Komandér-poručík mluvil tiše, i ve ztichlé kabině téměř neslyšně, a díval se dolů na své ruce.

„Když jsme skončili v Bazilišku, zpočátku jsme jí dávali za vinu, že nás tam dostala ona. Nebyla to její chyba, ale to neměnilo nic na tom, jak jsme to cítili, a dávali jsme jí to znát. Ale v době, kdy to tam všechno vypuklo, už bychom za ní šli třeba do pekla. A hádám, že přesně to jsme tenkrát udělali... a udělali bychom to znovu.“

Webster si uvědomil, jak se rozhorlil, a začervenal se. „Pro­miňte, pane. Nevím, jestli jste chtěl vědět zrovna tohle, ale—“ Téměř bezmocně pokrčil rameny.

S podivné zranitelným výrazem v modrých očích pohlédl na admirála. Sarnow jeho pohled dlouze a mlčky opětoval, a potom přikývl.

„Děkuji vám, Samueli,“ řekl tiše. „Přesně tohle jsem chtěl vědět.“