Bylo to poprvé,

„ kdy je Sarnow svolal všechny dohromady, a komodor Prentis, velitel 53. divize, dorazil s HMS Nepokořitelný před necelými šesti hodinami. Nezúčastnil se tedy cvičení z posledních dní, ale to bylo ne¬jednoznačné požehnání. Neměl sice v písance dosud žádné kaňky, ale na druhé straně se teprve rozkoukával, třebaže už si musel všimnout, že zbytek eskadry očekává, že admirál bude po jejich posledních výkonech dštít síru.
„Posaďte se, dámy a pánové,“ zavelel Sarnow a zaujal místo v křesle v čele stolu. Honor a Corellová se usadily po jeho pravici a levici. Většina ostatních hleděla rozpačité přímo před sebe, jen jeden nažehlený komandér, sedící vedle velitele Sedmnácté eskadry těžkých křižníků komodora Van Slykea, střelil po Honor pohledem dříve, než odvrátil oči. Připadal jí povědomý, i když bezpečně věděla, že se ještě nikdy nesetkali, a přemítala, kdo to asi je.
„Vypadá to, že máme před sebou ještě spoustu práce,“ spustil admirál po chvilce. „Naštěstí - a to slovo používám záměrné - pro nás admirál Parks v nejbližší době nechystá nic obtížného.“