„Pokud vykonává svou práci tak dobře jako jeho strýček, tak nejspíš ano,“ souhlasila Henkeová a potom se usmála. „A když už mluvíme o příbuzných, jeden z mých také slouží v Hancocku.“ „Opravdu?“

„Ano. Jeden můj bratranec - přesněji ze čtvrtého kolena - je výkonným důstojníkem opravárenské základny.“ Henkeová na okamžik naklonila hlavu ke straně a pozorovala Honor se zkou­mavým výrazem. „Vlastně už ses s ním setkala.“

„Ano?“ Honor byla překvapená. Setkala se s několika pří­buznými Henkeové - většinou exaltovanými osobami, které ji za volných dnů navštěvovaly na ostrově Saganami - ale pochybovala, že by někdo z nich sloužil jako výkonný důstojník orbitální základny.

„M-hm. Potkali jste se v Bazilišku. Kapitán Paul Tankersley.“

Honor se - téměř úspěšně - pokusila zabránit tomu, aby se jí ústa stáhla odporem. Ne, řekla si po počátečním šoku, že by měla něco proti Tankersleyovi samotnému. Upřímně řečeno si ho sotva pamatovala. Pokusila se vzpomenout si, jak vlastně vypadá, a zamračila se nad matností obrazu. Menší, pomysle si, ale robustní a solidně vyhlížející. To bylo všechno, co vytanulo na mysli - tohle a to, jak se cítil očividně nesvůj v situaci, v níž se tehdy nacházel.