Místnost

naplňovaly mumlavé hlasy a tiché cinkání křišťálu, jak stevardi dolévali prázdné sklenky. Hosté admirála Sarnowa i postávali v malých hloučcích nebo obcházeli dokola jako pomalu vířící voda a Honor se přiměla usmát a kývnout hlavou, kdykoliv k ní Brownův pohyb někoho přivedl na interakční vzdálenost.
Nebylo to pro ni snadné, protože neměla ráda společenské akce. Bylo tomu tak odjakživa, ale život ji už naučil alespoň předstírat pohodu, jaká se od hostitele vyžaduje.
Z podnosu s chuťovkami zvedla celerový řapík a podala jej nahoru Nimitzovi. Kocour potěšeně zakníkal, popadl pochoutku do ruky, vztyčil se jí na rameni na čtyřech zadních končetinách. Pak se dal do žvýkání a Honor se zajiskřilo v očích, když vycítila jeho epikurejské blaho. Poškrábala ho líně na hrudi, přitom sledovala, jak se MacGuiness nevtíravě proplétá mezi komodory a kapitány a dohlíží na ostatní stevardy Niké, a děkovala Bohu, že ho má. A když už byla u toho, neuškodila by ani modlitbička díků či dvě za jejího výkonného důstojníka. Komandér Henkeová kroužila kolem s půvabem sfinžského albatrosa a svou nižší hodnost více než vyvažovala svým šarmem. A pochopitelně i svým rodokmenem, pomyslela si Honor s úsměvem.
Ze zástupu se vynořil komodor Stephen Van Slyke a pustil se do tichého rozhovoru se Sarnowem. Honor Van Slykea blíže neznala, ale z toho, co zatím viděla, se jí zdál dobrý. Měl po¬stavu jako zápasník - býčí šíje, černé vlasy a hnědé oči s obo¬čím ještě huňatějším, než měl Sarnow - ale pohyboval se sviž¬ně, a třebaže jeho poznámky během porady velících důstojníků nehýřily oslnivými nápady, byly účelné a věcné.