Parks přikývl

a při odchodu z brífingové místnosti pokynul svému náčelníkovi štábu, aby šel s ním. Komodor Capra se zařadil po jeho pravém boku. Parks se ohlédl, aby se ujistil, že jsou z doslechu, a povzdechl si.

„Harringtonová,“ zamumlal. „To nám ještě scházelo.“

„Je to vynikající důstojník, pane,“ opáčil Capra a Parksovi se zachvělo chřípí tichým odfrknutím.

„Je to zatracené třeštidlo a vůbec se neumí ovládat!“ Capra neřekl nic a Parks se ušklíbl. „Ano, o jejích bojových zázna­mech vím všechno,“ řekl nakvašeně, „ale měli by ji držet na vodítku! V Bazilišku sice odvedla dobrou práci, ale mohla se přitom chovat diplomatičtěji. A ta věc s napadením vyjedna­vače v Jelcinu...“

Zavrtěl hlavou a Capra se kousl do jazyka. Na rozdíl od Parkse se komodor s ctihodným Reginaldem Housemanem, doktorem věd, osobně setkal a byl přesvědčen, že ho Harring­tonová nechala vyváznout snáz, než si zasloužil. Nemohl však čekat, že s ním admirál bude tento názor sdílet, a tak oba chvíli kráčeli mlčky, když tu se Parks náhle prudce zastavil a plácl se do čela.

„Panebože! To byl Houseman, koho zmlátila, že?“

„Ano, pane.“

„To je skvělé. Prostě nádhera! A Housemanův bratranec je náčelníkem štábu oddílu těžkých křižníků Sarnowova dopro­vodu. Už se nemůžu dočkat, až se ti dva setkají!“

Capra bezvýrazně přikývl. Vstoupili do výtahu, Parks začal vyťukávat kód cíle cesty a spíše pro sebe než pro svého společ­níka pokračoval:

„Přesně tohle jsme potřebovali.“ Vzdychl. „Dva raplové, jeden z nich kapitán vlajkové lodě toho druhého, a nejlepší podmínky pro okamžité nepřátelství mezi ní a náčelníkem štábu eskadry křižníků!“ Unaveně zavrtěl hlavou. „Mám tako­vý pocit, že tohle bude hodně dlouhá služba.“