„Já...“ Webster se odmlčel a odkašlal si, zaražený tou nečeka­nou žádostí. Sarnow trpělivě vyčkával, až si uspořádá myšlen­ky. Personál RMN se málokdy dočkal vyzvání, aby se vyjádřil k výše postaveným osobám, zejména ke svým bývalým velite­lům, a admirál zásadně nesnášel důstojníky, kteří k tomu lidi podněcovali. Ale svou žádost zpátky nevzal. Admirál Parks vlastně neřekl nic, nicméně jeho výhrady vůči Harringtonové byly jasně patrné ve způsobu, kterým nic neřekl.

Honor Harringtonová měla větší bojové velitelské zkuše­nosti než jiní dva libovolní důstojníci jejího věku dohromady. Nic z toho, co se Sarnow dočetl v její osobní složce, by nemělo v žádném admirálovi vzbudit rozmrzelost nad tím, že bude mít pod svým velením tak schopného kapitána, avšak Parks očividně rozmrzelý byl. Věděl snad něco, co Sarnow nevěděl? Něco, co v jejích osobních spisech nebylo?

Samozřejmě Parks byl v ohledech vojenské etikety vždycky hnidopich. Nikdo mu nemohl upřít, že je to muž na svém místě, ale dokázal být k uzoufání škrobený - po pravdě řečeno, byl studený jako psí čumák - a Sarnow o Harringtonové zaslechl leccos. Samozřejmě také věděl, že o každém se šíří nějaké ty fámy, zejména když šlo o důstojníka, který dokázal to, co ona; problém spočíval v odlišení, které povídačky se zakládají na skutečnosti, a které na fantazii. Jemu dělaly starosti povésti o její vznětlivosti - ba až aroganci - a měl silné podezření, že tytéž zprávy dělají těžkou hlavu i Parksovi.