„Možná. Ale co byste na jeho místě udělal vy?“ ponoukal ho Cartwright.
„Nesprávná premisa. Já nejsem na jeho místě. Rád bych si myslel, že bych si na jeho místě poradil sám, ale nemohu si tím být jist. Hlava, která nosí viceadmirálský baret, je obtížena odpovědností, Joe.“
„Pěkný úhybný manévr, pane,“ opáčil Cartwright kysele a Sarnow pokrčil rameny.
„Součást popisu práce, Joe. Součást popisu práce.“ Znovu zívl a unaveně zamával Corellové. „Potřebuji si zdřímnout, Ernie. Pohlídejte mi s dame Honor na pár hodin podnik, ano? Řeknu stevardovi, aby mé vzbudil včas na tu poradu o obran¬ných cvičeních.“
„Jistě, pane,“ řekla Corellová a Honor jí sekundovala přikývnutím.
Admirál odkráčel z můstku bez obvyklé energie napjaté pru¬žiny, kterou si s ním Honor spojovala, a jeho tři podřízení na sebe pohlédli.
„Tak vypadá člověk,“ ozvala se kapitán ctihodná Ernestina Corellová tiše, „kterého právě nádherně vyšplouchl jeho vlastní velitel.“

Viceadmirál Parks stál, sledoval displej, na němž se začaly rozbíhat vektory jeho oddílů, a tvářil se zachmuřeně. Nelíbilo se mu, co právě udělal. Kdyby liďáci vpadli na Sarnowa dříve, než dorazí Danislav...
S mentálním pokrčením ramen tu představu potlačil. Sku¬tečnost, že Sarnow má možná pravdu a že sám sebe přesvědčil k nikoliv optimální reakci, mu dělala starosti, jenomže tu bylo příliš mnoho neznámých, příliš mnoho proměnných. A Sar¬now je až zatraceně příliš agresivní. Parks si dovolil drobné odfrknutí. Není divu, že kontradmirál tak dobře vychází s Har¬ringtonovou! Nu, když už musí jednu ze svých eskader pověřit možným bojem na život a na smrt, alespoň vybral tu, která má pro takový úkol nejvhodnější velitelský tým.
Pokud by se ovšem ukázalo, že udělal chybu, neusínalo by se mu proto o nic líp.
„Admirál Kostmeyerová na svém vektoru dosáhne hyper¬limitu za dvacet minut, pane. My jej dosáhneme třiasedmdesát minut po ní.“
Parks při hlášení velitele štábu vzhlédl. Capra po zpracování přívalu nejčerstvějších údajů vypadal ještě vyčerpaněji, než jak se cítil admirál. Oči měl podlité krví, ale byl čerstvě oholen a jeho uniforma vypadala, jako by si ji byl oblékl sotva před deseti minutami.
„Povězte mi,“ řekl Parks tiše. „Myslíte si, že jsem se rozhodl správně?“
„Upřímně, pane?“
„Jako vždycky, Vincente.“
„V tom případě, pane, musím říct, že... nevím. Prostě ne¬vím.“ Na způsobu, jakým komodor potřásl hlavou, bylo vidět, že si na něm únava vybrala daň. „Jestli liďáci opravdu obejdou Hancock zezadu, aby dobyli Jelcin, Zanzibar a Alizon, budeme mít spoustu času je vypráskat, i když nám Seaford bude ohro¬žovat týl. Ale současně se vzdáme iniciativy. Jenom reagujeme, místo abychom my tlačili je.“ Pokrčil rameny. „Možná kdy¬bychom věděli víc o tom, co se děje jinde, mohli bychom to lépe posoudit. Ale musím vám říct, pane, že nejsem právě nadšený z toho, že necháváme Hancock tak odkrytý.“