Dame Honor Harringtonová odložila podlouhlý, v plátnu za¬vinutý balík a sundala si klobouk, jaký by přede dvěma tisícile¬tími na Staré Zemi nazývali fedora. Otřela si pot kapesníkem a potom se s povzdechem úlevy posadila na ošlehaný skalní výstupek, položila klobouk vedle sebe a rozhlédla se po nádher¬ném panoramatu.
Vítr, dost chladný na to, aby byla ráda, že na sobě má ko¬ženou bundu, jí čechral propocené vlasy, které měla delší než před rekonvalescencí. Pořád byly sice kratší, než jak diktovala současná móda, přesto si je prohrábla s podivně provinilou smyslností. Kvůli přilbám skafandrů a kvůli stavu beztíže je nosila ostříhané na ježka tak dlouho, že zapomněla, jak uspoko¬jivý pocit může hedvábná tíha jejich kudrnatého vodopádu přinášet.
Spustila ruce a zahleděla se před nekonečnou rozlohu Tannermanova oceánu. I zde, tisíc metrů nad jeho zvlněnou modří a stříbrem, cítila v chladném větru sůl. Byla to vůně, do které se narodila, ale byla pro ni věčně nová. Nejspíš proto, že od svého vstupu do námořnictva před devětadvaceti standardními roky trávila na Sfinze tak málo času.
Otočila hlavu a podívala se dolů, až k místu, kde začala s výstupem. Od pozadí rudozlaté a žluté barvy podzimem přešlé trávy se drze kontrastně odlišovala malá skvrnka jasné zeleně a Honor stáhla svaly levého očního důlku způsobem, jemuž se naučila během nekonečných měsíců terapie.
Na okamžik ztratila orientaci, zaplavil ji pocit, že někam letí, třebaže seděla nehybně, a zelená skvrnka byla náhle mno¬hem větší. Honor zamrkala, neboť tomuto efektu dosud nepřivykla. To jí připomnělo, že by s novým okem měla více cvičit - ale vzápětí to pustila z hlavy, protože teleskopická funkce zaostřila protézu na členitou stavbu se zelenou střechou a na skleníky nahloučené v jejím okolí.
Ta střecha byla strmá, aby se na ní nedržel sníh, protože Sfinga ležela od složky G0 dvojhvězdy Mantichora tak daleko, že jen díky výjimečně aktivnímu cyklu oxidu uhličitého byla vůbec obyvatelná. Byl to chladný svět s rozlehlými polárními čepičkami, s rokem o délce šedesáti tří standardních měsíců a s dlouhými, pomalu se měnícími ročními obdobími. Dokonce i zde, sotva čtyřicet pět stupňů pod rovníkem, měřili místní obyvatelé sněhové srážky v metrech a děti narozené na podzim - jako Honor - se do jara naučily chodit.