„Tady, madam,“ řekl Ivan Ravicz nešťastné. „Vidíte to?“

Honor si upřené prohlížela displej sondážního přístroje a po­tom stáhla levý oční důlek, aby přepnula oko na mikroskopický režim. Sehnula se blíže ke krytu a zašklebila se, když to koneč­ně našla. Nepatrná trhlina, rovná jako podle pravítka, byla téměř neviditelná - i kybernetickým okem jí dělalo potíže ji zahlédnout - ale byla tam, táhla se úhlopříčně z rohu do rohu a dosahovala téměř k palubě.

„Vidím ji.“ Vzdychla. „Jak to, že ji neodhalila výrobní kon­trola?“

„Protože tam nebyla.“ Ravicz se poškrábal na nose, v hlu­boko vsazených očích měl ještě truchlivější pohled než jindy, a znechuceně do generátoru kopl. „Je to vada atomové mřížky, skippere. Připadá mi to jako stará dobrá krystalizace, i když by k ní u nových syntetických slitin docházet nemělo. K vlast­nímu prasknutí došlo až po tom, co jsme přešli na normální provozní cyklus.“

„Aha.“ Honor přestavila oko na normální vidění a narovnala se. Na hlavě přitom pocítila lehký tlak Nimitzovy ruky, jak se přizpůsoboval jejímu pohybu.

Niké měla stejně jako Honořina předchozí loď tři termo­jaderné reaktory, avšak její energetické nároky byly ve srovnání s těžkým křižníkem obrovské. HMS Neohrožený by sice doká­zal operovat na jediný reaktor, avšak Niké potřebovala nejmé­ně dva, takže jako záložní mohl sloužit jen jeden. Aby se dala považovat za plně bojeschopnou, potřebovala mít fúzní tři v provozu, jenže jak to tak vypadalo, jeho oprava bude trvat mnohem déle, než se Honor odvažovala pomyslet.

Uvítací depeše od admirála Parkse byla dokonale uhlazená, avšak ona za ní vycítila chlad a za daných okolností by byla jen ráda, kdyby vina padla na dokařské krysy z Héfaista. Neměl-li Parks oprávněný lidský cíl pro svou nespokojenost, mohl by snadno usoudit, že kapitán Niké měl vědět, že se to může stát... a podniknout takové kroky, aby se to nestalo.

„V tom případě předpokládám, že bychom...“

Zmlkla a otočila hlavu, protože na plátech paluby za ní za­zněly kroky. Lehce sevřela rty, když spatřila muže kráčejícího po boku Miky Henkeové. Byl malý, temenem dosahoval Honor právě k rameni, ale byl pevné a mohutně stavěný. Tmavé vlasy, delší, než předepisovala současná móda, měl pod černým bare­tem stažené do úhledného ohonu. Na rukávech se mu skvěly stejné čtyři zlaté pruhy jako jí, avšak na límci měl čtyři zlaté knoflíčky mladšího kapitána, nikoliv jednu planetu jmenova­ného kapitána. Nimitz se zavrtěl Honor na rameni, jak u ní vy­cítil náhlý příval odporu, který v ní vyvolaly asociace - a pocit viny za to, že něco takového cítí.

„Promiňte, že jdeme pozdě, madam,“ omluvila se Henkeová formálně. „Když jsme zakotvili v doku, měl kapitán Tankersley jinou práci, kterou nemohl hned opustit.“

„Nevadí, Miky.“ Honořin soprán zněl chladněji, než jak by se jí líbilo, nicméně napřáhla ruku. „Vítejte na palubě Niké, kapitáne. Doufám, že nám ji rychle postavíte na nohy.“