3. krátká vítězná válka

„To ale není všechno. Nařídil nám zvýšit sázku.“ Posunul k ní přes stůl návrh rozkazu k přesunům, a zatímco si jej pro¬hlížela, zhoupl se s křeslem dozadu.
„Čtyři eskadry?“ zamumlala Givensová a nepřítomně si na¬motávala pramen hnědých vlasů na ukazováček. „To je tedy zvrat.“
„To mi povídejte - a všechno superdreadnoughty.“ Caparelli se maličko kysele usmál. „To dělá dvacet šest procent superdreadnoughtů Domovské flotily. Jestli nás čeká nějaký útok tady, zatímco budou pryč...“ Větu nedokončil a mávl rukou. Givensová našpulila rty.
„Možná, pane. Ale možná také ne. Nezůstaneme tady úplně nekrytí, a jestli liďáci skočí na naše předstírané přesuny, narazí na víc než šedesát superdreadnoughtů, o kterých si mysleli, že jsou někde jinde.“
„Já vím.“ Caparelli se ještě chvilku mračil a potom přikývl. „No dobře, dáme se do toho. Ale s tak velkou posilou bychom měli poslat dost vysokého vlajkového důstojníka.“
„Koho máte na mysli, pane?“
„Koho jiného?“ Caparellimu se zase vrátil kyselý úsměv. „Prakticky to přece nemůže být nikdo jiný než White Haven, ne?“
„White Haven?“ Givensová nedokázala zcela skrýt své pře¬kvapení. Nejenže věděla, že Caparelli a White Haven se nemají rádi, ale White Haven byl navíc v současnosti zástupcem veli¬tele Domovské flotily.
„White Haven,“ opakoval Caparelli. „Vím, že to Websterovi udělá ve struktuře velení díru, ale to udělají i eskadry, které mu bereme. A White Haven je nejen dost vysoce postavený a schopný na to, aby jim velel, ale je to také v graysonských očích náš nejpopulárnější důstojník - po Harringtonové.“
„To je pravda, pane. Ale je také výše postavený než admirál D’Orville. To znamená, že místního velitele nahradí, až tam dorazí. Nezpůsobí to problémy?“
„Pochybuji.“ Caparelli se na chvilku zamyslel a nakonec zavrtěl hlavou. „Ne, určité ne. Jsou s D’Orvillem přátelé dlouhé roky a oba vědí, jak kritická situace je. A kromě toho—“ první vesmírný lord se nevesele zašklebil, „—dá se čekat, že budou mít plné ruce práce s jinými potížemi, i když tohle nakrásně vyjde.“

3. krátká vítězná válka

„To je pravda. Ale můžeme třeba dvě eskadry poslat na cvičení a další dvě oficiálně převelet do Grendelsbane a přitom provést stejný trik, o němž už Caparelli mluvil v souvislosti s D’Orvillem. Ani admirálové, kterých se to bude týkat, nemu¬sejí nic vědět, dokud po přechodu do hyper neotevřou zapeče¬těné rozkazy, a všechny štěnice, které na nás liďáci napíchli, je uvidí odlétat správným směrem podle oficiálních pokynů. Můžeš se navíc zeptat Pat Givensové, jestli si myslí, že by se zmínka o jejich pohybech mohla připojit k plánovanému úniku informací, aniž by návnada byla příliš nápadná.“
„Hmm.“ Cromarty se na druhém konci linky zamračil a v očích měl zamyšlený pohled. Představa posílení Jelcinu se mu očividně zamlouvala. Několik okamžiků uvažoval a potom přikývl. „Dobře, myslím, že to navrhnu. Ale říkal jsi, že máš několik nápadů. Které jsou ty další?“
„Jestli se nemýlím, měl by Michael Mayhew zrovna být u nás na Mantichoře. Vím, že postgraduálně studuje na Krá¬lovské koleji - neodletěl třeba kvůli té krizi?“
Premiér ztuhl, potom zavrtěl hlavou a White Haven pokrčil rameny. „V tom případě máš možnost si promluvit s dědicem protektora Benjamina, prakticky s korunním princem Gray¬sonu. Nebude to sice totéž jako vést rozhovory s jejich hlavou státu, ale rozhodně to bude naše druhá nejlepší volba.“

„...jsem si jistý, že chápete, proč jsem vás pozval, lorde May¬hewe,“ pravil vévoda z Cromarty tiše. „Všichni moji nejvyšší důstojníci se shodují, že to představuje naši nejlepší strategic¬kou volbu, ovšem nutně to znamená, že bychom váš domovský svět vystavili nesmírnému riziku. A vzhledem k časové tísni doslova není čas o tom promluvit s protektorem Benjaminem.“
Michael Mayhew přikývl. Na postgraduálního studenta vy¬padal neuvěřitelně mladě (a také mladý byl), dokonce i na Man¬tichoře. Vlastně byl ještě dost mladý na to, aby jeho tělo mohlo přijmout původní, prvogenerační kúru na prodloužení života, která byla lidem izolovaného Graysonu před vstupem do Alian¬ce nedostupná. Nyní si Cromarty tu mladou, zamyšlené zamra¬čenou tvář prohlížel a uvažoval, jestli je Grayson připraven na dlouhověkost, kterou měly jeho děti zanedlouho dostat do vínku.
„Ten problém chápu, pane,“ promluvil Mayhew nakonec.
Vyměnil si pohled s graysonským velvyslancem a pokrčil ra¬meny. „Řekl bych, že nemáme příliš na vybranou, Andrewe.“
„Přál bych si, abychom si o tom mohli promluvit přímo s protektorem,“ vyslovil obavy velvyslanec a Mayhew znovu pokrčil rameny.
„Já také, ale myslím, že vím, co by řekl.“ Obrátil se opět ke Cromartymu a zadíval se na něj zpříma. „Vaše Milosti, můj bratr věděl, do čeho jde, když se rozhodl pro spojenectví s Man¬tichorou, místo aby nechal naši soustavu pohltit Havenem -nebo ještě hůř Masadou. Vždycky jsme věděli, že až dojde na konečnou přestřelku, budeme přímo uprostřed, takže jestli by nás stejně napadli, stojí za vyzkoušení všechno, co zvyšuje naše šance na vítězství. Kromě toho,“ dodal prosté a v upřených očích mu zableskla upřímná vřelost, „vám mnoho dlužíme.“
„Takže myslíte, že bychom se do toho měli pustit?“
„Ano. Vlastně vás jakožto místodržící Mayhew a dědic protektorského úřadu formálně žádám, abyste to udělali, pane ministerský předsedo.“

„Tomu nevěřím,“ zamumlal sir Thomas Caparelli. Složil struč¬ný, hutný, ručně psaný pokyn a zasunul jej zpět do obálky s jas¬né žlutými a černými proužky označujícími tajné zprávy. Obojí pak zasunul do složky vyřízených věcí na stole a vzhlédl k Pat¬ricii Givensové. „Ani ne pět hodin a máme zelenou.“
„Opravdu?“ Také hlas Givensové zněl překvapeně a Capa¬relli vyprskl smíchem.

3. krátká vítězná válka

Hamish Alexander přecházel s rukama složenýma za zády sem a tam po své brífingové místnosti na palubě HMS Sfinga, naslou¬chal hlasu ministerského předsedy z komunikátoru a mračil se.
„...a to je zhruba všechno, Hamishi. Co si o tom myslíš?“
„Myslím, Allene, že by ses mě na to neměl ptát,“ opáčil hrabě z White Havenu nedůtklivě. „Podkopáváš Caparelliho autoritu, když po mně chceš, abych se k němu vyjadřoval. Zvlášť když tímhle způsobem obcházíš oficiální kanály.“
„To je mi jasné. Naneštěstí - nebo naštěstí, podle toho, jak se na to kdo dívá - jsi můj nejlepší zdroj nezávislých názorů. Tebe a Willieho znám celé roky. Když se nemohu zeptat tebe, tak koho?“
„Stavíš mé do nepříjemné situace,“ zamumlal White Ha¬ven. „A jestli to Caparelli zjistí, nedivil bych se, kdyby složil funkci.“
„Tohle riziko rád podstoupím.“ Cromartyho hlas ztvrdl. „To, co navrhuje, se velmi blíží zradě spojence, Hamishi, a ty jsi náhodou nejen uznávaný stratég, ale i důstojník, který dobyl Endicott a definitivně uzavřel naše spojenectví s Graysonem. Znáš lidi, kterých se to týká, nejen vojenskou situaci. Řekni mi tedy svůj názor.“
White Haven zaťal zuby, vzdychl a zastavil se. Poznal roz¬kaz, když jej uslyšel, jakkoliv mu byl nepříjemný.
„Dobře, Allene.“ Posadil se do křesla před terminálem, na chvilku se hluboce zamyslel a potom pokrčil rameny. „Myslím, že má pravdu,“ prohlásil a pokřiveně se usmál, když spatřil Cromartyho překvapený výraz.
„Mohl bys to trochu rozvést?“ otázal se vévoda za okamžik.
„Jinými slovy, mám vysvětlit, proč kryji záda člověku, kte¬rého nemám rád?“ White Havenův úsměv se rozšířil a hrabě mávl rukou. „Jestli to vyjde, bude to fungovat přesně tak, jak Caparelli říká - dovolí nám to vyprovokovat první ránu a nej¬spíš je napadnout mnohem větší silou, než očekávají. Také má pravdu, že na Jelcin stejně udeří, a tohle nám poskytuje nej¬lepší šance soustavu udržet. I v nejhorším případě jim přinej¬menším uděláme pěknou díru do útočného svazu, a to je přesně ten druh bitvy, jakou potřebujeme vybojovat. Taková, která nám dává skvělou šanci na jednoznačné vítězství - které by tak brzy po vypuknutí války mělo nesmírný psychologický význam - a způsobí jim velké ztráty, i kdybychom ji prohráli. A pokud jde o Graysoňany, to jsou houževnatí lidé, Allene. Vědí, že se stali terčem v okamžiku, kdy s námi podepsali smlouvu, a stále si myslí, že to za to stálo.“
„Ale udělat to, aniž bychom je varovali...“ Cromarty větu nedořekl, ale bylo na něm vidět, že je z toho velmi nešťastný.
„Já vím,“ zamumlal White Haven a odmlčel se.
„Poslyš,“ řekl po chvíli, „právě jsem dostal několik nápadů. Za prvé bys mohl navrhnout Caparellimu způsob, jak jeho strategii ještě zefektivnit.“ Cromarty se zatvářil tázavě a admirál pokrčil rameny. „Já vím, že jsem měl námitky proti rozptýlení Domovské flotily, ale předpokládejme, že ve stejnou dobu, kdy necháme prosáknout informaci, že oslabujeme Jelcinovu hvězdu, převelíme tři nebo čtyři eskadry z Domovské flotily k D’Orvillovi jako posilu. Když si liďáci budou myslet, že jsme odveleli, řekněme, čtyři eskadry z Jelcinu, zatímco my čtyři eskadry do soustavy přidáme, budou jejich odhady našich sil ošklivé mimo.“
„A co když Domovskou flotilu sledují? Já sice nejsem admi¬rál, ale i já vím, že ani pro obchodní loď není nijak těžké roze¬znat gravitorové pohony tak velkého operačního svazu. Přitom je prakticky jisté, že určitá část ,neutrální‘ obchodní přepravy provádí aktivní špionáž pro Haven.“

Vzájemné působení více vzdálených úložišť

Instalace vzdáleného úložiště je omezena na jediný systém Windows 2000 Server, co se
týká hostitelských služeb, správy disku a vzdáleného úložiště. Samozřejmě zde není
žádné omezení počtu samostatných instancí vzdáleného úložiště, které mohou běžet na
homogenní síti Windows 2000.
ČÁST I – Active Directory 80
Přesouvání dat mezi instancemi vzdáleného úložiště
a jiným vzdáleným úložištěm.
Pro přesun spravovaných dat z jedné instalace vzdáleného úložiště do jiné správce navrací
spravovaná data a přesouvá data na jiný svazek spravovaný vzdáleným úložištěm,
které spravuje tato data.
Navracení přes instance vzdáleného úložiště
Vzdálené úložiště nepodporuje navracení zástupných symbolů ze svazku, který byl
spravován v různých časech dvěma různými instancemi vzdáleného úložiště.
Kompatibilita verzí
Vzdálené úložiště neposkytuje žádnou cestu inovace produktů vzdálených úložišI od
třetích stran. Vzdálené úložiště poskytuje podmnožinu vlastností poskytovaných
v předchozích produktech vzdálených úložišI, a není proto vhodné pro inovaci systému.
Například stávající systém s více než jedním zařízením nelze inovovat na vzdálené
úložiště.

3. krátká vítězná válka

S ohledem na informace, které liďáci mají o našich rutinních pohybech jinde, je docela možné, že vědí o Jelcinu víc, než by se nám líbilo, ale plán admirála Givensové nám dává přinejmenším možnost obrátit tuto skutečnost proti nim.“
Zahýbal ovladači a v maličké hvězdné soustavě nad stolem se znenadání rozzářila ještě drobnější zrnka jasně zeleného světla.
„Graysoňané po celý minulý rok svou soustavu s naší po¬mocí opevňovali, Vaše Milosti. K úplnému dokončení nám toho ještě hodně schází, ale jak vidíte, značně jsme pokročili, a samotný Grayson je už dobře chráněný orbitálními pev¬nostmi. Jsou sice podle našich měřítek malé, protože to jsou pozůstatky graysonsko-masadské studené války, ale je jich hodně, prošly rozsáhlými opravami a zdokonalením a byly vy¬zbrojeny těžkými zbraněmi. Graysonské námořnictvo můžeme v současnosti považovat za ekvivalent přinejmenším těžkého operačního svazu našeho námořnictva - na sedmnáctiměsíční úsilí a s ohledem na jejich výchozí technickou úroveň to je úžasný výkon - a Druhá flotila admirála D’Orvilla je velmi silná formace. Vzato kolem a kolem, pane, stalo se z této sou¬stavy vynikající místo na to, aby si o ně útočník vylámal zuby.“
„Jenže také čirou náhodou patří svrchovanému spojenci Hvězdného království, admirále.“ Cromartyho hlas zabarvovaly obavy a víc než jen náznak nesouhlasu. „Navrhujete, abychom záměrně přilákali nepřátelský útok na jednoho z našich přátel - aniž bychom to s ním konzultovali.“
„Důsledky svého návrhu si plně uvědomuji, Vaše Milosti, nicméně se obávám, že jsme dospěli do situace, v níž už ne¬máme čas na konzultace. Jestli má admirál Givensová pravdu - a já si myslím, že má - liďáci odpočítávají čas podle rozvrhu, který mohli zdokonalovat celé roky. My sice máme obranné plány, ale dovolit jim začít válku podle jejich podmínek a v do¬bě, kterou si sami vyberou, je krajně nebezpečné. Pokud je to vůbec možné, musíme dosáhnout toho, že s ní začnou před¬časně, nebo alespoň zaútočí na cíl, který si vybereme my. K to¬mu, Vaše Milosti, jim však musíme podsunout informaci, která se jim musí dostat do rukou včas, aby mohli přehodnotit ope¬race a vyslat ze svého ústředního uzlu velení rozkazy ještě před naplánovanou hodinou H.
Klíčovou postavou plánu je jeden ze spojovacích důstojníků admirála Givensové z odboru plánování. Havenský velvysla¬nec vynaložil velkou námahu, aby ho zlákal ke spolupráci. Už pro ně pracuje déle než dva standardní roky, ale oni nevědí -doufejme - že ve skutečnosti pracuje pro admirála Givensovou. Zatím byly všechny jeho zprávy stoprocentně přesné, jenže jim předává pouze takové informace, které nám nemohou ublí¬žit, nebo o kterých oprávněné předpokládáme, že je liďáci mohou získat jinými kanály.
Takže navrhujeme, aby prostřednictvím velvyslance Gowana informoval liďáky, že nás situace kolem Talbotu znepokojila tak hluboce, že tam posíláme několik bojových eskader admi¬rála D’Orvilla jako posilu. Do Jelcinu že samozřejmé chceme vyslat náhradu, ale ne dříve než za dva nebo tři týdny. Současně pošleme pravidelnými kanály stejné pokyny admirálu D’Orvillovi. Všem se to bude jevit jako naprosto upřímně míněný rozkaz... jenže tentýž kurýrní člun poveze odlišné rozkazy pod diplomatickým krytím, které budou admirálu D’Orvillovi na¬řizovat, aby pokyny k přemístění sil ignoroval. Pokud liďáci mají v našem spojovacím úseku zdroje, o kterých nevíme, mohou takto zachytit ,oficiální‘ rozkazy jako potvrzení zprávy našeho dvojitého agenta.
Pokud je naše analýza současných operací liďáků přesná, koordinují je nejspíš ze soustavy Barnett. Jestli falešnou infor¬maci dokážeme dostat do Barnettu dost rychle, bude mít ten, kdo tam velí, k dispozici okno k útoku na Jelcin, než dorazí naše ,náhrady‘. Jenomže až tam vpadne, zjistí, že žádná z D’Orvillových lodí nikdy neodletěla.“

3. krátká vítězná válka

Bohužel to nemuselo znamenat, že by se jim nedařila ope¬race jako celek. Ačkoliv přeskupení sil, kterým chtěl hrozbě čelit, nebylo zdaleka tak drastické, jak si představoval zpočát¬ku, operační svazy a eskadry stále po celém prostoru Aliance hrály ,škatule, hejbejte se‘, což v něm vzbuzovalo pocit, že je vyvedený z rovnováhy, přinucený bránit se a pasivně reagovat, místo aby se chopil iniciativy. Někteří z místních velitelů na tom byli podle všeho stejně. Každopádně dospívali k rozhod¬nutím, která z jeho celkového pohledu vypadala značné po¬chybně.
Poklepal prsty na pult a zamračil se ještě víc. Talbot a Poicters mu dělaly největší starosti, protože v jejich oblasti vy¬víjeli liďáci velkou aktivitu. Obě hvězdné soustavy ležely přímo na ráně a incidenty, k nimž v nich došlo, mohly jednoduše představovat klasický průzkum. Výzvědné akce větších usku¬pení lodí, jež během průzkumu před bojem náhodou potkala - nebo spíš převálcovala, pomyslel si zachmuřené - místní hlídky. Až na to, že jejich načasování svědčilo spíše o tom, že liďáci už měli podrobné informace.
Jelcin a Hancock mu naopak dělaly starosti tím, že v jejich oblastech nedocházelo k žádným akcím kromě původního pře¬padu konvoje u Jelcinu a záhadných chalífových ztrát v Zanzibaru. Možná tomu tak bylo proto, že na ně pohlížel jako na svá nejzranitelnější místa, nicméně klid kolem obou hvězd ho nutil k otázce, pročpak asi liďáci nechtějí, aby se těmito oblast¬mi znepokojoval.
Z rozhodnutí admirála Parkse odkrýt Hancock by se které¬mukoliv prvnímu vesmírnému lordu udělaly vředy. Chápal sice Parksovo odůvodnění, ale nebyl si úplné jistý, jestli má na věc stejný názor. Zašel dokonce tak daleko, že nanečisto sepsal depeši, v níž Parksovi nařizoval návrat do Hancocku, ale na¬konec ji neodeslal a spokojil se s tím, že nařídil admirálu Danislavovi urychlit přesun. K tradicím RMN patřilo, že admiralita neměnila rozhodnutí člověka velícího přímo na místě, pokud neměla k dispozici velmi konkrétní informace rozvědky. Jenže ty sir Thomas Caparelli neměl... a jediné, čeho měl momentálně nadbytek, byl právě nedostatek konkrétních informací.
„Oni to udělají, Pat,“ zamumlal s očima stále upřenýma na displej. „Oni to opravdu udělají.“
Bylo to poprvé, kdy to někdo z nich řekl takhle naplno, avšak Givensová jen přikývla.
„Ano, pane, udělají,“ souhlasila stejně tichým hlasem.
„Musí existovat nějaký způsob, jak jim rozhodit plány,“ zamumlal první vesmírný lord a zabubnoval prsty na pult ještě hlasitěji. „Nějak tu věc obrátit tak, aby kousla do zadku je.“
Givensová si ještě chviličku hryzala spodní ret, potom se zhluboka nadechla a znovu sáhla do displeje. Udělala z dlaně kornoutek kolem Jelcinovy hvězdy a Caparelli vzhlédl, aby se na ni přivřenýma očima podíval.
„Možná, že existuje, pane,“ řekla Givensová klidně.

„Abych se ujistil, že jsem vám správné rozuměl, sire Thomasi.“ Vévoda Cromarty mluvil velmi tiše. „Vy navrhujete, abychom LRH záměrně vyprovokovali k útoku na Jelcinovu hvězdu?
„Ano, pane.“ Caparelli se díval ministerskému předsedovi přímo do očí.
„A jaký k tomu máte důvod?“ vyzvídal Cromarty.
„V podstatě tak liďakům nastražíme past, pane.“ Caparelli si odkašlal a zapnul v zasedací místnosti pro přísně tajné porady hned vedle Cromartyho úřadovny malou holomapu soustavy Jelcin.
„V současné době představuje Jelcin naše největší soustře¬dění sil hned po samotné Domovské flotile, Vaše Milosti,“ vy¬světloval. „Udělali jsme všechno pro to, abychom naši přesnou sílu v této soustavě udrželi v tajnosti.

3. krátká vítězná válka

To, co začalo jako série bleskových popíchnutí, se změnilo v řadu stále těžších úderů zasazovaných ve stále delších časových odstupech. Jistě, působilo to neohrabaně; na druhou stranu, každý stratég by se snažil zabudovat do plánů únikové body, v nichž by mohl ope¬raci v případě nutnosti přerušit. Bylo docela možné, že Pat má pravdu v předpokladu, že koordinace této etapy vychází z Bar¬nettu, jenže to ještě neznamenalo, že liďáci zůstanou u stejného uspořádání, až opravdu zmáčknou spoušť. Jakmile se do věci doopravdy dáte, nemají už únikové body smysl; pak už je to ,všechno nebo nic‘, a pokud máte představu, co chcete dělat, přejdete na nejpružnější možné schéma velení.
Pokud máte představu.
Zvolna pootáčel křeslem sem a tam. Náhle se znovu podíval na Givensovou.
„Myslíte, že až se začne střílet naostro, budou dál operovat tímto způsobem?“
„Nevím. Je to možné, když vezmeme v úvahu jejich minulé operační postupy. Uvědomte si, pane, že jsme jejich první vícesoustavový protivník. Všechny jejich předchozí operační plá¬ny se týkaly útoků řízených přímo na místě a sbíhajících se k poměrné malým cílům, alespoň z vesmírného hlediska. I ty nejlepší štáby upadají do rutiny. Mohli důsledky rozdílnosti měřítek přehlédnout.
Šlo mi ale hlavně o to, že ať už mají po zahájení střílení v plánu cokoliv, rozehrávají to pod tuhým ústředním řízením. Určitě mají podrobný operační plán pro celou dobu, až do uve¬dení hlavních sil do pohybu, a po studiu jejich předchozích tažení jsem ochotna se vsadit, že jeho součástí je i důkladný - a těžkopádný - časový harmonogram. Ale i kdybych se v tom mýlila, v této fázi budou reagovat na naše protitahy, a to s ča¬sovou prodlevou rovnou době letu do Barnettu a zpátky.“
„Za předpokladu, že neposílají rozkazy k další etapě právě teď.“
„Ano,“ souhlasila Givensová. „Ale pokud toho bodu ještě nedosáhli, možná by nebylo špatné podstrčit jim nějakou informaci, kterou bychom v téhle zpětnovazebné řídicí smyčce rádi viděli.“ „Například?“
„Já nevím,“ přiznala se Givensová. „Jenom bych ráda vy¬užila příležitosti vyhodit je z rytmu. Nechce se mi čekat, až nás převálcují podle svého časového rozvrhu. Ráda bych jimi nějak otřásla, vyvedla je z rovnováhy.“
Caparelli přikývl a stejné jako ona se znovu zahleděl do holomapy.
Oči mu automaticky zabloudily ke třem nejproblematič¬tějším místům: Jelcinu, stanici Hancock a oblasti Talbot-Poicters. Třebaže tempo a zuřivost havenské války nervů neustále rostly, Mantichora z dosavadních ostrých střetů vyšla se ctí. Ztrátu Hvězdného rytíře s celou posádkou více než vyvážilo zničení celých dvou divizí liďáckých bitevních křižníků v Talbotu, které narazily na Bellerofonta - i když k tomu došlo jen šťastnou náhodou. Stejně tak tragická ztráta celé eskadry kapi¬tána Zilwické nejen vynesla padlé důstojnici Medaili parla¬mentu za odvahu v boji, nejvyšší vyznamenání království za statečnost, ale také zachránila všechny transportní lodě kon¬voje, který bránila... a Lidové námořnictvo za ni zaplatilo lo¬děmi o téměř dvojnásobné celkové tonáži. Jiné útoky liďáků byly ovšem úspěšnější, protože ti měli výhodu momentu překvapení. A nejspíš také zatraceně dobré informace o hvězd¬ných soustavách, které měly být tajné, pomyslel si Caparelli nešťastně. V souhrnu však podle chladné a brutální logiky války převažovaly nad jejich úspěchy méně četné, zato však význam¬nější nezdary.

3. krátká vítězná válka

Příjemným příšeřím Ústředního operačního sálu, známého mezi jeho uživateli jako ,Díra‘, zacvrlikal tichý signál. Admi¬rál Caparelli zvedl hlavu, aby zkontroloval hlavní displej na vzdáleném konci Díry, vyvolal si na terminálu příslušné údaje a přelétl je očima.
„Je to zlé?“ otázala se potichu admirál Givensová přes menší holomapu kvadrantu a on pokrčil rameny.
„Spíš rozčilující než vážné - alespoň myslím. Další dovnitř a zase ven v Talbotu. Pochopitelně—“ usmál se nevesele, „—ta zpráva je jedenáct dní stará. Od té doby mohly věci nabrat poněkud víc ,rozčilující spád‘.“
„Hm.“ Givensová našpulila rty a zabloudila pohledem na holoobraz před nimi. Oči měla soustředěné na něco, co viděla jen ona, a Caparelli trpělivě vyčkával, až si to srovná. Uplynulo několik sekund, potom celá minuta, zatímco naslouchal klid¬nému zvukovému pozadí Díry, až sebou nakonec trhla a přes droboučké hvězdy se zase podívala na něj.
„Nějaký nápad, předpokládám.“
„Vlastně spíš jen všeobecný postřeh.“
„Tak honem ven s tím, Pat.“
„Ano, pane.“ Věnovala mu letmý úsměv a zase zvážněla. „Právě mě napadlo - tedy, spíš mě už několik dní napadá - že liďáci jsou až příliš rozvážní.“
„Ehm?“ Caparelli se v křesle zhoupl dozadu a pozvedl obočí. „Jak to myslíte?“
„Chci říct, že se snaží o příliš jemnou koordinaci.“ Givensová mávla rukou k displeji. „Už celé týdny stupňují tlak. Zpočátku to byli jen ,záhadní‘ nájezdníci, které jsme nedo¬kázali jednoznačně identifikovat, a tam, kde jsme věděli, že to jsou liďáci, nedocházelo k žádnému boji. Potom začali aktivně obtěžovat naše hlídky. Teď pronásledují a decimují konvoje a hlídky v soustavách. Ale pokaždé, když udělají něco ostřej¬šího než předtím, začne to v jednom místě a potom se to šíří na sever a na jih.“
„A to něčemu nasvědčuje?“
„Nasvědčuje to tomu, že tlak je výsledkem konkrétních po¬kynů z nějakého ústředního uzlu velení. Podívejte se na nača¬sování, pane.“ Sáhla do holoobrazu a přejížděla prsty nahoru a dolů po hranicích. „Když budete předpokládat, že příkaz ke každé nové vlně eskalace vydali na nějakém místě padesát nebo šedesát světelných let za hranicemi Lidové republiky - jako například v Barnettu - odpovídají časové odstupy incidentů v místech po obou stranách prvního incidentu rozdílu doby letu z Barnettu tam.“
Spustila ruku, zamračila se do displeje a kousala si spodní ret.
„Takže koordinují akce z nějakého ústředního uzlu,“ souhlasil Caparelli. „Jenže to předpokládáme celou dobu, Pat. My vlast¬ně děláme totéž. Tak jak do toho zapadá, že by měli být ,až příliš rozvážní‘?“
„My neděláme totéž, pane. My rozesíláme informace a schvalujeme hrubé obrysy rozmístění sil, ale vzhledem k ča¬sovému zpoždění v komunikaci důvěřujeme místním velite¬lům, že budou jednat podle vlastního úsudku. Mně to připadá, jako by liďáci každou další vlnu aktivity autorizovali z Bar¬nettu, což by ukazovalo na obousměrné velící a řídící spojení, nejen na rozdílení informací. Oni čekají, až se doslechnou o vý¬sledku, potom pošlou rozkazy k zahájení nové fáze a zase če¬kají na čerstvé zprávy, než dají svolení k další fázi. Napodobují brontosaura - proto se nám zdá, že se celá ta záležitost rozvíjí tak neohrabaně.“
„Hm.“ Nyní bylo na Caparellim, aby se zahleděl do holomapy. Teorie Givensové rozhodně byla jedním z možných vysvětlení vzrůstající těžkopádnosti liďáků.