Honor

To, že ji pominuli, nebylo nijak zdůvodněno a mohlo to mít řadu příčin. Rozhodně se to dalo vysvětlit skutečností, že je jí loď podstupuje rozsáhlou opravu. Jenže tím spíše kapitán, jehož loď je v rukách dokařů, má naopak víc času... a ona je jediný kapitán vlajkové lodi, který tam nebude. Je snad ještě nějaký jiný důvod, proč ji admirál Parks nepozval? Na žádný nedokázala přijít, což ovšem neznamenalo, že nějaký neexis¬tuje. A pokud je tomu tak, má to něco společného se Sarnowem, nebo to staví do nepříznivého světla ji?
Vstala, založila ruce za zády a zvolna vyšla z brífingové místnosti. Mozek jí přitom pracoval na plné obrátky.

V tiché tělocvičně se hlasitě rozléhalo Honořino funění. Vzpí¬rání měla ze všech druhů cvičení ráda nejméně, ale při rekonvalescenci hodně vypadla z formy. Sice ne tolik, aby to dělalo starosti zdravotní správě, ale dost na to, aby z toho byla roz¬mrzelá ona. Stále ještě si znovu vypracovávala svalstvo horní poloviny těla a vzpírání bylo nejrychlejším způsobem, jak toho dosáhnout, i když bylo otupující. Jakmile bude zpátky ve for¬mě, najde si spoustu zábavnějších způsobů, jak si ji udržet, i slíbila si, když vydechla a pustila madla.
Stiskla ukládací tlačítko, lana s nastavitelným odporem se tiše zatáhla do přepážky a Honor si rukama prohrábla mokré vlasy. Niké byla od samého kýlu konstruována jako vlajková loď a na rozdíl od všech, kterým Honor velela předtím, měla soukromou tělocvičnu pro vlajkového důstojníka a jeho štáb. Honor si nebyla úplně jistá, jestli to v principu schvaluje, ale nabídku admirála Sarnowa, aby jí také využívala, neodmítla. Byla sice menší než hlavní tělocvična, ale její soukromí zname¬nalo, že si Honor může nastavit gravitaci tak, aby odpovídala jejímu rodnému světu, aniž by obtěžovala ostatní nebo musela čekat až do půlnoci, kdy ji mohla mít pro sebe.
Když vstala od cvičebního stroje, založila si ruce v bok a za¬čala se prohýbat dozadu, až jí lupalo v páteři. Takhle se nejlépe uvolnila. Nimitz vzhlédl ze svého obvyklého pohodlného hradu na spodní tyči bradel a začal se zvedat, ale ona zavrtěla hlavou „Ne, ne, Smraďochu. Ještě není čas na talíř,“ oznámila mu a on se s truchlivým povzdechem zase svinul. Zasmála se a postavila se na skokanské prkno, což byla věc, kterou naopak milovala. Většině vesmírných cestovatelů stačilo k dokonalému štěstí ,plavat‘ v nádrži nulové gravitace, avšak Honor dávala přednost vodě a konstruktéři Niké, nepochybně v záchvatu ne¬místného zanícení, opatřili loď bazénem pro admirálovu potře¬bu. Sloužil jako jedna z nádrží užitkových zásob, což nejspíš vysvětlovalo, jak architekt přesvědčil lodní správu, aby na to přistoupila. Byl malý, nicméně dost hluboký na skákání.
Třemi kroky se rozběhla po prkně, plavně se prohnula ve vzduchu a zajela pod vodu se šplouchnutím o nic větším než ryba. Nimitz se na svém hradu štítivě otřásl. Už dávno si všiml, že lidé někdy nacházejí potěšení ve velmi zvláštních činnostech.
Voda byla teplejší, než jakou by si vybrala, kdyby to záleželo na ní... nicméně ona pocházela ze Sfingy. Zajela ke dnu, pak se nakrátko svinula do klubíčka, napřímila se a s rozkošnickým heknutím se vynořila. Zavrtěla hlavou, aby setřásla vlasy z očí, nabrala směr a mocnými rozmachy doplavala k žebříku. Princip, usoudila, je sice krásná věc, ale dekadentní výsady spojené s hodností také mají něco do sebe.
Ušklíbla se a pustila se po žebříku nahoru, ale pak se po pás ve vodě zarazila, když se otevřel průchod. Sarnowův štáb byl stále na palubě Gryfa a Honor očekávala, že až do jejich návratu bude mít tělocvičnu pro sebe.
Příchozí vešel do průchodu a zase se zastavil, když ucítil zvýšený tah gravitačních ploten. Na sobě měl pohodlně obno¬šený cvičební úbor. Překvapeně se rozhlédl a pak strnul, když ji spatřil stát ve vodě.
„Promiňte, dame Honor,“ řekl spěšně. „Myslel jsem, že v tělocvičně nikdo nebude. Nechtěl jsem vás vyrušit.“ „To je v pořádku, kapitáne Tankersley.“ Honor vylezla z bazénu. „Nerušíte. Jen pojďte dál.“
„Děkuji, madam.“ Tankersley postoupil kupředu, aby se za ním průchod mohl zavřít, rozhlédl se a potichu hvízdl. „Takže admirál Sarnow si nedělal legraci, když říkal, že mu dali vlastní hřiště, co?“
„Ne, to nedělal,“ přisvědčila Honor. „Okamžik, stáhnu gra¬vitaci.“
„Neobtěžujte se tím, prosím vás. Já si ji sám často zvyšuji - když není nablízku nikdo, komu by to vadilo. To je jeden z důvodů, proč jsem byl tak rád, když mě admirál pozval, ať si sem po službě zajdu.“
„Některé lidi to opravdu štve,“ souhlasila Honor s úsmě¬vem.
„Nu, já je sice chápu, ale sám jsem si na to zvykl na ostrově Saganami. Byl jsem v týmu boje beze zbraně a seržant MacDougal nám mantichorským a gryfským změkčilcům vždycky vyšrouboval gravitaci nejméně o čtvrtinu výš.“
„Vy jste byl v týmu?“ otázala se Honor překvapené. „Já také! Který druh zápasu jste cvičil?“
„Seržantův nejoblíbenější,“ opáčil Tankersley kysele. „Coup de vitesse.“
„Trénujete ještě?“ vyzvídala. „Ano, madam. Ne sice tolik, kolik bych rád, ale udržuji si alespoň základní návyky.“
„Hm, hm. To je zajímavé, kapitáne Tankersley,“ zamumlala Honor. „Náhodou právě potřebuji sparringpartnera. Máte zá¬jem?“
„Jenom když mi slíbíte, že mi neublížíte,“ řekl Tankersley.
Honor povytáhla obočí a on se zašklebil. „Viděl jsem ten záznam z Graysonu, madam.“
„Aha.“ Honor zčervenala a on sklopil zrak. „Doufala jsem, že se na to zapomene.“
„To nepůjde tak rychle, madam. Nestává se každý den, aby mantichorský důstojník zabránil atentátu na hlavu spřáteleného státu - a navíc před kamerou.“
Honor rozpačitě pokrčila rameny. „Vlastně to byla Nimitzova zásluha. Kdyby nevycítil jejich emoce a nevaroval mě bylo by po nás všech.“
Tankersley už vážněji přikývl a ohlédl se přes tělocvičnu po Nimitzovi, který jeho pohled opětoval s povzneseností holovizní hvězdy.
„Každopádně potřebuji sparringpartnera,“ pokračovala Ho¬nor živěji, „a kdybyste mohl...“