Při přepadech

otevřených nákladních vozů je velmi důležitou zbraní brokovnice, jejíž účinnost je zde možno plně využít. Brokovnice s nábojnicemi plněnými sekaným olovem může pokrýt prostor deseti metrů, tedy celou délku nákladního automobilu, a jeden výstřel může několik mužů zabít a několik dalších poranit a vyvolat mezi nepřáteli chaos. Také granáty jsou pro tento případ skvělou zbraní, máme-li je k dispozici.

Základním předpokladem všech těchto úkolů je moment překvapení, který je jedním z charakteristických a zásadních prvků partyzánské taktiky. Překvapivý musí být alespoň první výstřel. A ten nemůže překvapit, jestliže rolníci sídlící v místě , kde operujeme, vědí o přítomnosti povstaleckého vojska. A proto všechny přesuny předcházející útoku musí být prováděny v noci. Pouze lidé, jejichž mlčenlivost a oddanost byla již prokázána, smějí vědět o našich pohybech a být s námi ve spojení. K místu bojové operace je třeba jít s tlumoky plnými jídla, abychom na místě, kde chystáme léčku, vydrželi dva, tři, čtyři dny.

Dobrým obranným opatřením

proti obrněným vozidlům jsou zamaskované protitankové příkopy na cestách, vykopané tak, aby tank snadno vjel do jámy, avšak ven aby se nemohl dostat, jak je naznačeno na obrázku. Protitankové pasti se dají před nepřítelem snadno zamaskovat, takže je neobjeví, zejména ne v noci, kdy si nemůže dovolit vyslat před tanky pěchotu.

Jiným způsobem nepřátelského postupu v terénu ne zcela nepřístupném je doprava více či méně otevřenými nákladními automobily. Před proudy obvykle jede několik obrněných vozidel, za kterými následuje pěchota na nákladních automobilech. Podle síly partyzánské jednotky je možno buď proud obklíčit celý, nebo jej zdecimovat tím, že napadneme jeden z nákladních vozů a současně necháme pod zbytkem proudu vybuchovat miny. V takovém případě je nutno jednat bleskově, sebrat zbraně padlých nepřátel a odejít. Jestliže to okolnosti dovolují, můžeme, jak jsme již řekli, proud obklíčit úplně, přičemž se budeme řídit všeobecnými zásadami tohoto druhu boje.

Když obkličujeme

nepřátelský tábor, v němž jsou objekty ze dřeva či jiných hořlavých látek, a můžeme-li se přiblížit na krátkou vzdálenost, je opět velmi důležitou zbraní zápalná láhev, o níž jsme se už zmínili. Na větší vzdálenost je možno láhve naplněné zápalnou látkou a opatřené již zapálenou zápalnou šňůrou vystřelovat z brokovnic způsobem již dříve popsaným.

Ze všech druhů min, jichž je možno použít, nejúčinnější, ale také technicky nejsložitější je mina odpalovaná na dálku. Ale i miny dotekové, miny se zápalnou šňůrou a zejména miny odpalované elektricky jsou velmi dobré a na horských cestách se z nich dá vybudovat takřka nepřekročitelný obranný pás před lidovými jednotkami.

obkličujícím, kteří mohou měnit své postavení, je jeho účinnost nižší, nemůže-li být palba hromadná. Dělostřelectvo není v boji proti partyzánům příliš důležité, neboť jeho palebná postavení musí být umístěna na pohodlně přístupných místech a dělostřelci nevidí své cíle, které jsou pohyblivé. Letectvo je prvořadou zbraní utlačovatelských ozbrojených sil, ale i jeho úderná síla je v tomto případě velice snížena, protože jeho jediným cílem mohou být jen maličké okopy, vybudované většinou na místech krytých proti pozorování. Letectvo může svrhovat trhavé nebo zápalné napalmové pumy, což všechno je spíše nepříjemné než opravdu nebezpečné. Krom toho přiblížíme-li se co nejvíc k nepřátelské obranné linii, je pak pro letectvo velmi těžké napadnout naše předsunuté jednotky.

Tak můžeme při minimální spotřebě střeliva držet nepřítele neustále v šachu.

Technika útoku na nepřátelský proud či postavení musí odpovídat charakteru místa zvoleného k boji. Většinou je třeba zajistit, aby první obkličovací úder byl překvapivý a nepřátelské předsunuté postavení aby bylo přepadeno v noci. Překvapivým přepadem mohou speciálně vycvičené skupiny snadno zlikvidovat nepřátelská postavení, neboť překvapivost útoku je pro ně velikou výhodou. Při správném obklíčení mohou být ústupové cesty obsazeny malým počtem mužů a na přísunové cesty mohou být nastražené léčky tak, že jakmile přejdou nepřátelské posily přes první, narazí na druhou, zatímco autoři první se stáhnou. V těch případech, kdy při útoku na nepřátelský tábor nedojde k momentu překvapení, bude úspěch záležet hlavně na schopnosti obkličujících zadržet nepřátelské posily. Mnohdy mívá nepřítel na své straně krom tanků také podporu dělostřelectva, minometů i letadel. V terénu příznivém pro partyzánský boj je tank málo nebezpečnou zbraní. Musí postupovat po úzkých cestách a stává se snadnou kořistí min. Obvykle tu tanky ztrácejí svou údernou schopnost, kterou mají v bojové sestavě, neboť musí jet jeden za druhým nebo v nejlepším případě dva vedle sebe. Nejvhodnější a nejspolehlivější zbraní proti tankům je mina, ale v boji zblízka, který je v těžko přístupných terénech pro partyzány snadný, je rovněž mimořádně účinnou zbraní zápalná láhev. O bazooce ani nehovoříme, ta je pro partyzánské vojsko neocenitelnou zbraní, dá se však, alespoň v prvním období, velmi nesnadno získat. Proti minometům je nejlepší ochranou zákop s nakrytím. Proti obklíčeným postavením je minomet vysoce účinnou zbraní, ale je-li situace opačná, to jest používá-li se ho proti

Takto je možno poměrně snadno úplně zničit jednotku na pochodu, anebo jí způsobit alespoň tak velké ztráty, že již nebude schopna vrátit se na bojiště , nebo alespoň bude potřebovat mnoho času k opětnému zformování své bojové síly.

Když je síla partyzánské jednotky příliš malá, a přesto chceme za každou cenu zastavit či zpomalit postup nepřátelského proudu, je nutno rozestavit skupiny střelců, jejichž počet by se pohyboval od dvou do deseti, na všechny čtyři světové strany kolem proudu. Pak můžeme zahájit boj třeba na pravém boku, a jakmile soustředí nepřítel svou činnost na tuto stranu a zaútočí tím směrem, začneme jej postřelovat z levé strany, pak opět zepředu a zezadu a tak dále.

Když to pak početnost partyzánské jednotky dovoluje,

obklíčí se celá nepřátelská pochodující jednotka, nebo se v ní alespoň vzbudí dojem obklíčení. V takovém případě musíme uvážit útočnou sílu nepřítele a jeho bojovou morálku a čelní část naší jednotky musí být tak silná a tak dobře zakopaná, aby odolala čelnímu úderu nepřítele. V okamžiku, kdy pochodujícího nepřítele zadržíme na dobře zvoleném místě, přepadne druhá část naší jednotky jeho zadní pochodovou záštitu. Vzhledem k tomu, že místo bude vybráno tak, aby nepřítel jen těžko mohl manévrovat bočně, kde budou rozestaveni naši střelci, bude možno udržet celý proud, početně třeba osmkrát či desetkrát silnější, v křížové palbě. V takovýchto případech, máme-li dost mužstva, musíme zajistit léčkami všechny cesty, kudy by mohly přijít nepřátelské posily. Kruh obkličujících se bude postupně okolo nepřítele zužovat, a to zejména v noci. Partyzán zná místa, na nichž bojuje, zatímco nepřátelský proud je nezná , síla partyzánů v noci roste, zatímco v nepříteli roste v noci strach.

Partyzánský boj

V prvním období partyzánské války budou ještě do hloubky vzbouřeneckého území pronikat nepřátelské jednotky. Partyzáni na ně budou útočit dvěma různými způsoby, podle toho, jak silné jednotky to budou. První způsob, který obvykle chronologicky předchází druhému, je systematické provokování, které během několik měsíců může nepříteli způsobit značnou ztrátu bojové síly. Útočí se na předvoje proudů. Terén, pro nepřítele nepříznivý, nedovoluje pochodujícím jednotkám zajišťovat si dostatečně boky. Proto vysílají vždy kupředu předvoj, který tím, že postupuje před jednotkou a vystavuje se smrtelnému nebezpečí, zajišťuje bezpečnost jednotky pochodující za ním. Dokud nemají partyzáni ještě dosti mužů, dokud nemají zálohy a je-li krom toho nepřítel příliš silný, je třeba útočit vždy na jeho předvoj. Způsob, jakým takový útok provádíme, je jednoduchý a vyžaduje pouze určitou součinnost. V okamžiku, kdy se na předem vybraném, co možná nejnepřehlednějším místě objeví předvoj, necháme na toto místo dojít takový počet mužů, na jaký chceme zaútočit a zahájíme na ně zničující palbu. Malá jednotka musí pak na několik okamžiků zadržet ostatní nepřátelské jednotky, aby mezitím mohly být posbírány zbraně, střelivo a jiná výzbroj přepadených nepřátel. Voják partyzán musí mít vždy na paměti, že jeho dodavatelem zbraní je nepřítel a že krom bitev za vyjímečných okolností má mít každý boj za cíl opatření výzbroje.

Před čelní jednotky

nastoupily opět oddíly ženistů. Celkem 35 ženijních praporů a jeden odminovací tankový pluk čistilo průchody v minových polích před druhou obrannou čárou Němců, odminovávaly se prostory, které sovětská vojska obsadila a zřizovaly nové průchody ve svých vlastních minových polích. Na provedení tohoto úkolu měli ženisté velmi málo času, přesto se jim ale do začátku útoku podařilo vytvořit na 300 průchodů (6-10 m široký pro pěchotu, 15-30 m široký pro tanky) a zneškodnit na 10.000 vlastních a 30.000 německých min. I zde se však stávalo, že některé průchody byly úzké a špatně značené, což mělo Sovětům přinést další zbytečné ztráty…

Třeba že chtěl myslet

na docela jiné a ne¬konečně vážnější věci, vracela se mu neodbytně nepříjemná myšlenka: že jeho hospodyně ho okrádá. Tolik let byla u něho, a už docela si zvykl nestarati se o to, co má. Tuhle je skříň; ráno se otevře a vezme se svrchu čistá košile; čas od času, neznámo v jakých obdobích, přijde paní Johanka a roztáhne před ním roztrhanou košili; a že prý už všechny jsou takové, a že si pán musí koupit nové. Dobrá, pán tedy jde a koupí půl tuctu košil v prvním krámě, který se nahodí, s matnou vzpomínkou, že cosi nedávno kupoval. Je to zvláštní, myslí si, jak je teď zboží špatné. A tuhle jsou límce a kravaty, šaty a boty, mýdlo a tisíc věcí, které člověk musí mít, třeba byl vdovcem. Všechno se musí časem ob¬novovat; ale na starém člověku všechno hned jaksi zestará a zvetší, nebo bůhvíco se s tím děje: věčně kupuje nové věci, ale stačí otevřít šatník: klátí se tam několik obnošených a zvadlých obleků, na, kterých ani nepoznáš, kdys je dal šít. Ale jen když není potřeba se o nic starat: paní Johanka myslí na všechno.

Politický aparát

frontu se proto snažil proti těmto jevům rázně zakročit. Například zástupce velitele 1455. střeleckého pluku, který před útokem dovolil mužstvu vydat vodku, byl okamžitě zbaven funkce a postaven před válečný soud. K předním pozicím také začaly najíždět nákladní vozy s podivným nákladem. Radista gardový rudoarmějec N. Tkačenko: „Večer jsme se přestěhovali s naší radiostanicí na nové velitelské stanoviště… Byla už úplná tma. Vyšel jsem ze sklepa a uviděl jsem řadu nákladních aut. Jela jako průvod černých stínů a místo karoserií měla něco jako veliké kotle, ve kterých se vaří asfalt. Každé auto bylo přikryté plachtami a zamaskované stromky. Zalezl jsem do sklepa a zeptal se podplukovníka, co je to za průvod. Usmál se a vysvětlil mi, že to jsou světlomety. Všichni jsme se podivili. „Načpak tady světlomety?“ „Počkejte, uvidíte“, řekl nám, a víc ani slovo.“ Velitel praporu 216. střeleckého pluku 79.gardové střelecké divize gardový major Jefim Grigorjevič Citovskij: „V mělkých okopech bylo plno vody. Vojáci stáli v blátě, samopaly připraveny. Kulomety byly na stanovištích. Až k okopům zajížděly obrovské nákladní vozy. Přivážely na přední okraj světlomety. Nikdy jsme ještě tyhle lampy blízko našich okopů neviděli a nedovedli jsme si představit, co tu s nimi budou dělat.“

Na plátně

byl vyšit Leninův portrét. Oba důstojníci prošli s rozvinutým praporem všemi okopy. Gardový prapor jsme si vybojovali ve Stalingradu a donesli jsme jej až k Odře. Teď jsme pod ním měli jít na Berlín.“ Vojáci byli také nabádáni k ostražitosti před „úskočnými metodami nepřítele“ a upozorňováni, že sklady alkoholu a potravin jsou zcela jistě otráveny. Ve skutečnosti se však tyto fámy rozšiřovaly ve snaze (nutno podotknout marné) zamezit opilství mezi vojáky. Přestože za sebou Němci často nechávali výbušné nástrahy, jen velmi zřídka se stávalo, že by byly některé produkty záměrně otráveny. Na problém alkoholismu některých sovětských vojáků si stěžovalo i politické oddělení 1. běloruského frontu, zvláště pak upozorňovalo na častou opilost řidičů, kteří způsobovali mnoho nehod a zbytečných ztrát vojáků před nadcházející ofenzívou.

Velitel praporu 216.

střeleckého pluku 79. gardové střelecké divize gardový major Jefim Grigorjevič Citovskij: „Naše okopy se táhly podél silnice po břehu Odry k Frankfurtu. Po setmění jsme vídali kužele světlometů a záblesky protiletadlových děl. Bylo to v Berlíně. Když spojenci létali bombardovat Berlín, řadili se do bojových formací přímo nad námi. V noci ke mně do zemljanky přišel můj politický zástupce poručík Grjebcov. Šel ze štábu pluku a přinesl balík letáků. Bylo na nich provolání vojenské rady 1. běloruského frontu. Když jsem si přečetl, že soudruh Stalin nařizuje dobýt Berlín, cítil jsem, že tato slova patří v první řadě nám, kteří stojíme přímo před Berlínem… Šel jsem se podívat do okopů, jak je prapor připraven k vyražení. 16. dubna ve 4:00 se v okopech objevil zástupce velitele pluku s jedním štábním důstojníkem. Nesli náš plukovní gardový prapor, vyznamenaný řádem Rudého praporu.

Na sovětské straně

mezitím vrcholily přípravy ke konečnému útoku. Politické orgány sovětské armády se snažily vnést do jednotek duch svornosti a naplnit vojáky odhodláním. V noci z 15. na 16. dubna vyrazili do předních okopů političtí pracovníci, aby všem vojákům přečetli výzvu Vojenské rady 1. běloruského frontu k dobytí Berlína. Zároveň bylo uloženo, aby šly jednotky do boje s bojovými gardovými zástavami v čele. Tak na to vzpomínají sovětští vojáci: Gardový kapitán A. Kuliš: „Současně s rozkazem k ofenzívě jsme dostali i výzvu Vojenské rady 1. běloruského frontu… Vypravili jsme se s výzvou na přední okraj, aby se všichni ti, kteří nespouštějí oči z nepřítele, dozvěděli očekávanou zprávu.“