„Děkuji.“

Náhlý úsměv dodal Sarnowově tváři neočeká¬vaný výraz téměř chlapeckého nadšení. „Budeme se snažit vám nepřekážet, kapitáne, ale chci, aby se můj štáb co nejrychleji sžil s vašimi důstojníky. A pochopitelně budu sám potřebovat nějaký čas na to, abych uvedl do obrazu vás.“
„Ano, pane.“ Honor zachovávala nehybnou tvář, avšak cítila nepochybné uspokojení z jeho přívětivého tónu. Někteří admirálové by jim neznámého kapitána vlajkové lodi přivítali rezervovaně - zvlášť když je postavil do nepříjemné situace tím, že přiletěl s ochromenou lodí, ať už to byla jeho vina nebo ne.
„Nuže dobře, kapitáne. S vaším svolením se dostavíme na palubu zítra v nula sedm nula nula.“
„Bude mi potěšením, admirále. Budete-li si přát, řeknu své¬mu stevardovi, aby kontaktoval vašeho stevarda a zařídil pře¬pravu vašich osobních věcí.“
„Děkuji. A zatím bych vás rád pozval, abyste se mnou, ka¬pitánem Parsonsem a kapitánem Corellovou povečeřela na palubě Nezadržitelného. V sedmnáct nula nula, jestli se vám to hodí.“
„Zajisté, pane.“
„Dobře! Uvidíme se tedy tam, kapitáne,“ řekl Sarnow a se zdvořilým kývnutím vypnul spojení.