„Plechovka se blíží k nám, pane,“ ohlásil Theismanův taktický důstojník a kapitán pohlédl na Reichmanovou. Komodor ani nezamrkala. Nepochybně to očekávala stejně jako Theisman. Vlastně čekal, že k tomu dojde dříve, a pocítil k posádce té lodi matný soucit.
„Zahlédli nás, madam,“ řekl po chvilce. „Nějaké rozkazy?“ „Ne. Pochybuji, že se k nám přiblíží na dostřel dříve, než získá naše přesné odečty, ale můžeme doufat. Kromě toho,“ komodor se nevesele usmála, „ti parchanti nám stejně neunik¬nou, že?“
„Ne, madam,“ řekl Theisman tiše, „asi ne.“

Warszawské plachty HMS Hotspur usměrňovaly energii gra¬vitační vlny a loď zpomalovala vůči ,bubákům‘ o více než 51 km/s2. O devatenáct minut později se opět obrátila a zrychlovala od nich, dokud jejich přibližovací rychlost opět ne¬poklesla na třicet tisíc kilometrů za sekundu, přičemž se ocitla ve vzdálenosti sto padesáti osmi milionů kilometrů. Když senzory Hotspuru konečně pronikly jejich elektronickou obra¬nou, tvář komandér-poručíka MacAllistera se stáhla.
„Pošli naší staré další hlášení, Ruth,“ řekl velmi tiše. „Řek¬ni jí, že tu máme šest liďáckých těžkých křižníků - vypadá to na Scimitary. Odhaduji, že se ke konvoji dostanou na dostřel za—“ pohlédl na situační displej, „—dvě hodiny a třicet šest minut.“

Když kapitán Helen Zilwická naslouchala MacAllisterově ana¬lýze hrozby nacházející se třináct a půl světelné minuty za její malou eskadrou, její tvář byla jako vytesaná z kamene. Šest proti jejím pěti a všechny větší a mnohem lépe vyzbrojené. Dokonce i její technická převaha se dala využít jen v normál¬ním prostoru, při soubojích vedených řízenými střelami, pro¬tože střely byly v gravitační vlně nepoužitelné. Žádný gravito¬rový pohon tu nemohl fungovat; nesmírné gravitační síly uvnitř vlny by jej okamžitě přetížily a spálily. Současně to znamenalo, že žádná z jejích lodí nebyla pod ochranou svého gravitorového klínu... nebo bočních štítů.