„V tom případě jaký je rozvrh na zítřek?“
„Další simulace,“ odpověděla Honor a přivítala změnu té¬matu vděčným úsměvem. „Cvičení s konvojem. Nejprve jej budeme bránit proti ,útočníkům v neznámém počtu‘, potom se role obrátí a budeme na něj útočit - proti doprovodu divize dreadnoughtů.“
„Ouha! Doufám, že ten ,konvoj‘ alespoň poveze něco, co za ty naše boule a modřiny bude stát.“
„To nám nepřísluší soudit,“ pravila Honor svatouškovsky a Henkeová se zahihňala.
„Nu, jestli nás zítra pošlou přinést nejvyšší oběť královně a vlasti, měla bych raději napodobit Nimitze a trochu se vy¬spat.“ Začala se zvedat, ale Honor ji zdviženou rukou zarazila. „Ještě něco?“ otázala se Henkeová překvapeně.
„Vlastně...“ začala Honor, ale pak se jí hlas vytratil. Sklopila oči k ubrusu a hrála si s vidličkou a Henkeová klesla zpátky s náhlým podezřením, proč asi obličej jejího velitele temně zrůžověl.
„Pamatuješ si, jak jsem na Saganami vždycky potřebovala poradit?“
„S čím poradit? S multidimenzionální matikou?“
„Ne,“ zarděla se Honor ještě temněji. „Osobní rady.“
Henkeové se podařilo neotevřít očí dokořán a s pouze kra¬tičkým zaváháním přikývla.
Honor pokrčila rameny. „No, zkrátka potřebuji další. Jsou jisté... věci, které jsem se nikdy nenaučila a teď by se mi hodily.“
„Jaké věci?“ zeptala se Henkeová opatrně.
„Všelijaké!“ překvapila ji opět Honor zdušeným smíchem, upustila vidličku a rozhodila rukama. Stále se červenala, ale ten smích jako by zbořil nějaké vnitřní zábrany. „Vlastně bych potřebovala pomoci s líčením, Miky.“
„S líčením?“ To slovo už už začínalo užaslým vyhrknutím, avšak Henkeová zavčas potlačila nevěřícný tón hlasu. A byla ráda, že se jí to podařilo, když postřehla jiskru v Honořiných tmavých očích.