Honor kývnutím odpověděla hlídce námořní pěchoty na po¬zdrav a beze slova vešla do své kabiny. Její tvář nedávala na¬jevo naprosto žádné emoce, avšak Nimitz na jejím rameni byl napjatý, a když ji MacGuiness spatřil, vstřícný úsměv mu zmrzl na rtech.
„Dobrý večer, madam,“ řekl.
Otočila hlavu po zvuku jeho hlasu a zamrkala, jako by si teprve nyní povšimla jeho přítomnosti. Všiml si, že se jí rty na kratičký okamžik sevřely, ale potom se zhluboka nadechla a usmála se na něj. Někomu, kdo ji neznal, by ten úsměv mohl připadat téměř přirozený.
„Dobrý večer, Macu.“ Přistoupila ke stolu, odhodila na něj baret, potom si prohrábla rukama vlasy, na chvilku se zadívala jinam a posléze přesunula Nimitze ze svého ramene na jeho čalouněnou polici, posadila se do křesla a obrátila se s ním zase ke stevardovi.
„Musím dokončit zprávu o cvičeních,“ řekla. „Mohl byste brát mé hovory, než s tím budu hotová? Přepněte mi sem všech¬no od komandéra Henkeové, admirála Sarnowa, jeho štábu a od ostatních skipperů, ale ostatních se zeptejte, jestli by to nemohl vyřídit výkonný důstojník.“
„Jistě, madam.“ MacGuiness nedal najevo žádný údiv nad neobvyklým pokynem a ona se znovu usmála, tentokrát vděč¬ně.
„Děkuji vám.“ Zapnula terminál a on si odkašlal.
„Nechtěla byste hrnek kakaa, madam?“
„Ne, děkuji,“ odpověděla, aniž zvedla oči od obrazovky. MacGuiness se zahleděl na její temeno a potom si mlčky vy¬měnil pohled s Nimitzem. Kocourovo držení těla vyjadřovalo napětí, nicméně zastříhal ušima, otočil hlavu a čenichem ukázal k průchodu do kuchyňky. Stevard se poněkud uvolnil. Kývl hlavou v odpověď a odplul jako závan vánku.
Honor upírala pohled na písmena na obrazovce, dokud ne¬zaslechla, jak se za ním zavřel průchod, pak zavřela oči a při¬kryla si je dlaněmi. Mlčenlivý dialog mezi MacGuinessem a Nimitzem jí neunikl. Kdesi v hloubi duše pociťovala vzdorné rozčilení, ale z větší části byla nesmírně vděčná.
Spustila ruce dolů a s povzdechem se v křesle zhoupla do¬zadu. Nimitz na ni ze svého hradu pobroukával a ona k němu vzhlédla s unaveným nahořklým úsměvem.
„Já vím,“ řekla tiše.
Seskočil na stůl a vzpřímeně se posadil, trávově zeleným pohledem se jí zadíval do očí a ona natáhla ruku, aby ho pohla¬dila po měkkém smetanovém kožichu. Přejížděla po něm prsty zlehka, sotva se ho dotýkala, ale on na energičtější mazlení nenaléhal. Honor cítila, jak k ní doléhá jeho starost.
Po celou dobu, co byl Nimitz s ní, Honor vždycky věděla, že dělá něco, co jí pomáhá překonat návaly zlosti nebo depresí, ale nikdy si nedokázala představit, co to je. Pokud věděla, nikdo z těch, jež adoptovala stromová kočka, to netušil, avšak jejich spojení, které od událostí na Graysonu zvláštním způsobem zesílilo, teď bylo v činnosti. Cítila jeho dotek jako láskyplnou duševní ruku, která v hlubinách její duše ohlazuje ostré hrany jejích emocí. Neodstraňoval je. Možná to bylo za hranicemi jeho schopností - nebo možná věděl, že by se jí to nelíbilo. Nebo to jednoduše bylo proti jeho zásadám. Honor nevěděla, ale znovu zavřela oči a jemně hladila jeho srst, zatímco on se stejnou něhou ošetřoval její vnitřní zranění.
Bylo to ošklivé nefér. Navzdory napětí havenské krize byla dosud tak šťastná - a teď tohle. Měla pocit, jako by se Young o jejím štěstí dozvěděl a schválné se nechal přeložit sem, aby jí to pokazil. Chtělo se jí ječet a rozbíjet věci, zuřit a vztekat se na vesmír, že dovolí, aby se takovéhle věci stávaly.
Jenže vesmír není fér ani nefér, pomyslela si a ústa se jí prohnula. Jenom je mu všechno jedno.
Její pravé tváře se zlehounka dotkla silná a jemná ručka a ona otevřela oči. Nimitz na ni opět zabroukal a její úsměv se změnil v opravdový. Vzala ho do náruče, přitiskla si ho na prsa a ucítila jeho úlevu, jak její vnitřní bolest ustoupila.
„Díky,“ řekla tiše a zabořila obličej do jeho huňatého tepla. Jemně na ni kníkl a ona ho ještě jednou pevně sevřela a potom ho postavila zpátky na polici. „Dobrá, Smraďochu. Už to zase zvládám.“ Švihl ocasem na souhlas a její úsměv se ještě roz¬šířil. „A po pravdě řečeno, musím tu zprávu dokončit, než budu moci odklusat na večeři. Takže si tady sedni a dávej na mne pozor, ano?“
Přikývl, pohodlně se uvelebil a díval se na ni, zatímco listo¬vala odstavci, které už napsala.
Minuty utíkaly, potom uběhla půlhodina a v místnosti se neozývalo nic jiného než šumění Honořina terminálu a tichý šelest prstů na klávesnici. Byla tak zabraná do práce, že si má¬lem ani nevšimla tichého signálu komunikátoru.
Signál zazněl znovu a Honor se zaškaredila a otevřela v sou¬boru okno, aby hovor přijala na terminálu. Řádky její zprávy zmizely a nahradila je MacGuinessova tvář.
„Promiňte, že vás vyrušuji, madam,“ řekl formálně, „ale volá vás admirál.“
„Děkuji, Macu.“ Honor se napřímila a ještě jednou si prsty prohrábla vlasy. Možná by nebylo špatné nechat si je narůst dost dlouhé na cop, pomyslela si nepřítomně a stiskla klávesu ‚PŘÍJEM‘.
„Dobrý večer, Honor.“ Tenor admirála Sarnowa byl o ma¬ličko hlubší než obvykle a Honor potlačila ironický úsměv. Přemítala, jestli už slyšel zvěsti o ní a o Youngovi.
„Dobrý večer, pane. Co pro vás mohu udělat?“
„Prokousával jsem se depešemi, které přivezl Warlock.“ Pozoroval, jak se Honor bude tvářit, až vysloví jméno Youngovy lodě, ale ona ani nemrkla. Admirál si domyslel, že už to Honor ví, a nepatrně kývl hlavou. Spíš se to dalo vytušit než vidět.
„Je tam několik bodů, které budeme muset probrat na poradě eskadry,“ pokračoval neutrálním tónem, „ale ještě předtím mu¬sím přivítat kapitána Younga u operačního svazu.“
Honor přikývla. Při myšlence na pozvání Younga na její loď se jí dělalo špatně, nicméně věděla, že to přijde. Mark Sarnow by takto neignoroval žádného kapitána jako sir Yancey Parks, pokud by mu k tomu ten kapitán nezavdal pádný dů¬vod.
„Rozumím, pane,“ odpověděla po chvilce. „Už se Warlock připojil k základně?“
„Ano.“
„Zařídím tedy pozvání, pane,“ řekla bezvýrazně.
Sarnow začal otevírat ústa, ale pak je zavřel. Viděla mu na očích, že je v pokušení poslat pozvánku prostřednictvím vlast¬ních komunikačních kanálů, a přála si, aby tu nabídku nevyslo¬vila.
„Děkuji vám, Honor. Cením si toho,“ řekl po chvilce.
„To nic není, pane,“ zalhala, a když vypnula spojení, na obrazovku se vrátila slova její zprávy.
Několik okamžiků upírala do zprávy nevidoucí pohled a pak si povzdechla. Stejně už je hotová, řekla si a uložila ji do pa¬měti. Několik minut strávila směrováním kopií Sarnowovi a Ernestině Corellové, ale věděla, že se tím jen snaží odložit nevyhnutelné. Nakonec stiskla kombinaci kláves. V příštím okamžiku se obrazovka rozsvítila podobou Miky Henkeové.
„Můstek, výkonný důstojník,“ spustila komandér a potom se usmála. „Zdravím, skippere. Co pro vás mohu udělat?“
„Řekněte, prosím, Georgeovi, aby se spojil s opraváren¬skou základnou, Miky. Ať předají zprávu těžkému křižníku Warlock.’’’ Honor postřehla, jak se Henkeové rozšířily oči, a po¬kračovala stále stejným dutým hlasem. „Právě dorazil jako sou¬část našich posil. Vyřiďte, prosím, jeho kapitánovi pozdrav admirála Sarnowa i můj—“ zdvořilostní fráze jí hořkla na jazy¬ku, „—a pozvěte ho, aby se dostavil na naši palubu k rozhovoru s admirálem.“
„Ano, madam,“ odvětila Henkeová tiše.
„Až George předá zprávu, sdělte bocmanovi, že budeme potřebovat čestnou stráž. A jakmile dostanete odpověď z Warlocka, dejte mi vědět, kdy ho můžeme očekávat na palubě.“
„Ano, madam. Budete chtít, abych ho přivítala?“
„To nebude nutné, Miky. Jenom mi dejte vědět, kdy přijde.“
„Jisté, madam. Už se na tom pracuje.“
„Děkuji,“ pravila Honor a vypnula spojení.

Kapitán lord Pavel Young stál upjaté a mlčky v osobní kabince opravárenské základny a pozoroval, jak polohový displej po¬mrkává, zatímco se kabinka řítí tunelem. Měl na sobě nejlepší slavnostní uniformu i s vyšívanou zlatou šerpou a anachronickým mečíkem. Z vyleštěné stěny kabinky se na něj díval jeho odraz.
Mlčky si sám sebe prohlížel a navzdory svému oslnivému vzhledu měl hořký pohled. Skvělá (a drahá) krejčovská práce zastírala neustálé mohutnění kolem pasu, aniž by o mnoho pře¬kračovala předpisy, stejné jako úhledně zastřižený plnovous zakrýval dvojitou bradu. Jeho zjev byl uspokojivé dokonalý, a přesto potřeboval každý ždibec k prasknutí napjatého sebe¬ovládání, aby na svůj obraz nevrčel.
Ta děvka. Ta čubka! Její ‚pozdravy‘, to zrovna! A jako ná¬hodou připojené k pozdravům admirála Sarnowa!
Hlasitě zavrčel, ale ovládl se a potlačil vzteklý výraz, třebaže mu nervy vřely nenávistí. Honor Harringtonová. Lady Har¬ringtonová. Neurozená coura, která mu zničila kariéru - a teď je z ní kapitán vlajkové lodi operačního svazu.
Při té vzpomínce zaskřípal zuby. Když ji poprvé spatřil na ostrově Saganami, neměl o ní valné mínění. Studovala o celý jeden ročník níž, což už samo o sobě mělo stačit k tomu, aby ji přehlížel, i kdyby byla něco víc než obyčejný drnohryz ze Sfingy. A se svými téměř vyholenými vlasy a nosem jako skoba vypadala ošklivě a zanedbaně. Sotva stála za druhý pohled a rozhodně nedosahovala jeho obvyklých nároků. Ale na způ¬sobu, jakým se pohybovala, na eleganci, s níž se nesla, bylo něco, co vzbudilo jeho zájem.
Potom ji začal sledovat. Byla samozřejmě miláčkem akade¬mie, ona a ta její zatracená stromová kočka. Ano, předstírala, že neví, jak si z ní instruktoři dělají oblíbenkyni nebo jak se všichni rozplývají nad tou její hnusnou chlupatou bestií, ale viděl to. Dokonce i hulvátský tělocvikář seržant MacDougal na ni držel a zájem kadeta lorda Younga rostl, až jej konečně dal najevo.
A ta sprostá děvka ho odmítla. Setřela ho - jeho! - přímo před jeho kamarády. Snažila se předstírat, že neví, o co mu jde, ale věděla to moc dobře, a když ji chtěl několika dobře volenými slovy odkázat do patřičných mezí, zjevil se kdoví odkud ten parchant MacDougal a dal jeho do hlášení za to, že ji obtěžoval.
Žádná jiná ho ještě neodmítla, kromě pilotky otcovy jachty, když mu bylo šestnáct standardních roků, a tu přefikl, hned jak ji příště nachytal o samotě. A jeho otec se postaral, aby o tom držela hubu. S Harringtonovou to mělo být stejné, ale nebylo. S Harringtonovou ne.

Když Ogilve vstřebal údaje, které viděl před sebou, zprudka se nadechl. Dvacet nejtěžších lodí - ne, ještě víc. Panebože, těch parchantů bylo přes třicet! Kruci, to je celá manťácká bojová stěna!
Zíral na displej a zadržoval dech, neschopen věřit tomu, co viděl. Před ním se odehrávala obrovská přehlídka flotily. Časové měřítko bylo nesmíme zhuštěné a neuvěřitelné množ¬ství gravitorových signatur se sunulo přes soustavu bláznivou rychlostí.
To musí být nějaké cvičení. Nic jiného to být nemůže. Ogil¬ve si to opakoval stále dokola jako jakési zaklínadlo proti zklamání, které musí nakonec přijít.
Jenže nepřicházelo. Úžasné dreadnoughty a superdread¬noughty pokračovaly v letu a řítily se ven z Hancocku, dokud nedosáhly hyperlimitu.
A potom zmizely. Jeden každý z nich prostě zmizel a Ogilve se zvolna, téměř bolestivé napřímil.
„Vrátili se, Midge?“ napůl zašeptal a jeho taktický důstojník zavrtěla hlavou, oči dokořán. „Musely by je tyhle senzorové plošiny nutně zpozorovat, kdyby se vrátili?“ naléhal koman¬dér.
„Nikoliv nutně, pane. Manťáci se mohli vrátit po kurzu, který leží mimo prostor pokrytí plošinami. Ale pokud nevědí o senzorech a nechtějí nás záměrně zmást, vrátili by se z jaké¬hokoliv cvičení zhruba v opačném směru - a to by je plošiny zachytily... a už jsou pryč déle než týden, pane.“
Ogilve přikývl a zamnul si hřbet nosu. To bylo neuvěřitelné. Představa, že by manťáci podnikali nějaké cvičení, které by je v době takového napětí odvedlo od Hancocku, byla směšná. Jenže oni, ač to vypadalo nemožně, udělali něco ještě hloupěj¬šího. Odtáhli úplně. Stanice Hancock je dokořán otevřená! Znovu se zhluboka nadechl a ohlédl se na svého astrogátora. „Za jak dlouho odsud budeme moci vypadnout?“ „Tak, aby neodhalili naši hyperstopu?“ „Samozřejmě, že bez odhalení!“
„Hm.“ Astrogátorovy prsty se jen míhaly, jak se propraco¬vával problémem. „Na tomto vektoru devět čtyři celých osm hodiny, než budeme mimo známé manťácké senzorové sousta¬vy, pane.“
„Sakra,“ zašeptal Ogilve. Přejížděl dlaněmi nahoru a dolů po švech kalhot a snažil se svou netrpělivost opět ovládnout. Tohle je příliš důležité, než aby riskoval nezdar. Bude muset počkat. Donutit se sedět v klidu ještě čtyři dny, než bude moci s těmi neuvěřitelnými novinkami zamířit domů. Ale jakmile doletí k Seafordu...
„Dobrá,“ pravil řízně. „Chci naprostý klid. Z lodě nesmí uniknout nic. Jamie, zrušte ostatní sběry dat. Midge, od vás naopak chci, abyste u svých pasivních senzorů byla zatraceně živá. Kdyby se třeba jen zdálo, že by k nám něco mohlo mířit, chci o tom vědět. Tyhle informace právě zaplatily náklady na celou operaci od samého začátku a my je dostaneme domů, i kdybychom měli přejít do hyper přímo manťákům před no¬sem.“
„Ale co utajení operace?“ namítl výkonný.
„Nechci na nás nijak upozorňovat,“ pravil Ogilve upjatě. „Ale tyhle informace jsou příliš důležité, než abychom risko¬vali, že o ně přijdeme, takže kdyby se zdálo, že nás třeba jen možná zpozorovali, padáme odsud a čert vzal zbytek operace Argus. Přesně na tohle admirál Rollins čeká a my mu to, u všech všudy, povíme!“

Ve skutečnosti však rozmístění plošin byla ta lehčí část prá¬ce. Laici mívají sklon zapomínat, jak velká - a prázdná - každá hvězdná soustava je. I ten největší hvězdolet je v ní jen zrnkem prachu; dokud nevyzařuje žádnou zrádnou energetickou sig¬naturu, která by přitáhla pozornost, je prakticky neviditelný. Senzorové plošiny jsou ještě menší a vybavené těmi nejlepší¬mi systémy pro ztížení odhalení, jaké Haven dokáže vyrobit. Nebo, pomyslel si Ogilve, v tomto případě pokoutně nakoupit v Solárním svazu. Největší riziko představovaly vlasově tenké laserové paprsky o nízkém výkonu, které je spojovaly s ústřed¬ními retranslačními stanicemi, v nichž se data ukládala. Ale i toto riziko bylo sníženo na absolutní minimum. Plošiny ko¬munikovaly výhradně prostřednictvím časově omezených a vysoce zhuštěných souborů zpráv. I kdyby se někdo připletl do dráhy signálu, musel by mít obrovské štěstí, aby si uvě¬domil, že něco zachytil, a naprogramování plošinám nedo¬volilo vysílat, pokud jejich senzory zachytily cokoliv, co by se nacházelo v poloze, ve které by to mohlo jejich zprávu za¬chytit.
Ne, existovala jen nepatrná pravděpodobnost, že by manťáci zakopli o maličké robotické špiony - potit se musely jejich spojky, které jejich data sbíraly. I když je hvězdolet malý, je přece jen větší než jakákoliv senzorová plošina a sběr informací znamená, že loď musí vyzařovat, byť utajeně.
„Úzký svazek připraven, pane. V bodu přenosu se ocitneme za... devatenáct sekund.“
„Začněte hned, jak dokončíte zaměření.“
„Rozkaz, pane. Jsem připraven.“ Po několika sekundách si spojovací důstojník olízl rty. „Zahajuji, pane.“
Ogilve se napjal a pohledem se spěšně vrátil k displeji. Se zoufalým soustředěním sledoval manťácké torpédoborce, ale ty letěly dál svým požehnané nevšímavým způsobem a po¬tom...
„Kopírování dokončeno, pane!“ Spojovací důstojník si div neotřel čelo, když vypnul lasery, a Ogilve se navzdory svému napětí usmál.
„Dobrá práce, Jamie.“ Zamnul si ruce a široce se usmál na svého taktického důstojníka. „Nuže, slečno Austellová, podívá¬me se, co jsme ulovili?“
„Skvělý nápad, pane.“ Taktický důstojník opětovala jeho úsměv a začala zkoumat výpis údajů. Několik minut uběhlo v naprostém tichu, neboť poslední sběr dat v rámci operace Argus se uskutečnil před měsícem a půl a bylo tedy třeba roz¬třídit obrovské množství informací. Potom však ztuhla a prudce vzhlédla.
„Našla jsem něco moc zajímavého, pane.“
Potlačované vzrušení v jejím hlase zvedlo Ogilveho z křesla, aniž si to vlastně uvědomil. Několika rychlými kroky přešel můstek a naklonil se jí přes rameno, zatímco ještě ťukala do kláves. Její displej se na chvilku zamihotal, potom se ustálil a v jednom rohu se rozsvítil údaj data a času.