nepremozitelny

Bitevní křižník Nepřemožitelný zrychloval k přidělené cílové oblasti. Kapitán Marguerite Daumierová seděla ve velitelském křesle, navenek uvolněná, zatímco vedla zteč pod palbu své dočasné divize. Honor ji však podezírala, že není tak klidná, jak vypadá, neboť atmosféra na můstku Nepřemožitelného zhoustla napětím.
Podrbala Nimitze za ušima. Sama postávala v pozadí, tvářila se přísně nezaujatě a v duchu srovnávala velitelský sbor Daumierové se svým. Daumierová velela Nepřemožitelnému už déle než standardní rok a její lidé pracovali s přesností a hlad¬kostí, ke které se můstková posádka Niké teprve musela pro¬pracovat - ne, že by to Honor byla ochotna nahlas přiznat. Ale ať už byl velitelský tým Nepřemožitelného jakýkoliv, vý¬kony divize byly hluboko pod standardem.
Nebyla to chyba Daumierové. A vlastně ani nikoho jiného. Ty tři lodě spolu dosud nikdy nespolupracovaly a jejich koordi¬nace byla tedy nevyhnutelně váhavá. Neústupný dokonce ne¬zaregistroval změnu kurzu a devadesát sekund pokračoval ve zrychlení tři sta osmdesát g původním směrem, než si kapi¬tán Trinh všiml, co se stalo. Honor byla jen ráda, že není na jeho můstku a nevidí jeho reakci, a napůl čekala, že Sarnow s nešťastným důstojníkem naváže spojení, aby mu na dálku utrhl hlavu. Admirál sebou však jen škubl a mlčky zůstal hle¬dět na displej, zatímco se Trinh zoufale snažil zařadit zpátky do formace.
To byla nejokatější chyba toho dne, ale rozhodně ne jediná. Někdo, kdo by cvičení prostě jen přihlížel, by si jich ani ne¬musel všimnout, avšak lidem, kteří se na něm přímo podíleli, byly jasně patrné. Bitevní křižníky byly navzdory své velikosti příliš lehce pancéřované na to, aby se pouštěly do vytrvalých soubojů bočními salvami s loděmi bojové stěny. Musely spolé¬hat na smělé a dokonalé obraty, kterými by většího protivníka vymanévrovaly, a tytéž vlastnosti byly zapotřebí ke stíhání menších lodí, jež byly jejich obvyklou kořistí, protože křižníky a torpédoborce dokázaly vytáhnout větší zrychlení a rychleji reagovaly na kormidlo. Naneštěstí pro Sarnowovy kapitány byla jejich schopnost jednat a reagovat v rámci jednotky hlu¬boko pod obvyklými standardy námořnictva, jakkoliv mohli být dobří individuálně.
Tedy až na Achilla a Kassandru, což musí kapitána Daumierovou ještě víc tížit, pomyslela si Honor soucitně. Divize vete¬ránů komodora Isabelly Bantonové operovala jako tým už dva standardní roky a také to bylo vidět, když s nimi podle Sarnowových signálů manévrovala sem a tam. Pohybovaly se jako jediná loď a prováděly obraty s přesností, která ještě podtrho¬vala těžkopádnost ostatních lodí. Kdyby došlo na opravdový boj, dvě lodě Bantonové by patrně uštědřily třem lodím Dau¬mierové pořádný výprask a ona z toho rozhodně nemohla být příliš šťastná.
„Dostáváme se na dostřel, madam.“ Taktický důstojník Ne¬přemožitelného mluvil trochu napjatě a hlavu držel strnule, jako by se musel stále nutit neohlížet se po admirálu Sarnowovi. „Oznamte to divizi, spojovací,“ řekla Daumierová. „Vyžádejte si od nich potvrzení připravenosti.“