„Uvědomuji si, že vás tu nechávám hodně na ráně, admi¬rále. Kdyby jednotky admirála Rollinse proklouzly kolem nás dříve, než se přemístíme, abychom vás kryli, budete i po příletu admirála Danislava stát proti velké přesile. Raději bych vás do takové situace nestavěl. Ovšem hlavní funkcí této základny je chránit naše spojence a udržovat kontrolu nad touto oblastí. Kdybychom ztratili Zanzibar, Alizon a Yorik, byl by Hancock prakticky izolovaný a odříznutý od pomoci a v obou těchto případech ztrácí jak význam, tak schopnost přežít.“
„Rozumím, pane.“ Sarnowův úsečný hlas byl prostý jaké¬koliv zlosti, nicméně Honor si všimla, že neřekl, že s Parksem souhlasí.
„Dobře.“ Parks si zamnul kořen nosu a pohlédl na operač¬ního důstojníka svého štábu. „Nuže, Marku, projdeme si tech¬nické podrobnosti.“
„Ano, pane. Myslím, admirále, že bychom nejdříve měli uvážit, jak nejlépe rozdělit doprovodné jednotky, které máme k dispozici, mezi admirála Kostmeyerovou a zbytek naší bo¬jové stěny. Potom...“
Kapitán Hurston pokračoval v řeči řízným profesionálním tónem, avšak Honor ho sotva vnímala. Seděla opřená v křesle, slyšela podrobnosti a zaznamenávala si je pro budoucí použití, ale vlastně je opravdu nevnímala. Cítila, že kapitán Corellová vedle ní je stejné zaražená.
Parks se dopouštěl chyby. S těmi nejlepšími úmysly a ne bez logického opodstatnění, ale chyba to byla. Cítila to stejným způsobem, jako cítila, když se jí složitý taktický problém náhle slil do jediného uceleného bloku.
Mohla se mýlit. Dokonce v to doufala - modlila se, aby se mýlila. Jenže pocity jí říkaly něco jiného. A uvažovala, nakolik bylo Parksovo závěrečné rozhodnutí založeno na logice a na¬kolik na přání, ať už vědomém nebo nevědomém, nechat admi¬rála Marka Sarnowa a obtížného kapitána jeho vlajkové lodi bezpečně odstavené vzadu, aby nerušili klid jeho mysli.