„To mu čirou náhodou uniklo, že?“ zamumlala kapitán Corellová a tentokrát se Sarnow uchechtl. Nebyl to příjemný zvuk, nicméně se v něm objevil zárodek skutečného humoru a Honor, která byla svědkem jeho dosavadní sebevědomé fasády na po¬radách eskadry, ucítila zvláštní pohnutí.
„Všiml jsem si,“ přisvědčil a s mohutným zívnutím se pro¬táhl. „Na druhou stranu má pravdu, pokud jde o relativní hod¬notu Hancocku. Když ztratíme všechny spojence v oblasti, už tady základnu nebudeme potřebovat. Navíc jej stejně nedokᬞeme udržet, pokud zahájí důkladnou blokádu, aby nás odřízli od týlu, a udeří na nás naplno. Kromě toho admirál musí po¬stavit možnou ztrátu třiceti nebo čtyřiceti tisíc Mantichořanů v Hancocku proti riziku hrozícímu miliardám obyvatel obyd¬lených soustav, kvůli jejichž obraně jsme tady.“ Zavrtěl hlavou. „Ne, tuhle část jeho vývodů zpochybňovat nemohu. Je to chlad¬nokrevný kalkul, pod to se vám klidně podepíšu, ale admirál někdy chladnokrevný být musí.“
„Ale mohl se tomu vyhnout, pane.“ Hlas Corellové zabar¬vila uctivá neústupnost a Sarnow se po ní ohlédl.
„Ale no tak, Ernie. Já jsem jeho nejnižší admirál. Člověk u pa¬ty totemu snadno může vyžadovat agresivní reakci - obzvlášť když to nebude jeho hlava, která padne, když se velitel zařídí podle jeho rady a vybouchne. A dame Christa také měla prav¬du, když mluvila o potenciálu pro srážku, kterou si ani jedna strana doopravdy nepřeje.“