Někteří z nich to řešili náhodnými milostnými aférkami, přelétavými známostmi, které záměrně udržovali v povrchní rovině, aby jim nepronikly pod kůži, ale Honor to nedokázala. A co víc, ona ani nechtěla. Navzdory její matce v ní bylo příliš mnoho sfinžského... a byla až příliš paličaté věrná svým zása¬dám.
„No nic, co bylo, bylo,“ vzdychla Honor a přerušila tak proud komandérových myšlenek. „Nemohu to vrátit nebo udě¬lat znovu, ale zdá se, že mi následkem toho chybí jisté doved¬nosti, které jiní lidé považují za samozřejmé.“ Dotkla se své tváře - levé, všimla si Henkeová - a kysele se usmála. „Jako líčení.“
„Víš, ty to ani nepotřebuješ,“ řekla Henkeová mírně a byla to pravda. Nikdy neviděla Honor používat třeba jen rtěnku, ale to jejím ostře řezaným rysům nic neubíralo na přitažlivosti.
„Milá dámo,“ namítla Honor s napůl rozpačitým, napůl ro¬zesmátým důrazem, „tenhle obličej potřebuje veškerou do¬stupnou pomoc!“
„V tom se mýlíš, ale nebudu se s tebou o to přít.“ Henkeová naklonila hlavu ke straně a pak se maličko usmála. „Takže ty po mně chceš, abych ti pomohla napravit, ehm, tvé mezery ve vzdělání?“ Honor přikývla a Henkeové zablýsklo v očích kamarádskou škádlivostí. „Nebo bych spíš měla říct mezery ve tvém arzenálu?“ rýpla si a zachichotala se, když se Honor znovu zarděla.
„Všechny mezery,“ opáčila se vší důstojností, kterou doká¬zala sebrat.
„Takže...“ Henkeová přemýšlivě našpulila rty a pokrčila rameny. „Jak víš, máme každá trochu jiné zbarvení.“
„A na tom snad záleží?“
„Bože můj!“ zakvílela Henkeová a obrátila oči v sloup nad nevinnou prostotou - a propastnou neznalostí - kterou ta otázka prozradila. Honor se zatvářila překvapeně a Henkeová zavrtěla hlavou.
„Věř mi, záleží. Na druhou stranu, matka vždycky trvala na tom, aby její dcery ovládaly základní lovecké techniky. Mys¬lím, že s tebou dokážu něco provést, ale nejdřív budu muset podniknout nájezd na lodní obchod. Nic z toho, co používám já, se pro tebe nehodí, to je jasné.“ Svraštila čelo a v duchu si začala sestavovat seznam všeho, co bude potřebovat, neboť jedna věc byla zcela jistá: v Honořině koupelně žádná zkrášlovadla nenajde.
„Jak brzy chceš dosáhnout požadovaného výsledku?“ otá¬zala se.
„Asi tak do týdne?“ navrhla Honor téměř váhavě a Hen¬keové bylo nutno připsat k dobru, že se jí podařilo zdržet se úsměvu.
„Myslím, že to se dá zvládnout. Víš co? Dnes je čtvrtek - zastavím se ve středu před večeří a vyučím tě v Oslnivé kráse vzor 101. Hm?“
„Středa?“ Honor byla zase červená jako řípa. Dívala se stranou, prohlížela si královnin portrét na přepážce a Henkeová bojovala s nutkavou touhou se rozesmát, neboť Honor už šest týdnů pravidelně každou středu večeřela s Paulem Tankersleyem. „Středa bude vyhovovat,“ souhlasila Honor po chvilce a Henkeová přikývla.