A když to nevyjde, on a Canning pochopitelné velmi brzy ,zmizí‘.
Sestoupil na kurt a přešel ke stolku, který Canning postavil doprostřed. Z protilehlých řad sedadel na něj hledělo asi sedmdesát mužů a žen a na každé z těch tváří bylo vidět jinou směsici úzkosti a vzrušení. Obzvlášť napjatě se tvářilo dvanáct lidí v první řadě, protože to byli jediní příslušníci osmdesáti-členného ústředního výboru SOP, kterým věřil natolik, aby je pozval.
Pierre se posadil do připraveného křesla a položil ruce na desku stolku. Canning zůstal stát za ním. Pierre seděl tiše, přejížděl zvolna pohledem všechny obličeje a u každého se na okamžik zastavil, až dospěl na konec. Potom si odkašlal.
„Děkuji vám, že jste přišli.“ Jeho hlas rezonoval rozlehlým sálem a on se kysele usmál. „Uvědomuji si, že tohle není nej¬vhodnější místo, a také jsem si vědom rizika, které s sebou nese to, že jsme se všichni sešli na jednom místě, ale usoudil jsem, že je to nezbytné. Někteří z vás se dosud navzájem nesetkali, ale ujišťuji vás, že já jsem se sešel s každým z těch lidí, které neznáte. Kdybych jim nevěřil, nebyli by tady. Můj úsudek samozřejmě může být chybný, nicméně...“
Pokrčil rameny a na tvářích jednoho nebo dvou posluchačů se objevil úsměv. Potom se však naklonil kupředu a jeho tvář ztvrdla; ostatní okamžitě zvážněli.
„Důvod, proč jsem vás sem dnes v noci pozval, je prostý. Nadešel čas, abychom přestali o změnách jen mluvit a začali je uskutečňovat.“
Odpovědělo mu tiché zasyčení vdechovaného vzduchu a on zvolna přikývl.
„Každý z nás má své vlastní důvody, proč je tady. Musím vás hned zpočátku varovat, že ne všichni vaši kolegové jsou motivováni altruismem nebo zásadovostí - upřímně řečeno, takové vlastnosti revolucionáře jenom kazí.“ Jeden nebo dva lidé sebou při tom označení trhli a on se mrazivě usmál. „Uspět při něčem takovém vyžaduje silné osobní zaujetí. Zásadovost je sice krásná věc, ale je zapotřebí něco víc a vás jsem vybral proto, že to něco víc máte. Na tom, jestli je to osobní urážka, vztek na něco, co provedli vám nebo vašim blízkým, nebo prostě jen ctižádost, záleží mnohem méně než na síle vaší moti¬vace a na tom, jestli jste dost chytří, abyste jí účinné využili. Věřím, že je to případ vás všech.“
Opřel se a s rukama stále položenýma na stole se na chvíli odmlčel. Když znovu promluvil, měl hlas chladný a chraplavý.
„Pro úplnost, dámy a pánové, nebudu předstírat, že jsem jednal ušlechtile nebo altruisticky, když jsem navázal styky s UOP a SOP. Naopak. Snažil jsem se ochránit svou mocenskou základnu a proč bych také neměl? Strávil jsem šedesát roků zajišťováním své současné pozice v Kvóru. Bylo jen přirozené, že jsem si hlídal záda.
Ale to nebyl jediný můj motiv. Každý, kdo má oči, vidí, že LRH má potíže. Naše ekonomika vůbec nestojí za řeč, pro¬duktivita práce už dvě standardní století ustavičně klesá - exis¬tujeme pouze jako parazit, který vysává živobytí z hvězdných soustav, které si naše ,vláda‘ podrobila, aby naplnila pokladnu. Jenže čím jsme větší, tím jsme zpuchřelejší. Legislativci jsou rozdrobení na frakce a každá z nich si hlídá svoje teplá mís¬tečka. Námořnictvo je zpolitizované stejně. Naši takzvaní ,vůdcové‘ se perou o koryta, zatímco infrastruktura republiky pod nimi uhnívá - tak, jako tento věžák - a nikdo se o to oči¬vidně nestará. Přinejmenším nikdo neví. jak to zastavit.“
Odmlčel se a počkal, až k nim jeho slova proniknou, a po¬tom navázal tišším, avšak ostřejším hlasem.

Canning odhrnul i ten a politik zhasl svítilnu, neboť vstou¬pili do kalně osvětlených prostor. Jejich kroky na holé podlaze zněly hlasitě a vzduch byl cítit zatuchlinou a osaměním. Jako by budova byla mrtvým torzem obrovského stromu, vyhnívajícím od středu. Matný svit řídce rozmístěných zářivek je však vedl zadní části rozlehlé dvorany kolem basketbalového hřiště a bazénů, pokrytých nánosem prachu, do centra dávno mrtvého sportovního komplexu.
Canning odhrnul další zřasený závěs a Pierre zamrkal. Canningovi se očividně podařilo uvést do provozu většinu strop¬ních svítidel, rozkradených nájemníky poté, co byl tenisový kurt opuštěn, a výsledek jeho práce byl tak dokonalý, jak si jen Pierre mohl přát. Zatemněná okna nepropouštěla světlo a ukrývala je před pohledem zvenčí, zato však proměňovala prostorný tenisový kurt v osvětlené jeviště. Schůze v tomto sešlém pomníku korupce a nekompetence řízení v sobě měla silný náboj symboliky, avšak Canningově partě se podařilo v jeho středu vytvořit ostrůvek světla a pořádku. Dokonce za¬metli, umyli podlahu, otřeli prach ze sedadel pro diváky a smet¬li pavučiny - v tom byla neméně silná symbolika. Navzdory riziku, které podstupovala každá osoba v této místnosti, zde naprosto chyběla atmosféra pokoutního skrývání, paranoického spiklenectví, v jaké se scházely jiné podzemní skupiny.
Jistě, pomyslel si, když scházel uličkou mezi sedadly na kurt, paranoia a utajení také mají své místo, zejména v opera¬cích, jako je tahle. Ovšem rozhodující okamžiky vyžadují svou vlastní psychologii. Jestli to dnes v noci vyjde, bude to stát za všechno riziko, kterému se on a Canning vystavili při zařizo¬vání potřebného místa a nálady.

Stiskl nenápadné tlačítko a vznášedlo se vymanilo ze sevření tažných paprsků dispečinku. Bylo to nezákonné - a předpo¬kládalo se, že i nemožné, ale stejně jako to bylo v Lidové repub¬lice se vším, pro ty, kdo měli peníze a vůli, se postranní cestičky vždycky našly.
Uhnul se vznášedlem do strany, zvolna je vmanévroval do opuštěného apartmá ve třístém devadesátém třetím patře a do¬sedl na terase. Terasa sice nebyla pro taková přistání stavěná, ovšem právě proto bylo vznášedlo tak malé a lehké.
Je na čase, pomyslel si Pierre, když vypínal systémy, aby někdo Hoskinsův věžák dal do pořádku. A s ním i jiné věci.

Wallace Canning spěšným a nervózním pohybem zvedl hlavu. Na holé podlaze ostře klapaly podpatky a jejich zvuk se roz¬léhal a odrážel pustou a prázdnou chodbou, až se zdálo, že se k němu blíží celá neviditelná legie. Jenže on byl za poslední tři roky přítomen mnoha podobným schůzkám, třebaže žádná neprobíhala za tak přehnaných bezpečnostních opatření. Už neměl sklony k panice, a když jeho sluch vytřídil ze všech těch mumlavých ozvěn jediný pár nohou a objevila se světelná skvrna, poklesl mu tep zpět k normálu.
Opřel se o zeď a sledoval, jak se ze skvrny stává paprsek, který přejíždí sem a tam, jak si příchozí hledal cestu dolů po schodech z mezipatra. V půli schodiště paprsek vyšlehl a při¬špendlil Canninga, mhouřícího před jeho září oči, ke zdi. Chvíli na něm ulpěl a potom se stočil opět dolů k úlomkům stropu, které pokrývaly schody. Dospěl až k úpatí schodů a znovu se vrátil ke Canningovi a potom si Rob Pierre přehodil svítilnu do levé ruky a podal mu pravici.
„Rád vás vidím, Wallaci,“ řekl Pierre a Canning přikývl s úsměvem, který už nebyl nucený.
„Také vás rád vidím, pane,“ opáčil. Bývaly doby, kdy by se spíš zalkl, než by oslovil proletáře ,pane’, třebaže to byl politický vůdce. Jenže ty doby minuly a Wallace Canning upadl v nemilost. Jeho diplomatická kariéra skončila nezdarem a han¬bou a ani jeho legislativecká rodina ho nedokázala uchránit před následky. A co hůř, ani se nesnažila.
Z Canninga se stal exemplární případ, výstraha pro všechny, kdo pochybili. Zbavili ho místa i postavení, odsoudili ho k ži¬votu v proletářském sídlišti, jakým byl Hoskinsův věžák, a ke každoměsíčním frontám na poukázky se sociálními dávkami. Udělali z něj dávkaře, ale ne jako byli ostatní dávkaři. Pro svůj přízvuk a styl řeči, dokonce i pro způsob, kterým chodil nebo se díval na ostatní, byl v očích svého nového prostředí ‚jiný‘. Ti, jež znal dříve, se ho zřekli, ti, mezi které klesl, ho odmítali. Zdálo se, že mu nezbývalo už nic jiného než nenávist a sebelítost.
„Už dorazili ostatní?“ zeptal se Pierre.
„Ano, pane. Když jsem si to tady prohlédl pořádně, rozhodl jsem se pro tenisový kurt místo dvorany, protože kurt nemá žádné světlíky a stačilo zatemnit dva úseky oken.“
„Výborně, Wallaci,“ přikývl Pierre a poplácal mladšího mu¬že po rameni. Hodně oněch takzvaných ,vůdců‘, s nimiž se měl Pierre dnes v noci setkat, by si s něčím tak prostým, jako je přesunutí místa schůze o čtyřicet nebo padesát metrů, lá¬malo hlavu celé hodiny. Canning jednoduše šel a udělal to. Byla to možná maličkost, jenže vůdcovství a iniciativa se vždycky skládají z maličkostí.
Canning se obrátil, aby vykročil napřed, avšak ruka polo¬žená na rameno ho zastavila. Obrátil se k Pierrovi a postřehl, že ani podivné stíny vrhané světlem zespoda nedokážou skrýt obavy ve tváři druhého muže.
„Určitě jste na to připraven, Wallaci?“ Pierrův hlas byl tichý, téměř laskavý, ale skrývala se v něm naléhavost. „Nemohu stoprocentně zaručit, že všichni ti lidé jsou tím, čím se zdají být.“
„Věřím vašemu úsudku, pane.“ Pro Canninga bylo těžké to vyslovit a ještě těžší si to skutečně myslet, nicméně byla to pravda. V mnoha bodech s tím člověkem dosud nesouhlasil, ale bezvýhradně mu důvěřoval. Nyní se přiměl k širokému úsměvu. „Ostatně vím, že jste odhalil nejméně jednoho agenta Vnitřní bezpečnosti. Rád bych věřil, že to znamená, že jste je odhalil všechny.“
„Obávám se, že existuje jen jeden způsob, jak to zjistit,“ vzdychl Pierre a položil ruku bývalému legislativci kolem ra¬men. „Dobrá! Jdeme na to.“
Canning přikývl a odhrnul hustý závěs, který zakrýval rozměrný klenutý oblouk. Ten vedl do krátké široké chodby mezi turnikety a kukaněmi prodavačů vstupenek a Pierre ná¬sledoval svého průvodce k dalšímu závěsu, který splýval přes její vzdálenější konec.

KAPITOLA DVACÁTÁ PRVNÍ
Robert Stanton Pierre vyvedl malé nenápadné vznášedlo z hlavního dopravního proudu a přepnul palubní počítač na dispečink Hoskinsova věžáku. Pohodlně se usadil, vyhlížel dolů na blikající oceány a světelné hory, ve které se proměnila Nouveau Paris, hlavní město Lidové republiky, a ve tváři měl zachmuřený, tvrdý výraz, který si za denního světla nedovolil.
Tak pozdě v noci nebyl provoz příliš hustý. Svým způsobem si Pierre přál, aby byl; ztratil by se v chaosu ostatních vozidel. Jenže oficiální denní program měl příliš nabitý, než aby mohl takhle vyklouznout za dne, zejména když ho gorily z Bezpeč¬nosti Palmerové-Levyové sledovaly jako ostříži.
Pochopitelně to nebyli příliš chytří ostříži. Sevřená ústa se mu prohnula do kyselého úsměvu navzdory bolesti, která ho hryzala hluboko v nitru. Když jste jim ukázali, co čekali, že uvidí, mohli jste se spolehnout, že to uvidí - a přestanou se dívat po něčem jiném. Právě proto se dobře postaral, aby věděli o jeho setkáních s SOP. Strana občanských práv byla součástí systému už tak dlouho, že si její vedení až na nepatrné čestné výjimky nevidělo ani na špičku nosu, a vzhledem k této ne¬schopnosti nemohlo být ničím víc než jen vhodnou zástěrkou pro jeho skutečnou činnost. Ne že by SOP nebyla užitečná, jestli - až - přijde čas. Jenom to nebude ta SOP, o které by Palmerová-Levyová (nebo i většina současných vůdců SOP) něco věděla.
Dispečink přivedl jeho vznášedlo blíž k útesu věžáku a on plně zaměřil pozornost na něj.
Hoskinsův věžák měl o něco víc než čtyři sta pater a kilo¬metr v průměru - obrovský dutý šestiúhelník z oceli a keramobetonu, tečkovaný výletovými otvory pro vzdušnou dopravu a vyčnívající ze zeleně, nacházející se hluboko dole. Bývaly doby, kdy věžáky - každý z nich vlastně samostatné malé město - bývaly pýchou Nouveau Paris, avšak údajné prakticky nezničitelný keramobeton Hoskinsova věžáku začal praskat a odlupovat se po sotva třiceti letech. Při pohledu zblízka byl povrch věžáku pokryt leprózní vyrážkou provizorních oprav a záplat, a třebaže to zvenčí nebylo patrné, Pierre věděl, že nejvyšších třiadvacet pater bylo před pěti roky opuštěno a za¬vřeno kvůli rozsáhlým poruchám na vodovodním potrubí. Hoskins se stále nacházel na seznamu žadatelů opravárenských čet, které se jednoho dne snad k jeho vodovodům dostanou. Za předpokladu, že je byrokrati nepřevelí k nějakým naléha¬vějším nouzovým akcím (jako třeba k opravě bazénu prezidenta Harrise) ...nebo že opravárenští dělníci neusoudí, že na sociál¬ních dávkách je život snadnější, a prostě nedají výpověď.
Pierre neměl Hoskinsův věžák rád. Připomínal mu příliš mnoho věcí z vlastní minulosti a skutečnost, že ani představitel dávkařů s jeho vlivem nebyl schopen zajistit opravu tamního vodovodu, ho rozčilovala. Jenže tohle byl ,jeho‘ městský ob¬vod. Kontroloval hlasy lidí, kteří v Hoskinsu žili, a ti se díky němu mohli těšit ze svého podílu na prebendách systému veřejného blahobytu. To z něho v jejich očích činilo velmi důle¬žitého člověka - a díky tomu zde měl k dispozici utajení, jaké neměla ani Palmerová-Levyová... a jakým nedokázala ani ona proniknout.
Pierre se zašklebil. Dispečink ho navedl nad kráter upro¬střed věžáku a vznášedlo začalo klesat nesouvisle osvětlenou šachtou. Navzdory fyzické kondici, kterou mu propůjčila kúra prodlužování života, mu bylo jedenadevadesát standardních roků a pamatoval lepší časy. Časy, kdy se probojovával nahoru z dávkařských vrstev, než v nich zakoření příliš hluboko. Časy, kdy by vodovod v Hoskinsově věžáku byl opraven během ně¬kolika dní - a kdy odhalení, že úředníci odpovědní za stavbu obrovské budovy použili podřadný materiál a obešli stavební předpisy, aby si nepředstavitelně namastili kapsy, by vedlo k obžalobám a trestům vězení. Dnes to nikoho ani nezajímalo.

Blikání polohového displeje zpomalilo, jak se kabinka blíži¬la ke svému cíli, a jemu se nějakým způsobem podařilo nasadit lhostejný výraz. Čtyři roky. Čtyři dlouhé, nekonečné standardní roky snášel svou hanbu, ponižující pošklebky svých podříze¬ných, když se lopotil pod břemenem nemilosti admirality kvůli Bazilišku. To také té čubce dluží a jednou se postará, aby mu za to draze zaplatila. Prozatím však bude muset vydržet ještě jedno ponížení a předstírat, že mezi nimi k ničemu nedošlo.
Dveře se rozestoupily a on se zhluboka nadechl a vykročil na galerii vesmírného doku. V očích se mu krátce zablesklo čerstvou hořkou nenávistí, když spatřil nádhernou loď, která se v doku vznášela. HMS Niké, pýcha Loďstva. Měla patřit jemu, ne Harringtonové, ale ta děvka mu sebrala i ji.
Srovnal si mečík po boku a prkenné kráčel k hlídkám ná¬mořní pěchoty u přístupového tunelu Niké.

Honor stála s čestnou stráží u vstupního portálu a čekala, až Young propluje tunelem. Dlaně měla vlhké. Žaludek se jí zve¬dal a toužila si ruce otřít. Ale neudělala to. Jenom tam stála s nehybnou tváří a rameno jí bez Nimitzovy teplé váhy při¬padalo nepřirozeně lehké a podivně zranitelné. O tom, že by kocoura vzala na tohle setkání, ani neuvažovala.
Young se vynořil z poslední zatáčky, klouzal vzduchem v nulové gravitaci tunelu. Honor při pohledu na jeho parádní uniformu nepostřehnutelně sevřela rty. To je mu podobné, tak¬hle se vyšňořit, pomyslela si pohrdavě. Odjakživa musel oslňo¬vat prosté smrtelníky mocí a bohatstvím své rodiny.
Doplul k červené výstražné čáře, sáhl po madlu, aby se přehoupl přes rozhraní do vnitřního gravitačního pole Niké, a pochva mečíku se mu zachytila mezi nohama. Neohrabaně klopýtl a téměř upadl právě v okamžiku, kdy zazněla bocma¬nova píšťalka a čestná stráž se s kamennou tváří postavila do pozoru. Honor zazářily oči krátkým zlomyslným potěšením, když uviděla, jak rudne hanbou. Young ale rovnováhu udržel, a zatímco rovnal mečík zpátky na místo, Honor odstranila ško¬dolibost alespoň ze svého výrazu, když už ne z pocitů.
Zasalutoval jí, stále rudý v obličeji, a ona ani nepotřebovala Nimitze, aby vycítila jeho nenávist. Možná byl služebně starší než ona, ale navštívil její loď, a když opětovala jeho pozdrav, věděla přesně, jak hořce si musí kvůli tomu připadat.
„Dovolíte mi vstoupit na palubu, kapitáne?“ Tenor, tolik podobný hlasu admirála Sarnowa, a přece tak odlišný, postrádal jakoukoliv modulaci.
„Povolení uděleno, kapitáne,“ odpověděla se stejnou for¬málnosti a on prošel vchodovým portálem dovnitř. „Kdybyste byl tak laskav, kapitáne, a šel se mnou, admirál na vás čeká ve své brífingové místnosti.“
Young letmo přikývl a zamířil za ní do výtahu. Když naťukávala kód cíle, stál na opačné straně kabinky, zády ke stěně, a ticho se mezi nimi vznášelo jako jed.
Díval se na ni, vychutnával svou nenávist jako vzácný roč¬ník vína, jehož hořký buket zabarvoval sladký žhavý příslib, že jeho den přece jen přijde. Zdálo se, že o jeho pohledu neví, stála naprosto uvolněné, ruce měla složené za zády, sledovala polohový displej a nevšímala si ho. Ruka se mu na jílci mečíku sevřela jako dravci spár.
Ta ošklivá žába, kterou si pamatoval z ostrova Saganami, byla pryč a on si uvědomil, že vysokou, krásnou ženu, která ji nahradila, nenávidí ještě víc. Nevtíravá elegance umně použité kosmetiky její krásu ještě podtrhovala a on i skrze svou ne¬návist a zbytkový strach z toho, že se jí nachází na dosah, pocítil záchvěv žádostivosti. Ovládla ho touha mít ji a ponížit ji jen na další zářez na čele postele, aby ji navždy vykázal tam, kam patří.
Výtah se zastavil, dveře se otevřely a ona mu půvabným gestem pokynula, aby vystoupil. Šel s ní chodbou ke dveřím vlajkové brífingové místnosti, a když vstoupili dovnitř, admirál Sarnow vzhlédl.
„Kapitán Young, pane,“ oznámila Harringtonová klidně a on se vypjal do pozoru.
Sarnow se na něj dlouze a mlčky zahleděl a potom vstal z křesla. Young jeho pohled bezvýrazně opětoval, avšak něco v admirálových zelených očích ho varovalo, že tady je další vlajkový důstojník, který straní té čubce. Že by mu také občas podržela?
„Kapitáne,“ kývl Sarnow na pozdrav a Young pod zástěnou plnovousu zaťal zuby, že admirál pominul jeho šlechtický titul.
„Admirále,“ odpověděl stejné bezbarvým hlasem.
„Předpokládám, že mi máte hodně co říct o tom, jak vnímají situaci doma v Mantichoře,“ pokračoval Sarnow, „a já už se nemohu dočkat, až si to poslechnu. Posaďte se, prosím.“
Young se usadil do křesla a pečlivě si upravil mečík. Pře¬kážel mu, ale také mu dával pocit nadřazenosti, když srovnal svůj nádherný oděv s obyčejnou všední uniformou, kterou měl na sobě admirál. Sarnow se na něj zadíval a potom se zase ohlédl po Harringtonové.
„Vyrozuměl jsem, že máte nějaké povinnosti na základně, dame Honor.“ Young zaťal zuby ještě křečovitěji, když ji admi¬rál titulem oslovil. „Kapitán Young a já budeme jednat nepo¬chybně dost dlouho, takže vás nebudu zdržovat. Nezapomeňte na videokonferenci.“ Na rtech se mu objevilo cosi jako lehký úsměv. „Nemusíte se vracet na palubu, když se vám to nebude hodit. Klidně můžete použít komunikátor na základně.“
„Děkuji, pane.“ Harringtonová se postavila do pozoru a po¬tom pohlédla na Younga. „Na shledanou, kapitáne,“ řekla bez¬barvě a zmizela.
„A teď k práci, kapitáne Youngu.“ Sarnow se posadil a pohodlně se v křesle opřel. „Přivezl jste mi depeši od admi¬rála Caparelliho, který v ní říká, že s vámi o situaci dost dlouho diskutoval, než vás sem poslal. Předpokládám tedy, že byste mohl začít tím, že mi prozradíte, co přesně Jeho lordstvo říkalo.“
„Jistě, admirále.“ Young se opřel a přehodil jednu nohu přes druhou. „Nejdřív ze všeho...“