Slyke

Ze zástupu se vynořil komodor Stephen Van Slyke a pustil se do tichého rozhovoru se Sarnowem. Honor Van Slykea blíže neznala, ale z toho, co zatím viděla, se jí zdál dobrý. Měl po¬stavu jako zápasník - býčí šíje, černé vlasy a hnědé oči s obo¬čím ještě huňatějším, než měl Sarnow - ale pohyboval se sviž¬ně, a třebaže jeho poznámky během porady velících důstojníků nehýřily oslnivými nápady, byly účelné a věcné.
Kolem Van Slykea se točil komandér v uniformě střižené na míru, který se na ni předtím zahleděl u konferenčního stolu, a nyní s téměř bolestivým výrazem zůstal stát, když se oba vlajkoví důstojníci odebrali stranou bez něho. Chviličku se rozhlížel a potom jeho světle hnědé oči ulpěly na Honor a zúži¬ly se.
Ona jeho pohled opětovala a přemítala, co mu na ní asi vadí. Byl to štíhlý chlapík připomínající vosu a pohyboval se s uměle línou elegancí, kterou milovala určitá část šlechty - a kterou Honor odjakživa nesnášela. Sloužila už s důstojníky, kteří se chovali ještě ochableji a malátněji, a někteří z nich přitom patřili k nejostřejším lidem, jaké potkala. Neměla tušení, proč se snaží skrývat své schopnosti za takovou provokativní hejskovskou fasádou, a přála si, aby to nedělali.
Komandér na ni stále hleděl - ne že by na ni vyloženě zíral, ale díval se upřeněji, než bylo zdvořilé - a pak k ní přistoupil.
„Kapitáne Harringtonová.“ Kultivovaný hlas a povrchně vy¬tříbený projev jí okamžité někoho připomněly, i když si nedo¬kázala vzpomenout koho.
„Komandére.“ Kývla hlavou. „Obávám se, že jsme dosud nebyli představeni,“ pokračovala, „a při představování nových důstojníků jsem nepostřehla vaše jméno.“