„Dobře, Isabello.“ Sarnowův hlas vrátil Honor do stávající konverzace. „Pokud ho dokážeme přesvědčit, aby je tu nechal, můžeme jich za každý bitevní křižník pověsit pět - za novější lodě šest. Dokonce i těžký křižník zvládne dvě nebo tři.“ Usmál se sevřenými rty. „V delším střetnutí to nejspíš moc nepomůže, ale po naší první salvě bude druhá strana na pochybách, jestli nevběhla do rány dreadnoughtům místo bitevním křižníkům!“
Kolem stolu se objevily nepříjemné úsměvy, avšak House¬man ještě úplně neskončil, třebaže si dával na svůj tón pečlivý pozor, když opět promluvil.
„Nepochybně máte pravdu, admirále, ale představa dlou¬hého boje mi dělá starosti. Když máme chránit opravárenskou základnu, nebudeme schopni vytvořit skutečně mobilní obranu - mohou nás kdykoliv přišpendlit tím, že zamíří přímo k zá¬kladně - a jakmile vyčerpáme gondoly, ocitnou se vaše bitevní křižníky pod silným tlakem lodí bojové stěny, pane.“
Honor se zúžily oči, když zkoumala Housemanův obličej. Komandér, který oponoval i poté, co mu dva různí vlajkoví důstojníci - z toho jeden jeho bezprostřední nadřízený - v pod¬statě řekli, aby držel hubu, musel mít velice dobré nervy. Sta¬rosti jí ovšem dělalo, z čeho Housemanovy dobré nervy prame¬ní. Byla to odvaha stát za svým přesvědčením, nebo arogance? Skutečnost, že toho člověka nesnášela, jí ztěžovala objektivní pohled a Honor se měla na pozoru, aby ho kategoricky neod¬suzovala.
Sarnow byl podle všeho naladěn méně dobročinně.
„Já si to uvědomuji, pane Housemane,“ odvětil. „Ale přes možné nebezpečí, že vás budu nudit, mi dovolte opakovat, že účelem této porady není pouze shrnout naše problémy, nýbrž vyřešit je.“
Houseman jako by se scvrkl do sebe, když ho Van Slyke obdařil dalším, ještě chladnějším pohledem, a kdosi si odkašlal.
„Admirále Sarnowe?“
„Ano, komodore Prentisi?“