„Ale děláme pokroky,“ zdůraznila Honor, „a dokaři budou mít Niké pohromadě asi za týden. Myslím, že až budeme moci zformovat celou eskadru ve vesmíru s náležité organizovanými divizemi a oklepat poslední rez, půjde všechno hladčeji.“
„Hm,“ přikývla nepřítomně Henkeová s pohledem stále upřeným do vína, potom zvedla hlavu a povytáhla jedno obočí. „A admirál Parks?“
„Co s ním je?“ ozvala se Honor ostražitým tónem a Hen¬keová si odfrkla.
„Čirou náhodou vím, že jsi jediný kapitán vlajkové lodi tohohle operačního svazu, kterého nikdy nepřizvali k poradě na palubě Gryfa. A nemyslím si, že by tě jenom přehlédli.“
„Neměl zatím závažný důvod mě zvát,“ řekla Honor roz¬pačitě a Henkeová si odfrkla ještě hlasitěji.
„Je dost zvláštní, když admirál ani nepozve kapitána nově převeleného bitevního křižníku na zdvořilostní návštěvu, Ho¬nor. A když je ten kapitán zároveň kapitánem vlajkové lodi nejdůležitější doprovodné formace, a přitom ho ani jednou ne-pozvou na poradu na vlajkové lodi svazu, to už meze zvláštního přesahuje.“
„Asi ano.“ Honor usrkla vína, pak vzdychla a odložila sklen¬ku. „Ne ,asi‘, určitě,“ připustila. „Nejdříve jsem si myslela, že jsem v nemilosti kvůli fúznímu tři, ale to přestalo dávat smysl už před spoustou týdnů.“
„Přesně tak. Nevím, co admirálovi vadí, ale je zřejmé, že něco ano. A naši lidé si toho začínají všímat. Nejsou moc šťast¬ní z toho, že jejich admirál jejich kapitána přezírá.“
„Na ně to přece nedopadá!“ opáčila Honor ostře.
„Oni si nedělají starost o sebe,“ odvětila Henkeová tiše a Honor se rozpačitě zavrtěla.
„No, já s tím asi moc nenadělám. Pokud si náhodou vzpo¬mínáš, tak mě admirál Parks hodností o pár světelných měsíců převyšuje.“
„Už jsi o tom mluvila s admirálem Sarnowem?“
„Ne - a ani mě to nenapadne! Jestli na mně admirálu Parksovi něco vadí, je to můj problém, ne Sarnowův.“
Henkeová pokývala hlavou. Ne na souhlas, ale proto, že dopředu věděla, co Honor řekne.