Thomas Theisman zaťal zuby, když se signatury pohonů obrá¬tily proti němu v útočné formaci. Založil ruce za zády a přiměl se pohlédnout na komodora Reichmanovou bez jakéhokoliv výrazu. Byla si přece tak jistá, že manťácký velitel nařídí ce¬lému konvoji, nákladním lodím i doprovodu, aby se rozptýlil. Koneckonců, gravitační vlna je zbaví výhody dalekonosných střel a ty jediné by jim snad mohly poskytnout šanci dosáh¬nout výsledku, který by stál za řeč. To byl celý důvod, proč je chtěla napadnout raději zde než mezi vlnami, jak navrhoval Theisman. Žádný velitel nezahodí své lodě pro nic za nic, když jejich rozptýlení znamená, že alespoň čtyři z deseti lodí pře¬žijí.
Thomas Theisman věděl svoje, ale Anette Reichmanová dosud s Mantichořany nebojovala. A protože Theisman v boji s nimi prohrál, ignorovala jeho varování se špatně skrývanou blahosklonností.
„Rozkazy, madam?“ zeptal se nyní a Reichmanová polkla.
„Střetneme se s nimi čelně,“ řekla po chvilce. Jako by měla na vybranou, pomyslel si Theisman znechuceně.
„Ano, madam. Přejete si změnit formaci?“ Snažil se mluvit co nejneutrálněji, avšak jí se rozšířilo chřípí.
„Ne!“ štěkla.
Theisman se zadíval nad její rameno. Chladným pohledem přiměl její štáb i své důstojníky na můstku, aby se odšourali z doslechu, naklonil se k ní a tiše řekl:
„Komodore, když podniknete konvenční zteč příďovou výzbrojí, otočí se bokem, aby po nás z optimální vzdálenosti vypálili vším, co mají.“
„Nesmysl! To by byla sebevražda!“ odsekla Reichmanová. „Roztrháme je na kusy, jestli vystrčí nos zpoza plachet!“
„Madam,“ promluvil Theisman jemně, jako by byla dítě, „máme nad těmi loděmi sedminásobnou převahu hmotnosti a ony se musí přiblížit na dostřel energetických zbraní. Vědí, co to znamená, stejně dobře jako my. Takže udělají jedinou věc, kterou udělat mohou. Odhalí bok, aby mohli zamířit všemi paprsky, které mají, a půjdou po našich příďových uzlech alfa. Jestli vyřadí třeba jen jeden, naše příďová plachta je v háji a tak¬hle hluboko v gravitační vlně...“
Nemusel tu větu dopovědět. Bez příďové plachty, která by vyvažovala záďovou, nemohl žádný hvězdolet v gravitační vlně manévrovat. Byli by lapeni v jednom neměnném vektoru a jed¬né neměnné rychlosti. Nemohli by se ani vynořit z hyper¬prostoru, protože by nedokázali ovládat letovou polohu při přechodu, dokud by závadu neopravili - pokud by se jim to vůbec podařilo - a i ta nejmenší kapsa turbulence by je roz¬trhala na kusy. To znamenalo, že ztráta jediné plachty by Reich¬manovou stála nejméně dvě lodě, protože loď, která ztratila plachtu, musela odvléci z vlny její družka na tažných paprscích. „Ale...“ Zmlkla a znovu polkla. „Co doporučujete, kapi¬táne?“ zeptala se po chvilce.
„Udělat totéž. Nevyvázneme beze škod, pravděpodobně ztratíme několik lodí, ale naše plachty nebudou tolik na ráně a budeme mít k dispozici mohutnější salvy a lepší šanci vyřídit je, než nám plachty zničí.“
Díval se jí pevné do očí, potlačoval přitom nutkání zařvat na ni, že jí to přece dávno říkal, a ona sklopila pohled. „Dobrá, kapitáne Theismane,“ řekla. „Proveďte.“

O možnosti vylétnout z vlny ani neuvažovala. Tam by sice mohla vztyčit boční štíty a použít řízené střely, jenže její svě¬řenci se nacházeli v hloubce čtyř světelných hodin uvnitř vlny a potřebovali by osm hodin na to, aby se dostali mimo vlnu. Osm hodin už ale neměli.
Cítila napětí své posádky na můstku, cítila jejich strach stej¬ně jako svůj vlastní, ale nikdo neřekl ani slovo a ona úzkostně zavřela oči. Dvě z velkých a neohrabaných lodí byly kombi¬nované lodě pro přepravu nákladů i osob, které směřovaly na stanici Grendelsbane s životně důležitými stroji, dokovými mechanismy a sondami... a více než šesti tisíci civilními i ná¬mořními techniky a jejich rodinami.
Včetně mladšího kapitána Antona Zilwického a jejich dcery.
Snažila se na to nemyslet. Nemohla si to dovolit. Ne, pokud má něco udělat, aby je zachránila. Jenže mohla udělat jen jedinou věc, a když konečně vzhlédla ke svým důstojníkům, cítila strašlivý osten viny.
„Zpráva pro všechny jednotky, spojovací.“ Vlastní hlas jí zněl skřípavě a napjaté. „Začátek zprávy: Od velitele dopro¬vodu všem lodím. Odhalili jsme šest válečných lodí, zjevně havenských těžkých křižníků, které se k nám blíží odzadu. Současná vzdálenost jedna tři celých šest světelné minuty, při¬bližovací rychlost tři nula tisíc kilometrů za sekundu. Při sou¬časném kurzu nás dostihnou za dvě hodiny a čtrnáct minut.“ Zhluboka se nadechla a stále hleděla do svého displeje. „Vzhle¬dem k varování admirality musím předpokládat, že jejich záměrem je zaútočit. Všechny doprovodné lodě se mnou utvoří formaci a obrátí se, aby napadly nepřítele. Konvoj se rozptýlí a každá loď bude pokračovat samostatně. Zilwická končí.“
„Zaznamenáno, madam.“ Hlas spojovacího důstojníka zněl hluše.
„Odešlete to.“ Její slova zamlžily slzy a kapitán si chraplavě odkašlala. „Kormidelníku, připravte se obrátit loď.“ „Rozkaz, madam.“
Nespustila oči z displeje a snažila se nemyslet na dva nej¬důležitější lidi svého vesmíru a na to, jak budou reagovat na její poslední, chladnou, oficiální zprávu, když tu se kdosi dotkl jejího ramene. Vzhlédla a zamrkala, aby si pročistila zrak. Byl to její výkonný.
„Povězte jim, že je milujete, Helen,“ řekl velmi tiše a ona v mukách zaťala pěsti.
„Nemohu,“ zašeptala. „Když vy ostatní nemůžete říct svým...“ Hlas se jí zlomil a on jí bolestivě sevřel rameno. „Nebuďte hloupá!“ Hlas měl chraptivý, téměř vzteklý. „Na téhle lodi není jediná duše, která by nevěděla, že tam máte rodinu - nebo která by vás třeba jen na chvilku podezírala, že to děláte jenom kvůli nim! Padejte ke komunikátoru a řekněte jim, že je milujete, sakra!“
Zatřásl s ní a ona odtrhla pohled od jeho očí, téměř zoufale se rozhlédla po ostatních důstojnících i příslušnících mužstva na můstku a prosila je o odpuštění.
Ale nebylo to zapotřebí. Viděla to v jejich očích, četla to v jejich tvářích a zhluboka se nadechla.
„Kormidelníku,“ zazněl její hlas nečekaně jasné, „obraťte loď. Jeffe,“ ohlédla se po spojovacím důstojníkovi, „dejte mi, prosím, osobní spojení s Carnarvonem. Vezmu si to v brífin¬gové místnosti.“
„Ano, madam,“ odvětil spojovací mírně a Helen Zilwická se zvedla z křesla a se vztyčenou hlavou odkráčela průchodem.

„Plechovka se blíží k nám, pane,“ ohlásil Theismanův taktický důstojník a kapitán pohlédl na Reichmanovou. Komodor ani nezamrkala. Nepochybně to očekávala stejně jako Theisman. Vlastně čekal, že k tomu dojde dříve, a pocítil k posádce té lodi matný soucit.
„Zahlédli nás, madam,“ řekl po chvilce. „Nějaké rozkazy?“ „Ne. Pochybuji, že se k nám přiblíží na dostřel dříve, než získá naše přesné odečty, ale můžeme doufat. Kromě toho,“ komodor se nevesele usmála, „ti parchanti nám stejně neunik¬nou, že?“
„Ne, madam,“ řekl Theisman tiše, „asi ne.“

Warszawské plachty HMS Hotspur usměrňovaly energii gra¬vitační vlny a loď zpomalovala vůči ,bubákům‘ o více než 51 km/s2. O devatenáct minut později se opět obrátila a zrychlovala od nich, dokud jejich přibližovací rychlost opět ne¬poklesla na třicet tisíc kilometrů za sekundu, přičemž se ocitla ve vzdálenosti sto padesáti osmi milionů kilometrů. Když senzory Hotspuru konečně pronikly jejich elektronickou obra¬nou, tvář komandér-poručíka MacAllistera se stáhla.
„Pošli naší staré další hlášení, Ruth,“ řekl velmi tiše. „Řek¬ni jí, že tu máme šest liďáckých těžkých křižníků - vypadá to na Scimitary. Odhaduji, že se ke konvoji dostanou na dostřel za—“ pohlédl na situační displej, „—dvě hodiny a třicet šest minut.“

Když kapitán Helen Zilwická naslouchala MacAllisterově ana¬lýze hrozby nacházející se třináct a půl světelné minuty za její malou eskadrou, její tvář byla jako vytesaná z kamene. Šest proti jejím pěti a všechny větší a mnohem lépe vyzbrojené. Dokonce i její technická převaha se dala využít jen v normál¬ním prostoru, při soubojích vedených řízenými střelami, pro¬tože střely byly v gravitační vlně nepoužitelné. Žádný gravito¬rový pohon tu nemohl fungovat; nesmírné gravitační síly uvnitř vlny by jej okamžitě přetížily a spálily. Současně to znamenalo, že žádná z jejích lodí nebyla pod ochranou svého gravitorového klínu... nebo bočních štítů.

Když na jeho displeji náhle zajiskřily hrozivé signatury koman¬dér-poručík MacAllister se ve velitelském křesle s trhnutím napřímil. Senzory jeho torpédoborce je možná zachytily už dříve, avšak odečet byl nejistý a kódy identifikačních údajů se mu před očima neustále měnily. Ten někdo tam vzadu měl docela slušné prostředky elektronického boje a používal je.
Přejel pohledem po ukazatelích vektorů a spolkl zaklení. Jsou sotva tři sta milionů kiláků za nimi. Při téhle přibližovací rychlosti dohoní konvoj za necelé tři hodiny a neexistovala žádná možnost, jak by jim obchodní lodě mohly uniknout.
Tiše zaklel a přejel rukama po postranních opěrkách křesla. Ten, kdo se za nimi žene, musí mít stínění vojenské třídy, aby dosáhl takového rozdílu rychlostí, takže to musejí být válečné lodě. Což potvrzovala i jejich aktivita v oblasti elektronického rušení, pomyslel si zachmuřené. Právě tak jako toto chování naznačovalo nepřátelské úmysly. Ale kdo to je? Jsou tam vzadu i další, které není vidět? A jak jsou silní?
Existoval jen jediný způsob, jak to zjistit.
„Na bojová stanoviště,“ řekl MacAllister svému taktickému důstojníkovi a poplašné signály se rozezněly zároveň s tím, jak se obrátil ke spojovacímu úseku. „Ruth, pošlete zprávu kapitánu Zilwické. Sdělte jí, že jsme zachytili ,bubáky’* zezadu
(* Bubák, v originále „ bogey „, je kódový výraz pro zpozorovaný neidentifikovaný stroj.) - připojte aktuální údaje z taktického - a že se obracíme, aby¬chom je jednoznačně identifikovali.“
„Rozkaz, pane.“
„Kormidelníku, obraťte nás o jedna osm nula stupňů. Ma¬ximální zpomalení.“
„Rozkaz, pane.“
„Manny,“ ohlédl se MacAllister po svém astrogátorovi, „chci vypočítat manévr, při kterém zase nabereme současnou vzájemnou rychlost ve vzdálenosti deset světelných minut od nich. Možná je odtamtud nerozeznáme přesně, ale určitě zjis¬tíme, jak jsou velcí.“
„Ano, pane.“ Astrogátor se sehnul nad svým pultem a ve stejném okamžiku se na můstku objevila MacAllisterův vý¬konný důstojník ve skafandru a nesla přes rameno přehozený i komandér-poručíkův skafandr. Nevesele se na ni usmál na znamení díků, a zatímco si jej přebíral, kývl hlavou k displeji.
„Vypadá to, že nás zvou na party, Marge.“ Zamířil do své maličké brífingové místnosti, aby se převlékl. „Braň pevnost, než to na sebe hodím.“

Jenže těžký křižník PNS* Meč a jeho doprovod se na ná¬hodu spoléhat nemusí, pomyslel si kapitán Theisman. (*PNS - People ‘s Navy Starship neboli hvězdolet Lidového námořnictva.) Díky špionům rozvědky námořnictva komodor Reichmanová znala přesný itinerář své kořisti. Theismanův taktický důstojník vlast¬ně zpozoroval konvoj pěti nákladních lodí a jejich doprovodu už před několika hodinami, když eskadra v čele s Mečem ležela nehybně v příhodné ‚bublině‘ místní gravitační vlny, nechala je proletět, aniž by byla sama zpozorována, a teprve potom se vydala je pronásledovat.
Theismanovi se jeho současný úkol nelíbil - částečně proto že neměl rád komodora Anette Reichmanovou a měl výhrady i proti její taktice. Kdyby o tom rozhodoval on, zaskočil by konvoj o šest světelných let dál, v místě, kde musel přelétnout od jedné gravitační vlny k druhé pomocí gravitorového po¬honu. Reichmanová se rozhodla jinak - a podle jeho názoru hloupě. Ale to vysvětlovalo jeho nechuť jen částečně. Byl také důstojníkem námořnictva s vrozeným důstojnickým instinktem chránit obchodní lodě a skutečnost, že dva z cílů eskadry vlastně nebyly nákladní lodě, to všechno jen zhoršovala Jenže v průběhu své kariéry musel udělat víc věcí, které se mu ne¬líbily, a když už je dělat musel, mohl je klidně dělat správně pokud ho Reichmanová nechá.
Stál na velitelské palubě Meče, zamračeně si prohlížel si¬tuační displej a čekal na další komodorův rozkaz. Z vlastní bolestné zkušenosti věděl, že manťáci jsou dobří, ale Reich¬manová se tvářila sebevědomě. Zřejmě sebevědoměji než by si situace zasluhovala. Jistě, doprovod konvoje sestával pouze ze dvou lehkých křižníků a trojice plechovek, jenže boj v hyperprostoru se od střetnutí v normálním prostoru lišil. Těžké lodi zde ztrácely mnohé obranné výhody a nezájem Reichmanové o zvýšenou zranitelnost její eskadry dělal Theismanovi starosti. Na druhé straně, taktická situace se v mnohém vyvíjela tak komodor předvídala. S tak malým počtem lodí se velitel doprovodu rozhodl rozvinout do řady před civilními loděmi aby vykryl větší nebezpečí čelní zteče, a v zadním voji pone¬chal jedinou doprovodnou loď pokrývající nejméně rizikový vektor. Jenomže Reichmanová nepotřebovala čelní zteč. Maxi¬mální bezpečná rychlost obchodních lodí v hyperprostoru činila sotva 0,5 c. To se sice vzhledem k normálnímu prostoru pro¬mítalo do efektivní rychlosti mnohosetkrát vyšší než rychlost světla, jenže zde záleželo na relativní rychlosti a lepší stínění proti částicím a záření dovolovalo lodím Reichmanové dosaho¬vat rychlosti o dvacet procent vyšší. Což znamenalo, že dohá¬nějí konvoj rychlostí o maličko nižší než třicet tisíc kilometrů za sekundu a torpédoborec na zadní pozici by je měl zahlédnout asi tak... teď.