„ „...a myslím, že tím jsme vyčerpali asi tak všechno, dámy a pánové,“ prohlásil sir Yancey Parks. „Děkuji vám a dobrou noc.“
Shromáždění velitelé eskader na jeho povel k rozchodu vstali a nyní se zdvořilým pokývnutím hlavy odcházeli. Všich¬ni kromě jednoho a Parks pozvedl obočí, když si všiml, že kontradmirál Mark Sarnow zůstal sedět.
„Máte něco na srdci, admirále?“ optal se.
„Ano, pane. Obávám se, že mám,“ řekl Sarnow tiše. „Rád bych s vámi na chvilku mluvil.“ Přejel pohledem ke komodoru Caprovi a kapitánu Hurstonovi a zase zpátky k Parksovi. „Mezi čtyřma očima, pane.“
Parks se ostře nadechl a vycítil, že Capra a Hurston jsou stejně překvapení jako on. Sarnow mluvil ostýchavým a ucti¬vým, avšak pevným tónem a jeho zelené oči se dívaly velmi zpříma. Capra se chystal něco říct, ale admirál zvedl ruku a za¬razil ho.
„Vincente? Marku? Omluvíte nás na chvilku? Až budeme s admirálem Sarnowem hotovi, přijdu za vámi do mapové místnosti a ještě jednou se podíváme na ty změny v rozmístění sil.“
„Jisté, pane.“ Capra vstal, očima vybídl operačního důstoj¬níka, aby ho následoval, a oba odešli. Průchod se za nimi zavřel, Parks se zhoupl v křesle a pozvedl ruku dlaní nahoru směrem k Sarnowovi.
„O čem jste to se mnou chtěl mluvit, admirále?“
„O kapitánu Harringtonové, pane,“ odpověděl Sarnow a Parks přimhouřil oči.
„Copak je s kapitánem Harringtonovou? Dělá nějaké po¬tíže?“
„Ne, pane. Jsem s jejími výkony naprosto spokojen. Vlastně právě proto chci s vámi mluvit.“
„Ano?“