„Děkuji, Macu. Bylo to skvělé - jako vždycky,“ řekla Honor, když stevard naléval víno. Komandér Henkeová na opačné straně stolu vydala spokojené souhlasné zamručení a MacGui¬ness s úsměvem pokrčil rameny.
„Budete ještě něco potřebovat, madam?“
„Ne, to nám stačí.“ Začal sbírat talířky od desertu, ale Ho¬nor mávla rukou. „Zatím to nechtě být, Macu. Zazvoním na vás.“
„Jistě, madam.“ MacGuiness se zlehka uklonil a zmizel a Honor se s povzdechem opřela.
„Jestli tě takhle nacpává každý večer, budeš za chvíli vy¬padat jako ty starodávné vzducholodi z předkosmického věku,“ varovala ji Henkeová a Honor se zasmála.
„To možná Nimitz,“ usmála se na stromového kocoura. Ten ležel na břiše na své polici nad psacím stolem, všech šest končetin svěšených po stranách dolů a tiše, bzučivé chrápal; živý obraz nacpané a s životem spokojené stromové kočky.
„Ale já a ztloustnout?“ pokračovala a zavrtěla hlavou. „To by se mnou Paul nesměl tak třískat o zem v tělocvičně! Nebo by mě admirál nesměl honit do úmoru.“
„Amen,“ souhlasila Henkeová vřele. Voda teče z kopce, a když se Honor tak ponořila do činnosti eskadry, zaplavoval jejího výkonného stále rostoucí příval papírování. Nadechovala se, aby řekla ještě něco, pak se se zamračením zarazila, opřela se v křesle a začala si hrát se stopkou vinné sklenky.