Tiše si povzdechla

a zaposlouchala se do Nimitzova chrous¬tání. Bude se brzy muset naučit ovládat svou zlost.
„Dal bych cent za to, kdybych věděl, co si myslíte, dame Honor,“ ozval se tichý tenorový hlas. Rychle vzhlédla a admirál Sarnow se na ni usmál. „Říkal jsem si, kdy se asi vy a koman¬dér Houseman potkáte. Vidím, že ten zážitek přežil.“
Honor po jeho ironickém tónu zrudly tváře a jeho úsměv se proměnil v kyselý.
„Nedělejte si z toho těžkou hlavu, kapitáne. Arthur Hou¬seman je do jisté míry panák se zbytnělým egem. Pokud jste s ním jednala příkře, nepochybně si to zasloužil, a kdybych si myslel, že byste na něj mohla být příliš tvrdá, byl bych vás před ním varoval dříve.“ Honořino zardění se vytratilo a admi¬rál spokojeně kývl hlavou. „Přesně tak. Jak vám říkám, dame Honor, jste kapitán mé vlajkové lodi a já očekávám, že se podle toho budete chovat. Což zahrnuje i to, že si nenecháte líbit aroganci nižšího důstojníka, kterému se nelíbí, že jste odhalila jeho bratránka jako zbabělce. Bohužel svou práci odvádí oprav¬du dobře. Předpokládám, že to je důvod, proč ho komodor Van Slyke toleruje, ale vy mu to trpět nemusíte.“
„Děkuji, pane,“ řekla tiše.

Vztekle střelil očima zase po ní a ona jeho pohled chladně opětovala. Pak polkl a jejich střet byl zjevně u konce.
„Přál jste si ještě něco, komandére?“ zeptala se tiše.
„Ne, madam.“
„V tom případě jisté hodláte poctít rozhovorem i další pří¬tomné,“ řekla. Jemu se na okamžik opět stáhla tvář, ale pak úsečně kývl hlavou a odvrátil se. Nimitz se na Honořině rameni zachvěl zlostí a ona zvedla ruku, aby ho chlácholivě pohladila, zatímco sledovala, jak Houseman mizí v zástupu.
Mohla to zvládnout lépe, řekla si, třebaže ji rozčilovala vy¬ložená arogance toho člověka. Komandér, který bez ohledu na rodinný vliv - a klan Housemanů, jak si připustila, ho má habaděj - vyhledává hádky se jmenovaným kapitánem, si za¬slouží veškeré nepříjemnosti, které mu to vynese, nicméně si byla vědoma, že její odpověď ho utvrdila v nepřátelství, a toho litovala. Nejspíš stejné neměla šanci se tomu vyhnout, ale přece jen je kapitán Sarnowovy vlajkové lodi. Součástí jejího popisu práce je uhlazovat záležitosti, které by mohly narušovat hlad¬kost operací eskadry, a ona se o to ani nepokusila. A co hůř, ani ji nenapadlo, že by se pokusit měla, dokud nebylo po všem.

Houseman,

prohlásil komandér bez obalu. „Arthur Hou¬seman, náčelník štábu komodora Van Slykea. Myslím, že jste se už setkala s mým bratrancem.“
Honor cítila, jak jí úsměv mrzne na rtech a Nimitz přestal žvýkat celer. Nebylo divu, že jí připadal známý. Byl menší než Reginald Houseman a vypadal snesitelněji, ale rodinná po¬dobnost se nezapřela.
„Ano, setkala, komandére.“ Její chladný soprán nepatrně zdůraznil jeho hodnost a on při připomínce jejího vyššího po¬stavení lehce zrudl.
„Myslel jsem si to... madam.“ Ta odmlka byla záměrná. Honor sevřela rty a její oči se změnily v led. Přistoupila k němu blíž a ztlumila hlas, aby je nikdo další neslyšel.
„Vyjasněme si to, komandére. Nemám vašeho bratrance rá¬da a on nemá rád mě, ale na vás se to nevztahuje. Pokud ovšem sám nechcete, a já si nemyslím, že byste opravdu chtěl.“ Vy¬cenila v úsměvu zuby a jemu v očích blesklo cosi jako panika. „Ale bez ohledu na vaše osobní pocity, komandére Housemane, budete prokazovat náležitou vojenskou zdvořilost nejen mně, ale i každému z mé lodi.“ Houseman před jejím pohledem uhnul očima a zatékal jimi k Sarnowovi a Van Slykeovi. Honor se usmála ještě ledověji. „Nebojte se, komandére. Nehodlám do toho zatahovat admirála Sarnowa ani komodora Van Slykea. Předpokládám, že to ani nebude nutné, co vy na to?“

Slyke

Ze zástupu se vynořil komodor Stephen Van Slyke a pustil se do tichého rozhovoru se Sarnowem. Honor Van Slykea blíže neznala, ale z toho, co zatím viděla, se jí zdál dobrý. Měl po¬stavu jako zápasník - býčí šíje, černé vlasy a hnědé oči s obo¬čím ještě huňatějším, než měl Sarnow - ale pohyboval se sviž¬ně, a třebaže jeho poznámky během porady velících důstojníků nehýřily oslnivými nápady, byly účelné a věcné.
Kolem Van Slykea se točil komandér v uniformě střižené na míru, který se na ni předtím zahleděl u konferenčního stolu, a nyní s téměř bolestivým výrazem zůstal stát, když se oba vlajkoví důstojníci odebrali stranou bez něho. Chviličku se rozhlížel a potom jeho světle hnědé oči ulpěly na Honor a zúži¬ly se.
Ona jeho pohled opětovala a přemítala, co mu na ní asi vadí. Byl to štíhlý chlapík připomínající vosu a pohyboval se s uměle línou elegancí, kterou milovala určitá část šlechty - a kterou Honor odjakživa nesnášela. Sloužila už s důstojníky, kteří se chovali ještě ochableji a malátněji, a někteří z nich přitom patřili k nejostřejším lidem, jaké potkala. Neměla tušení, proč se snaží skrývat své schopnosti za takovou provokativní hejskovskou fasádou, a přála si, aby to nedělali.
Komandér na ni stále hleděl - ne že by na ni vyloženě zíral, ale díval se upřeněji, než bylo zdvořilé - a pak k ní přistoupil.
„Kapitáne Harringtonová.“ Kultivovaný hlas a povrchně vy¬tříbený projev jí okamžité někoho připomněly, i když si nedo¬kázala vzpomenout koho.
„Komandére.“ Kývla hlavou. „Obávám se, že jsme dosud nebyli představeni,“ pokračovala, „a při představování nových důstojníků jsem nepostřehla vaše jméno.“

Místnost

naplňovaly mumlavé hlasy a tiché cinkání křišťálu, jak stevardi dolévali prázdné sklenky. Hosté admirála Sarnowa i postávali v malých hloučcích nebo obcházeli dokola jako pomalu vířící voda a Honor se přiměla usmát a kývnout hlavou, kdykoliv k ní Brownův pohyb někoho přivedl na interakční vzdálenost.
Nebylo to pro ni snadné, protože neměla ráda společenské akce. Bylo tomu tak odjakživa, ale život ji už naučil alespoň předstírat pohodu, jaká se od hostitele vyžaduje.
Z podnosu s chuťovkami zvedla celerový řapík a podala jej nahoru Nimitzovi. Kocour potěšeně zakníkal, popadl pochoutku do ruky, vztyčil se jí na rameni na čtyřech zadních končetinách. Pak se dal do žvýkání a Honor se zajiskřilo v očích, když vycítila jeho epikurejské blaho. Poškrábala ho líně na hrudi, přitom sledovala, jak se MacGuiness nevtíravě proplétá mezi komodory a kapitány a dohlíží na ostatní stevardy Niké, a děkovala Bohu, že ho má. A když už byla u toho, neuškodila by ani modlitbička díků či dvě za jejího výkonného důstojníka. Komandér Henkeová kroužila kolem s půvabem sfinžského albatrosa a svou nižší hodnost více než vyvažovala svým šarmem. A pochopitelně i svým rodokmenem, pomyslela si Honor s úsměvem.
Ze zástupu se vynořil komodor Stephen Van Slyke a pustil se do tichého rozhovoru se Sarnowem. Honor Van Slykea blíže neznala, ale z toho, co zatím viděla, se jí zdál dobrý. Měl po¬stavu jako zápasník - býčí šíje, černé vlasy a hnědé oči s obo¬čím ještě huňatějším, než měl Sarnow - ale pohyboval se sviž¬ně, a třebaže jeho poznámky během porady velících důstojníků nehýřily oslnivými nápady, byly účelné a věcné.

A skutečnost

že admirál Parks sleduje každé naše hnutí, mi na náladě rozhodně nepřidá. Každá nová eskadra má své prob¬lémy. Já to vím a admirál Parks to ví také. Naše pochopení pro tyto problémy ovšem bude přímo úměrné úsilí vynalože¬nému na jejich překonání. Jsem si jist, že nás nezklamete.“
Znovu začali přikyvovat, tentokrát důrazněji, a on se opřel.
„V tom případě začněme zkoumáním toho, co jsme udělali špatně. Kapitán Corellová a kapitán Harringtonová vypraco¬valy posudek na nedávná cvičení a já jsem přesvědčen, že jejich vystoupení bude pro nás všechny velice zajímavé.“

Trinh

Mluvil lehkým, téměř škádlivým tónem, ale kolem stolu proběhlo cosi, jako by sebou všichni v duchu trhli, a kapitán Trinh zrudl.
„Uvědomuji si, že z našich okamžitých nedostatků nelze vinit žádnou konkrétní osobu,“ pokračoval Sarnow. „Bohužel odpovědnost za jejich odstranění leží na nás všech. Všichni začínáme s čistým štítem, ale všechno, co se od této chvíle přihodí, si píšu. Rozuměli jste?“
Všichni přikývli a on nasadil další ze svých širokých úsměvů.
„Dobrá! Takže si rozumíme, dámy a pánové. Nehledám obětní beránky a nemívám ve zvyku na lidi vytahovat minulé chyby, ale umím být i nejhorší pes, jakého jste kdy potkali.

Bylo to poprvé,

„ kdy je Sarnow svolal všechny dohromady, a komodor Prentis, velitel 53. divize, dorazil s HMS Nepokořitelný před necelými šesti hodinami. Nezúčastnil se tedy cvičení z posledních dní, ale to bylo ne¬jednoznačné požehnání. Neměl sice v písance dosud žádné kaňky, ale na druhé straně se teprve rozkoukával, třebaže už si musel všimnout, že zbytek eskadry očekává, že admirál bude po jejich posledních výkonech dštít síru.
„Posaďte se, dámy a pánové,“ zavelel Sarnow a zaujal místo v křesle v čele stolu. Honor a Corellová se usadily po jeho pravici a levici. Většina ostatních hleděla rozpačité přímo před sebe, jen jeden nažehlený komandér, sedící vedle velitele Sedmnácté eskadry těžkých křižníků komodora Van Slykea, střelil po Honor pohledem dříve, než odvrátil oči. Připadal jí povědomý, i když bezpečně věděla, že se ještě nikdy nesetkali, a přemítala, kdo to asi je.
„Vypadá to, že máme před sebou ještě spoustu práce,“ spustil admirál po chvilce. „Naštěstí - a to slovo používám záměrné - pro nás admirál Parks v nejbližší době nechystá nic obtížného.“

Dobrá.

Obraťte, prosím, divizi, kapitáne Daumierová. Zaujměte klidovou polohu vůči pásu asteroidů, než komodor Bantonová podnikne zteč. Chci vidět, jak si povede její divize.“ „Rozkaz, pane. Vypočítejte to, astrogační.“ „Rozkaz, madam.“ Hlas astrogátora byl stejné bezvýrazný jako hlas jeho kapitána, avšak Honor věděla, že ani jeden z nich se na svůj trest - byť to tak admirál výslovně neoznačil - netěší.
Když admirál Sarnow vkráčel do brífingové místnosti na Niké, velící důstojníci eskadry a divizí Páté EBK a doprovodných oddílů se postavili do pozoru. Za ním vešla Honor s kapitánem Corellovou. Ostražitost obklopovala shromážděné důstojníky jako viditelný oblak.

Nebo spíš, dodala v duchu po pohledu na situační displej, její potenciální smrtonosnosti, protože někdo se šeredně spletl. Nespouštěla oči z displeje a pečlivě se vyhýbala pohledu na Sarnowa, zatímco lodě dokončily zteč a středisko bojových informací analyzovalo výsledky. Jedna z lodí - podle všeho zase nešťastný Neústupný - zaměřila své baterie na nesprávnou sadu cílových majáků.
Kdyby na místě cíle byla nepřátelská eskadra, jedna z jejích jednotek by palbě zcela unikla. Nejenom, že by tím ušla jaké¬mukoliv poškození, ale její osádka řízení palby, kterou by ne¬obtěžovalo žádné ostřelování, by měla volnou ruku k odpovědi, jako by ona byla na střeleckém cvičení. Což by znamenalo, že jedna ze Sarnowových lodí by dostala strašlivý výprask. Ramena kapitána Daumierové se napjala a mlčení na můstku se protahovalo do nekonečna, až si Sarnow odkašlal. „Zdálo by se, že máme problém, kapitáne,“ podotkl a Daumierová obrátila hlavu, aby mu pohlédla do očí. „Kdo to byl?“ zeptal se po chvilce. „Obávám se, že Neústupný střílel po Agamemnónových majácích, pane.“ Ve vyrovnané odpovědi Daumierové nebyla ani stopa po omluvě či po zatracování Trinhovy lodě a Honor to v duchu schválila. „Aha.“ Sarnow si založil ruce za záda, zvolna přešel k taktickému úseku, aby si prohlédl podrobné údaje, a potom vzdychl. „Řekneme, že je ještě brzy. Ale budeme si muset vést lépe, kapitáne.“ „Ano, pane.“

„Rozkaz, madam.“ Spojovací důstojník se naklonila nad svůj panel. „Všechny jednotky potvrzují připravenost, kapitáne,“ ohlásila po chvilce. „Děkuji.“
Daumierová se opřela a založila si ruce na prsou. Její postoj takřka připomínal modlitbu a Honor se vší mocí držela, aby se soucitně neusmála, protože by si takový výraz mohl někdo špatně vykládat. Věděla, že by Daumierová dala jednoznačné přednost tomu, aby zbraně Neústupného a Agamemnóna pod¬řídila řízeni palby Nepřemožitelného, ale to nebylo účelem cvi¬čení. Sarnow už věděl, že posádka lodi Daumierové jsou vyhlᬚení ostrostřelci; chtěl zjistit, jak si divize povede při palebné zteči vysokou rychlostí na krátkou vzdálenost bez přípravy, když nebude propojena taktickou sítí eskadry. Honor začala mít pocit, že výsledek nebude nijak slavný.
„Nasazen kurz závěrečné zteče,“ ozval se taktický důstoj¬ník. „Zahajuji pátrání po majácích. Pátrám... pátrám... kontakt!“ Na chviličku se odmlčel s pohledem přilepeným na displej, odkud na něj pomrkávaly na asteroidech instalované majáky, představující nepřátelské válečné lodě. „Identifikace majáku potvrzena! Zaměřeno, kapitáne!“
„Pal,“ odpověděla Daumierová úsečně a čekající boční ba¬terie Nepřemožitelného okamžitě vystřelily.
Honor téměř automaticky obrátila oči k vizuálnímu displeji, i Ten byl při řízení boje k ničemu, ale na takovou krátkou vzdálenost...
Na displeji se rozpoutalo děsivé, tiché tornádo, jak se lasery a grasery zakously do neškodných nikloželezných balvanů v pásu asteroidů Hancocku. Některé menší asteroidy prostě zmizely, vypařily se v zuřivých explozích. Jiné vzplály jako malé hvězdy, jak se do nich zaryly paprsky, potom začaly první střely zářit jako malá, hrozivá slunce a Honor pocítila téměř posvátnou bázeň.
Už viděla i větší zkázu uvolněnou jedinou boční salvou. Dokonce ji jako taktický důstojník HMS Mantichora svého času sama vypustila. Jenže Mantichora byla superdreadnought, obrovská, pomalá, těžkopádná a neohrabaná loď, zkonstruovaná tak, aby vydržela drtivý nápor bojové stěny. Tohle bylo jiné. Budilo to v ní pocit lehkosti smíšené se silou, vědomí elegantní smrtonosnosti eskadry.

nepremozitelny

Bitevní křižník Nepřemožitelný zrychloval k přidělené cílové oblasti. Kapitán Marguerite Daumierová seděla ve velitelském křesle, navenek uvolněná, zatímco vedla zteč pod palbu své dočasné divize. Honor ji však podezírala, že není tak klidná, jak vypadá, neboť atmosféra na můstku Nepřemožitelného zhoustla napětím.
Podrbala Nimitze za ušima. Sama postávala v pozadí, tvářila se přísně nezaujatě a v duchu srovnávala velitelský sbor Daumierové se svým. Daumierová velela Nepřemožitelnému už déle než standardní rok a její lidé pracovali s přesností a hlad¬kostí, ke které se můstková posádka Niké teprve musela pro¬pracovat - ne, že by to Honor byla ochotna nahlas přiznat. Ale ať už byl velitelský tým Nepřemožitelného jakýkoliv, vý¬kony divize byly hluboko pod standardem.
Nebyla to chyba Daumierové. A vlastně ani nikoho jiného. Ty tři lodě spolu dosud nikdy nespolupracovaly a jejich koordi¬nace byla tedy nevyhnutelně váhavá. Neústupný dokonce ne¬zaregistroval změnu kurzu a devadesát sekund pokračoval ve zrychlení tři sta osmdesát g původním směrem, než si kapi¬tán Trinh všiml, co se stalo. Honor byla jen ráda, že není na jeho můstku a nevidí jeho reakci, a napůl čekala, že Sarnow s nešťastným důstojníkem naváže spojení, aby mu na dálku utrhl hlavu. Admirál sebou však jen škubl a mlčky zůstal hle¬dět na displej, zatímco se Trinh zoufale snažil zařadit zpátky do formace.
To byla nejokatější chyba toho dne, ale rozhodně ne jediná. Někdo, kdo by cvičení prostě jen přihlížel, by si jich ani ne¬musel všimnout, avšak lidem, kteří se na něm přímo podíleli, byly jasně patrné. Bitevní křižníky byly navzdory své velikosti příliš lehce pancéřované na to, aby se pouštěly do vytrvalých soubojů bočními salvami s loděmi bojové stěny. Musely spolé¬hat na smělé a dokonalé obraty, kterými by většího protivníka vymanévrovaly, a tytéž vlastnosti byly zapotřebí ke stíhání menších lodí, jež byly jejich obvyklou kořistí, protože křižníky a torpédoborce dokázaly vytáhnout větší zrychlení a rychleji reagovaly na kormidlo. Naneštěstí pro Sarnowovy kapitány byla jejich schopnost jednat a reagovat v rámci jednotky hlu¬boko pod obvyklými standardy námořnictva, jakkoliv mohli být dobří individuálně.
Tedy až na Achilla a Kassandru, což musí kapitána Daumierovou ještě víc tížit, pomyslela si Honor soucitně. Divize vete¬ránů komodora Isabelly Bantonové operovala jako tým už dva standardní roky a také to bylo vidět, když s nimi podle Sarnowových signálů manévrovala sem a tam. Pohybovaly se jako jediná loď a prováděly obraty s přesností, která ještě podtrho¬vala těžkopádnost ostatních lodí. Kdyby došlo na opravdový boj, dvě lodě Bantonové by patrně uštědřily třem lodím Dau¬mierové pořádný výprask a ona z toho rozhodně nemohla být příliš šťastná.
„Dostáváme se na dostřel, madam.“ Taktický důstojník Ne¬přemožitelného mluvil trochu napjatě a hlavu držel strnule, jako by se musel stále nutit neohlížet se po admirálu Sarnowovi. „Oznamte to divizi, spojovací,“ řekla Daumierová. „Vyžádejte si od nich potvrzení připravenosti.“

Honor

„Tak tohle dokážu pochopit!“ opáčila Honor s širokým úsměvem, který byl vynucený jen z nepatrné části. „Já sama jsem nebyla vůbec nadšená, když mě tam poslali, a vy už jste tam trčeli... jak dlouho? Standardní rok?“
Asi tak nějak,“ odpověděl už přirozeněji a ústa se mu pro¬hnula do úsměvu. „Myslím, že to byl nejdelší rok mého života.“
„To si dokážu představit. Ale vážně, vám nic nevyčítám, jenom Youngovi osobně, a vy byste s tím také měl přestat.“
„Když to říkáte, mylady.“ Širokoplecí kapitán ji překvapil formální Úklonou, která by jí nejspíš měla připadat směšná, jak se tam nad ním tyčila v dresu, ze kterého odkapávala voda. Ale z nějakého důvodu jí směšná nepřipadala.
„Tak dobrá!“ řekla. „Vy jste se chystal jít cvičit a já se mu¬sím vrátit k papírování. Kdy myslíte, že byste mohl mít volno na zápas?“
„Co takhle zítra ve dvanáct nula nula?“ Znělo to, jako by se mu po změně tématu ulevilo. „Naplánoval jsem jedné pra¬covní četě, aby začala během první hlídky snímat obšívku trupu pod fúzním tři, a chci u toho být, ale kolem oběda už bych měl mít volno.“
„Dobrá! Takže se uvidíme ve dvanáct nula nula, kapitáne Tankersley.“ Honor kývla hlavou a s Nimitzem v patách za¬mířila do sprch.

„Jistě, madam. Bude mi ctí.“
„Tak dobře!“ Honor mu podala ruku a on ji s úsměvem uchopil. Usmála se v odpověď, ale pak se mu podívala do očí a zarazila se. Bylo v nich něco, co nebyla zvyklá vidět. Nedo¬kázala přesně říct, co to něco je, ale náhle si uvědomila, jak mokrý a přilnavý její mokrý dres je. Zjistila, že se červená, sklopila oči a s náhlým pocitem nepřístojnosti jeho ruku pus¬tila.
Zdálo se, že on to cítí také, protože s rozpačitým výrazem odvrátil zrak. Na chvilku se mezi nimi rozhostilo ticho a potom si odkašlal.
„Mimochodem, dame Honor,“ řekl a jeho hlas zabarvil pod¬tón tísně, „už dlouho se vám chci omluvit za to, co se stalo v Bazilišku. Já...“
„Vy se přece nemáte za co omlouvat, kapitáne.“
„Myslím, že ano,“ namítl tiše Tankersley. Znovu jí s vážným i výrazem pohlédl do tváře.
„Ne, nemáte,“ řekla pevně. „Náhodou jste se připletl do starého nepřátelství. Vy s tím rozhodně nemáte nic společného a nemohl jste tomu nijak zabránit.“
„Jenže si stejně připadám jako špinavec,“ sklopil Tankersley oči. „Víte, ještě předtím, než jsme se dozvěděli, že tam byl převelen někdo další, jsem podpořil žádost kapitána Younga o opravu. Všichni jeho vyšší důstojníci to udělali.“
Honor ztuhla. Vždycky se divila, jak je možné, že Young nebyl stíhán pro opuštění přiděleného stanoviště; teď to věděla. Musel se nějak dozvědět o jejím převelení do Bazilišku dříve než ona a podnikl patřičné kroky, aby byl krytý, až hlídku svalí ní. Kapitán, který sám od sebe opustil s lodí stanoviště, musel mít velmi závažný technický důvod, aby to ospravedlnil. Ale když se všichni jeho velitelé úseků shodli na tom, že loď potřebuje celkovou údržbu, opravňovaly ho předpisy k tomu, aby si vyžádal od nejvyššího důstojníka stanice svolení k ná¬vratu do loděnic. Pokud to zmíněný nejvyšší důstojník schválil, nemohl kapitán být později stíhán pro opuštění stanoviště... i kdyby se později ukázalo, že údržba vůbec nebyla nutná. A jelikož Pavel Young byl zároveň nejvyšším důstojníkem na stanici Bazilišek, mohl podpořit svou vlastní ,žádost‘ - a nechat Honor samotnou a bez podpory - aniž by se provinil proti jedinému písmenku předpisů.
Jenže ani to by mu nezachránilo kariéru po tom, co se stalo - kdyby žádost nebyli podepsali i jeho důstojníci.
„Chápu,“ řekla po chvilce. Zvedla ručník, osušila si vlasy a pak si jej přehodila přes ramena tak, aby jí jeho konce zakrý¬valy ňadra. Tankersley stál beze slova, jako by spolkl pravítko, stále se díval jinam a ona mu zlehka položila ruku na rameno.
„Chápu,“ opakovala, „ale nechápu, proč byste si to měl vy¬čítat.“ Cítila, jak sebou škubl, a než ruku spustila, lehce mu rameno stiskla. „Přece jste nemohl vědět, k čemu se schyluje, když jste tu žádost podepisoval.“
„Ne,“ řekl zvolna, potom se na ni podíval a vybuchl. „Ne, madam, nevěděl jsem, k čemu se chystá. A vlastně jsem ani nevěděl, že mezi vámi je zlá krev. Tedy, nevěděl jsem přesně proč,“ dodal spěšně, „a jak říkám, když jsem jeho žádost o údržbu podepisoval, nevěděl jsem, že přiletíte. Ale měl jsem uhodnout, že má něco za lubem, jenže mě ani nenapadlo se zamyslet nad tím. Řekl bych, že pravě to si vyčítám. Znal jsem ho a měl jsem se nad tím zamyslet, ale abych vám řekl pravdu, jediné, co jsem chtěl, bylo dostat se z Bazilišku pryč.“

Honor

To, že ji pominuli, nebylo nijak zdůvodněno a mohlo to mít řadu příčin. Rozhodně se to dalo vysvětlit skutečností, že je jí loď podstupuje rozsáhlou opravu. Jenže tím spíše kapitán, jehož loď je v rukách dokařů, má naopak víc času... a ona je jediný kapitán vlajkové lodi, který tam nebude. Je snad ještě nějaký jiný důvod, proč ji admirál Parks nepozval? Na žádný nedokázala přijít, což ovšem neznamenalo, že nějaký neexis¬tuje. A pokud je tomu tak, má to něco společného se Sarnowem, nebo to staví do nepříznivého světla ji?
Vstala, založila ruce za zády a zvolna vyšla z brífingové místnosti. Mozek jí přitom pracoval na plné obrátky.

V tiché tělocvičně se hlasitě rozléhalo Honořino funění. Vzpí¬rání měla ze všech druhů cvičení ráda nejméně, ale při rekonvalescenci hodně vypadla z formy. Sice ne tolik, aby to dělalo starosti zdravotní správě, ale dost na to, aby z toho byla roz¬mrzelá ona. Stále ještě si znovu vypracovávala svalstvo horní poloviny těla a vzpírání bylo nejrychlejším způsobem, jak toho dosáhnout, i když bylo otupující. Jakmile bude zpátky ve for¬mě, najde si spoustu zábavnějších způsobů, jak si ji udržet, i slíbila si, když vydechla a pustila madla.
Stiskla ukládací tlačítko, lana s nastavitelným odporem se tiše zatáhla do přepážky a Honor si rukama prohrábla mokré vlasy. Niké byla od samého kýlu konstruována jako vlajková loď a na rozdíl od všech, kterým Honor velela předtím, měla soukromou tělocvičnu pro vlajkového důstojníka a jeho štáb. Honor si nebyla úplně jistá, jestli to v principu schvaluje, ale nabídku admirála Sarnowa, aby jí také využívala, neodmítla. Byla sice menší než hlavní tělocvična, ale její soukromí zname¬nalo, že si Honor může nastavit gravitaci tak, aby odpovídala jejímu rodnému světu, aniž by obtěžovala ostatní nebo musela čekat až do půlnoci, kdy ji mohla mít pro sebe.
Když vstala od cvičebního stroje, založila si ruce v bok a za¬čala se prohýbat dozadu, až jí lupalo v páteři. Takhle se nejlépe uvolnila. Nimitz vzhlédl ze svého obvyklého pohodlného hradu na spodní tyči bradel a začal se zvedat, ale ona zavrtěla hlavou „Ne, ne, Smraďochu. Ještě není čas na talíř,“ oznámila mu a on se s truchlivým povzdechem zase svinul. Zasmála se a postavila se na skokanské prkno, což byla věc, kterou naopak milovala. Většině vesmírných cestovatelů stačilo k dokonalému štěstí ,plavat‘ v nádrži nulové gravitace, avšak Honor dávala přednost vodě a konstruktéři Niké, nepochybně v záchvatu ne¬místného zanícení, opatřili loď bazénem pro admirálovu potře¬bu. Sloužil jako jedna z nádrží užitkových zásob, což nejspíš vysvětlovalo, jak architekt přesvědčil lodní správu, aby na to přistoupila. Byl malý, nicméně dost hluboký na skákání.
Třemi kroky se rozběhla po prkně, plavně se prohnula ve vzduchu a zajela pod vodu se šplouchnutím o nic větším než ryba. Nimitz se na svém hradu štítivě otřásl. Už dávno si všiml, že lidé někdy nacházejí potěšení ve velmi zvláštních činnostech.
Voda byla teplejší, než jakou by si vybrala, kdyby to záleželo na ní... nicméně ona pocházela ze Sfingy. Zajela ke dnu, pak se nakrátko svinula do klubíčka, napřímila se a s rozkošnickým heknutím se vynořila. Zavrtěla hlavou, aby setřásla vlasy z očí, nabrala směr a mocnými rozmachy doplavala k žebříku. Princip, usoudila, je sice krásná věc, ale dekadentní výsady spojené s hodností také mají něco do sebe.
Ušklíbla se a pustila se po žebříku nahoru, ale pak se po pás ve vodě zarazila, když se otevřel průchod. Sarnowův štáb byl stále na palubě Gryfa a Honor očekávala, že až do jejich návratu bude mít tělocvičnu pro sebe.
Příchozí vešel do průchodu a zase se zastavil, když ucítil zvýšený tah gravitačních ploten. Na sobě měl pohodlně obno¬šený cvičební úbor. Překvapeně se rozhlédl a pak strnul, když ji spatřil stát ve vodě.
„Promiňte, dame Honor,“ řekl spěšně. „Myslel jsem, že v tělocvičně nikdo nebude. Nechtěl jsem vás vyrušit.“ „To je v pořádku, kapitáne Tankersley.“ Honor vylezla z bazénu. „Nerušíte. Jen pojďte dál.“
„Děkuji, madam.“ Tankersley postoupil kupředu, aby se za ním průchod mohl zavřít, rozhlédl se a potichu hvízdl. „Takže admirál Sarnow si nedělal legraci, když říkal, že mu dali vlastní hřiště, co?“
„Ne, to nedělal,“ přisvědčila Honor. „Okamžik, stáhnu gra¬vitaci.“
„Neobtěžujte se tím, prosím vás. Já si ji sám často zvyšuji - když není nablízku nikdo, komu by to vadilo. To je jeden z důvodů, proč jsem byl tak rád, když mě admirál pozval, ať si sem po službě zajdu.“
„Některé lidi to opravdu štve,“ souhlasila Honor s úsmě¬vem.
„Nu, já je sice chápu, ale sám jsem si na to zvykl na ostrově Saganami. Byl jsem v týmu boje beze zbraně a seržant MacDougal nám mantichorským a gryfským změkčilcům vždycky vyšrouboval gravitaci nejméně o čtvrtinu výš.“
„Vy jste byl v týmu?“ otázala se Honor překvapené. „Já také! Který druh zápasu jste cvičil?“
„Seržantův nejoblíbenější,“ opáčil Tankersley kysele. „Coup de vitesse.“
„Trénujete ještě?“ vyzvídala. „Ano, madam. Ne sice tolik, kolik bych rád, ale udržuji si alespoň základní návyky.“
„Hm, hm. To je zajímavé, kapitáne Tankersley,“ zamumlala Honor. „Náhodou právě potřebuji sparringpartnera. Máte zá¬jem?“
„Jenom když mi slíbíte, že mi neublížíte,“ řekl Tankersley.
Honor povytáhla obočí a on se zašklebil. „Viděl jsem ten záznam z Graysonu, madam.“
„Aha.“ Honor zčervenala a on sklopil zrak. „Doufala jsem, že se na to zapomene.“
„To nepůjde tak rychle, madam. Nestává se každý den, aby mantichorský důstojník zabránil atentátu na hlavu spřáteleného státu - a navíc před kamerou.“
Honor rozpačitě pokrčila rameny. „Vlastně to byla Nimitzova zásluha. Kdyby nevycítil jejich emoce a nevaroval mě bylo by po nás všech.“
Tankersley už vážněji přikývl a ohlédl se přes tělocvičnu po Nimitzovi, který jeho pohled opětoval s povzneseností holovizní hvězdy.
„Každopádně potřebuji sparringpartnera,“ pokračovala Ho¬nor živěji, „a kdybyste mohl...“

„Až se vrátíme, začnu sestavovat povelovou síť eskadry, takže, prosím vás, pošlete svého spojovacího, ať si na to sedne s komandérem Websterem, aby se to začalo připravovat už před odletem. Rád bych si co nejdříve prošel několik simulací na úrovni eskadry, abych zjistil, kde to bude nejvíc zadrhávat.“ „Samozřejmé, pane.“
„Děkuji vám.“ Admirál se nadechl, zvedl se a sebral svůj baret. „To je prozatím všechno, řekl bych. Ernie, Joe - máme schůzku s admirálem. Omluvíte nás, dame Honor?“
„Samozřejmě,“ zopakovala Honor a Sarnow se vyřítil ze dveří se štábními důstojníky v závěsu. Hladina energie v místnosti po jeho odchodu prudce poklesla a Honor se usmála, když Nimitz na jejím rameni vzdychl.
Ale ještě během toho úsměvu ji kdesi v hloubi duše začala pálit otázka. Původní zprávu o poradě na Gryfu přijímal George Monet, protože Webster dosud nebyl na palubě, a všichni ostatní admirálové dostali pokyn, aby s sebou přivedli kapitána své vlajkové lodi. Sarnow ne.

Usmál se, ale za tím úsměvem se skrývala ocel a Honor opět přikývla.
„Nebudete služebně nejstarší kapitán eskadry, ale jste kapi¬tán její vlajkové lodi. To může vést k jistým potížím, když budete jednat s někým, kdo je služebné starší, ale očekávám, že se s tím vypořádáte - a že budete mít stále na paměti, že jste kapitán vlajkové lodi. Budete vysedávat na poradách štábu, kam ostatní zváni nejsou, a budete znát všechny moje plány a záměry. Nehodlám na vás přenášet své odpovědnosti, nic¬méně o vás očekávám, že budete obezřetně a iniciativně řešit veškeré záležitosti eskadry i Niké, které spadají do vašich pra¬vomocí.
Oplátkou za vaši otrockou oddanost službě,“ pokračoval s dalším ze svých širokých úsměvů, „za vámi budu vždy stát. Pokud někdy nebudu spokojen s vaším konáním, řeknu to ze všeho nejdříve vám. Z vašich záznamů usuzuji, že budete vý¬znamným přínosem, zejména pro takhle zbrusu novou eskadru. Neudělejte nic, po čem bych musel změnit názor.“
„Vynasnažím se, pane,“ řekla Honor tiše.
„Tím jsem si jistý - a očekávám, že se vám to podaří. A teď, Joe,“ obrátil se Sarnow ke svému operačnímu důstojníkovi, „co víme o parametrech naší mise?“
„Ne tolik, kolik bych si přál, pane,“ odvětil Cartwright. „Po odvelení eskadry admirála Tyrela zřejmě budeme hlavní dopro¬vodnou jednotkou admirála Parkse, ale strategické rozmístění operačního svazu podle všeho projde docela radikálním pře¬hodnocením.“ Vousatý komandér pokrčil rameny. „Jediné, co vám teď mohu říct, je, že v bezprostřední budoucnosti má admi¬rál očividně v plánu nás nechat zde.“
„Mohlo to být horší,“ podotkl admirál, třebaže to neznělo nijak přesvědčeně. „Alespoň budeme mít čas na secvičení.“ Cartwright přikývl, Sarnow si znovu zamnul bradu, pohlédl na chronometr a narovnal se.
„Dobře. Ernie, protože alespoň Achilles a Kassandra už spo¬lu předtím operovaly, začneme stavět na nich. Chci, abyste vy a Joe během příštích jednoho nebo dvou dní eskadru připravili na střelecký výcvik. Rozdělte je na dvě divize - Achilles a Kas¬sandra v jedné, Nepřemožitelný, Neústupný a Agamemnón ve druhé - a nechte je mezi sebou soutěžit. Já poletím v Nepřemožitelném. Varujte, prosím vás, kapitána Daumierovou, že se tam objevím.“
„Ano, pane.“ Náčelník štábu si udělala poznámku do zá¬znamníku a Sarnow se obrátil k Honor.
„Niké s sebou samozřejmě vzít nemůžeme, dame Honor, ale byl bych rád, kdybyste letěla se mnou. Nemusíte se bát, že by vaše přítomnost kapitána Daumierovou obtěžovala. Ne¬přemožitelný je v současné době držitelem Královnina poháru a ona je na svou loď skoro stejně pyšná jako vy na Niké. Ne¬pochybuji, že vám ráda předvede, jak bych chtěl, aby střílela moje vlajková loď.“ Blýskl dalším širokým úsměvem a Honor se usmála v odpověď.

Díval se Honor upřeně do očí a ta přikývla.
„Každý vlajkový důstojník, kterého jsem znal,“ pokračoval, „měl svou vlastní představu o tom, co přesně od kapitána své vlajkové lodi očekává, a já nejsem výjimkou. Očekávám nepře¬tržitou komunikaci, dame Honor. Když se setkáte s problémem, buď jej dejte do pořádku sama, nebo mě na něj upozorněte - a pokud tím problémem budu já, nebo něco, co udělám, řekněte mi to. Ernie a Joe se mě snaží udržet při zemi, jak jen mohou, ale jsou chvíle, kdy potřebuji veškerou možnou pomoc. Ro¬zumíte?“

„A jakmile budeme provozuschopní, kapitáne Harringto¬nová,“ pokračoval, „budeme mít plné ruce práce se secvičením eskadry. Obávám se, že nás sem admiralita neposlala na dovo¬lenou.“
Jeho štábní důstojníci se uchechtli a Honor se na jeho kyselý tón usmála. Sarnow se obrátil ke Corellové. „Jaký je náš stav, Ernie?“
„Dostali jsme aktualizaci předpokládaného času příletu Nepokořitelného a Zteče, zatímco jste vy a kapitán byli v pod¬palubí, pane,“ odpověděla náčelnice štábu, vysoká žena s jem¬nými kostmi. „Nepokořitelného můžeme očekávat za tři dny, ale Zteč se opozdí. Dorazí nejdříve dvacátého příštího měsíce.“
„Skvělé,“ vzdychl Sarnow. „Nějaké vysvětlení k tomu při¬dali?“
„Ne, pane. Jenom novou dobu příletu.“
„Ani mě to nepřekvapuje. No dobře. Niké se z loděnic stejně dříve nedostane. Dostal tu informaci i admirál Parks?“
„Ano, pane.“
„Dobře.“ Sarnow si zamnul bradu, oči zamyšleně přimhou¬řené, a potom obrátil pohled k Honor.
„V podstatě tady máme úplně novou eskadru, dame Honor. Pátá eskadra bitevních křižníků neexistovala od poslední větší reorganizace Loďstva, a kromě Achilla a Kassandry, které sem obě přeložili z Patnácté EBK, nemá ani jedna z našich jednotek žádnou společnou zkušenost. Budeme se muset secvičovat od začátku a čas bohužel není na naší straně.“

Máte opravdu krásnou loď,

„ dame Honor. Udělala na mne do¬jem,“ prohlásil admirál Sarnow, když kráčeli chodbou, a Honor se usmála.
„Já sama z ní mám radost, pane,“ odpověděla. „Tedy když není zrovna porouchaná.“
„To chápu, ale pracovní čety odvádějí skvělou práci a už jsem si všiml, že mají sklon soustavně nadsazovat odhady, jak dlouho jim bude práce trvat.“ Admirál se ušklíbl, až se mu zatřásl knír. „Řekl bych, že si ani neuvědomují, jak jsou dobří.“
„Je to rozhodně ta nejvýkonnější parta dokařských krys, s jakou jsem kdy měla co dělat,“ souhlasila Honor a myslela to vážné. Úkol, před kterým personál stanice Hancock stál, byl mnohem složitější, než by se podle vyhodnocení kapitána Tankersleye mohlo zdát, nicméně energicky se do něj pustili a šlo jim to od ruky.
Oba důstojníci došli k centrálnímu výtahu. Honor ustoupila stranou, aby dala nadřízenému přednost, a potom naťukala kód cíle. Krátká cesta proběhla za přátelského mlčení a Nimitz na Honořině rameni seděl uvolněně, což byla neklamná známka toho, že jejího nového velitele eskadry schvaluje. Honor se klonila k souhlasu s kocourem. Mark Sarnow byl na svou hod¬nost mladý, o pouhých osm standardních roků starší než ona, ale vyzařovalo z něj ovzduší energické sebedůvěry.
Výtah je dopravil na vlajkový můstek Niké. Ten byl sice menší než Honořina velitelská paluba, ale stejně velkolepý.
Téměř dvě třetiny prostoru zabíral hlavní situační holotank a pobočné displeje kopírovaly důležité ukazatele z jejího můst¬ku.
Admirálův štáb čekal a náčelník štábu, mladší kapitán cti¬hodná Ernestina Corellová, s úsměvem vzhlédla od svého zá¬znamníku.
„Už jsem málem posílala pátrací četu, pane. Zbývá dost málo času na to, abyste pak stihl poradu u admirála Parkse.“ Sarnow pohlédl na chronometr a ušklíbl se. „Času dost, Ernie. Půjdete vy a Joe s námi do brífingové místnosti?“
„Samozřejmě.“ Corellová a komandér Joseph Cartwright, Sarnowův operační důstojník, vykročili za admirálem k prů¬chodu. Honor se za nimi jen nepatrně opozdila, aby se ještě usmála na Samuela Webstera.
„Posaďte se, prosím,“ vyzval je Sarnow a mávnutím ruky ukázal na křesla kolem konferenčního stolu. Sňal baret, roze¬pnul si blůzu a klesl do křesla v čele stolu. Honor zaujala své místo na druhém konci stolu naproti němu.
„Nemáme čas rozebírat věci do hloubky,“ začal admirál, „ale kvůli dame Honor bych se chtěl zmínit alespoň o nejdůle¬žitějších momentech, než se zase přesuneme na Gryf.“ Znovu se ušklíbl. „Jeden z důvodů, proč budu rád, až bude Niké zase provozuschopná, je, že budu moci vypadnout z vlajkové lodi stanice. Zdá se mi, že tam trávím víc času než kdekoliv jinde.“ Honor neřekla nic, ale Sarnowův rozmrzelý podtón jí ne¬unikl. Napadlo ji, jak napjaté vztahy asi ve skutečnosti panují mezi ním a mužem, který zaujal jeho místo.

„Děkuji.“

Náhlý úsměv dodal Sarnowově tváři neočeká¬vaný výraz téměř chlapeckého nadšení. „Budeme se snažit vám nepřekážet, kapitáne, ale chci, aby se můj štáb co nejrychleji sžil s vašimi důstojníky. A pochopitelně budu sám potřebovat nějaký čas na to, abych uvedl do obrazu vás.“
„Ano, pane.“ Honor zachovávala nehybnou tvář, avšak cítila nepochybné uspokojení z jeho přívětivého tónu. Někteří admirálové by jim neznámého kapitána vlajkové lodi přivítali rezervovaně - zvlášť když je postavil do nepříjemné situace tím, že přiletěl s ochromenou lodí, ať už to byla jeho vina nebo ne.
„Nuže dobře, kapitáne. S vaším svolením se dostavíme na palubu zítra v nula sedm nula nula.“
„Bude mi potěšením, admirále. Budete-li si přát, řeknu své¬mu stevardovi, aby kontaktoval vašeho stevarda a zařídil pře¬pravu vašich osobních věcí.“
„Děkuji. A zatím bych vás rád pozval, abyste se mnou, ka¬pitánem Parsonsem a kapitánem Corellovou povečeřela na palubě Nezadržitelného. V sedmnáct nula nula, jestli se vám to hodí.“
„Zajisté, pane.“
„Dobře! Uvidíme se tedy tam, kapitáne,“ řekl Sarnow a se zdvořilým kývnutím vypnul spojení.

„Přepojte mi to, prosím, na terminál, Georgi,“ řekla. „Ano, madam,“ odpověděl Monet a data na její obrazovce vystřídal admirál Mark Sarnow. Působil tmavším dojmem, než čekala, a jeho snědost ještě podtrhovaly zelené oči, kaštanové vlasy a výrazné obočí, o poznání tmavší než vlasy nebo knír, které se spojovalo v přímou linii nad vysoko klenutým no­sem.

„Dobrý večer, dame Honor. Doufám, že neruším.“ Jeho te­nor působil ušlechtileji nežli jeho tvář s mohutnou spodní čelistí a zněl téměř tiše.

„Dobrý večer, pane. Ne, nerušíte. Právě zápasím s běžným papírováním.“

„Dobře. Měl jsem možnost nahlédnout do hlášení z loděnic o vašem fúzním reaktoru a vypadá to, že potvrzují odhad va­šeho inženýra. Uvědomuji si, že budete ještě nějaký čas trčet v doku, ale za současné situace bych rád co nejdříve uvolnil Nezadržitelného pro návrat do Mantichory a vztyčil svou vlajku na Niké.“

„Zajisté, pane. Jak si přejete.“