„Pokud vím, tak ne. Nebo každopádně ne víc než pro koho­koliv jiného, o kom si myslí, že dělá svou práci dobře. Takže před ním ani slovo.“

„Dávám si pusu na zámek. Ostatně si nemyslím, že bych měla nějak moc příležitostí si s ním vyměňovat důvěrnosti.“

„Ne?“ Henkeová znovu naklonila hlavu ke straně a pak se ušklíbla. „No, každopádně měj na paměti, že si máš dávat po­zor na pusu, když se ti ta příležitost naskytne,“ řekla. „A teď k těm rozkazům...“

„...takže projekty další výstavby pokračují podle plánu a lodě­nice je plně schopna zajistit místní opravy,“ dokončil zprávu komandér lord Haskel Abernathy.

Vypnul svůj záznamník a viceadmirál Zelených sir Yancey Parks souhlasně přikývl.

„Děkuji, Hacku,“ řekl svému zásobovacímu důstojníkovi a potom pozdvihl obočí směrem ke svým štábním důstojníkům shromážděným ve vlajkové brífingové místnosti superdreadnoughtu HMS Gryf. „Dobrá práce,“ pokračoval. „To platí pro všechny a zejména pro lidi admirála Sarnowa. Mezi námi, zpro­voznili jste loděnici proti plánu o dobrý měsíc dříve.“

Abernathy se na to jen usmál a Sarnow mlčky kývl hlavou. Bylo to docela zdvořilé gesto, nicméně Parkse z nějakého důvodu podráždilo.

Rychle se ovládl a v duchu se vyplísnil, že si takové pocity vůbec připouští, ale bylo to těžké. Když důstojník vystřídal ve funkci nižšího důstojníka, který pak dále zůstával pod jeho velením, vždycky se s tím pojily jisté rozpaky a Parks litoval, že se do takové pozice dostal. Ani vědomí, že pro Sarnowa nemůže být situace o nic lehčí, mnoho nepomáhalo. Parks byl na Hancocku sotva jeden standardní měsíc a kontradmirál by snad ani nebyl člověk, kdyby v hloubi duše nepoměřoval Parksovy úspěchy s tím, čeho by mohl dosáhnout on, kdyby mu bylo velení zůstalo. K jeho dobru bylo nutno přičíst, že to nikdy nedal sebeméně najevo, to však novému veliteli stanice nebrá­nilo, aby ho nedráždila samotná Sarnowova přítomnost.

Parks odsunul podobné myšlenky stranou a odkašlal si.

„Dobrá, dámy a pánové. Tím máme aktualizovány zprávy o tom, co děláme my. Co si myslíte, že chystají liďáci, Zebe?“

Komandér ctihodný Zebediáš Ezechiel Rutgers O’Malley, zpravodajský důstojník Parksova štábu, byl vysoký, vytáhlý chlapík s truchlivýma očima, kterého všichni kromě admirála znali jako ,Zero’. Měl také notně vyvinutý smysl pro humor (naštěstí, když se vezme v úvahu břemeno, které si nesl životem v podobě svých iniciál) a paměť jako počítač, takže se ani ne­obtěžoval zapínat záznamník.

„V této chvíli, pane, byly stavy Seafordu devět posíleny na dvě eskadry superdreadnoughtů, jednu eskadru dreadnoughtů a jednu eskadru bitevních křižníků s neúplným stavem, spolu se šesti eskadrami křižníků a třemi kompletními flotilami tor­pédoborců jakožto doprovodných lodí.“

Odmlčel se, jako by vyzýval k poznámkám, ale žádné ne­přišly.

„To samozřejmě znamená, že v lodích bojové stěny máme zhruba čtyřicetiprocentní převahu,“ navázal O’Malley, „a jak­mile budeme mít po ruce zbytek eskadry admirála Sarnowa, budeme mít šestnáct bitevních křižníků proti jejich šesti, třeba­že máme zprávy, že en route se může nacházet třetí eskadra superdreadnoughtů pro admirála Rollinse. To by dávalo pře­vahu jemu, nicméně podle rozvědky se věnuje stále stejným základním činnostem - výcviku a cvičením, nikdy dál než jeden nebo dva světelné roky od Seafordu - a nezachytili jsme žádné známky nějakých rozsáhlejších příprav.

V poslední svodce, kterou jsem dostal, byl ovšem jeden příspěvek, který mi dělá starosti.“ Pozvedl jedno obočí směrem k admirálovi a Parks mu pokynul, ať pokračuje.