Na vlajkovém můstku Niké vládlo ticho. Šestadvacet hodin intenzivních porad a horečné práce štábů změnily záměry ve skutečnost a nyní se síly viceadmirála sira Yanceyho Parkse dávaly do pohybu, aby provedly jeho rozkazy.
Když admirál Sarnow a jeho štáb sledovali, jak se obrovské dreadnoughty a superdreadnoughty řadí do volných přele¬tových formací, každá z lodí uctivě daleko od gravitorových klínů svých sester, nebylo nikomu do řeči. Holosféra vlajkové paluby zářila šířícím se požárem jejich světelných kódů, jak ožívaly jejich pohonné soustavy, před nimi a po obou bocích svítily volné náhrdelníky lehkých křižníků a torpédoborců, jež hlídaly své obrovské svěřence a svými senzory prohledávaly okolní nekonečnou tmu. Kolem každé eskadry se navlékaly sevřenější, užší náhrdelníky silnějších gravitorových signatur těžkých křižníků, stále však nekonečně slabších než signatury lodí bojové stěny, a celá ta ohromná formace se dala do pohybu jako nově zrozené souhvězdí putující po nebeské sféře.
Je to působivé, pomyslela si Honor, která stála vedle Sarnowa a dívala se na stejný displej. Velmi působivé. Jenže celá ta drtivá palebná síla mířila od nich a hrstka zdrojů emisí Páté eskadry bitevních křižníků, která zůstala na obranu stanice Hancock sama, vypadala tak nějak scvrkle a ztraceně. Ucítila, jak jí srdce svírá chlad opuštěnosti, a odhodlaně se mu vze¬přela.
„Tak už letí,“ ozvala se tiše kapitán Corellová a komandér Cartwright vedle ní souhlasně zamručel.