„Aha.“ Cromarty na dlouhou chvíli mlčky obrátil pohled zpátky k holostěně. „A které možnosti dáváte přednost, admirále?“ otázal se konečně.
„Té třetí, Vaše Milosti,“ nezaváhal Caparelli. „Jak jsem řekl, nemůžeme jim zabránit, aby si konfrontaci nevynutili, pokud se o ni skutečně snaží, ale nevidím žádný důvod, proč jim v tom pomáhat. Když naše pohraniční oddíly dostatečně posílíme, budou oni v případě, že se rozhodnou pokračovat v nátlaku, muset také nasadit velké síly - a nejspíš rozpoutat válku v plné síle. Pokud to celé je pouze snaha odvést pozornost dávkařů od domácích potíží, může je to přimět couvnout úplně. I kdyby to ale ten účinek nemělo, poskytne to místním velitelům do¬statečnou sílu na to, aby měli šanci se jim postavit a bojovat s nimi, až k nám vpadnou.“
„Aha,“ opakoval ministerský předseda a potom stočil po¬hled podél stolu na admirála White Havena. Hrabě celou dobu seděl beze slova a zamyšlené modré oči postupně upíral na každého řečníka. Sám nedával najevo žádnou snahu promlu¬vit a Cromarty si byl plně vědom obtížné situace, do které ho dostal. Jenže admirála nepřivedl kvůli jeho mlčení, a tak si odkašlal. „Které možnosti dáváte přednost vy, hrabě White Havene?“

„Máme příliš málo důkazů na to, abychom něco věděli určitě,“ opáčila Givensová upřímně. „Můžeme jenom hádat a hádání záměrů nepřítele je tou nejspolehlivější cestou, jak spadnout do konfrontace, ze které už pak žádná ze zúčastně¬ných stran nemůže vycouvat.“
„Co tedy doporučujete, admirále Caparelli?“
„V podstatě máme tři možnosti, Vaše Milosti.“ Caparelli se napřímil a pohlédl premiérovi do očí. „První z nich je od¬mítnout přistoupit na jejich hru - ať už je jakákoliv. S ohledem na to, že napadají obchodní provoz a zničili nám dvě válečné lodě, nepočítaje škody, které způsobili našim spojencům, ne¬vidím jinou možnost než posílit doprovod konvojů a hlídky. Jinak však můžeme odmítnout jakýmkoliv způsobem reagovat. Pokud skutečně hodlají vyvolat konfrontaci, nemůžeme jim v tom zabránit, ale můžeme je přimět, aby se odhalili. Když si ovšem zvolíme tuto možnost, dobrovolně se vzdáme iniciativy. Pokud se budou chtít dopustit otevřeného válečného aktu, bu¬dou naše pohraniční síly příliš slabé na to, aby jim zabránily nám pořádně pustit žilou, kdekoliv se do toho nakonec dají.
Druhá možnost je poskytnout jim incident, který chtějí, tím, že je formálně obviníme z odpovědnosti a budeme je varovat, že jim přičteme k tíží jakoukoli následnou agresi. Pokud se přidržíme této cesty, máme jak můj štáb, tak já za to, že musí¬me současně posílit síly chránící naše důležitější a útoku více vystavené základny a spojence. Takové přeskupení sil jednak podtrhne, že to myslíme vážně, a jednak bude představovat prozíravou korekturu našeho postoje k ochraně hranic proti dalšímu narušování.
Za třetí pak nemusíme říkat nic, jenom vyšleme tytéž posily. To ponechává míč na jejich polovině hřiště. Sice stále mohou dosáhnout konfrontace, ale my budeme v takové pozici, že když se o ni pokusí, budeme je moci ošklivě klepnout přes prsty. Kromě toho tím samozřejmě budeme chránit naše pod¬dané a spojence a jakýkoliv incident, ke kterému by mohlo dojít, se odehraje v prostoru Aliance, takže budou moci těžko tvrdit, že my jsme zaútočili proti nim.“

„Děkuji vám, admirále Givensová.“ Naklonil hlavu ke Caparellimu. „Jak vážnou hrozbu pro nás tyto incidenty představují, admirále?“
„Samy o sobě nijak velkou, Vaše Milosti. Ztráty na životech jsou sice více než bolestné, ale mohly být daleko větší a naše strategická situace zůstává beze změn. Kromě toho žádný ze zaznamenaných svazů nebyl natolik silný, aby znamenal víc než jen lokální hrozbu. Připouštím, že by obsadili Zuckerman, kdyby se k tomu byli rozhodli, ale to byl zdaleka nejsilnější svaz, jaký kde nasadili.“
„Co tedy mají za lubem?“ otázala se baronka Morncreeková. to má všechno účel?“
„Tlačí na nás, mylady,“ prohlásil Caparelli bez obalu. „Záměrně stupňují tlak.“
„Zahrávají si s ohněm,“ podotkl William Alexander. „Přesně tak, lorde Alexandere,“ řekla Givensová. „Obě strany si vybudovaly nesporně poslední předválečné pozice.
Na obou stranách fronty se vyvinula ,zákopová‘ mentalita a s ohledem na napětí a podezření, které provokace vyvolávají, je ,hra s ohněm‘ přesné označení pro to, co dělají.“
„Ale proč?“ zeptal se Cromarty. „Co tím získají?“
„Admirále Givensová?“ vyzval ji Caparelli ztěžka a Givensová vzdychla.
„Obávám se, Vaše Milosti, že jejich současná aktivita na¬značuje, že rozvědka v zásadě chybně vyhodnotila záměry politických vůdců Havenu. Moji analytici se shodovali v ná¬zoru - který jsem sdílela i já - že mají příliš mnoho domácích potíží, než aby uvažovali o jakémkoliv zahraničním dobro¬družství. Mýlili jsme se a náš atašé v Havenu, komandér Hale, měl pravdu. Oni aktivně usilují o konfrontaci, aby odvedli pozornost dávkařů od vnitřních problémů k vnějšímu nepříteli.“
„Proč tedy ta skrytá povaha většiny incidentů?“ otázal se Alexander.
„To může být zastírací manévr, mylorde. My sice víme, že to jsou oni, ale když budou vyžadovat, abychom jim to doká¬zali, nemůžeme dokázat nic. Možná chtějí, abychom je obvinili z odpovědnosti, ale oni si přitom zachovali zdání nevinnosti pro účely své propagandy. Tak se vlk může nažrat a koza zů¬stane celá: oni budou mít svůj incident, ale my budeme vypadat, jako že tu krizi podněcujeme.“
„Myslíte, že v tom není něco víc, admirále?“ zeptal se Cro¬marty.

Odkašlala si a znovu přesunula stopu ukazovátka, nejprve k severu a potom zpět na jihovýchod od Jelcinu.
„Stejného základního schématu se drželi zde, na stanici Klein, a pak zde, v soustavě Zuckerman.“ Ukazovátko se dotklo každé ze jmenovaných hvězd. „Jediný podstatný rozdíl mezi těmito narušeními je ten, že síly nasazené u Zuckermanu byly mnohem větší než v ostatních případech a že při příletu zničily senzorové plošiny bez posádky v ceně přibližně devadesáti milionů dolarů - načež se stejně jako v ostatních případech obrátily a beze slova se stáhly.
Vyskytly se také vážnější incidenty podle stejného schéma¬tu, jako byl útok na Mike Golf devatenáct,“ pokračovala do hlubokého ticha, „ale v těchto případech nemůžeme jednoznač¬ně připsat odpovědnost liďakům. V případě Jelcinu například graysonský křižník Alvarez získal odečty údajů o útočnících. Byly překvapivě dobré, když vezmeme v úvahu, že měl ke sledování jen omezený čas, a naši analytici je pečlivě prostu¬dovali.
Odmlčela se a zlehka, téměř omluvně pokrčila rameny.
„Bohužel nemáme nic, co by obstálo před soudem. Signa¬tury gravitorových klínů nepochybně patřily lehkému křižníku a dvěma torpédoborcům a gravitické vzorce jejich pohonů se shodují s jednotkami havenské výroby, ale jejich ostatní emise se neshodují s emisemi Lidového námořnictva. Stejně jako většina analytiků rozvědky věřím, že to ve skutečnosti byli liďáci, kteří své signatury záměrně změnili, ale nemáme to jak dokázat a liďáci ‚prodali‘ dost lodí různým svým ,spojencům‘ na to, abychom měli celou přehršel možných podezřelých.“
Givensová se znovu odmlčela, v hnědých očích tvrdý po¬hled, a potom sklonila hlavu.
„Totéž platí o incidentech u Ramonu, Clearawaye a Quentinu. Ve všech těchto případech jsme my nebo naši spojenci ztratili lodě i lidi vinou ,neznámých útočníků‘, aniž by se někdo ocitl dost blízko na to, aby jednoznačné identifikoval agresora. Načasování útoků spolu s rozsahem výzvědné činnosti, kterou si muselo vyžádat jejich naplánování a tak hladké provedení, nutně vede k domněnce, že je do toho zapleten Haven, ale opět to nemůžeme dokázat. Stejně jako nemůžeme dokázat, že nedávné těžké ztráty mezi hlídkovými loděmi chalífátu Zan¬zibar nejsou dílem OFZ. Ostatně nemůžeme dokázat ani žádné spojení mezi těmito epizodami - samozřejmě kromě potvrzené havenské přítomnosti u Candoru, Kleinu a Zuckermanu.
Nicméně, Vaše Milosti,“ pohlédla zpříma na Cromartyho, „rozvědka dospěla k opodstatněnému názoru, že jsme svědky záměrně aranžovaných a koordinovaných provokací. Vyskytly se v příliš úzkém časovém rozpětí a na příliš rozlehlém pros¬toru, než aby mohlo jít o něco jiného, a rozdíly mezi nimi dalece zastiňuje rys, který mají společný: všechny způsobily škody nebo vyvolaly zdání hrozby soustavám, které za posled¬ních pět let byly středem nejméně jedné konfrontace mezi královstvím a Lidovou republikou. Pokud předpokládáme, že je všechny naplánovali a provedli titíž lidé - a já si myslím, že museli - je jediným možným podezřelým LRH. Jedině liďáci mají jak prostředky k uskutečnění něčeho takového, tak nějaký důvod, aby nás tímto způsobem provokovali.“
Hnědovlasý admirál vypnula své ukazovátko a posadila se zpátky na své místo, zatímco holostěna dále zářila za ní. Cro¬marty si ji zacloněnýma očima prohlížel a chvíli bylo ticho, až se ministerský předseda nakonec zatahal za ušní lalůček a vzdychl.

„Ano, pane.“ Caparelli pokynul druhému vesmírnému lordu Patricii Givensové, náčelníkovi odboru plánování, pod který spadala rozvědka námořnictva. „S vaším dovolením, Vaše Milosti, nám admirál Givensová podá přehled nejvýznamnějších bodů.“
„Jistě,“ kývl hlavou Cromarty a obrátil pozornost k admirálu Givensové, která vstala, zapnula holostěnu za sebou a vyvolala na ni obrovskou hvězdnou mapu hranic mezi Mantichorskou aliancí a Lidovou republikou Haven. Postavila se zády k displeji, čelem k lidem rozesazeným kolem stolu, a z kapsy vytáhla světelné ukazovátko.
„Vaše Milosti, lady Morncreeková, lorde Alexandere.“ Zdvořile kývla hlavou postupně směrem ke všem civilistům a letmo se usmála na White Havena, ale jmenovitě ho nepozdravila. Byli staří kolegové a přátelé, avšak Patricia Givensová měla silně vyvinutý smysl pro loajalitu. Nyní byla součástí Caparelliho týmu a přes vysvětlení ministerského předsedy byl hrabě dnes jen vetřelec.
„Jak víte, přicházejí zprávy o incidentech z celého prostoru hranic.“ Stiskla tlačítko dálkového ovládání zabudovaného do ukazovátka a na displeji za ní se zatřpytila sprška krvavě rudých světélek - hrozivá nepravidelná rubínová čára, která se klenula v půloblouku kolem Mantichory.
„Prvním ohlášeným incidentem,“ pokračovala Givensová, obrátila se a osvítila ukazovátkem jednu červenou jiskřičku, „bylo zničení konvoje Mike Golf devatenáct zde u Jelcinu. Nebyl to ovšem první incident, ke kterému došlo. Jenom jsme se o něm nejdříve doslechli, protože doba přeletu z Jelcinu do Mantichory je kratší než z ostatních soustav. K prvnímu známému narušení teritoria Aliance ve skutečnosti došlo zde...“ světelné ukazovátko se přesunulo na jihovýchod od Jelcinu, „...v Candoru. Před devatenácti dny narušila hranice prostoru soustavy Candor eskadra lehkých křižníků, jednoznačně identifikovaná našimi senzory jako havenská, třebaže odmítla jakkoliv reagovat na naše výzvy. Naše místní mobilní síly nebyly s to nasadit záchytný vektor a liďáci bez jediného výstřelu prolétli okrajem soustavy, uvnitř dostřelu řízených střel jednoho z našich periferních spojovacích středisek, a stále beze slova odlétli.“

„Ještě než začneme, sire Thomasi, rád bych podotkl, že hrabě z White Havenu je zde na mé přání, nikoliv na své.“ Cromartyho výrazný a uhlazený baryton byl vždycky mocnou politickou zbraní a jeho mírné oznámení přitáhlo Caparelliho pohled k němu. „Jak jistě víte, nedávno z pověření admirála Webstera provedl inspekci zaměřenou na dosažený stupeň pří¬pravy našich pohraničních stanic. Za těchto okolností jsem usoudil, že by jeho postřehy pro nás mohly být cenným pří¬nosem.“
„Jistě, Vaše Milosti.“ Caparelli věděl, že to znělo nevraživé. Ne že by hraběte osobně nesnášel, řekl si v duchu. Spíš to vězelo v tom, že Alexander - či dnes již White Haven - měl odjakživa dar v něm vzbuzovat pocit, že nesoutěží ve stejné kategorii, a to nejen v tělocviku. Skutečnost, že hrabě po otci zdědil titul, spolu s prestiží, kterou mu před rokem získalo dobytí soustavy Endicott, všechno jen zhoršovala.
„Děkuji za pochopení.“ Cromarty se usmál tak triumfálně, že Caparelliho pocit špatného svědomí z větší části přešel. „Nuže, sire Thomasi, mohu nyní slyšet vaše závěry?“

Admirál Zelených sir Thomas Caparelli, první vesmírný lord Královské mantichorské admirality, byl muž s hrudníkem jako sud a s tělem vzpěrače posazeným na nohách sprintera. Tře¬baže v poslední době už trochu přibral, stále v něm bylo vidět onoho atleta, jehož drsný styl hry na tělo kdysi nejednou srazil fotbalový tým Hamishe Alexandra do bláta hřiště na Hopewell Fieldu. Avšak ve tváři měl napjatý výraz a sebevědomá arogance, kterou proslul jako kapitán i jako nižší vlajkový důstojník, byla ta tam, neboť první vesmírný lord měl starosti. On i jeho kolegové důstojníci povstali, když do místnosti vešel Allen Summervale, vévoda z Cromarty, vůdce Centristické strany a předseda vlády Jejího Veličenstva královny Alžběty III. Premiér byl vysoký a štíhlý jako všichni Summervaleové a navzdory kúře na prodloužení života měl po¬hlednou tvář zbrázděnou hlubokými vráskami a stříbrné vlasy. Cromarty strávil v politice více než padesát standardních roků a patnáct z posledních dvaadvaceti let stál v čele mantichorské vlády a každý z těch roků se na něm nesmazatelně podepsal. Předseda vlády pokynul svým uniformovaným podřízeným, aby se zase posadili, a Caparelli zaťal zuby, když spatřil, kdo vchází do místnosti za Cromartym. Lady Francine Maurierová, baronka Morncreeková, měla plné právo být přítomna jakožto civilní první lord admirality. Stejné právo měl ministr financí lord William Alexander, druhý nejvyšší člen vlády. Avšak Alexanderův starší bratr je neměl - alespoň oficiálně - a první vesmírný lord se snažil netvářit se jako kakabus, když se hrabě z White Havenu usazoval do jednoho z křesel.

„Au!“ Vztyčil ruku jako šermíř, který potvrzuje zásah. „Dě¬láme, co umíme, madam. Čestně. Na mou duši.“
„No, na bandu přístavních povalečů si nevedete zase tak špatně,“ připustila s poťouchlým úsměvem.
„Děkuji pěkně. A když o tom tak přemýšlím, nemáte třeba náhodou čas na tréninkový zápas s jedním přístavním povalečem?“ Vyzývavě se usmál, ale ona zavrtěla hlavou.
„Lituji. Ještě jsem ani nedala Miky vědět, že jsem zpátky na palubě. Rovnou jsem se šla sem namočit a teď mě ještě v počítači v kabině čekají asi tak tři megabajty papírování.“
„Bojíte se.“
„Jsem pouze pracovitá,“ ujistila ho. Zamávala mu a obrátila se k odchodu, ale on se rukou dotkl jejího ramene.
„Když nemáte čas na trénink,“ řekl hlasem, ze kterého náhle zmizela veškerá škádlivost, „nechtěla byste se mnou dnes po¬večeřet?“
Honor otevřela oči dokořán. Byla to drobnost, téměř nepo¬střehnutelná, avšak Nimitz se na bradlech posadil a zastříhal ušima.
„No, já nevím...“ spustila téměř instinktivně a pak se zara¬zila. Stála tam, cítila se rozpačité a nejistě a upřené se mu dívala do tváře. Dalo jí dost práce přesvědčit Nimitze, aby jí bez vý¬strahy nezprostředkovával emoce jiných lidí, avšak tentokrát toužila mít schopnost stromových koček a moci si přečíst po¬city skryté za Tankersleyovým výrazem. Ostatně přála si, aby dokázala rozluštit i své vlastní pocity, protože její obvyklý chladný odstup jako by se na okrajích třepil. Vždycky se vy¬hýbala všemu, co by třeba jen vzdálené připomínalo intimní vztah s kolegou v důstojnické uniformě - částečně proto, že by to byla profesionální komplikace, bez které se obešla, ale z větší části proto, že její zkušenosti nebyly vesměs příliš šťastné - jenže v jeho očích a ve výrazu úst bylo cosi...
„Velice ráda,“ uslyšela sama sebe a zalilo ji čerstvé pře¬kvapení, když si uvědomila, že to myslí vážně.
„Dobře!“ Úsměv mu vyčaroval vrásky kolem očí a Honor cítila, jak kdesi v hloubi její duše bublá zvláštní tichý smích. „Smím vás tedy očekávat kolem osmnáct nula nula, lady Har¬ringtonová?“
„Smíte, kapitáne Tankersley.“ Věnovala mu další úsměv, přistoupila k bradlům, popadla Nimitze a zamířila k šatnám.

Niké nebyla loď bojové stěny, avšak ponechání hřbetu a dna bez pancíře dovolilo, aby důležitější úseky boků chránil boční pancíř o tloušťce dvaceti centimetrů a životné důležitá místa - jako sály reaktorů - až metr. Takový kus oceli dokázal odolat všemu až po nedaleký výbuch jaderné hlavice megatunové ráže... a vysmíval se veškerému úsilí standardních laserových autogenů. Dokonce i proniknout jím pomocí katalytické che¬mické výstroje byla práce jako z nočních můr.
To všechno vysvětlovalo, proč se jí Raviczův návrh líbil a proč ji stejně potěšila i Tankersleyova reakce, jakkoliv to ne¬dávala najevo. Dokařské krysy neprosluly právě vstřícností vůči návrhům palubních důstojníků. Obvykle se snažily všech¬ny kibice vystrnadit, aby se jim nepletli pod nohama a ony mohly jít po své zažité práci, aniž by uvažovaly o možném přínosu návrhů. Tankersley se však toho nápadu nadšeně cho¬pil. Navíc Ravicze ve svých hlášeních štědře chválil, což inže¬nýrovu dalšímu hodnostnímu postupu rozhodně neublíží.
„Jak se vydařilo cvičení?“ otázal se Tankersley po chvíli.
„Vlastně docela dobře,“ svraštila Honor zamyšleně obočí. „Přinejmenším ty nejhorší třecí plochy už se chladily, jenom si myslím, že kapitán Dournet nebyl příliš nadšen, když admi¬rál Sarnow oznámil svůj záměr zformovat první divizi z Niké a Agamemnóna.“
„Příliš blízko k vlajkovému?“ usmál se Tankersley a stále se mračící Honor se zatvářila kysele a zavrtěla hlavou.
„Ne. Řekla bych, že mu spíš dělá starosti, že Niké zmeškala všechny ostré střelby. V simulacích se nám sice daří, ale on se bojí, že zrezivíme a že až se připojíme k eskadře, budeme vrhat špatné světlo i na něj.“
„To určitě, když tady vládnete vy a Miky!“ odfrkl si Tan¬kersley.
Promluvil tak ostře, že se na něj Honor podívala překvapeně. Už před celými týdny dospěla k závěru, že by od ní bylo na¬prosto nefér mít vůči Tankersleyovi výhrady jenom proto, že kdysi býval výkonným důstojníkem Pavla Younga, ale přece jen byl dokařská krysa. Pro pracovníky loděnic byla loď pra¬covní úkol, nikoliv živá bytost. Jen málokdo z nich se osobně ztotožňoval s plavidly, na nichž pracoval, avšak on při pomyš¬lení, že by Dournet mohl mít nějaké výhrady vůči Niké, téměř zlostně vyjel.
Nebo při pomyšlení, že by Dournet mohl mít výhrady vůči jejímu kapitánovi?
Při tom pomyšlení ji zalilo nečekané horko. Zvedla ručník a začala si drhnout už téměř suché vlasy. Tankersley a ona byli již pět týdnů sparringpartnery a už si ho zvykla považovat i za přítele. Neškodilo ani, že se překvapivě dobře doplňovali. Ona měla výhodu v dosahu a v reakční rychlosti, ale v jeho podsaditém těle se skrývala překvapivá síla, zvlášť na rodilého Mantichořana. Gravitace sídelního světa činila sotva tři čtvrtiny gravitace Sfingy a Honor byla zvyklá, že jí to proti jeho obča¬nům poskytuje obvykle výhodu, avšak když se poprvé do Tankersleye pustila, přehodil ji přes celou žíněnku.
Zůstala ležet na zádech a dívala se na něj s takovým překva¬pením, že se rozesmál. Přistihla se, že se směje také - a potom vstala a ukázala mu malý trik, který pochytila na své předchozí lodi od jisté poddůstojnice námořní pěchoty, jež byla v coupu zběhlejší než Honor a Tankersley dohromady. Překvapeně za¬lapal po dechu a pak v šoku vyhekl, když přistál na žíněnce na břiše s jejím kolenem zabořeným do zad. Od tohoto okamžiku se z jejich vztahu vytratily poslední rozpaky.
Dosud si však neuvědomila, co je mohlo postupně nahra¬zovat, a nyní pečlivě a s nemalým šokem zkoumala své city.
„Zkrátka musíme ukázat kapitánu Dournetovi, že se mýlí, ne?“ řekla konečně lehkým tónem a spustila ručník, neboť cí¬tila, že se už nečervená. Usmála se na něj. „Což pochopitelně nepůjde, dokud nás vy dokařské krysy nedáte zase dohromady

„Vedeme si lépe, než jsem si původně myslel,“ řekl jí se spokojeným výrazem. „Návrh komandéra Ravicze, abychom postupovali odspodu, nám oproti mému původnímu odhadu ušetří pár týdnů. Budeme se sice muset prokousat větším poč¬tem palub a oprava všech obvodů a technických vedení, které přitom přerušíme, bude hotová noční můra, ale tím, že se vy¬hneme pancířům, věci podstatně urychlíme.“ Potřásl hlavou. „Já vím, že předpisy trvají na postupu z boku, aby se obešly řídicí obvody, jenže tahle část byla sepsána předtím, než přišly na svět nové slitiny. Řekl bych, že nás čeká tichá změna pra¬covního postupu, jen co lodní správa přežvýká naše hlášení, protože se tak nejen dá rychleji dostat dovnitř, ale také dát věci rychleji do pořádku, i když se bude muset všechno předrátovat.“
Honor souhlasné přikývla. Nejnovější pancíř, se kterým výzkum a vývoj přišel - složitá keramicko-kovová slitina, na svůj objem a pevnost neuvěřitelně lehká - tvořil přímo součást kostry trupu, nebyl montován dodatečné. To sice výrazně zvy¬šovalo odolnost proti poškození, jenže to také znamenalo, že v případě oprav ztěžoval pancíř přístup do vnitřku lodi. Na druhou stranu pancíř, jakkoliv lehký, přece jen nějakou hmot¬nost měl. Žádná válečná loď si nemohla dovolit hmotností plýtvat, a protože gravitorový klín ji chránil proti palbě shora nebo zdola, pancéřovali konstruktéři lodní správy vnitřní oblas¬ti hřbetu a dna jen lehce nebo vůbec ne, aby mohli jinde uplatnit maximální ochranu.

Ne tak docela.

Honor se znovu rozesmála, neboť kocour dal švihnutím ocasu najevo nové znechucení a zamířil ke své¬mu hradu na bradlech. „Zachtělo se mu hrát si na bombar¬dování tenisovými míčky a opětovaná palba ho sestřelila.“ Ukázala na míčky, které dosud plavaly v bazénu. Tankersley zmateně pohlédl, kam mířil její prst, a pak se nahlas zasmál. „Netušil jsem, že stromové kočky jsou takové podšívky.“
„Jeho podšitost nezná mezí.“ Honor popadla čistý ručník, aby si osušila vlasy. „Měl byste ho vidět s létajícím talířem,“ pokračovala zpod jeho záhybů. „Tady není dost místa, aby předvedl skutečně mistrovské výkony, ale přijďte někdy do hlavní tělocvičny, když je na vrcholu formy. Jenom si neza¬pomeňte přilbu.“
„Rád bych. Miky prý pořád nedovede pochopit, jak s ním některé kousky vůbec dokáže.“
„Já také ne,“ pravila Honor temně. Skončila s utíráním hla¬vy, pověsila si ručník na krk a změnila téma. „Jak pokračujeme s fúzním tři? Právě jsem se vrátila z posledního admirálova cvičení a ještě jsem s Miky ani nemluvila.“

Vyplaval na hladinu jako starozemská vydra, jenže stromové kočky byly zvyklé žít ve vyšších patrech porostu. Nesnášely plavání, třebaže jim šlo dobře, a Nimitzův znechucený výraz vyvolal u jeho společnice záchvat smíchu. Nevšímal si jejího neskrývaného veselí, rychle doplaval k okraji bazénu, vyšplhal se z vody a vlekl přitom za sebou zplihlý a rozježený cancour normálně huňatého ocasu. Ten teď vypadal spíš jako myší, crče¬la z něj voda a Nimitz se posadil, uražené si odfrkl nad jejím nevhodným hihňáním, popadl ocas do rukou a rukotlapek a za¬čal jej ždímat.
„Ať ti slouží,“ popřála mu, několika ráznými tempy připla¬vala k okraji a on se jen žalostně podíval, jak se vyhoupla na břeh. „Neboj se! Nescvrkneš se. Tumáš.“
Posadila se na výstupek lemující bazén a zvedla ručník. Pochopil, skočil jí do klína a znechucený výraz brzy vystřídalo předení, když ho začala utírat.
„Tak co, Smraďochu? Už je líp?“
Podíval se na nijako by si to ještě rozmýšlel, potom zastříhal ušima na znamení souhlasu a poklepal jí rukou na stehno. Znovu se zasmála, tentokrát už tišeji, shrábla dosud vlhkého kocoura do náruče a stiskla ho.
„Neruším?“ ozval se čísi hlas a Honor rychle vzhlédla. Těsně za průchodem do tělocvičny stál s lehkým úsměvem Paul Tankersley.
„Ne, ani ne.“ Naposledy přejela Nimitze ručníkem a odehnala ho z klína, aby mohla vstát. „Spadl do bazénu, že?“

Byl také dobrý administrátor,

vždy o všem informovaný, avšak schopný delegovat pravomoci s lehkostí a sebedůvěrou, kterou mu Honor mohla jen závidět. Od něj za pět týdnů po¬chytila o velení eskadře víc než za celou dosavadní kariéru a věděla to.
Samozřejmě měl i svou odvrácenou stranu. Honor se kysele usmála a protáhla se ve vodě. Z admirála sice vyzařovalo cha¬risma, ale nechtěla by být v kůži člověka, který nedostojí jeho nárokům. Nezuřil ani neřval; prostě se na hříšníka zahleděl zklamanýma očima a mluvil tiše, téměř mírně, jako by před ním stál nedopečený kadet, od kterého ani nečekal, že by to udělal správně. Nevyjadřoval se dokonce ani sarkasticky, avšak Honor nezažila, že by někdo udělal stejnou chybu dvakrát.
Něco plesklo do vody kousek od ní a Honor se zamračila. Ozvalo se druhé žbluňknutí, tentokrát trochu blíž a ona otevřela oči... právě v okamžiku, kdy ji třetí tenisový míček zasáhl naplno do žaludku.
Honor vyhekla a noha se jí vysmekla ze záchytu. Hlava se jí ponořila dříve, než se mohla narovnat a začít šlapat vodu. Tělocvičnou se rozlehlo radostné mňoukání. Rozzlobeně se otočila po zvuku a spatřila Nimitze, jak poskakuje po nohách a rukotlapkách na konci skákacího prkna a hází po ní čtvrtou chlupatou kouli.
Míček rozčísl hladinu přímo před jejím nosem a Honor chlupatému atentátníkovi zahrozila pěstí, když zvedal další.
„Hoď ho, a bude z tebe předložka před postel!“ varovala ho. On jenom zakníkal a mrštil míčkem tak, že odskočil od jejího temene. Honor se znovu se šplouchnutím ponořila, jak chňapla po přilétající střele. Podařilo se jí míček chytit, několikerým kopnutím se propracovala nad hladinu a nyní bylo na Nimitzovi, aby vyhekl, když ho trefila rychlou a přesnou ranou. Míček ho zasáhl přímo doprostřed těla a jeho vyheknutí přešlo v zavřeštění, protože se svezl přes okraj prkna a s mohutným cáknutím dopadl do vody.

Vcelku byla

se svým novým postavením hluboce spokojena. S výjimkou Housemana neměla žádné potíže s žádným z admi¬rálových podřízených, navzdory tomu, že občas musela jednat jako jeho prodloužená ruka, když se něco zvlášť ukázkově sesypalo. Sarnow sám pak byl člověk, se kterým spolupracovat bylo potěšením. Sloužit pod ním mohlo být vyčerpávající, pro¬tože byl jako termojaderný reaktor - překypoval energií a ná¬pady a očekával, že jeho důstojníci s ním budou držet krok. Některé kapitány to zjevně rozčilovalo, alespoň zpočátku, ale Honor, která posuzovala vlajkové důstojníky podle vysokých standardů, jež jí naočkoval Raoul Courvosier, to nevadilo.
Mark Sarnow tyto standardy splňoval. Byl jedním z nej¬lepších taktiků, jaké kdy potkala, ale znala z dřívějška i jiné dobré taktiky, z nichž mnozí se nikdy nenaučili snad nejtěžší součást tohoto umění: kdy se neplést do cesty.
Honor sama viděla názornou ukázku toho, co se může stát, když se admirál tohle nenaučí. Když sloužila na HMS Manti¬chora, byla to vlajková loď Domovské flotily a právě kapitána Mantichory dohnal k žádosti o převelení z této prestižní funkce jeden admirál, který trval na tom, že bude rozhodovat o kaž¬dém detailu do té míry, že kapitán zůstal na vlastní lodi sotva pasažérem. Zato Mark Sarnow, když vydal rozkaz, nechal je¬ho provedení na Honor. Zatím spolu sice pracovali jenom v simulacích, ale jeho styl se jí už rýsoval. Spoléhal na ni v rámci partnerství, které mu uvolňovalo ruce k úvahám o nad¬cházející taktice, zatímco ona a ostatní kapitáni prováděli tu, kterou už zformuloval.

Honor Harringtonová

ležela na zádech na hladině, jednu nohu zaklesnutou za příčku žebříku bazénu, aby se udržovala na mís¬tě, a nechala si tělem rozlévat vítané uvolnění.
Posledních několik týdnů nebylo jen hektických. Nikdy dří¬ve nesloužila jako kapitán vlajkové lodi, ale už sama velela eskadře a myslela si, že ví, co od toho má čekat.
Mýlila se. Ovšem její ,eskadra‘ byla víceméně záležitost ad hoc, sestavená admiralitou pro jedinou akci, kdežto Pátá eskadra bitevních křižníků byla trvalá formace. Zastiňovala také svou velikostí jakýkoliv svazek, kterému kdy Honor ve¬lela, a k její současné únavě přispělo i neutuchající úsilí admi¬rála Sarnowa napravit nedostatky eskadry.
Skutečnost, že se musela v nové roli zabydlet, situaci nijak neusnadňovalo, a zpočátku se chovala obezřetně, aby nějak nešlápla kapitánu Corelliové na kuří oko. Vztahy mezi náčel¬níkem štábu a kapitánem vlajkové lodi byly kriticky důležité, ovšem Královské mantichorské námořnictvo narýsovalo mezi odpovědností štábu a výkonných složek zřetelnou hranici. Corelliová měla na práci plánovat, organizovat a radit - a dokonce v Sarnowově nepřítomnosti činit politická rozhodnutí - zatím¬co Honor, jakožto kapitán vlajkové lodi, sloužila Sarnowovi jako taktický a výkonný zástupce.
Bylo také na ní, která rozhodnutí učiní sama a která postoupí admirálovi a jeho štábu, a svým způsobem byla téměř ráda, že Niké je mimo provoz. Když se provozuschopné jednotky eskadry nevěnovaly skutečným cvičením, trávily nejméně čtyři ho¬diny denně s propojenými počítači a prováděly simulovaná cvičení. Z Honořina pohledu to bylo jen dobré. I když to bylo únavné, skýtalo jí to příležitost odhalit, co přesně od ní Sarnow očekává. Věděla, že admirál stejně sleduje každičký pohyb, aniž by své lidi vystavoval dalšímu napětí z toho, že by sku¬tečně honil sedm bitevních křižníků (i s Nepokořitelným) po vesmíru.

Děkuji.

Znovu se opřela a zlehka se kousala do kotníků prstů. Co, proboha, mají tihle lidé za lubem? Obě strany se celé roky pečlivě vyhýbaly otevřenému narušení výsostného prostoru protivníka - a teď liďáci drze, před Bohem a přede všemi, letí napadnout základnu Loďstva, která ani není nijak významná? To naprosto nedává smysl!
„Změna situace!“ Komodor prudce otočila hlavu a operační důstojník se na ni podíval s naprosto nevěřícným výrazem. „Nasazují opačný kurz, komodore!“
„Cože dělají?!“ Longtreeová nedokázala skrýt překvapení a operační důstojník pokrčil rameny.
„Nedává mi to o nic větší smysl než cokoliv jiného, co udě¬lali, ale obracejí se, madam. Dálkový průzkum hlásí, že změnili kurz o jedna osm nula stupňů a nasadili zrychlení čtyři nula nula g. Míří přesné zpátky tam, odkud přilétli!“
Longtreeová v křesle sklesla nevírou... i úlevou. Ona a její lodě přece jen dnes nezahynou, a co bylo ještě důležitější, válka, které se všichni Mantichořané hrozili, nezačne v sou¬stavě Zuckerman.
Za tou úlevou však jen vzrostl její zmatek. Proč? Co to, proboha, mělo všechno znamenat? Museli přece vědět, že byli viděni a poznáni, a jediné, čeho dosáhli, bylo zničení tuctu snadno nahraditelných senzorových plošin. Proč se dopustili činu, který se dal vykládat jako válečný akt - obzvlášť nedůsledný - a ani se neobtěžovali podniknout útok? Komodor Longtreeová na svou otázku neznala odpověď, nicméně věděla, že ta odpověď je nesmírně důležitá. Z nějakého důvodu se Lidová republika Haven dopustila záměrného na¬rušení prostoru Aliance, a třebaže zničení senzorových plošin zdaleka nebylo bojem na život a na smrt, byla to provokace, kterou Hvězdné království Mantichora stěží mohlo ignorovat. Musela mít nějaký účel. Ale jaký?

Což pro lidi,

které v jeho průběhu čekala smrt, nebyla žádná velká útěcha.
„Aktualizace z dálkového průzkumu, madam,“ oznámil ná¬hle její spojovací důstojník. „Nepřátelská síla se nyní odhaduje na šest bitevních křižníků, osm těžkých křižníků a doprovodné oddíly.“
„Beru na vědomi.“ Longtreeová se kousla do rtu a v duchu si novou informaci rozebrala podrobněji. Bez těch bitevních křižníků by její lodě měly přinejmenším vyrovnané šance, ale proti nim byly její vyhlídky nulové.
„Stále žádné zprávy o dalších narušeních hranic?“
„Ne, madam,“ odvětil operační důstojník. „Dostáváme ne¬přetržité aktualizace ze všech ostatních sektorů, ale tohle je jediné.“

Uchechtl se

zhoupl se na křesle a znovu usrkl kávy. Al-Násir byl ve srovnání se skutečnými válečnými loděmi, jako byla divize mantichorských bitevních křižníků na oběžné dráze kolem Zanzibaru, dětskou hračkou, ale na odrané lodě ‚ná¬mořnictva‘ OFZ jeho zbraně více než stačily. A bylo by krásné - jeho smích ztichl - kdyby chytil několik těch parchantů, jejichž bomby a ‚osvobozenecké ofenzívy‘ zabíjely a mrzačily tolik civilistů.
„Promiňte, kapitáne, ale zachytil jsem něco na pasivních senzorech.“
Ben-Fazál se obrátil ke svému taktickému důstojníkovi a nadzvedl obočí. Poručík pokrčil rameny.
„Není toho mnoho, pane - jenom trochu rozptýleného rádio¬vého záření. Mohl by to být běžný prospektorský maják, ale pokud ano, pak je pořádně rozhašený.“
„Odkud to přichází?“
„Myslím, že z toho shluku na dva sedm tři. Jak říkám, je to velmi slabé.“
„Tak se na to podíváme,“ rozhodl Ben-Fazál. „Nasměrujte nás na dva sedm tři, kormidelníku.“
„Ano, pane.“
Maličká válečná loď změnila kurz, zamířila k prchavému zdroji signálu a taktický důstojník se zamračil.
„Ten tedy je rozhašený, pane,“ oznámil po chvíli. „Jestli to je maják, je jeho identifikační kód úplně nesrozumitelný. Ni¬kdy jsem nic takového neslyšel. Je to skoro, jako by...“
Komandér-poručík Ben-Fazál se už nedozvěděl, jaké to sko¬ro je. Do jeho zorného pole vplul štíhlý, smrtící přízrak lehkého křižníku, který se vynořil ze shluku asteoridů jako žralok z cha¬luh, a on měl jediný prchavý okamžik na to, aby si uvědomil, že signál byla vějička, která ho měla přilákat, a aby poznal havenské emisní signatury, než křižník jeho loď rozstřílel na kousky.

„Rozhodně překračují hranici, komodore.“
Komodor Sarah Longtreeová kývla hlavou na znamení, že bere na vědomí hlášení svého operačního důstojníka, a doufala, že se tváří klidněji, než ve skutečnosti byla. Její eskadra těžkých křižníků byla silná formace, nicméně ne tak silná jako liďácký svaz, který se k ní blížil.
„Doba do dostřelu řízenými střelami?“
„Ještě dobrých dvanáct hodin, madam,“ odvětil operační důstojník. Poškrábal se na nose a zamračil se na displej. „Ne¬chápu, proč se přibližují normálním prostorem. Vyřídili sice tucet senzorových plošin, ale musejí přece vědět, že i při ome¬zeních daných rychlostí světla jsme od nich dostali úplné údaje - a tuctu dalších, které je mají právě teď v dohledu, si vůbec nevšímají! Takže likvidace těch ostatních byla naprosto zby¬tečná, a jestli nás chtějí opravdu napadnout, bylo by logickým tahem dolétnout hyperprostorem až k hyperlimitu a teprve potom přejít dolů. Proč se nechávají vidět takhle zdaleka?“
„To nevím,“ přiznala Longtreeová, „ale upřímně řečeno, v tuto chvíli je to to poslední, co mi dělá starosti. Už jsme identifikovali jejich třídy?“
„Dálkový průzkum ještě analyzuje údaje z našich netknu¬tých plošin, madam, ale ty, které nám už vyřadili, získaly docela přesné odečty jejich vedoucí skupiny a jsou tam nejméně dva bitevní křižníky.“
„Nádhera.“ Longtreeová se vmáčkla hlouběji do čalounění velitelského křesla a v duchu se o kousek vrátila.
Operační důstojník má pravdu, pokud jde o podivný způsob jejich přiblížení. Vnější průzkumné plošiny soustavy Zuckerman je zachytily daleko před hranicí výsostného prostoru, vzdálenou dvanáct světelných hodin, a dopustit něco takového byla něčí nebetyčná pitomost. Kdyby prostě zůstali v hyper¬prostoru až k hyperlimitu, skočili by na Zuckerman - a na Longtreeovou - dříve, než by vůbec zjistila, že se blíží. Takhle měla spoustu času vypravit kurýra na velitelství Loďstva; i kdyby vyhladili celou její eskadru, Mantichora by se dozvě¬děla, kdo to udělal. Co se válečných aktů týkalo, tohle byl ten nejhloupější a nejzbytečnější, jaký zaznamenali.

Na hlavní výhledové obrazovce se objevila tvář ženy, zalitá potem a zbrázděná napětím, a její hlas byl stísněný a chrapla¬vý.
„...ayday! Mayday! Tady je mantichorská obchodní loď Queensland! Útočí na nás neznámé válečné lodě! Můj dopro¬vod a dvě další nákladní lodě už byly zničeny! Opakuji, útočí na nás neznámé vál...“
„Kapitáne! Mám další stopy!“ Hlášení taktického důstojníka se vmísilo do zoufalého volání neznámé ženy a Brentworth přeskočil pohledem na svůj pobočný displej. Rozzářil se na něm další gravitorový zdroj, nákladní lodi přímo v patách. Ne, jsou tam dva... tři! - a kapitán spolkl mučivé zasténání. To nebyly obchodní lodě - nemohly být, s takovým výkonem - a začaly pronásledovat obchodní loď se zrychlením více než pět km/s2.
„...všechny lodě,“ linul se z reproduktoru hlas mantichor¬ského kapitána. Její slova letěla k Alvarezu přes tři minuty. Vyslala je ještě předtím, než uviděla, jak se její vrazi vynořují z hyperprostoru za ní; a nyní zněla ozvěnou v Brentworthové mysli jako prokletí mrtvého, když spatřil, jak ony signatury gravitorových pohonů vyplivly za její lodí řízené střely. „Všem lodím, které nás slyší! Tady kapitán Uborevičová z lodi Queens¬land! Útočí na nás! Opakuji, útočí na nás a žádám o pomoc! Všechny lodě, které nás slyší, prosím odpovězte!“
Spojovací důstojník Alvareze hleděl na kapitána téměř pro¬sebně, avšak Brentworth neříkal nic. Nemělo smysl odpovídat a všichni muži na můstku to věděli.
Skvrnky střel se řítily za nákladní lodí se zrychlením téměř 90 000 g a Brentworth zničeně sledoval, jak svůj cíl dohánějí. Splynuly s větší gravitorovou signaturou nákladní lodě... a Queensland byl vymazán z tváře vesmíru.
„...odpovězte!“ ozýval se dosud z komunikátoru hlas Uborevičové. „Prosíme všechny lodě, odpovězte! Žádám o pom...“
„Vypněte to,“ zavrčel Brentworth a hlas mrtvé ženy ztichl uprostřed slova. Brentworth hleděl na displej, sledoval, jak se vrazi Queenslandu stáčejí pryč, věděl, že opustí hyperlimit a zmizí dávno předtím, než se jim dostane na dostřel, a v očích mu žhnulo bezmocné zklamání - a nenávist.
„Co říkají odečty, Henri?“ otázal se nebezpečně klidným hlasem a jeho taktický důstojník polkl.
„Nic konkrétního, pane. Jsou to pravidelné válečné lodě - musejí být, když vytáhly takové zrychlení a vypálily tolik střel. Odhadoval bych to na lehký křižník a dvě plechovky, ale to je tak všechno, co vám mohu říct.“
„Zajistěte, aby se všechno, co máte, dostalo do paměťového záznamníku. Možná z toho rozvědka nebo manťáci po analýze vyrýžují něco víc než my.“
„Ano, pane.“
Brentworth zůstal mlčky sedět a hleděl na displej, dokud se trojice vrahů opět nepřehoupla přes hranici hyperlimitu a ne¬zmizela, a potom se s unaveným, poraženým povzdechem opřel.
„Udržujte záchytný kurz, astrogační,“ řekl unaveně. „Třeba alespoň dostali ven záchranné čluny, než loď zničili.“

Komandér-poručík Mudhafer Ben-Fazál zívl a usrkl další dou¬šek kávy. Hvězda G4 soustavy Zanzibar se jevila jen jako jasná špendlíková hlavička daleko za jeho lehkým bojovým člunem, který se zvolna sunul podél okraje vnějšího pásma asteroidů, a on vychutnával teplo kávy jako lék proti chladnému osamění, které člun obklopovalo. Byl by raději jinde - prakticky kdekoliv jinde - ale nikdo se ho na to neptal, když mu připravovali rozkazy.
Vůdci OFZ byli z domovského světa vyhnáni, ale přesto nějak dopravovali svým přívržencům řídké dodávky výzbroje.
Ty pocházely z jiných soustav, a i když ten, kdo je obstarával, pečlivě odstraňoval veškeré identifikační značky, jediná mezi¬hvězdná mocnost, která OFZ politicky uznala, byla Lidová republika Haven. Rozvědka si byla prakticky jistá, že LRH dělá něco víc, než že jen poskytuje vetchému ,námořnictvu‘ teroristů úkryt v přístavech jako Mendoza či Chelsea.
Ať už však OFZ finančně podporoval a vyzbrojoval kdo¬koliv, stále ještě musel dostat ty pistole a bomby na Zanzibar a rozvědka se klonila k myšlence, že k tomu využívá horníků. Soustava Zanzibar byla bohatá na asteoridy a nikdo nebyl s to zastavit a prohledávat každý otřískaný pracovní člun. Nemohli ani doufat, že rozumně ohlídají samotná pásma asteroidů, po¬myslel si Ben-Fazál unaveně. Ta oblast byla pro omezené síly námořnictva jednoduše příliš velká, než aby se dala propátrat, ale vždycky zde byla šance, že někdo může náhodou o něco zakopnout, což vysvětlovalo, proč byl al-Násir zde a proč jistý komandér-poručík ztrácel čas na něm místo na tvrdě zasloužené dovolené.

„Astrogační, zadejte záchytný kurz! Spojovací, okamžitě odešlete hlášení o kontaktu na velitelské ústředí!“
Ani nevnímal stísněné odpovědi a mávnutím ruky přivolal Hardestyho blíže ke svému křeslu. Výkonný důstojník se tvářil stejně ustaraně jako on a Brentworth se přinutil mluvit vyrov¬naně.
„Kdo je ještě tady venku, Jacku? Je k nim někdo blíž než my?“
„Ne, pane,“ odpověděl Hardesty tiše a Brentworth sevřel rty, protože Alvarez se právě nacházel vůči Jelcinově hvězdě v klidu. Dosahoval sice oproti neznámé nákladní lodi dvoj¬násobného zrychlení, jenže nákladní loď mířila téměř přímo od něj rychlostí více než 14 000 km/s a nacházela se daleko za dostřelem řízených střel... stejně jako to, co ji pronásledova¬lo.
„Kde máte ten kurz, astrogační?“ štěkl.
„Pane, pokud si udrží dosavadní zrychlení, dostihneme ji nedaleko před oběžnou dráhou Graysonu,“ odpověděl astro¬gátor. „Při nejvyšším zrychlení nám potrvá přes osmdesát osm minut, než s ní jenom vyrovnáme rychlost.“
Brentworth zaťal ruce do bočních opěrek křesla a chřípí se mu zachvělo, jak se ostře nadechl. Toho se bál. Jediná reálná naděje na dostižení nyní spočívala v tom, že někdo blíž ke Graysonu bude mít sbíhavý vektor. Jenže nákladní loď by se takhle neřítila, kdyby ji něco nepronásledovalo, a existovala vzdálená naděje, že on se tomu něčemu dostane na dostřel.
„Přesto nás na tu dráhu naveďte,“ řekl chladně.
„Ano, pane. Kormidelníku, změňte kurz o nula jedna tři stupňů na levobok.“
„Rozkaz, pane. Nula jedna tři na levobok.“
„Pane, zachytil jsem vysílání z nákladní lodě.“
„Pusťte to na hlavní obrazovku.“
„Rozkaz, pane.“

Brentworth

Kapitán Mark Brentworth se spokojeně rozhlížel po prostor¬ném můstku. Těžký křižník Jason Alvarez, dosud nejsilnější loď, jaká kdy byla postavena v soustavě Jelcinu - alespoň do¬kud nebudou za měsíc vypraveny bitevní křižníky Courvosier a Janakov - byl pýchou jejich loďstva. Také celý patřil jemu a už si vysloužil ostruhy. Piráti, kteří kdysi zamořovali tuto oblast, se rychle stávali minulostí, protože je lovily přidělené mantichorské jednotky i rychle se rozmáhající Námořnictvo Graysonu. Alvarez - a Brentworth - už měli na kontě dvě samo¬statně zničené lodě a čtyři asistence, ale kořist za posledních několik měsíců značně prořídla a kapitán byl svým způsobem vděčný za nudu svého současného pověření. Hlídková služba těsně za hyperlimitem Jelcinovy hvězdy s sebou nenesla velkou slávu a pozornost, ale jeho lidé po usilovném lovu na piráty potřebovali odpočinek. Ne ovšem, že by jim chtěl dopřát příliš velké uvolnění, pomyslel si a v duchu se přitom usmál.
Nejnovější konvoj z Mantichory měl dorazit a objevit se v dosahu senzorů Alvareze za šest hodin, ale kapitán ani vý¬konný důstojník se o tom zbytku posádky nezmínili. Bude zají¬mavé vidět, jak rychle jeho lidé zjistí přílet konvoje... a jak rychle zaujmou bojová stanoviště, než bude identifikován.
Mezitím ovšem jsou tu...
„Neidentifikovaná stopa hyperpohonů ve vzdálenosti tři celé pět světelné minuty, pane!“
„Na obrazovku!“ štekl Brentworth a ohlédl se po výkonném. „Bojová stanoviště, pane Hardesty!“
„Rozkaz, pane!“
Poplašné sirény začaly houkat, ještě než výkonný domluvil, a Brentworth zamračeně pohlédl na displeje, které se rozkládaly kolem jeho křesla. Jestli to je konvoj, pak je tu mnohem dříve, než by měl být. Na druhou stranu vypadalo nepravděpodobně, že by tak blízko jeho předpokládané době příletu přiletělo něco jiného.
Kapitán se poškrábal na špičce nosu a potom se obrátil ke svému taktickému důstojníkovi. Poručík Bordeaux zaujatě studoval údaje. Ještě chvíli bude trvat, než senzory pracující s rychlostí světla na tuto vzdálenost něco zachytí, avšak analýzu údajů gravitiky, jež byla rychlejší než světlo, mu CIC* poslalo na obrazovku, právě když se Brentworth díval. (*Combat Information Center neboli středisko bojových informací.)
„Je to osamocená loď, pane,“ ohlásil Bordeaux, aniž odvrátil zrak od displeje. „Vypadá to na nákladní loď. Vzdálenost šest tři celých jedna šest milionů kilometrů. Kurz nula nula tři na jedna pět devět. Zrychlení dva celé čtyři kilometry za sekundu na druhou. Současná rychlost nula celá nula čtyři osm c.“
Brentworth začal přikyvovat a pak se náhle s trhnutím na¬přímil. Kurz byl správný pro časové nejkratší vektor ke Gray¬sonu, ale rychlost byla příliš vysoká. Nákladní loď se musela hyperprostorem hnát na plných šedesát procent rychlosti světla, aby si uchovala takovou rychlost přes stěnu pásma alfa. To bylo hodný kus za bezpečnostní mezí lodě s civilním protiradiačním a protičásticovým stíněním a fyziologická zátěž ha¬varijního přechodu při takové rychlosti byla brutální. A když už šlo o to, loď musela letět na samé hranici spálení kompen¬zátoru, když udržovala současné zrychlení s pohonem, jaký měly k dispozici nákladní lodě!
Žádný obchodní kapitán by takhle nemanévroval, kdyby měl na vybranou - a kapitánovi se stáhl žaludek. Konvoj měly tvořit tři nákladní lodě, doprovázené dvěma torpédoborci, jenže Alvarez viděl jen jeden gravitorový zdroj. Ve spojitosti s hava¬rijním přechodem nákladní lodě a zrychl...