„Vlastně dvěma věcem. Za prvé si náhodou pamatuji, že máš dnes narozeniny.“ Henkeová se ušklíbla a Honor se ro­zesmála znovu. „Ale no tak! Nestárneš, jen vyzráváš.“

„Dejme tomu. Ale jak té znám, vyzvonila jsi to všem dů­stojníkům - nejspíš prostřednictvím tady toho svého věrného lokaje, že?“ vyzvídala Henkeová a mávla rukou směrem k MacGuinessovi. Honor se zatvářila nevinně a komandér za­sténala. „Udělala jsi to! To znamená, že na mne číhají s tou pitomou písničkou! Sakra, Honor, přece víš, že mám absolutní sluch! Už jsi někdy slyšela, jak se Ivan Ravicz pokouší zpívat?“ Otřásla se a Honor honem zakryla smích hlasitým zakašláním.

„To určité přežiješ,“ chlácholila ji. „Na druhou stranu je to jenom jedna z věcí, které oslavuji. Dostali jsme rozkazy, Miky.“

„Ech?“ Henkeová se v křesle napřímila a odložila šálek. Její rozpustilost zahnal nečekaný zájem.

„Už je to tak. HMS Niké, ve všech ohledech připravená k operačnímu nasazení, je přidělena na stanici Hancock, kde má vzít na palubu kontradmirála Červených Marka Sarnowa a nadále sloužit jako vlajková loď Páté eskadry bitevních křiž­níků.“

„Vlajková loď eskadry na Hancocku - a navíc nově zfor­mované eskadry, co? No dobře,“ zamumlala Henkeová a temné oči jí zazářily. „To vůbec není k zahození. A podle toho, co jsem slyšela, by Sarnow měl kolem sebe udržovat živo.“

„Pokud pověsti nepřehánějí,“ souhlasila Honor. „Nikdy jsem se s ním nesetkala, ale slyšela jsem o něm samé dobré věci. A alespoň jednoho člena jeho štábu znám docela dobře.“ „Ale? Koho?“

„Jeho spojovací důstojník byl mým spojovacím důstojní­kem v Bazilišku. Komandér-poručík Webster.“

„Webster,“ opakovala Henkeová zamyšleně. „Není to ná­hodou nějaký bratranec nebo prasynovec sira Jamese?“

„Synovec. Je mladý, ale příbuzným za svou hodnost ne­vděčí. Řekla bych, že se ti bude líbit.“