honor věděla, že se jí nikdy nevyrovná, že zůstane navždycky přerostlou obludou, a tajně si ošklivila tu část své osobnosti, která nedokázala matce prominout, že si kvůli ní musí svou nevzhlednost stále připomínat.

2007-09-02T22:38:00.000-07:00

Sotva se dreadnought začal otáčet, zahoukaly nové poplašné signály.
„Střílejí na nás!“ vyhrkla taktický důstojník a do právě vzty¬čeného bočního štítu Bellerofonta se zaryly lasery a grasery. Většina z nich nedocílila ničeho, protože štít je rozptyloval a tlumil, nicméně na Avšarího panelu škod vykvetla červená světélka tam, kde půl tuctu slabších zásahů nadělalo důlky do masivního pancíře. Tentokrát přesně věděl, co má dělat.
„Slečno Wolvershamová, jste oprávněna opětovat palbu!“ vyštěkl spojovací důstojník Bellerofonta rozkaz ocitovaný pří¬mo z předpisů a poručík Arlene Wolvershamová stiskla tla¬čítko.

Admirál Pierre potlačil zaúpění, když se dreadnought stočil napříč a jeho štíty pohrdavě odrážely Pierrovu palbu stranou. Ještě nikdy neviděl tak velkou loď manévrovat tak rychle a sebejistě. Trvalo jí sotva deset sekund, než vztyčila štíty a sto¬čila se - její kapitán musel mít instinkty a reakce kočky!
Na svém displeji uviděl gravitorovou signaturu své původní kořisti a intuitivně uhodl, co se stalo. Údaje rozvědky byly dokonalé, ale zakopl o neplánované odlétající loď. Hloupý rutinní přelet, který se nedal nijak předvídat. A důsledkům se nyní už nedalo uniknout.
„Všechny jednotky, stočit loď!“ vyštěkl, ale ještě než to do¬řekl, uvědomil si, že uvnitř aktivní meze nepřátelských říze¬ných střel je to marné. I kdyby se jeho lodě otočily včas na to, aby se ukryly za své klíny a unikly paprskovým zbraním dreadnoughtu, jenom tím oddálí nevyhnutelný konec, protože je místo toho zničí laserovými hlavicemi...
A pak si uvědomil, že se jim nepodaří ani to.

HMS Bellerofontes zahájil palbu po celé délce boku a ,střílnami‘ v pravobočním štítu proletělo dost energie na to, aby roztříštila na kusy menší měsíc.
O čtvrt sekundy později přestaly 141. a 142. divize bitevních křižníků Lidového námořnictva existovat.

2007-09-02T02:25:00.000-07:00

„Ostře na levobok!“ vyštěkl. „Všechny baterie, palte, jak¬mile zaměříte!“

„Ježíšmarjá, to jsou liďáci!“ zašeptala nižší taktický důstojník Bellerofonta. Předpisy sice takovéto popisy nepřítele neschva¬lovaly, avšak komandér-poručík Avšarí byl jakékoliv kritiky dalek. Koneckonců, předpisy ani nepředpokládaly takovouto bláznivou situaci.
Komandér-poručík pozoroval, jak se zelená světla jeho displeje se znázorněním stavu lodi mění na jantarová a rudá a zoufale si přál, aby se na můstek co nejdříve dostavil kapitán.
Nebo výkonný. Nebo kterýkoliv důstojník vyšší než on sám, protože on se v takové situaci nevyznal a dobře to věděl. Tohle měla být snadná cesta, dobrá příležitost pro nižší a mladší důstojníky hlídek, aby si do deníků zapsali další čas na můstku, jenže on je spojovací důstojník, proboha - a ke všemu jeho výsledky taktických cvičení na akademii bývaly katastrofální! Co má, sakra, dělat dál?
„Boční štíty zapnuty! Pravoboční energetické baterie pře¬pojeny na řízení počítačem, pane!“ hlásila mladičký poručík z taktického a Avšarí ulehčeně přikývl. To alespoň rozhodlo, na kterou stranu točit loď.
„Točte ostře doleva, kormidelníku.“
„Rozkaz, pane. Ostře doleva.“