Honor

„Tak tohle dokážu pochopit!“ opáčila Honor s širokým úsměvem, který byl vynucený jen z nepatrné části. „Já sama jsem nebyla vůbec nadšená, když mě tam poslali, a vy už jste tam trčeli... jak dlouho? Standardní rok?“
Asi tak nějak,“ odpověděl už přirozeněji a ústa se mu pro¬hnula do úsměvu. „Myslím, že to byl nejdelší rok mého života.“
„To si dokážu představit. Ale vážně, vám nic nevyčítám, jenom Youngovi osobně, a vy byste s tím také měl přestat.“
„Když to říkáte, mylady.“ Širokoplecí kapitán ji překvapil formální Úklonou, která by jí nejspíš měla připadat směšná, jak se tam nad ním tyčila v dresu, ze kterého odkapávala voda. Ale z nějakého důvodu jí směšná nepřipadala.
„Tak dobrá!“ řekla. „Vy jste se chystal jít cvičit a já se mu¬sím vrátit k papírování. Kdy myslíte, že byste mohl mít volno na zápas?“
„Co takhle zítra ve dvanáct nula nula?“ Znělo to, jako by se mu po změně tématu ulevilo. „Naplánoval jsem jedné pra¬covní četě, aby začala během první hlídky snímat obšívku trupu pod fúzním tři, a chci u toho být, ale kolem oběda už bych měl mít volno.“
„Dobrá! Takže se uvidíme ve dvanáct nula nula, kapitáne Tankersley.“ Honor kývla hlavou a s Nimitzem v patách za¬mířila do sprch.