Rozhlédl se kolem stolu,

kde zavládlo ticho. Několik oka­mžiků nikdo nepromluvil a potom Konstanzakisová znovu poklepala na složku před sebou.

„Přinejmenším bychom měli posílit hlídky v Zanzibaru, pane. Možná by byl dobrý nápad rozdělit jednu z eskader bi­tevních křižníků na menší oddíly a ty rozmístit do všech tří soustav. Uchovali bychom si tak převahu v těžkých lodích nad současným soustředěním sil na Seafordu a zároveň bychom uklidnili spojence a dali liďakům najevo, že jim nic nedovolí­me.“

Parks opět přikývl, třebaže představa rozptýlení bitevních křižníků po malých skupinkách, které by sotva odolaly soustře­děnému útoku, mu zrovna přitažlivá nepřipadala.

Chystal se promluvit, ale Mark Sarnow si odkašlal jako první.

„Myslím, že bychom namísto toho měli uvažovat o vysunutí sil do předpolí, pane,“ navrhl Parksův podřízený velitel eskadry klidně.

„Jak daleko, admirále?“ Ta otázka vyzněla ostřeji, než měl Parks v úmyslu, ale Sarnowa to z rovnováhy nevyvedlo.

„Přímo na hranici dvanácti hodin letu od Seafordu devět, pane,“ odvětil a zpod stolu se ozvalo šoupání nohou. „Nemlu­vím o trvalé přítomnosti, ale o delším období. Současně budeme v našem vlastním prostoru provádět cvičení, které Rollinse určité znervózní. Pokud by chtěl proti naší přítomnosti pro­testovat, nebude se mít o co opřít, ale pokud si s něčím začne, budeme dost blízko na to, abychom udrželi síly soustředěné a zůstali mu v patách až k jeho zamýšlenému cíli, ať už bude jakýkoliv.“