„Paul se mi o tom zmínil,“ ozvala se Henkeová po chvilce a přetrhla Honor myšlenky. „Nebo spíš o něčem z toho. Mys­lím, že by byl řekl víc, kdyby si nemyslel, že to bude znít neloajálně vůči bývalému veliteli. On tohle bere dost vážně, i když zmiňovaným velitelem byl Pavel Young.“

Tentokrát Honor nedokázala zabránit chladné, mrazivé ne­návisti, aby se jí neprojevila v tváři, a ruka se jí při bodavé vzpomínce sevřela kolem hrnku s kakaem.

„Víš,“ pokračovala Henkeová pečlivě hlídaným bezstarostným hlasem, „vlastně jsi mi nikdy neřekla, co se toho večera doopravdy stalo.“

„Cože?“ zavrtěla Honor hlavou a zamrkala. „Říkám, že jsi mi nikdy neprozradila, co se toho večera doopravdy stalo.“

„Kterého večera?“

„Nedělej ze sebe hloupou, Honor! Ty víš přesně, kterého večera.“ Když na ni Honor bezvýrazně hleděla, Henkeová si povzdechla. „Toho večera,“ vysvětlovala, „kdy jsi pana kadeta lorda Pavla Younga seřezala jako malého ratlíka. Pamatuješ si na ten večer?“

„Spadl ze schodů,“ zamumlala Honor téměř automaticky a Henkeová si odfrkla.

„No jasně. A proto jsem tě našla zalezlou pod peřinou s Nimitzem, který byl připraven sedrat někomu obličej až na kost!“ Honor sebou trhla, protože si vzpomněla na chvíli, kdy Nimitz tohle udělal, ale Henkeová si toho podle všeho nevšimla, dívej, Honor, já znám oficiální verzi. A také vím, že to jsou žvásty, a pro případ, že ti to ještě nikdo neřekl, kolem toho koluje spousta fám - hlavně po tom, co se stalo v Bazilišku.“ „Fám?“ Honor odložila šálek a pocítila jakousi vzdálenou ozvěnu překvapení, když spatřila, jak se jí třesou prsty. „Jakých fám? O žádných jsem neslyšela.“ „Bodejť. Kdo by si taky před tebou pouštěl pusu na špacír. Ale po tom, co se ti pokusil vrazit kudlu do zad v Bazilišku, už o nich pochybuje jenom málo lidí.“

Henkeová se opřela, aniž uhnula pohledem, a Honor se pod jeho vahou neklidně ošila. Dělala, co jen mohla, aby nikdy ani náznakem nedala najevo, co se tehdy skutečně stalo, a dou­fala - spíš zoufale než realisticky, jak si nyní pomyslela - že ta historka už konečně zašla přirozenou smrtí.

„Dobrá,“ řekla Henkeová po chvíli, „dovol mi, abych ti řek­la, co si já myslím, že se tenkrát stalo. Myslím, že se tě ten parchant pokusil znásilnit a ty jsi ho místo toho nakopala do koulí. Je to tak?“

„Já...“ Honor se zarazila, usrkla kakaa a potom vzdychla. „Víceméně,“ přiznala konečně.

„Tak, proboha, proč jsi to tenkrát neřekla? Bůh ví, že jsem se to z tebe snažila vydolovat a velitel Hartley určitě také!“

„Máš pravdu.“ Honořin soprán zněl nezvykle tiše, téměř neslyšně, jak upřeně hleděla dolů do šálku. „Tehdy jsem si to neuvědomila, ale on to musel vědět. Nebo se domýšlet. Jenže já jsem prostě...“ Hlas se jí zlomil a ona se zhluboka nadechla. „Cítila jsem se tak nečistá, Miky. Jako by mě pošpinil jenom tím, že se mě dotkl. Já... styděla jsem se. Kromě toho on byl syn hraběte a já jsem ani nebyla hezká. Kdo by mi to věřil?“ „Já,“ pravila Henkeová klidně, „a Hartley také. A každý, kdo by vás oba znal a slyšel by verze obou stran.“