Thomas Theisman zaťal zuby, když se signatury pohonů obrá¬tily proti němu v útočné formaci. Založil ruce za zády a přiměl se pohlédnout na komodora Reichmanovou bez jakéhokoliv výrazu. Byla si přece tak jistá, že manťácký velitel nařídí ce¬lému konvoji, nákladním lodím i doprovodu, aby se rozptýlil. Koneckonců, gravitační vlna je zbaví výhody dalekonosných střel a ty jediné by jim snad mohly poskytnout šanci dosáh¬nout výsledku, který by stál za řeč. To byl celý důvod, proč je chtěla napadnout raději zde než mezi vlnami, jak navrhoval Theisman. Žádný velitel nezahodí své lodě pro nic za nic, když jejich rozptýlení znamená, že alespoň čtyři z deseti lodí pře¬žijí.
Thomas Theisman věděl svoje, ale Anette Reichmanová dosud s Mantichořany nebojovala. A protože Theisman v boji s nimi prohrál, ignorovala jeho varování se špatně skrývanou blahosklonností.
„Rozkazy, madam?“ zeptal se nyní a Reichmanová polkla.
„Střetneme se s nimi čelně,“ řekla po chvilce. Jako by měla na vybranou, pomyslel si Theisman znechuceně.
„Ano, madam. Přejete si změnit formaci?“ Snažil se mluvit co nejneutrálněji, avšak jí se rozšířilo chřípí.
„Ne!“ štěkla.
Theisman se zadíval nad její rameno. Chladným pohledem přiměl její štáb i své důstojníky na můstku, aby se odšourali z doslechu, naklonil se k ní a tiše řekl:
„Komodore, když podniknete konvenční zteč příďovou výzbrojí, otočí se bokem, aby po nás z optimální vzdálenosti vypálili vším, co mají.“
„Nesmysl! To by byla sebevražda!“ odsekla Reichmanová. „Roztrháme je na kusy, jestli vystrčí nos zpoza plachet!“
„Madam,“ promluvil Theisman jemně, jako by byla dítě, „máme nad těmi loděmi sedminásobnou převahu hmotnosti a ony se musí přiblížit na dostřel energetických zbraní. Vědí, co to znamená, stejně dobře jako my. Takže udělají jedinou věc, kterou udělat mohou. Odhalí bok, aby mohli zamířit všemi paprsky, které mají, a půjdou po našich příďových uzlech alfa. Jestli vyřadí třeba jen jeden, naše příďová plachta je v háji a tak¬hle hluboko v gravitační vlně...“
Nemusel tu větu dopovědět. Bez příďové plachty, která by vyvažovala záďovou, nemohl žádný hvězdolet v gravitační vlně manévrovat. Byli by lapeni v jednom neměnném vektoru a jed¬né neměnné rychlosti. Nemohli by se ani vynořit z hyper¬prostoru, protože by nedokázali ovládat letovou polohu při přechodu, dokud by závadu neopravili - pokud by se jim to vůbec podařilo - a i ta nejmenší kapsa turbulence by je roz¬trhala na kusy. To znamenalo, že ztráta jediné plachty by Reich¬manovou stála nejméně dvě lodě, protože loď, která ztratila plachtu, musela odvléci z vlny její družka na tažných paprscích. „Ale...“ Zmlkla a znovu polkla. „Co doporučujete, kapi¬táne?“ zeptala se po chvilce.
„Udělat totéž. Nevyvázneme beze škod, pravděpodobně ztratíme několik lodí, ale naše plachty nebudou tolik na ráně a budeme mít k dispozici mohutnější salvy a lepší šanci vyřídit je, než nám plachty zničí.“
Díval se jí pevné do očí, potlačoval přitom nutkání zařvat na ni, že jí to přece dávno říkal, a ona sklopila pohled. „Dobrá, kapitáne Theismane,“ řekla. „Proveďte.“