„Aha.“ Cromarty na dlouhou chvíli mlčky obrátil pohled zpátky k holostěně. „A které možnosti dáváte přednost, admirále?“ otázal se konečně.
„Té třetí, Vaše Milosti,“ nezaváhal Caparelli. „Jak jsem řekl, nemůžeme jim zabránit, aby si konfrontaci nevynutili, pokud se o ni skutečně snaží, ale nevidím žádný důvod, proč jim v tom pomáhat. Když naše pohraniční oddíly dostatečně posílíme, budou oni v případě, že se rozhodnou pokračovat v nátlaku, muset také nasadit velké síly - a nejspíš rozpoutat válku v plné síle. Pokud to celé je pouze snaha odvést pozornost dávkařů od domácích potíží, může je to přimět couvnout úplně. I kdyby to ale ten účinek nemělo, poskytne to místním velitelům do¬statečnou sílu na to, aby měli šanci se jim postavit a bojovat s nimi, až k nám vpadnou.“
„Aha,“ opakoval ministerský předseda a potom stočil po¬hled podél stolu na admirála White Havena. Hrabě celou dobu seděl beze slova a zamyšlené modré oči postupně upíral na každého řečníka. Sám nedával najevo žádnou snahu promlu¬vit a Cromarty si byl plně vědom obtížné situace, do které ho dostal. Jenže admirála nepřivedl kvůli jeho mlčení, a tak si odkašlal. „Které možnosti dáváte přednost vy, hrabě White Havene?“