Proto se v Jelcinu jen tak narychlo otočili. Vědí, že kdyby strčili nos hlouběji, tak jako to udělali v Zuckermanu nebo v Candoru, usekli bychom jim ho.“
„Souhlasím,“ přikývl White Haven. „Ale co když tím sle¬dují ještě něco jiného? Konkrétní účel, nejenom minimalizaci rizika.“
„Návnada? Že by chtěli, abychom nějakým konkrétním způsobem zareagovali?“ zamumlala Givensová a se zamyš¬leným pohledem se v křesle obrátila, aby si opět prohlédla holostěnu, a White Haven znovu přikývl.
„Přesně tak. Jak admirál Caparelli říká, prakticky nám ne¬dali jinou možnost, než posílit hranici. Určitě musí vědět, že to zvyšuje jejich rizika při jakémkoliv budoucím incidentu... jenže také vědí, že ty posily musíme odněkud vzít.“
Caparelli s očima přilepenýma na displej nešťastné zabru¬čel a neochotné přiznání souhlasu ho pálilo jako žáha, když si uvědomil, že White Haven může mít pravdu... zase.
„Vy tedy soudíte, že se nás snaží přimět k rozptýlení sil,“ shrnul bezvýrazným hlasem.
„Říkám, že to mohou chtít. Vědí, že ve významných pohra¬ničních uzlech rozhodně nebudeme stavy snižovat. To zname¬ná, že jakékoliv významnější posily musí přijít z Domovské flotily a že cokoliv pošleme, řekněme, do Grendelsbane nebo do Minorky, se ocitne daleko z dosahu možné podpory Manti¬chory. Pokud někdo stiskne spoušť, bude jim návrat do do¬movské soustavy trvat téměř stejně dlouhou dobu, jakou stejná cesta zabere liďáckému operačnímu svazu - a navíc ani ne¬budou vědět, že mají letět domů, dokud k nim nedorazí kurýr s rozkazem.“
„Ale to dává smysl pouze v případě, že opravdu uvažují o zmáčknutí spouště.“ V Caparelliho hlase se ozval nový tón, kombinace ďáblova advokáta a neochoty uvěřit, že by Haven po tak dlouhé době mohl něco takového skutečně udělat. Jenže jeho oči prozrazovaly, že ta představa dává smysl, a po jeho slovech se opět rozhostilo dlouhé ticho.