„Ano?“ usmála se Honor pokřiveně. „Ty bys uvěřila, že by se syn hraběte z North Hollow pokusil znásilnit takovou ne­otesanou přerostlou kobylu, jako jsem já?“

Henkeová sebou při hořkém tónu své přítelkyně v duchu trhla, ale kousla se do jazyka, aby něco nepředloženě neod­sekla. Měla podezření, že jen málo lidí tušilo, za jak ošklivou se Honor na akademii považovala. A po pravdě řečeno, nebyla tehdy daleko od pravdy, nicméně její hranatá tvář během násle­dujících let vyspěla do ostře řezaného půvabu. Nebyla ,krásná‘ a nikdy nebude, pomyslela si Henkeová, ale zároveň nemá ani ponětí, jak jí ostatní ženy závidí ojedinělou stavbu kostí a tmavé, exoticky sešikmené oči. Tvář má výrazné pohyblivou a živou, navzdory nepatrné ztuhlosti levé strany, a ani o tom neví. Jenže ta bolest, která se jí nyní zračila v očích, nesouvisela s domnělou nehezkostí. Byla tam kvůli dívce, kterou Honor bývala, ne kvůli ženě, kterou je nyní. A jak Henkeová věděla, také kvůli tomu, jak Honor onu dívku zradila tím, že pro ni nehledala spravedlnost.

„Ano,“ řekla tiše. „Já bych ti byla věřila. Vlastně už tehdy jsem si leccos domyslela. Proto jsem také šla za Hartleyem.“

„Ty jsi šla za Hartleyem?!“ Honor otevřela doširoka oči a Henkeová rozpačitě pokrčila rameny.

„Měla jsem o tebe starost - a byla jsem si docela jistá, že ty sama s pravdou ven nepůjdeš. A tak jsem mu řekla, co si myslím, že se stalo.“

Honor na ni zírala a ve vzpomínkách se jí znovu odehrá­vala ta mučivá scéna v kanceláři velitele školy, který ji téměř prosil, aby mu řekla, co se opravdu stalo, a ona si nyní znovu přála, aby mu to byla prozradila.

„Díky,“ řekla tiše. „Máš pravdu. Měla jsem to říct. Oni by ho asi přerazili, kdybych promluvila... ale já jsem o tom všem tehdy nedokázala jasně přemýšlet a teď už je příliš pozdě. Kro­mě toho,“ napřímila se a znovu se nadechla, „už konečně dostal, co mu patřilo.“

„Ano i ne,“ namítla Henkeová mírně. „Reputaci má v kýblu a on to ví, ale pořád je u námořnictva. A v aktivní službě.“

„Rodinný vliv.“ Honor dala najevo náznak úsměvu a Hen­keová přikývla.

„Rodinný vliv. Řekla bych, že nikdo z nás, kdo ho má, se mu nedokáže tak docela vyhnout, ať už chce nebo ne. Chci říct, že každý ví, kdo jsme, a vždycky se najde někdo, kdo chce, abychom mu bylí zavázáni za nějakou laskavost, i když jsme o ni nikdy nežádali. Jenže North Hollow...“ Znechucené za­vrtěla hlavou. „Z lidí, jako je on, je mi zle. I kdybys nebyla moje kamarádka, byla bych nadšená, kdyby Younga vyrazili. Kruci, při troše štěstí mohl dokonce jít za katr, ale...“ rty Henkeové sebou zaškubaly, „...já ti to odpouštím. Je to těžké, jak jistě chápeš, ale já už jsem od přírody taková velkorysá.“

„Páni, díky,“ odvětila Honor, které se po přechodu konver­zace na lehčí tón ulevilo, a Henkeová se ušklíbla.

„Nemáš zač. Ale myslím, že bys měla vědět, že Paul Younga nikdy neměl v lásce a teď ho má rád ještě o hodně míň. Pokud můžu říct, je to vzájemné. Má to něco společného s tím, jak Paul pomohl vyšším šaržím schválně zdržovat opravy, aby se Warlock nedostal do Bazilišku včas a aby tě Young nemohl zarazit v tom, cos dělala a kvůli čemu on vypadal jako přesně takový blbec, jaký je.“

„Cože? Nevěděla jsem, že to bylo schválné!“

„Paul to nikdy neřekl, ale určitě udělal něco, co se líbilo admirálu Warnerovi. Odveleli ho z Warlocka a přeložili ho na Héfaista, ještě než ses vrátila z Bazilišku, a od té doby je z něj dokařská krysa. Už to dotáhl na mladšího kapitána a táta mi říkal, že ho někdy brzy zařadí mezi jmenované. Ale ne aby ses opovážila mu říct něco o tom, že jsem ti to prozradila!“ dodala Henkeová s náhlým zuřivým zamračením. „Proletěl by stropem, kdyby si myslel, že mu někdo uhlazuje cestičku.“

„A dělá to někdo?“