O možnosti vylétnout z vlny ani neuvažovala. Tam by sice mohla vztyčit boční štíty a použít řízené střely, jenže její svě¬řenci se nacházeli v hloubce čtyř světelných hodin uvnitř vlny a potřebovali by osm hodin na to, aby se dostali mimo vlnu. Osm hodin už ale neměli.
Cítila napětí své posádky na můstku, cítila jejich strach stej¬ně jako svůj vlastní, ale nikdo neřekl ani slovo a ona úzkostně zavřela oči. Dvě z velkých a neohrabaných lodí byly kombi¬nované lodě pro přepravu nákladů i osob, které směřovaly na stanici Grendelsbane s životně důležitými stroji, dokovými mechanismy a sondami... a více než šesti tisíci civilními i ná¬mořními techniky a jejich rodinami.
Včetně mladšího kapitána Antona Zilwického a jejich dcery.
Snažila se na to nemyslet. Nemohla si to dovolit. Ne, pokud má něco udělat, aby je zachránila. Jenže mohla udělat jen jedinou věc, a když konečně vzhlédla ke svým důstojníkům, cítila strašlivý osten viny.
„Zpráva pro všechny jednotky, spojovací.“ Vlastní hlas jí zněl skřípavě a napjaté. „Začátek zprávy: Od velitele dopro¬vodu všem lodím. Odhalili jsme šest válečných lodí, zjevně havenských těžkých křižníků, které se k nám blíží odzadu. Současná vzdálenost jedna tři celých šest světelné minuty, při¬bližovací rychlost tři nula tisíc kilometrů za sekundu. Při sou¬časném kurzu nás dostihnou za dvě hodiny a čtrnáct minut.“ Zhluboka se nadechla a stále hleděla do svého displeje. „Vzhle¬dem k varování admirality musím předpokládat, že jejich záměrem je zaútočit. Všechny doprovodné lodě se mnou utvoří formaci a obrátí se, aby napadly nepřítele. Konvoj se rozptýlí a každá loď bude pokračovat samostatně. Zilwická končí.“
„Zaznamenáno, madam.“ Hlas spojovacího důstojníka zněl hluše.
„Odešlete to.“ Její slova zamlžily slzy a kapitán si chraplavě odkašlala. „Kormidelníku, připravte se obrátit loď.“ „Rozkaz, madam.“
Nespustila oči z displeje a snažila se nemyslet na dva nej¬důležitější lidi svého vesmíru a na to, jak budou reagovat na její poslední, chladnou, oficiální zprávu, když tu se kdosi dotkl jejího ramene. Vzhlédla a zamrkala, aby si pročistila zrak. Byl to její výkonný.
„Povězte jim, že je milujete, Helen,“ řekl velmi tiše a ona v mukách zaťala pěsti.
„Nemohu,“ zašeptala. „Když vy ostatní nemůžete říct svým...“ Hlas se jí zlomil a on jí bolestivě sevřel rameno. „Nebuďte hloupá!“ Hlas měl chraptivý, téměř vzteklý. „Na téhle lodi není jediná duše, která by nevěděla, že tam máte rodinu - nebo která by vás třeba jen na chvilku podezírala, že to děláte jenom kvůli nim! Padejte ke komunikátoru a řekněte jim, že je milujete, sakra!“
Zatřásl s ní a ona odtrhla pohled od jeho očí, téměř zoufale se rozhlédla po ostatních důstojnících i příslušnících mužstva na můstku a prosila je o odpuštění.
Ale nebylo to zapotřebí. Viděla to v jejich očích, četla to v jejich tvářích a zhluboka se nadechla.
„Kormidelníku,“ zazněl její hlas nečekaně jasné, „obraťte loď. Jeffe,“ ohlédla se po spojovacím důstojníkovi, „dejte mi, prosím, osobní spojení s Carnarvonem. Vezmu si to v brífin¬gové místnosti.“
„Ano, madam,“ odvětil spojovací mírně a Helen Zilwická se zvedla z křesla a se vztyčenou hlavou odkráčela průchodem.