Tváře v brífingové místnosti Niké vyhlížely nešťastně. Honor se opřela v křesle, zatímco komandér Houseman říkal: „...uvě¬domuji vážnost situace, admirále Sarnowe, ale sir Yancey si jistě musí uvědomit, že nemůžeme ani náhodou udržet soustavu proti rozsáhlému útoku! Ani zdaleka nemáme potřebnou pa¬lebnou sílu a—“
„To stačí, komandére.“ Hlas Marka Sarnowa byl dokonale bezvýrazný, nicméně Houseman sklapl ústa a admirál věnoval mrazivý úsměv shromážděným komodorům, kapitánům a štáb¬ním důstojníkům toho, co se mělo zanedlouho stát operačním svazem Hancock 001.
„Požádal jsem vás o vaše upřímné názory, dámy a pánové, a chci je slyšet. Ale držme se toho, co nám přísluší, prosím vás. Jestli jsou rozkazy, které jsme dostali, nejlepší možné nebo nejsou, je mimo diskusi. Musíme se postarat o jejich provedení, aby to fungovalo. Souhlasíte?“
„Naprosto, pane.“ Komodor Van Slyke obdařil svého náčel¬níka štábu pohledem plným nesouhlasu, ke kterému se na veřejnosti uchyloval jen zřídka, a důrazně přikývl.
„Dobře.“ Sarnow ignoroval Housemanovo zrudnutí a po¬hlédl na komodora Bantonovou, svého služebně nejstaršího velitele divize. „Už jste s komandérem Turnerem dokončili tu studii, o které jsme se s vámi Ernie a já bavili v pondělí, Isabello?“
„Jen nahrubo, pane, a vypadá to, že kapitán Corellová a da¬me Honor mají pravdu. Simulace nasvědčují, že by to mohlo fungovat. Musíme ale ještě přesně určit, jakých úprav řízení palby bude zapotřebí, a stále neznáme dostupné počty. Obávám se, že na Gryfu myslí momentálně na jiné věci, než jsou naše žádosti o údaje.“ Bantonová si dovolila nasadit stejný úsměv jako admirál a jeden nebo dva lidé se opravdu uchechtli.