Houseman,

prohlásil komandér bez obalu. „Arthur Hou¬seman, náčelník štábu komodora Van Slykea. Myslím, že jste se už setkala s mým bratrancem.“
Honor cítila, jak jí úsměv mrzne na rtech a Nimitz přestal žvýkat celer. Nebylo divu, že jí připadal známý. Byl menší než Reginald Houseman a vypadal snesitelněji, ale rodinná po¬dobnost se nezapřela.
„Ano, setkala, komandére.“ Její chladný soprán nepatrně zdůraznil jeho hodnost a on při připomínce jejího vyššího po¬stavení lehce zrudl.
„Myslel jsem si to... madam.“ Ta odmlka byla záměrná. Honor sevřela rty a její oči se změnily v led. Přistoupila k němu blíž a ztlumila hlas, aby je nikdo další neslyšel.
„Vyjasněme si to, komandére. Nemám vašeho bratrance rá¬da a on nemá rád mě, ale na vás se to nevztahuje. Pokud ovšem sám nechcete, a já si nemyslím, že byste opravdu chtěl.“ Vy¬cenila v úsměvu zuby a jemu v očích blesklo cosi jako panika. „Ale bez ohledu na vaše osobní pocity, komandére Housemane, budete prokazovat náležitou vojenskou zdvořilost nejen mně, ale i každému z mé lodi.“ Houseman před jejím pohledem uhnul očima a zatékal jimi k Sarnowovi a Van Slykeovi. Honor se usmála ještě ledověji. „Nebojte se, komandére. Nehodlám do toho zatahovat admirála Sarnowa ani komodora Van Slykea. Předpokládám, že to ani nebude nutné, co vy na to?“