Aby toho nebylo málo, fyzicky napadla diplomatického zá¬stupce vlády Jejího Veličenstva v Jelcinu a předložila ultimátum hlavě spřáteleného státu. A třebaže se to do jejích materiálů nedostalo, je všeobecně známo, že jí museli násilím zabránit ve vraždě válečných zajatců, které měla pod dozorem po bitvě na Kosu! I když její bojové záznamy jsou skvělé, takové cho¬vání vykazuje zjevnou nevyrovnanost. Ta ženská je odjištěná bojová hlavice, admirále, a já ji pod svým velením nechci!“
Parks se přinutil rozevřít pěsti. Když znovu klesl do křes¬la, sípavě oddechoval, ale Sarnow odmítl ustoupit třeba jen o centimetr.
„Nesouhlasím, pane,“ řekl tiše. „Klaus Hauptman přiletěl do Bazilišku, aby ji zastrašováním přiměl přestat plnit povin¬nosti královského důstojníka. Ona odmítla a jedině jejím následným akcím - za které obdržela druhé nejvyšší vyzname¬nání království za odvahu - můžeme děkovat, že Bazilišek teď nepatří Lidové republice. Pokud jde o její vystoupení před RVZ, vyjadřovala se pouze k věcem, kvůli kterým ji rada k dis¬kusi pozvala, a učinila tak racionálním a uctivým způsobem. Pokud závěry rady přivedly její předsedkyni do rozpaků, ne¬byla to rozhodně vina Harringtonové. V Jelcinu,“ pokračoval Sarnow hlasem, jehož klid ani jed¬noho z mužů nezmýlil, „se jako vyšší důstojník Jejího Veličen¬stva ocitla v téměř beznadějné situaci. Nikdo by jí nemohl mít za zlé, kdyby uposlechla nelegálního pokynu pana Housemana opustit Grayson a přenechat jej Masaďanům - a Havenu. Místo toho se rozhodla bojovat proti přesile. Neschvaluji, že ho fy¬zicky napadla, ale rozhodně to dokážu pochopit. A pokud jde o ,válečné zajatce‘, které se údajně pokusila zavraždit, rád bych vám připomněl, že zmíněným válečným zajatcem byl velící důstojník základny Kos, který nejen připustil, nýbrž nařídil vraždy a hromadné znásilňování mantichorských zajatců. Za takových okolností bych já toho hajzla zastřelil - na rozdíl od kapitána Harringtonové, která si to nechala vymluvit, takže mohl být legálně odsouzen k smrti. Kromě toho názor vlády jejího Veličenstva na její akce v Jelcinu je jasný. Smím vám připomenout, že kapitán Harringtonová byla nejen pasována na rytíře a povýšena do šlechtického stavu jako hraběnka Har¬ringtonová, ale je také jediný negraysoňan, který byl vyzna¬menán Graysonskou hvězdou za hrdinství?“
„Hraběnka!“ odfrkl Parks. „To bylo pouhé politické gesto, aby potěšili Graysoňany uznáním všech odměn, kterými ji zavalili oni!“
„Se vší úctou, pane, to bylo víc než jen ,politické gesto‘, i když nepochybuji, že to Graysoňany potěšilo. Nicméně kdyby se jí mělo dostat titulu srovnatelného s postavením místodrží¬cího podle graysonských zákonů - nebo, když už je o tom řeč, odpovídajícího velikosti jejího majetku na Graysonu či jejích pravděpodobných příjmů - nebyla by hraběnka. Byla by vévodkyně Harringtonová.“
Parks se na něj mračil, ale mlčky se přitom kousal do rtu, protože Sarnow měl pravdu a on to věděl. Mladší admirál chviličku vyčkával a potom pokračoval.
„A konečně, pane, neexistuje žádný záznam, že by se kdy chovala neprofesionálně nebo nezdvořile k osobám, které ji předtím nesnesitelné neurazily. Právě tak neexistuje žádný záznam, že by někdy udělala o milimetr méně, než jí ukládala povinnost.

„Jednu věc si vysvětleme, admirále. Nebudu tolerovat po¬rušení subordinace. Je to jasné?“
„Nemám v úmyslu porušovat subordinaci, sire Yancey.“ Obvykle melodický Sarnowův tenor zněl hluše, téměř bolestně neutrálně, avšak pevně. „Jako velitel eskadry bitevních křižníků podřízené vašemu velení mám však za povinnost podporovat své důstojníky. A pokud mám pocit, že se vůči některému z nich postupuje nesprávně nebo nespravedlivě, patří k mé od¬povědnosti pátrat po důvodech takového postupu.“
„Aha.“ Parks se s křeslem zase zhoupl a pevně ovládl ky¬pící vztek. „V tom případě, admirále, budu naprosto upřímný.
Nepotěšilo mě, když byla kapitán Harringtonová přidělena k to¬muto operačnímu svazu. Já totiž nesdílím vaši hlubokou víru v její úsudek.“
„Pane, opět se vší patřičnou úctou, nechápu, jak jste si o ní mohl udělat úsudek, aniž byste se s ní vůbec kdy setkal.“
Parks zaťal pravou ruku na stole v pěst a v očích se mu objevil nebezpečný výraz.
„Její osobní složka jasně dokazuje, že je horkokrevná a im¬pulzivní,“ odpověděl chladně. „Osobně proti sobě popudila Klause Hauptmana, a snad vám nemusím říkat, jak mocný Hauptmanův kartel je, nebo jak byly jeho vztahy k námořnictvu celé roky odměřené. Když vezmeme v úvahu napjatou situaci s LRH, rozkmotřit Hauptmana - lépe řečeno ještě víc rozkmotřit Hauptmana - a námořnictvo Jejího Veličenstva byla ta nej¬větší pitomost, jakou mohl kterýkoliv důstojník udělat. Pak tu byla ta věc s porušením subordinace vůči admirálu Hemphil¬lové, když Harringtonová po incidentu v Bazilišku mluvila před radou pro vývoj zbraní. Jistě, to, co řekla, bylo třeba říct, ale mělo se to odehrát v ústraní a při zachování alespoň zdání náležité vojenské úcty. Rozhodně neprokázala příliš dobrý úsudek, když využila významné vojenské rady k tomu, aby veřejně zesměšnila vlajkového důstojníka v královniných služ¬bách!

„I kdybychom předpokládali, že vaše tvrzení je pravdivé, uniká mi, jakým způsobem se můj vztah ke kapitánu Harring¬tonové týká vás, admirále.“
„Je kapitánem mé vlajkové lodi, pane, a je zatraceně dobrá,“ odpověděl Sarnow stejným přímým tónem. „Za posledních jedenáct týdnů nejenže zvládla své povinnosti v rámci eskadry k mé úplné - naprosté - spokojenosti, ale dokázala je řešit současně s dohlížením na rozsáhlé opravy své lodi. Prokázala téměř nadpřirozený smysl pro taktický vývoj situace, získala si respekt všech mých ostatních kapitánů a převzala na svá ramena velký díl starostí kapitána Corellové. A navíc je to vynikající důstojník se záznamem a zkušenostmi, na které by mohl být pyšný každý kapitán a kterými se jí může rovnat jen velmi málo z nich. Její cílené vylučování z porad operačního svazu nelze chápat jinak, než že v ni nemáte důvěru.“
„Nikdy jsem ani slůvkem neřekl, ba ani nenaznačil, že bych neměl v kapitána Harringtonovou důvěru,“ opáčil Parks prken¬ně.
„Možná jste nikdy nic neřekl, pane, ale rozhodně to dáváte najevo, ať už vědomě, nebo nevědomě.“
Parksovo křeslo dopadlo na zem a admirálova tvář se stáhla. Byl očividně rozzuřený, ale když se naklonil k Sarnowovi, měl v očích něco víc než jen obyčejnou zuřivost.

„Ano, pane.“ Sarnow pohlédl svému veliteli do očí s názna¬kem výzvy. „Smím se zeptat, pane, proč kapitán Harringtonová jako jediný kapitán vlajkové lodi nebyla nikdy přizvána k po¬radě na Gryfu ?“
Parks se naklonil s křeslem ještě více dozadu. Z jeho tváře se nedalo nic vyčíst a prsty bubnoval do bočních opěrek křes¬la.
„Kapitán Harringtonová,“ řekl po chvilce, „má plné ruce práce s uvedením své lodě do provozu a s tím, aby se naučila odpovědnostem kapitána vlajkové lodi, admirále. Nevidím důvod, proč bych ji od těchto naléhavějších povinností měl zdržovat rutinními poradami.“
„Se vší patřičnou úctou, sire Yancey, nevěřím, že to je prav¬da,“ prohlásil Sarnow a Parks zrudl.
„Chcete snad říct, že jsem lhář, admirále Sarnowe?“ zeptal se velmi tiše. Mladší muž zavrtěl hlavou, ale očima ani na okamžik neuhnul.
„Ne, pane. Možná jsem měl spíše říct, že nevěřím, že by její nabitý rozvrh byl jediným důvodem, proč ji ze svých porad vylučujete.“
Parksovi mezi zuby zasyčel vzduch, jak se nadechoval, a oči měl stejně ledové jako hlas.

„ „...a myslím, že tím jsme vyčerpali asi tak všechno, dámy a pánové,“ prohlásil sir Yancey Parks. „Děkuji vám a dobrou noc.“
Shromáždění velitelé eskader na jeho povel k rozchodu vstali a nyní se zdvořilým pokývnutím hlavy odcházeli. Všich¬ni kromě jednoho a Parks pozvedl obočí, když si všiml, že kontradmirál Mark Sarnow zůstal sedět.
„Máte něco na srdci, admirále?“ optal se.
„Ano, pane. Obávám se, že mám,“ řekl Sarnow tiše. „Rád bych s vámi na chvilku mluvil.“ Přejel pohledem ke komodoru Caprovi a kapitánu Hurstonovi a zase zpátky k Parksovi. „Mezi čtyřma očima, pane.“
Parks se ostře nadechl a vycítil, že Capra a Hurston jsou stejně překvapení jako on. Sarnow mluvil ostýchavým a ucti¬vým, avšak pevným tónem a jeho zelené oči se dívaly velmi zpříma. Capra se chystal něco říct, ale admirál zvedl ruku a za¬razil ho.
„Vincente? Marku? Omluvíte nás na chvilku? Až budeme s admirálem Sarnowem hotovi, přijdu za vámi do mapové místnosti a ještě jednou se podíváme na ty změny v rozmístění sil.“
„Jisté, pane.“ Capra vstal, očima vybídl operačního důstoj¬níka, aby ho následoval, a oba odešli. Průchod se za nimi zavřel, Parks se zhoupl v křesle a pozvedl ruku dlaní nahoru směrem k Sarnowovi.
„O čem jste to se mnou chtěl mluvit, admirále?“
„O kapitánu Harringtonové, pane,“ odpověděl Sarnow a Parks přimhouřil oči.
„Copak je s kapitánem Harringtonovou? Dělá nějaké po¬tíže?“
„Ne, pane. Jsem s jejími výkony naprosto spokojen. Vlastně právě proto chci s vámi mluvit.“
„Ano?“

Dohodnuto.

Ale teď...“ vstala, „...se opravdu potřebuji na zítřek trochu prospat. Sejdeme se k poradě o simulaci v nula šest třicet?“
„To bude akorát.“ Znělo to, jako by se Honor ulevilo, že se vrátily k profesionálnímu tématu, nicméně odtrhla oči od portrétu královny Alžběty a usmála se. „A... díky, Miky. Děkuji mockrát.“
„Ale jdi! Od čeho jsou přátelé?“ zasmála se Henkeová, pak se napřímila a vystřihla cosi jako zkrácenou verzi pozoru. „A s tím vám přeji dobrou noc, madam.“
„Dobrou noc, Miky,“ odpověděla Honor a její úsměv vy¬provázel komandéra z průchodu.

Někteří z nich to řešili náhodnými milostnými aférkami, přelétavými známostmi, které záměrně udržovali v povrchní rovině, aby jim nepronikly pod kůži, ale Honor to nedokázala. A co víc, ona ani nechtěla. Navzdory její matce v ní bylo příliš mnoho sfinžského... a byla až příliš paličaté věrná svým zása¬dám.
„No nic, co bylo, bylo,“ vzdychla Honor a přerušila tak proud komandérových myšlenek. „Nemohu to vrátit nebo udě¬lat znovu, ale zdá se, že mi následkem toho chybí jisté doved¬nosti, které jiní lidé považují za samozřejmé.“ Dotkla se své tváře - levé, všimla si Henkeová - a kysele se usmála. „Jako líčení.“
„Víš, ty to ani nepotřebuješ,“ řekla Henkeová mírně a byla to pravda. Nikdy neviděla Honor používat třeba jen rtěnku, ale to jejím ostře řezaným rysům nic neubíralo na přitažlivosti.
„Milá dámo,“ namítla Honor s napůl rozpačitým, napůl ro¬zesmátým důrazem, „tenhle obličej potřebuje veškerou do¬stupnou pomoc!“
„V tom se mýlíš, ale nebudu se s tebou o to přít.“ Henkeová naklonila hlavu ke straně a pak se maličko usmála. „Takže ty po mně chceš, abych ti pomohla napravit, ehm, tvé mezery ve vzdělání?“ Honor přikývla a Henkeové zablýsklo v očích kamarádskou škádlivostí. „Nebo bych spíš měla říct mezery ve tvém arzenálu?“ rýpla si a zachichotala se, když se Honor znovu zarděla.
„Všechny mezery,“ opáčila se vší důstojností, kterou doká¬zala sebrat.
„Takže...“ Henkeová přemýšlivě našpulila rty a pokrčila rameny. „Jak víš, máme každá trochu jiné zbarvení.“
„A na tom snad záleží?“
„Bože můj!“ zakvílela Henkeová a obrátila oči v sloup nad nevinnou prostotou - a propastnou neznalostí - kterou ta otázka prozradila. Honor se zatvářila překvapeně a Henkeová zavrtěla hlavou.
„Věř mi, záleží. Na druhou stranu, matka vždycky trvala na tom, aby její dcery ovládaly základní lovecké techniky. Mys¬lím, že s tebou dokážu něco provést, ale nejdřív budu muset podniknout nájezd na lodní obchod. Nic z toho, co používám já, se pro tebe nehodí, to je jasné.“ Svraštila čelo a v duchu si začala sestavovat seznam všeho, co bude potřebovat, neboť jedna věc byla zcela jistá: v Honořině koupelně žádná zkrášlovadla nenajde.
„Jak brzy chceš dosáhnout požadovaného výsledku?“ otá¬zala se.
„Asi tak do týdne?“ navrhla Honor téměř váhavě a Hen¬keové bylo nutno připsat k dobru, že se jí podařilo zdržet se úsměvu.
„Myslím, že to se dá zvládnout. Víš co? Dnes je čtvrtek - zastavím se ve středu před večeří a vyučím tě v Oslnivé kráse vzor 101. Hm?“
„Středa?“ Honor byla zase červená jako řípa. Dívala se stranou, prohlížela si královnin portrét na přepážce a Henkeová bojovala s nutkavou touhou se rozesmát, neboť Honor už šest týdnů pravidelně každou středu večeřela s Paulem Tankersleyem. „Středa bude vyhovovat,“ souhlasila Honor po chvilce a Henkeová přikývla.

Henkeová

však tušila, že je tu ještě jiný důvod - kterého si Honor nebyla vědoma - a tím důvodem byl Nimitz. Miky Hen¬keová si pamatovala to zoufale osamělé děvče, které jí přidělili jako spolubydlící na Saganami, jenže ta osamělost se vzta¬hovala jen na druhé lidi. Ať už se Honor přihodilo cokoliv, vždycky měla jistotu - nejen víru, nýbrž důkaz - že ji jeden tvor ve vesmíru miluje... a ten tvor je empatický. Henkeová znala několik lidí, které adoptovaly stromové kočky, a všichni jako by od osobních vztahů vyžadovali víc. Vyžadovali důvěru. Naprostou, absolutní důvěru, a jen velmi málo lidských bytostí ji bylo připraveno věnovat na potkání. To Henkeová vždycky věděla. To byl také důvod, proč jí tak lichotilo Honořino přá¬telství, ale tušila, třebaže jen matně, jak taková potřeba důvěry může ochromit cokoliv, co překračovalo přátelství, protože společníci stromových koček věděli, kdy důvěra - a důvěry¬hodnost - druhých není zcela absolutní. V jistém smyslu byl cenou za jejich svazek s kočkou jistý chlad, jistý odstup od ostatních lidí. Zejména od milenců, kteří mají bezednou schop¬nost zraňovat.

Odmlčela se a mávla rukou a Henkeová přikývla. Znala Honor už téměř třicet standardních roků a věděla, že za celou tu dobu do jejího života nevstoupil žádný muž. Nikdy, ani ná¬znakem, což se zdálo ještě podivnější ve světle toho, jak dobře vycházela s mužskými důstojníky a často s nimi navazovala blízká přátelství.
A možná to ani nebylo tak zvláštní. Honor nečinilo žádný problém považovat se za ‚jednoho z party‘, avšak bylo zoufale zřejmé, že v sobě stále vidí tu ,ošklivou přerostlou holku‘, ja¬kou bývala v mládí. Samozřejmě se mýlila, nicméně Henkeová chápala, jak těžko se mění obraz, který si o sobě člověk udělal. A pak tu byl Pavel Young, jediný muž na ostrově Saganami, který kdy projevil zájem o slečnu kadeta Harringtonovou - a který se ji pokusil znásilnit, když jeho zájem neopětovala. Honor tu příhodu nosila zamčenou v sobě, ale sám Bůh ví, jaký dopad měla na dívku, která už si o sobě myslela předtím, že je ošklivá.

Henkeová

se začala pochechtávat, když si to představila, protože Sfinga byla zdaleka nejprudérnější planetou králov¬ství. Na Mantichoře byli profesionální licencovaní gigolové a kurtizány součástí života. Nepovažovalo se sice právě za spo¬lečensky vhodné vyhledávat jejich služby, ale každý znal ,někoho jiného‘, kdo to dělal. Ani na Gryfu nebyli ničím ne¬obvyklým, zato na Sfinze byli skutečně velmi vzácní. Nicméně Henkeová dokázala snadno uvěřit, že by Allison Harringto¬nová tohle udělala. Honořina matka se přistěhovala z planety Beowulf v soustavě Sigmy Draconis a ze sexuálních zvyklostí, které panovaly tam, by se ježily vlasy i rodákovi z Mantichory, natožpak ze Sfingy!
Obě ženy na sebe hleděly přes stůl a jejich hihňání přerostlo v hlasitý smích, když spatřily téměř ďábelské pobavení ve tváři té druhé. Ale Honořin smích zvolna utichl a ona se s povzde¬chem znovu pohodlně opřela.
„Někdy si říkám, že jsem ji to mohla nechat udělat,“ řekla toužebně. „Mohla jsem jí věřit, že mi vybere toho nejlepšího, a možná potom...“

„Mohla bych o to kdykoliv požádat máti a ta by mě určité hrozně ráda poučila. Jenže právě v tom asi částečně je ta potíž. Mohla by si začít myslet, že ,ledová panna‘ konečně roztála, a sám Bůh ví, kde by to mohlo skončit!“ Honor se znovu za¬smála. „Už jsem ti někdy říkala, jaký dárek mi chtěla věnovat k promoci?“
„Ne, myslím, že ne,“ řekla Henkeová a hluboko v duši po¬cítila údiv. Třebaže si byly tak blízké, zůstávalo v Honor Har¬ringtonové vždycky jakési uzavřené jádro - do kterého, jak měla Henkeová podezření, dokázal proniknout snad jen Nimitz - a tahle Honor s rozzářenýma očima a téměř bez dechu pro ni byla cizí.
„Chtěla mi koupit večer s jedním z nejlepších pánských ,doprovodů‘ v Přistání.“ Honor zavrtěla hlavou a při pohledu na výraz Henkeové se zahihňala. „Dovedeš si to představit? Přerostlá holka v kadetské uniformě a s vlasy na ježka ve měs¬tě s nějakým vyfiknutým švihákem?! Panebože, já bych snad umřela! A představ si, co by si o tom asi tak pomysleli sousedé, kdyby na to přišli!“

„V tom případě jaký je rozvrh na zítřek?“
„Další simulace,“ odpověděla Honor a přivítala změnu té¬matu vděčným úsměvem. „Cvičení s konvojem. Nejprve jej budeme bránit proti ,útočníkům v neznámém počtu‘, potom se role obrátí a budeme na něj útočit - proti doprovodu divize dreadnoughtů.“
„Ouha! Doufám, že ten ,konvoj‘ alespoň poveze něco, co za ty naše boule a modřiny bude stát.“
„To nám nepřísluší soudit,“ pravila Honor svatouškovsky a Henkeová se zahihňala.
„Nu, jestli nás zítra pošlou přinést nejvyšší oběť královně a vlasti, měla bych raději napodobit Nimitze a trochu se vy¬spat.“ Začala se zvedat, ale Honor ji zdviženou rukou zarazila. „Ještě něco?“ otázala se Henkeová překvapeně.
„Vlastně...“ začala Honor, ale pak se jí hlas vytratil. Sklopila oči k ubrusu a hrála si s vidličkou a Henkeová klesla zpátky s náhlým podezřením, proč asi obličej jejího velitele temně zrůžověl.
„Pamatuješ si, jak jsem na Saganami vždycky potřebovala poradit?“
„S čím poradit? S multidimenzionální matikou?“
„Ne,“ zarděla se Honor ještě temněji. „Osobní rady.“
Henkeové se podařilo neotevřít očí dokořán a s pouze kra¬tičkým zaváháním přikývla.
Honor pokrčila rameny. „No, zkrátka potřebuji další. Jsou jisté... věci, které jsem se nikdy nenaučila a teď by se mi hodily.“
„Jaké věci?“ zeptala se Henkeová opatrně.
„Všelijaké!“ překvapila ji opět Honor zdušeným smíchem, upustila vidličku a rozhodila rukama. Stále se červenala, ale ten smích jako by zbořil nějaké vnitřní zábrany. „Vlastně bych potřebovala pomoci s líčením, Miky.“
„S líčením?“ To slovo už už začínalo užaslým vyhrknutím, avšak Henkeová zavčas potlačila nevěřícný tón hlasu. A byla ráda, že se jí to podařilo, když postřehla jiskru v Honořiných tmavých očích.

„Ale děláme pokroky,“ zdůraznila Honor, „a dokaři budou mít Niké pohromadě asi za týden. Myslím, že až budeme moci zformovat celou eskadru ve vesmíru s náležité organizovanými divizemi a oklepat poslední rez, půjde všechno hladčeji.“
„Hm,“ přikývla nepřítomně Henkeová s pohledem stále upřeným do vína, potom zvedla hlavu a povytáhla jedno obočí. „A admirál Parks?“
„Co s ním je?“ ozvala se Honor ostražitým tónem a Hen¬keová si odfrkla.
„Čirou náhodou vím, že jsi jediný kapitán vlajkové lodi tohohle operačního svazu, kterého nikdy nepřizvali k poradě na palubě Gryfa. A nemyslím si, že by tě jenom přehlédli.“
„Neměl zatím závažný důvod mě zvát,“ řekla Honor roz¬pačitě a Henkeová si odfrkla ještě hlasitěji.
„Je dost zvláštní, když admirál ani nepozve kapitána nově převeleného bitevního křižníku na zdvořilostní návštěvu, Ho¬nor. A když je ten kapitán zároveň kapitánem vlajkové lodi nejdůležitější doprovodné formace, a přitom ho ani jednou ne-pozvou na poradu na vlajkové lodi svazu, to už meze zvláštního přesahuje.“
„Asi ano.“ Honor usrkla vína, pak vzdychla a odložila sklen¬ku. „Ne ,asi‘, určitě,“ připustila. „Nejdříve jsem si myslela, že jsem v nemilosti kvůli fúznímu tři, ale to přestalo dávat smysl už před spoustou týdnů.“
„Přesně tak. Nevím, co admirálovi vadí, ale je zřejmé, že něco ano. A naši lidé si toho začínají všímat. Nejsou moc šťast¬ní z toho, že jejich admirál jejich kapitána přezírá.“
„Na ně to přece nedopadá!“ opáčila Honor ostře.
„Oni si nedělají starost o sebe,“ odvětila Henkeová tiše a Honor se rozpačitě zavrtěla.
„No, já s tím asi moc nenadělám. Pokud si náhodou vzpo¬mínáš, tak mě admirál Parks hodností o pár světelných měsíců převyšuje.“
„Už jsi o tom mluvila s admirálem Sarnowem?“
„Ne - a ani mě to nenapadne! Jestli na mně admirálu Parksovi něco vadí, je to můj problém, ne Sarnowův.“
Henkeová pokývala hlavou. Ne na souhlas, ale proto, že dopředu věděla, co Honor řekne.

„Děkuji, Macu. Bylo to skvělé - jako vždycky,“ řekla Honor, když stevard naléval víno. Komandér Henkeová na opačné straně stolu vydala spokojené souhlasné zamručení a MacGui¬ness s úsměvem pokrčil rameny.
„Budete ještě něco potřebovat, madam?“
„Ne, to nám stačí.“ Začal sbírat talířky od desertu, ale Ho¬nor mávla rukou. „Zatím to nechtě být, Macu. Zazvoním na vás.“
„Jistě, madam.“ MacGuiness se zlehka uklonil a zmizel a Honor se s povzdechem opřela.
„Jestli tě takhle nacpává každý večer, budeš za chvíli vy¬padat jako ty starodávné vzducholodi z předkosmického věku,“ varovala ji Henkeová a Honor se zasmála.
„To možná Nimitz,“ usmála se na stromového kocoura. Ten ležel na břiše na své polici nad psacím stolem, všech šest končetin svěšených po stranách dolů a tiše, bzučivé chrápal; živý obraz nacpané a s životem spokojené stromové kočky.
„Ale já a ztloustnout?“ pokračovala a zavrtěla hlavou. „To by se mnou Paul nesměl tak třískat o zem v tělocvičně! Nebo by mě admirál nesměl honit do úmoru.“
„Amen,“ souhlasila Henkeová vřele. Voda teče z kopce, a když se Honor tak ponořila do činnosti eskadry, zaplavoval jejího výkonného stále rostoucí příval papírování. Nadechovala se, aby řekla ještě něco, pak se se zamračením zarazila, opřela se v křesle a začala si hrát se stopkou vinné sklenky.

„S vaším dovolením, Vaše Milosti, bych rád požádal admi¬rála White Havena, aby se se mnou a s admirálem Givensovou odebral na admiralitu.“ Vyslovil to už jen se stopou předcho¬zího odporu, neboť jeho mysl se už plné věnovala problému. „Všichni tři důkladně prozkoumáme naše zdroje a já se pro vás pokusím mít doporučení během zítřejšího dopoledne.“
„To bude více než uspokojivé, sire Thomasi,“ odpověděl Cromarty.
„A mezitím si myslím,“ ozval se White Haven svým klid¬ným hlasem, „že by bylo dobré všem velitelům stanic poslat formální upozornění na hrozící válku - i s odůvodněním.“
Napětí v místnosti po tom návrhu opět zhoustlo, nicméně Caparelli s dalším povzdechem přikývl.
„Nevidím jinou možnost,“ souhlasil. „Nelíbí se mi, že to může zvýšit obavy. Nervózní velitelé jsou náchylnější k nějaké chybě, které bychom všichni litovali, ale zaslouží si naši dů¬věru... a varování. Zpoždění komunikace vždycky znamenalo, že jsme jim museli důvěřovat, že budou jednat iniciativně, a ne¬mohou jednat rozumně bez co nejúplnějších informací. Dám jim pokyny, aby se připravili na další provokace a aby se pokud možno zdrželi jakýchkoliv střetů, ale varovat je musíme.“
„Souhlasím - a Bůh buď s námi,“ pravil ministerský před¬seda tiše.

„S ohledem na to, co tu bylo řečeno, soudím, že to není možnost, kterou bychom si mohli dovolit ignorovat, pane,“ pronesla tiše. „První zásadou vojenského analytika je stanovit, jak vás nepřítel se svými známými možnostmi může nejhůře zasáhnout, a potom naplánovat, jak ho zastavit, nikoliv doufat, že to nezkusí.“
„Admirál Givensová má pravdu, Vaše Milosti.“ Caparellimu se stále do jisté míry chtělo pohlížet na White Havena nepřátelsky jenom proto, že byl zde, avšak svědomitost mu nedovolovala analýzu hraběte odmítnout. „U vojenských ope¬rací se někdy nemůžete vyhnout rizikům, nicméně opatrnost je mocná přednost vojáků. A opatrnost velí, abychom se mý¬lili raději směrem k pesimismu. Zvlášť předtím, než střílení začne.“
„Co to znamená pro rozmístění sil?“ otázala se baronka Morncreeková.
„Ještě si nejsem jist, mylady,“ přiznal Caparelli. Očima, ze kterých se nedalo nic vyčíst, pohlédl na White Havena. „Mys¬lím ale, že bez ohledu na to, co skutečně mají za lubem, není pochyb o tom, že nějaké přeskupení sil za účelem posílení hranic bude vhodné,“ řekl bezbarvým hlasem. Když White Haven pevně přikývl na souhlas, nepatrně se uvolnil.
„I kdyby jejich cílem byla pouze konfrontace, která nepřeroste ve válku,“ pokračoval první vesmírný lord už přirozeněji, „nemáme jinou možnost než zvětšit síly, které na ni budou reagovat. Větší rozptýlení naší bojové stěny ovšem očividně představuje neospravedlnitelné riziko.“ Odmlčel se, chvilku si přejížděl prsty po spánku a potom pokrčil rameny.
„Rád bych vypracoval velmi pečlivé analýzy stavu sil, než podám nějaké formální doporučení, Vaše Milosti,“ řekl mi¬nisterskému předsedovi. „Navzdory rozšiřování Loďstva nám zůstává jen malý prostor pro chyby. Jejich bojová stěna má téměř padesátiprocentní převahu v počtu lodí a jejich převaha v tonáži je ještě větší, protože naše loďstvo má mnohem větší procento dreadnoughtů.
Většina našich lodí je větších a silnějších než jejich lodě odpovídající třídy, ovšem jejich převaha v superdreadnoughtech znamená, že máme nejen méně lodí, ale také že průměrná velikost našich lodí bojové stěny je menší. To znamená, že každá eskadra, kterou odvelíme z Domovské flotily, nás oslabí víc, než převelení stejného počtu lodí oslabí je, a to v abso¬lutních i relativních počtech.“
Zavrtěl hlavou a nahrbil mohutná ramena, jak tak uvažoval o těch nepříjemných číslech, a potom vzdychl.

„Admirále Givensová,“ prolomil ticho konečně Cromarty, „získala rozvědka nějaké údaje, které by podpořily možnost, o které se tu zmiňují admirál White Haven a sir Thomas?“
„Ne, Vaše Milosti. Obávám se ovšem, že nemáme ani žádné údaje, které by ji vyvrátily. V té záplavě údajů, které nám při¬cházejí na stůl, mohou být pohřbeny nějaké indicie a já po nich rozhodně budu pátrat, ale žádný z našich zdrojů v LRH zatím nezjistil, že by se liďáci definitivně chystali k útoku. To ovšem neznamená, že na tom nepracují - jejich vláda má s uta¬jováním spoustu zkušeností a po půlstoletí dobyvačných válek dokonale chápou výhodu překvapení - ale prostě neexistuje způsob, jak se jim dostat do hlavy a zjistit, co si myslí.“
Druhý vesmírný lord ještě chvilku studovala displej a potom se obrátila zpátky k ministerskému předsedovi.

Proto se v Jelcinu jen tak narychlo otočili. Vědí, že kdyby strčili nos hlouběji, tak jako to udělali v Zuckermanu nebo v Candoru, usekli bychom jim ho.“
„Souhlasím,“ přikývl White Haven. „Ale co když tím sle¬dují ještě něco jiného? Konkrétní účel, nejenom minimalizaci rizika.“
„Návnada? Že by chtěli, abychom nějakým konkrétním způsobem zareagovali?“ zamumlala Givensová a se zamyš¬leným pohledem se v křesle obrátila, aby si opět prohlédla holostěnu, a White Haven znovu přikývl.
„Přesně tak. Jak admirál Caparelli říká, prakticky nám ne¬dali jinou možnost, než posílit hranici. Určitě musí vědět, že to zvyšuje jejich rizika při jakémkoliv budoucím incidentu... jenže také vědí, že ty posily musíme odněkud vzít.“
Caparelli s očima přilepenýma na displej nešťastné zabru¬čel a neochotné přiznání souhlasu ho pálilo jako žáha, když si uvědomil, že White Haven může mít pravdu... zase.
„Vy tedy soudíte, že se nás snaží přimět k rozptýlení sil,“ shrnul bezvýrazným hlasem.
„Říkám, že to mohou chtít. Vědí, že ve významných pohra¬ničních uzlech rozhodně nebudeme stavy snižovat. To zname¬ná, že jakékoliv významnější posily musí přijít z Domovské flotily a že cokoliv pošleme, řekněme, do Grendelsbane nebo do Minorky, se ocitne daleko z dosahu možné podpory Manti¬chory. Pokud někdo stiskne spoušť, bude jim návrat do do¬movské soustavy trvat téměř stejně dlouhou dobu, jakou stejná cesta zabere liďáckému operačnímu svazu - a navíc ani ne¬budou vědět, že mají letět domů, dokud k nim nedorazí kurýr s rozkazem.“
„Ale to dává smysl pouze v případě, že opravdu uvažují o zmáčknutí spouště.“ V Caparelliho hlase se ozval nový tón, kombinace ďáblova advokáta a neochoty uvěřit, že by Haven po tak dlouhé době mohl něco takového skutečně udělat. Jenže jeho oči prozrazovaly, že ta představa dává smysl, a po jeho slovech se opět rozhostilo dlouhé ticho.

Caparellimu

zablýskalo v očích a pod stolem sevřel jednu ruku v pěst, ale neřekl nic. Pouze se k White Havenovi otočil. „Myslím, že než nějakou doporučíme,“ opáčil hrabě tiše, „měli bychom se sami sebe zeptat, proč přesně se LRH roz¬hodla pro toto konkrétní schéma provokací.“ „Což znamená?“ dožadoval se Cromarty. „Což znamená, že stejného stupně napětí mohli dosáhnout, aniž by rozptylovali své úsilí po celé rozloze hranic,“ odvětil White Haven stále stejným tichým hlasem. „Udeřili na nás - nebo nás alespoň pošťouchli - od Minorky až po Grendelsbane, ale kromě Jelcinu nenapadli žádnou uzlovou stanici Loďstva jako Hancock, Reevesport nebo Talbot. Ty všechny jsou vý¬znamnější než nějaký Zuckerman nebo Quentin, ale oni se jim ani nepřiblížili, opět s výjimkou Jelcinu. Přitom musí vědět, nakolik citlivěji bychom reagovali na jakoukoliv hrozbu vůči nim. Proč?“
„Právě proto, že to jsou naše uzlová postavení.“ Caparelli spustil trochu ostřeji, ale přiměl se nasadit opět normální tón. „Naše mobilní síly jsou v těchto soustavách mnohem silnější.