3. krátká vítězná válka

„Panebože.“ Admirál Parks zavrtěl hlavou a stále hleděl na zprávu na obrazovce. „Kdybych to neviděl, neuvěřím tomu. Jak tohle, sakra, dokázali liďáci provést, Vincente?“
„Nevím, pane.“ Capra se zvedl a začal neklidně přecházet po brífingové místnosti. „Samozřejmě si dokážu vymyslet dost různých způsobů, jak dopravit plošiny na místo; nedokážu si jen představit, jak získali maskovací systémy, aby je před námi ukryli.“
„Řekl bych, že komandér Tribeca je nejspíš na správné sto¬pe, admirále,“ ozval se Zero O’Malley. Zpravodajský důstojník odstránkoval na příslušnou pasáž Tribecova hlášení a poklepal na ni elektronickým perem. „Nemůžeme sice mít jistotu, dokud nám sem tu retranslačku nepřiveze a my ji nerozebereme na kousky, ale jeho předběžný popis rozhodné nasvědčuje spojení více technologií a Bůh ví, že objem obchodu mezi Havenem a Solárním svazem je docela slušný.“
„Jenže Svaz uvalil embargo na vývoz vojenských techno¬logií pro nás oba,“ namítl Parks a O’Malley přikývl. Vyhlášení tohoto embarga bylo jedním z účinnějších diplomatických tahů Hvězdného království, protože rozhodné zvýhodňovalo obecně vyspělejší technickou základnu Mantichory před havenskou. Bylo také značně obtížné ho dosáhnout a jen skutečnost, že Mantichora kontrolovala provoz Svazu přes vyústění Man¬tichorské křižovatky červí díry u Sigmy Draconis, poskytla ministerstvu zahraničí potřebné páky k jeho prosazení.
„Souhlasím, pane, jenže netvrdím, že to byl schválený pro¬dej technologií. Svaz je organizován na velmi volné konsenzuální bázi a některým z jeho planet se nelíbilo, jak tvrdě jsme to embargo vymáhali. Je možné, že některá z nich, nebo třeba jen ziskuchtivý výrobce případně podplacený důstojník svazo¬vého námořnictva, byla ochotna je porušit.“
„Zero může mít pravdu, pane,“ vmísil se do řeči kapitán Hurston, „ale myslím, že teď není ani tak důležité, jak to pro¬vedli, jako spíš skutečnost, že to provedli.“ Operační důstojník si prohrábl rukou vlasy a jeho hlas zněl ustaraně. „A samo¬zřejmě je tu otázka, kde ještě to provedli. Yorik není zdaleka tak kriticky významný jako jiné soustavy Aliance, což zname¬ná, že by neměl mít příliš velkou prioritu. A to dále nasvědčuje tomu, že—“
„Že to udělali podél celé hranice,“ dokončil za něj Parks zachmuřeně a Hurston přikývl.
Admirál se s křeslem zhoupl dozadu, protíral si oči a přitom si přál věřit, že se Hurston mýlí. Jenže nemohl. Jestli liďáci nasadili ty své zatracené senzorové štěnice do Yoriku, udělali to určitě i jinde.
Zaťal zuby a v duchu zaklel. Mantichora usnula na vavřínech své technické převahy a odmítala uvažovat o možnosti, že by liďáci, kteří si toho rozdílu byli také vědomi, mohli podniknout kroky k jeho vyrovnání. A on sám byl stejné zaslepený jako všichni ostatní.
„Tím se všechno mění,“ řekl konečné. „Naše - moje - víra, že admirál Rollins nemůže vědět o našem stažení z Hancocku, už nemá opodstatnění. Což znamená,“ donutil se vyslovit to přiznání vyrovnaným hlasem, „že admirál Sarnow měl celou dobu pravdu.“
Otřásl se, zhluboka se nadechl, pak nechal křeslo dopadnout na zem, spustil ruce a prohlásil:
„Dobrá, lidi. Zvoral jsem to a je na čase pokusit se to napra¬vit. Marku,“ pohlédl na Hurstona, „rozeberte důkladně všechny naše plány rozložení sil. Vyjděte z předpokladu, že liďáci sle¬dují naše rozmístění podél hranic nejméně posledních šest mě¬síců, a najděte veškerá místa v plánu, která s ohledem na tuto jejich schopnost potřebují úpravu. Zebe,“ obrátil se ke zpravo¬dajskému důstojníkovi, „vy si vezmete na starost tu retranslač¬ku, kterou sem veze Tribeca. Úplně ji rozeberte. Zjistěte o ní všechno, co jen dokážete - nejenom jak funguje, ale také všech¬no možné i nemožné o jejích součástkách a o původním vý¬robci toho zatraceného krámu. A postarejte se, aby se Tribeca dozvěděl, že mu za jeho iniciativu hodlám vyslovit pochvalu.“
Zpravodajský důstojník přikývl a Parks se obrátil ke kapi¬tánu Beasleyové.
„Thereso, svolejte videokonferenci na—“ pohlédl na chro¬nometr, „—devět nula nula. Chci tam mít všechny velitele eskader, jejich štáby a kapitány vlajkových lodí. Potom pošlete kurýrní čluny do Hancocku, Zanzibaru a na admiralitu. Všech¬ny informujte o našich nálezech a předejte pokyn admirálu Kostmeyerové, aby ihned odlétla ze Zanzibaru a setkala se s ná¬mi v Hancocku. Postarejte se také, aby kopii naší depeše pro ni obdržel pro informaci i admirál Sarnow.“
„Ano, pane.“
„Vincente,“ obrátil se Parks opět k náčelníkovi štábu, „vy se pustíte s Markem do práce na přepracování plánů, ale nejdří¬ve mi dodáte návrh nového zdejšího odřadu. Předpokládejte, že tu necháme flotilu torpédoborců a eskadru lehkých křižníků, aby hlídkovaly v soustavě... a našly zbytek těch zatracených senzorových plošin. Jestli nás liďáci celou dobu sledovali, je v současné době naší absolutní prioritou znovu soustředit síly. Takže vydejte přípravné rozkazy, abychom mohli vyrazit na cestu hned, jak skončí moje porada s veliteli eskader.“
„Ano, pane.“
„Dobrá.“ Parks položil ruce na stůl a napřímil se. „Tak se do toho dáme. A modleme se, aby ještě nebylo pozdě.“

KAPITOLA DVACÁTÁ OSMÁ
Honor zavřela na obrazovce soubor se zprávou, zhoupla se v křesle a se smíšeným pocitem úlevy a obav usrkla kakaa. Včerejší neočekávaný přílet lehkého křižníku Anubis s de¬pešemi od admirála Danislava dodal admirálu Sarnowovi (a kapitánovi jeho vlajkové lodi) nejnovější informace, jež byly admiralitě dostupné, a ty informace byly doslova děsivé. V je¬jich světle už nebylo pochyb, že LRH má v plánu zahájit útok plnou silou... a brzy.
Honor s těmito závěry souhlasila a dělaly jí dokonce větší starosti než Parksův odlet. Alespoň že Danislav potvrdil, že jeho eskadra dreadnoughtů, posílená divizí, kterou admiralita někde vyškrábala, dorazí nejpozději za dvaasedmdesát hodin. Bohužel však Danislav měl pověst taktika sice odhodlaného, ale bez fantazie... a měl vyšší hodnost než Sarnow.
Při té myšlence se ušklíbla. I se svými deseti dreadnoughty bude Danislav příliš slabý, než aby soustavu udržel proti vážnějšímu útoku. Bude potřebovat veškerou fantazii, kterou dokáže sebrat, a ona doufala, že bude mít dost rozumu na to, aby rozeznal Sarnowovy schopnosti a spolehl se na ně.
Na rozdíl od Parkse.
Znovu se ušklíbla a převalovala si na jazyku další hlt kakaa. Nimitz vydal tichý zvuk a ona se jen usmála, když zívl, střihl ušima a protáhl se na svém hradu s ocasem svinutým ve zvlášt¬ním pohrdavém gestu vyjadřujícím jeho názor na Parkse.
„Přesně to si myslím,“ řekla a zahihňala se. I když uzná¬vala Nimitzovu inteligenci, přece jen si nedělala žádné iluze o jeho schopnosti posoudit admirálovu způsobilost k velení. Samozřejmě kromě případů, kdy se jeho úsudek shodoval s je¬jím.
Usmála se sama pro sebe, pak se začala s křeslem pomalu otáčet ze strany na stranu. Její úsměv zase vybledl. Posledních několik dní od chvíle, kdy se Pavel Young zařadil mezi důstoj¬níky operačního svazu, se pro ni neslo ve znamení napětí. Do značné míry se dokázala vyhnout přímému kontaktu s ním, avšak i pouhé vědomí, že je nablízku, zastíralo její náladu čer¬nou oponou, kterou dokonce i Paul a Miky dokázali rozhrnout jen částečně. Alespoň se s ním nemusela stýkat mimo formální porady. Trochu provinile si uvědomila, že Sarnow Youngovi poskytuje nezbytné uvedení do místní situace prostřednictvím svého štábu, nikoliv jejího. Většinu brífingů tohoto druhu po¬řádala Ernie Corellová, a třebaže náčelnice štábu volila slova velmi pečlivě, tón jejího hlasu vypovídal při každé zmínce o Youngovi o jejím názoru na něj víc než objemné svazky.
Honor se zamračila, poškrábala se na nose a přemítala (zda¬leka ne poprvé), jak mohl někdo jako Young tak dlouho vy¬držet v královských službách. Viděla, že stejně jako Corellová o něm smýšlí příliš mnoho důstojníků - i mužů - než aby dokázala přesvědčit sama sebe, že její vlastní názor na něj je ojedinělý.
Vzdychla a zhoupla se v křesle. Vzhledem k potížím, které s ním měla, prozkoumala jeho zázemí důkladněji, než byla ochotna přiznat, a to, co objevila, ji odpuzovalo. Odjakživa věděla, že jistá část aristokracie (a zdaleka ne všichni patřili ke konzervativcům) je přesvědčena, že pro ně zákony neplatí, že oni jsou povzneseni nad omezení, kterými se musejí řídit pouzí smrtelníci - a Youngova rodina i mezi nimi nechvalně vynikala. Podle všech zpráv byl Pavlův otec, současný hrabě z North Hollow, stejné zkažený jako Pavel sám... a záznamy nasvědčovaly tomu, že jeho dědeček byl patrně ještě horší! Už celé tři generace jednoho rodu kráčely svou sebestřednou cestou, jako by chtěly na vlastním příkladu předvést, jak hlu¬boko může ,šlechta‘ klesnout, a nějak jim to procházelo.
Bohatství, urozenost a politický vliv, pomyslela si znechu¬ceně. Moc, kterou pokládali za tak samozřejmou, že v jejich životech neměla místo odpovědnost, která s ní kráčí ruku v ru¬ce. Moc, kterou zneužívali s tak ledabylou bezstarostností, že se jí z toho dělalo zle. Skutečnost, že takové chování odpu¬zovalo většinu jejich společenské vrstvy, před nimi neuchránila méně vlivné osoby a Honor to občas přimělo k zamyšlení nad celou společností. I v největších depresích však tvrdohlavá část její osobnosti trvala na tom, že oni tak ošklivě vyčnívají proto, že jsou to výjimky, nikoliv pravidlo.
Pokrčila rameny a v duchu se napomenula. Proč Young jednal tak, jak jednal, a jak to, že mu to prošlo, nebylo tak důležité jako následky této skutečnosti a jedna věc jí byla jasná. Paul měl pravdu; Young se jí bojí. Nyní, když věděla, co má hledat, mu to viděla na očích při oněch řídkých příležitostech, když se jí ocitl na dosah, a trochu se styděla za to, že ji tento objev těší. Ani fakt, že Young i Houseman očividně dělali, co mohli, aby v komodoru Van Slykeovi vzbudili nepřátelství vůči ní, nemohl její pochmurné potěšení pokazit - přestože by se jim to mohlo podařit, pokud bude Van Slyke ochoten jim na¬slouchat.
Znovu se chabě usmála a obrátila se k terminálu, protože myšlenka na komodora obrátila její pozornost k důležitým záležitostem. Vyvolala si schéma soustavy a současného roz¬místění operační skupiny, a když si je prohlížela, přistihla se, že si pro sebe zvolna souhlasně přikyvuje.
Admirál Sarnow za poslední zhruba týden přehodnotil rozmístění sil, a tak operační skupina už nebyla nahloučena v těsné blízkosti základny. Tam ponechal jen minonosky, pro¬tože pro ně vymyslel plán nasazení, který byl vytříbenější a bezpečnější než ten, který napadl Honor, zatímco bitevní a těžké křižníky přesunul na opačnou stranu stálice, než ležela základna, aby pokryl nejpravděpodobnější přístupové vektory od Seafordu devět.
Honor si uvědomovala, že se v tom skrývá prvek rizika. Pokud na ně ti mizerové vpadnou z opačného směru, mohou se Mantichořané ocitnout ve špatném postavení na to, aby hroz¬bě čelili, nicméně byli dost blízko, aby měli čas nepříteli pře¬hradit cestu nedaleko základny. Znamenalo by to prakticky nejméně příhodné přiblížení, protože vlečení gondol by snížilo jejich nejvyšší akceleraci na necelých 359 g a ke střetu by došlo v nebezpečně krátké vzdálenosti, nicméně předstih, který jim skýtala schopnost senzorů předávat informace nadsvětelnou rychlostí, to umožňoval. Na druhou stranu bylo nepravdě¬podobné, že by se admirál Rollins příliš snažil je přechytračit. Pokud by věřil, že má dost sil na dobytí soustavy, nesázel by na lstivost; pokud by pochyboval, že to dokáže, měl všechny důvody pro opatrnost a konzervativní přístup při jakémkoliv útoku.
Honor znovu přikývla a potom vzhlédla, když se ozval sig¬nál u dveří. Pohlédla na chronometr a pozvedla obočí - to už je tak pozdě? pomyslela si a stiskla tlačítko.
„Ano?“ řekla.
„Výkonný důstojník, madam,“ ohlásila hlídka námořní pě¬choty.
„Děkuji, desátníku. Pojďte dál, výkonný.“
Průchod se otevřel a na Honor se povzbudivé zazubila Miky Henkeová.
„Připravena na týdenní hlášení, madam?“ Henkeová vytáhla zpod paže záznamník a Honor zaúpěla.
„Jako vždycky.“ Vzdychla a ukázala na křeslo na protější straně stolu. „Posaď se a podíváme se, jak rychle se jimi dokᬞeme prokousat tentokrát.“

3. krátká vítězná válka

„Komunikační laser? Od koho?“
„To je právě to, skippere.“ Prsty taktického důstojníka přesměrovávaly taktické senzory, zatímco mluvila. „Nic nevidím. Jestli je to komunikační laser, má strašně malý výkon a chytám jen občasný únik.“
„Je přerušovaný?“ Tribecovo obočí se naježilo a taktický důstojník přikývla.
„Už to mám také, pane,“ oznámil spojovací důstojník. „Nula osm osm.“ Zamračil se a pečlivě nastavil reostat. „Je to jedno¬značně komunikační laser. Chytáme jen jeho okraj. Kdybych měl hádat, řekl bych, že má nějakou mouchu ve směrovacím systému. Ne velkou - paprsek sebou jen maličko poškubává - ale stačí to, aby opakovaně lízl nás. Je také kódovaný... a ten kód nepoznávám.“
„Cože?“ Tribeca se zvedl z křesla a rychle se přesunul k tak¬tickému úseku. „Vy tam nic nevidíte, Becky?“
„Ne, pane. Ať už je to, co chce, pracuje to v tichém chodu a na pasivní senzory to je daleko. Mám přejít na aktivní?“
„Počkejte.“ Tribeca se zuřivě podrbal v obočí a na cvičení úplně zapomněl. Šíp se nacházel více než deset světelných mi¬nut od nejbližšího vyššího důstojníka. Když se bude snažit pře¬sunout odpovědnost výš, dá tomu, kdo je na druhém konci toho laseru, nejméně dvacet minut na to, aby odplul z dosahu aktivních senzorů, než se dočká nějakých rozkazů, a neměl po¬nětí, jaký ten bubák může mít vektor. Ale věděl, že to není Mantichořan - jinak by Hal dokázal identifikovat jeho kód.
Klesl zpátky do velitelského křesla a stiskl tlačítko.
„Strojovna, poručík Riceman,“ ozvalo se.
„Rici, tady je kapitán. Chystáme se na bojová stanoviště.“ Zaslechl, jak se někdo za ním na můstku ostře nadechl, ale nevšímal si toho. „Zapomeňte na cvičení. Za jak dlouho do¬kážete vztyčit klín naostro?“
„Osmdesát sekund a máte pod kotlem zatopeno, skippere,“ řekl Riceman nevzrušeně a Tribeca přikývl.
„Takže se připravte,“ řekl a pohlédl zpátky na taktického důstojníka. „Chci, abyste na můj povel svolala posádku na bo¬jová stanoviště, Becky, ale řízení palby a senzory nechtě zatím jen v pohotovosti. Ať už je to, co chce, je to na dosah komuni¬kačního laseru. Může to tedy být i v dostřelu energetických zbraní, takže nechci žádné aktivní emise, dokud nenaběhnou štíty a klín. Rozumíte?“
„Ano, pane. A co Útok, pane? Bez klínu bude snadný cíl, jestli po něm někdo vystřelí.“
„To ano, jenže kdyby ten někdo věděl, že jsme tady, přede¬vším by vůbec nevysílal, takže si myslím, že ani oni nás nemají na pasivních. Jestli se nepletu, bude mít plné ruce práce s na¬šimi mohutnými a hlučnými emisemi a nevšimne si Útoku dříve, než si tam spočítají, že se něco děje a vztyčí klín. Ale pro všechny případy, Hale,“ ohlédl se po spojovacím důstoj¬níkovi, „jakmile vztyčíme klín, navaž s ním laserové spojení a vyhlaš jim bojovou pohotovost.“
„Rozkaz, pane.“
„Dobrá, Becky. Na bojová stanoviště!“

„Kontakt!“ vykřikl taktický důstojník Alexandra, který zuřivě bušil do kláves na svém pultu. „Mám gravitorový klín, směr jedna tři šest na nula devět dva!“ „Manťácký torpédoborec osm¬náct milionů kiláků daleko, kapitáne!“
„Do hajzlu!“ Komandér Trentová uhodila pěstí do boční opěrky velitelského křesla. „Na bojová stanoviště, ale nepře¬cházet na aktivní režim! Potvrďte!“
„Nepřecházet na aktivní režim, rozkaz,“ potvrdil příjem roz¬kazu taktický důstojník současné s tím, jak se palec Jásira Ravena zabodl do tlačítka poplachového nástupu na bojová stanoviště. Zůstat v pasivním režimu znamenalo, že křižník nemůže vztyčit gravitorový klín a štíty, ale bylo alespoň vzdá¬leně možné, že ještě nebyli odhaleni, a—
„Radarový impulz!“ štěkl taktický do vytí poplachu. „Našli nás, madam!“ Odmlčel se a vzápětí vykřikl znovu: „Zjištěn druhý pohonný zdroj! Dva torpédoborce osmnáct milionů kilá¬ků daleko!“
Trentová spolkla další zaklení. V téhle vzdálenosti a směru mohli manťáci mít jen jediný důvod, proč tak náhle spustili pohon. Zatracená smůla! Proč, sakra, museli číhat zrovna tam, kde je zasáhl její komunikační paprsek?!
„Změna vektoru,“ oznámil taktický stísněným hlasem. „Pře¬cházejí na střetný kurz, madam. Zrychlení pět dva nula g.“
„Vztyčit klín.“ Trentová se obrátila na svého astrogátora. „Vypočtěte přechod, Jackie, a ihned po průchodu stěnou hyperpásma proveďte náhodnou změnu vektoru. Chci odsud vypad¬nout, hned jak naskočí generátory.“
„Rozkaz, madam. Zadávám údaje.“
„Gravitory na jmenovité úrovni, kapitáne!“
„Kormidelníku, otočte nás od nich. Přejděte na hladinu jedna dva pět a skloňte loď na levobok.“
„Rozkaz, madam. Přecházím na hladinu jedna dva pět a klo¬ním na levobok.“
Trentová se obrátila zpátky ke svému displeji a zahleděla se na zářivé tečky mantichorských torpédoborců. Sotva světel¬ná minuta; měla je přímo před nosem. Byly sice příliš daleko, než aby ji mohly napadnout - i za předpokladu, že dokázali třídu její lodě dostatečně jistě identifikovat jako nepřátelskou - ale k tomu nejhoršímu už stejně došlo.
Přiměla se opřít, sevřela ústa a zabubnovala prsty do opě¬rek. Tohle si ošklivě vypije, a ať už to skončí jakkoliv, všechny průsery v galaxii se jí brzy sesypou přímo na hlavu.

„Přešel na aktivní režim,“ ohlásila Tribekovi taktický důstojník, hlas téměř omámený silnými emocemi. „Vypadá to na lehký křižník třídy Dobyvatel, pane. Zatáčí směrem od nás.“
„Nějaká šance jej napadnout?“ V Tribekově hlasu se ozý¬vala spíš naděje než očekávání a žena zavrtěla hlavou.
„Je mi líto, pane, neužijeme si. Je daleko za dostřelem říze¬ných střel a obrací se na bok, aby nám nastavil spodní pás.“ „Sakra,“ zamumlal komandér. Sledoval svůj displej a ne¬všímal si zmatených otázek, které na něj z komunikátoru chrlil kapitán Útoku, zatímco liďácká loď se mu stále vzdalovala. Nabírala také rychlost a takhle daleko...
Gravitorový zdroj zmizel v zajiskření hyperprostorové sto¬py a Tribeca nespokojeně zamručel. Tak to by bylo k jeho stí¬hání.
„Zrušit akceleraci, kormidelníku.“ Zasunul se hlouběji do čalouněného křesla a mozek mu pracoval o závod. „Hale, po¬šlete zprávu o kontaktu kapitánu Edwardsovi se všemi údaji od Becky. Kopii pošlete admirálu Parksovi.“ „Rozkaz, pane.“
Výtah na můstku se se zasyčením otevřel, aby dovnitř vpus¬til výkonného důstojníka ve skafandru. Ten se na můstku vy¬jímal nepatřičně, protože službu konající hlídka neměla čas se převléci, a Tribeca se kysele ušklíbl, když si všiml, že výkonný má přes ruku přehozený jeho skafandr.
„Díky, Frede, ale myslím, že už je po všem.“ „Po čem všem?“ dožadoval se výkonný rozhořčeně vy¬světlení. „Doufám, skippere, že si uvědomujete, že jsme právě pokazili celé cvičení!“
„Já vím, já vím.“ Tribeca vstal a přešel znovu k taktickému úseku, aby se podíval na záznam celého toho bizarního inci¬dentu. „Co si o tom myslíte, Becky?“
„Nu,“ taktický důstojník se opřela a poškrábala se na nose, „jediná věc, kterou vám mohu říct jistě, pane, je, že byl příliš daleko, než aby mohl na palubních senzorech zachytit něco z vnitřní části soustavy. Když k tomu připojíte skutečnost, že s něčím komunikoval laserem...“ Pokrčila rameny.
„Jak by ale, sakra, mohli mít...“ Tribeca zavrtěl hlavou. Ne¬dokázal uvěřit, že by liďáci měli nějaký typ maskovaných sys¬témů, které by senzory RMN nedokázaly odhalit. Jenže jak Becky říkala, ten křižník s něčím komunikoval. A protože jeho senzory stále nic neukazovaly, hmatatelné důkazy říkaly, že mají mnohem lepší technologii maskování, než rozvědka vůbec tušila.
„Kormidelníku,“ řekl s pohledem stále upřeným na taktický displej, „zaveďte nás zpátky tam, kde jsme byli, když jsme zachytili první signál, a potom přejděte na nula osm osm. Leťte pomalu, abychom něco nepřehlédli.“
„Rozkaz pane. Zpáteční kurz.“
„Dobře.“ Zlehka položil ruku taktickému důstojníkovi na rameno. „Jestli tam opravdu něco je, půjde to sakra těžko za¬chytit, Becky. Nezkoušejte dělat žádné předpoklady o schop¬nostech liďáckých systémů. Myslete si, že to je někdo z našich, kdo nechce, abychom ho našli, a potom ho najděte.“
„Rozkaz, skippere. Jestli tam něco je, najdu to,“ slíbila a on jí stiskl rameno.
„Skippere, mohl byste mi, prosím vás, prozradit, co se to děje?“ žadonil jeho výkonný a Tribeca se navzdory svému na¬pětí zašklebil, když kapitán Útoku, dosud reptající přes inter¬kom, položil jako ozvěnou tutéž otázku. Potom zvážněl.
„Pojďte do brífingové místnosti, Frede.“ Vzdychl. „Mohu to docela dobře vysvětlit vám a komandéru Fargovi najednou.“

Kniha-3. krátká vítězná válka

„Já ještě před odchodem zaskočím na statistické a popoženu ty korelace aktivit UOP,“ řekl Saint-Just. „Vypadá to, že jste tam na něco přišla, a rozhodně neuškodí se o tom přesvědčit.“
„Dobře.“ Palmerová-Levyová se protáhla, zívla a potom se kysele ušklíbla. „Myslím, že už je trochu pozdě i na mne,“ přiznala.
„Tak jděte domů a trochu se prospěte,“ poradil jí Saint-Just.
„To taky udělám.“ Palmerová-Levyová se obrátila a poky¬nem ruky naznačila svému pobočníkovi, aby ji následoval. Oba vyšli ze zasedací místnosti a cestou k výtahům se k nim připojil i její bezpečnostní oddíl.

Výtah vyložil náčelnici Bezpečnosti a její tělesné strážce v ga¬ráži vznášedel ve čtyřstém poschodí věžáku. Kolem její li¬muzíny se hemžila parta techniků, kteří dokončovali rutinní kontrolu, aby vyloučili nepříjemná překvapení, a Palmerová-Levyová trpělivě čekala, až budou se svým úkolem hotovi. Vzpomínky na Waltera Frankela byly příliš živé, než aby se pohoršovala nad tím, jak dlouho prohlídka trvá.
„Všechno v pořádku, madam,“ ohlásil posléze vrchní tech¬nik a načmáral své jméno na podpisovou plošku záznamníku. „Můžete letět.“
„Děkuji,“ opáčila a zamířila dovnitř.
Vznášedlo vyhlíželo jako luxusní civilní limuzína a vnitřním vybavením se jí vyrovnalo, avšak bylo rychlé, mohutně pancé¬řované, opatřené podobnou výkonnou soustavou senzorů jako stroje předsunutého průzkumu námořní pěchoty a pilot byl vy¬znamenaný bojový veterán. Palmerová-Levyová se na něho usmála, když se usazovala na svém sedadle, a on uctivé kývl hlavou, počkal, až se dvířka zavřou, a nahodil turbíny a antigrav. Limuzína se bez jediného zhoupnutí zdvihla a podél rampy klouzala k vnějšímu výletovému otvoru.

„Cíl na dohled!“ zapraskal v komunikátoru šepot pozorovatelky a Usherův tým zaujal pozici nejvyšší pohotovosti. Pozorovatelka pohnula značkovačem, aby se v pasivním hledáčku objevila příď limuzíny vysouvající se z výletového otvoru, a na střeše potichu houstlo napětí.
„Značím - teď!“ oznámila úsečně a stiskla tlačítko.

Zaječel poplašný signál a pilot Palmerové-Levyové se v se¬dadle otočil. Jedním okem postřehl sinavé světélko na panelu elektronických prostředků a zbledl. „Zaměřil nás laser!“ vyštěkl.

Exploze výmetné pyropatrony vymrštila střelu Viper z výmet¬nice a ozářil střechu věžáku jako blesk. V příštím okamžiku naskočil maličký gravitor střely, urychlil ji na více než dva tisíce g a současné s tím její senzory zachytily svit laserového paprsku odraženého od vznášedla vpředu dole. Špice střely poklesla.

Pilot strhl v zuřivém pokusu o únikový manévr řízení, ale střela se už zaměřila i opticky a vznášedlo mělo příliš malou rychlost, než aby dokázalo zásahu uhnout. Pilot dělal, co mohl, ale bylo příliš pozdě i na ty nejrychlejší reakce.
Constance Pamerová-Levyová měla jediný prchavý oka¬mžik, aby si uvědomila, co se děje, a potom gravitorový klín Viperu zasáhl cíl.
Vznášedlo se rozlétlo v oblak kompozitových třísek a úlom¬ků. Nádrže s vodíkem explodovaly v oslnivě modrou ohnivou kouli a náčelnice Vnitřní bezpečnosti a její tělesná stráž se snesli na Nouveau Paris jako příšerný déšť.

3. krátká vítězná válka

Navzdory noční hodině vešel admirál Parnell do operačního sálu základny DuQuesne svižně. Nikdo by při pohledu na něj neuhodl, že spal necelé tři hodiny, avšak Parnell sám si byl ostře vědom své únavy. Zauvažoval - už zase - že si vezme stimulační tabletku, jenže když to udělá, už neusne. Raději napřed zkusí, co dokáže horká káva.
Komodor Perot už tam byl, a když vstoupil jeho šéf, rychle se otočil se záznamníkem zastrčeným v podpaždí.
„Doufám, že je to důležité, Russelle.“ Parnellův tón zněl žertovně jen napůl a Perot přikývl.
„Já vím, pane. Kdybych si nemyslel, že je, neobtěžoval bych vás.“ Perot mluvil klidně, ale pokynul hlavou ke straně, aby pozval admirála do jedné z brífingových místností pro přísně tajné porady, a Parnell překvapeně pozvedl obočí dříve, než se stačil ovládnout.
Perot za nimi zavřel dveře a uťal tak mumlavý šum operač¬ního sálu. Pak naťukal na záznamníku složitý kód hesla a otiskl palec na skener. Displej poslušně ožil a Perot podal záznamník beze slova admirálovi.
Parnell se při pohledu na hlavičku diplomatického sboru zamračil, potom si přečetl text a ztuhl. Klesl do křesla a jak znovu zvolna přejížděl pohledem stručné věty, cítil, že mu z mozku odplouvají závoje únavy.
„Bože můj, pane, oni to udělali,“ ozval se Perot tiše.
„Možná,“ odvětil Parnell opatrněji, nicméně i u něj se s opa¬trností svářilo nadšení. Odložil záznamník na stůl a pohladil si spánky. „Jak spolehlivý je ten zdroj velvyslance Gowana?“
„Za informace ze žádného výzvědného zdroje se nelze ab¬solutně zaručit, pane, ale zatím všechno, co nám tenhle zdroj poskytl, sedělo a—“
„Což může znamenat, že o něm vědí a pěstují si jej, aby na nás ušili nějakou velkou boudu,“ přerušil ho Parnell suše.
„To je věčný problém se špiony, pane,“ přisvědčil Perot. „V tomto případě ovšem několik dalších zdrojů jeho informace potvrzuje.“ Parnell zvedl obočí a Perot pokrčil rameny. „Když přeskočíte na další stránku za velvyslancovou depeší, uvidíte, že oba odřady Domovské flotily, o nichž se zmiňuje zpráva prvního zdroje, odlétly téměř přesně podle časového rozvrhu, který nám předal, a směr jejich letu souhlasí s jeho verzí jejich rozkazů. Gowan měl také den nebo dva na to, aby zpracoval i ostatní své kontakty, a mezi personálem námořnictva se na¬šlo pár takových, kteří si pouštěli pusu na špacír. Tři z jeho lidí - dva číšníci a jeden holič, všichni na Héfaistu - ohlásili, že zaslechli, jak si zákazníci stěžují, že mají být převeleni do Grendelsbane.“
„Jací zákazníci?“ zeptal se Parnell se zájmem.
„Mužstvo a poddůstojníci, pane - nikoliv důstojníci. A by¬li to stálí zákazníci.“ Perot zavrtěl hlavou. „Rozhodně nebyli nastrčeni jen pro tuto příležitost, takže pokud se nechceme domnívat, že manťáci odhalili celou Gowanovu síť a že jejich rozvědka přesně věděla, koho nechat před kým žvanit...“ Ná¬čelník štábu se s pokrčením ramen odmlčel.
„Hm.“ Parnell se zadíval zase dolů na záznamník. Toužil uvěřit, a současně se svými touhami bojoval. Kdyby tak byli schopni rozšířit síť Argus i do Jelcinu! Jenže na to nebylo dost času - i kdyby to nevylučovala rušná aktivita v otevřeném ves¬míru v okolí Jelcinu. Zdálo se, že Graysoňané dychtí roztavit pro účely svých orbitálních i planetárních projektů všechny asteroidy do posledního, a rozvědka námořnictva usoudila, že je příliš pravděpodobné, že by zakopli o některou ze senzo¬rových plošin, i kdyby byla sebevíc maskovaná. Tím by ovšem celá operace Argus přišla vniveč.

3. krátká vítězná válka

„To ale není všechno. Nařídil nám zvýšit sázku.“ Posunul k ní přes stůl návrh rozkazu k přesunům, a zatímco si jej pro¬hlížela, zhoupl se s křeslem dozadu.
„Čtyři eskadry?“ zamumlala Givensová a nepřítomně si na¬motávala pramen hnědých vlasů na ukazováček. „To je tedy zvrat.“
„To mi povídejte - a všechno superdreadnoughty.“ Caparelli se maličko kysele usmál. „To dělá dvacet šest procent superdreadnoughtů Domovské flotily. Jestli nás čeká nějaký útok tady, zatímco budou pryč...“ Větu nedokončil a mávl rukou. Givensová našpulila rty.
„Možná, pane. Ale možná také ne. Nezůstaneme tady úplně nekrytí, a jestli liďáci skočí na naše předstírané přesuny, narazí na víc než šedesát superdreadnoughtů, o kterých si mysleli, že jsou někde jinde.“
„Já vím.“ Caparelli se ještě chvilku mračil a potom přikývl. „No dobře, dáme se do toho. Ale s tak velkou posilou bychom měli poslat dost vysokého vlajkového důstojníka.“
„Koho máte na mysli, pane?“
„Koho jiného?“ Caparellimu se zase vrátil kyselý úsměv. „Prakticky to přece nemůže být nikdo jiný než White Haven, ne?“
„White Haven?“ Givensová nedokázala zcela skrýt své pře¬kvapení. Nejenže věděla, že Caparelli a White Haven se nemají rádi, ale White Haven byl navíc v současnosti zástupcem veli¬tele Domovské flotily.
„White Haven,“ opakoval Caparelli. „Vím, že to Websterovi udělá ve struktuře velení díru, ale to udělají i eskadry, které mu bereme. A White Haven je nejen dost vysoce postavený a schopný na to, aby jim velel, ale je to také v graysonských očích náš nejpopulárnější důstojník - po Harringtonové.“
„To je pravda, pane. Ale je také výše postavený než admirál D’Orville. To znamená, že místního velitele nahradí, až tam dorazí. Nezpůsobí to problémy?“
„Pochybuji.“ Caparelli se na chvilku zamyslel a nakonec zavrtěl hlavou. „Ne, určité ne. Jsou s D’Orvillem přátelé dlouhé roky a oba vědí, jak kritická situace je. A kromě toho—“ první vesmírný lord se nevesele zašklebil, „—dá se čekat, že budou mít plné ruce práce s jinými potížemi, i když tohle nakrásně vyjde.“

3. krátká vítězná válka

„To je pravda. Ale můžeme třeba dvě eskadry poslat na cvičení a další dvě oficiálně převelet do Grendelsbane a přitom provést stejný trik, o němž už Caparelli mluvil v souvislosti s D’Orvillem. Ani admirálové, kterých se to bude týkat, nemu¬sejí nic vědět, dokud po přechodu do hyper neotevřou zapeče¬těné rozkazy, a všechny štěnice, které na nás liďáci napíchli, je uvidí odlétat správným směrem podle oficiálních pokynů. Můžeš se navíc zeptat Pat Givensové, jestli si myslí, že by se zmínka o jejich pohybech mohla připojit k plánovanému úniku informací, aniž by návnada byla příliš nápadná.“
„Hmm.“ Cromarty se na druhém konci linky zamračil a v očích měl zamyšlený pohled. Představa posílení Jelcinu se mu očividně zamlouvala. Několik okamžiků uvažoval a potom přikývl. „Dobře, myslím, že to navrhnu. Ale říkal jsi, že máš několik nápadů. Které jsou ty další?“
„Jestli se nemýlím, měl by Michael Mayhew zrovna být u nás na Mantichoře. Vím, že postgraduálně studuje na Krá¬lovské koleji - neodletěl třeba kvůli té krizi?“
Premiér ztuhl, potom zavrtěl hlavou a White Haven pokrčil rameny. „V tom případě máš možnost si promluvit s dědicem protektora Benjamina, prakticky s korunním princem Gray¬sonu. Nebude to sice totéž jako vést rozhovory s jejich hlavou státu, ale rozhodně to bude naše druhá nejlepší volba.“

„...jsem si jistý, že chápete, proč jsem vás pozval, lorde May¬hewe,“ pravil vévoda z Cromarty tiše. „Všichni moji nejvyšší důstojníci se shodují, že to představuje naši nejlepší strategic¬kou volbu, ovšem nutně to znamená, že bychom váš domovský svět vystavili nesmírnému riziku. A vzhledem k časové tísni doslova není čas o tom promluvit s protektorem Benjaminem.“
Michael Mayhew přikývl. Na postgraduálního studenta vy¬padal neuvěřitelně mladě (a také mladý byl), dokonce i na Man¬tichoře. Vlastně byl ještě dost mladý na to, aby jeho tělo mohlo přijmout původní, prvogenerační kúru na prodloužení života, která byla lidem izolovaného Graysonu před vstupem do Alian¬ce nedostupná. Nyní si Cromarty tu mladou, zamyšlené zamra¬čenou tvář prohlížel a uvažoval, jestli je Grayson připraven na dlouhověkost, kterou měly jeho děti zanedlouho dostat do vínku.
„Ten problém chápu, pane,“ promluvil Mayhew nakonec.
Vyměnil si pohled s graysonským velvyslancem a pokrčil ra¬meny. „Řekl bych, že nemáme příliš na vybranou, Andrewe.“
„Přál bych si, abychom si o tom mohli promluvit přímo s protektorem,“ vyslovil obavy velvyslanec a Mayhew znovu pokrčil rameny.
„Já také, ale myslím, že vím, co by řekl.“ Obrátil se opět ke Cromartymu a zadíval se na něj zpříma. „Vaše Milosti, můj bratr věděl, do čeho jde, když se rozhodl pro spojenectví s Man¬tichorou, místo aby nechal naši soustavu pohltit Havenem -nebo ještě hůř Masadou. Vždycky jsme věděli, že až dojde na konečnou přestřelku, budeme přímo uprostřed, takže jestli by nás stejně napadli, stojí za vyzkoušení všechno, co zvyšuje naše šance na vítězství. Kromě toho,“ dodal prosté a v upřených očích mu zableskla upřímná vřelost, „vám mnoho dlužíme.“
„Takže myslíte, že bychom se do toho měli pustit?“
„Ano. Vlastně vás jakožto místodržící Mayhew a dědic protektorského úřadu formálně žádám, abyste to udělali, pane ministerský předsedo.“

„Tomu nevěřím,“ zamumlal sir Thomas Caparelli. Složil struč¬ný, hutný, ručně psaný pokyn a zasunul jej zpět do obálky s jas¬né žlutými a černými proužky označujícími tajné zprávy. Obojí pak zasunul do složky vyřízených věcí na stole a vzhlédl k Pat¬ricii Givensové. „Ani ne pět hodin a máme zelenou.“
„Opravdu?“ Také hlas Givensové zněl překvapeně a Capa¬relli vyprskl smíchem.

3. krátká vítězná válka

Hamish Alexander přecházel s rukama složenýma za zády sem a tam po své brífingové místnosti na palubě HMS Sfinga, naslou¬chal hlasu ministerského předsedy z komunikátoru a mračil se.
„...a to je zhruba všechno, Hamishi. Co si o tom myslíš?“
„Myslím, Allene, že by ses mě na to neměl ptát,“ opáčil hrabě z White Havenu nedůtklivě. „Podkopáváš Caparelliho autoritu, když po mně chceš, abych se k němu vyjadřoval. Zvlášť když tímhle způsobem obcházíš oficiální kanály.“
„To je mi jasné. Naneštěstí - nebo naštěstí, podle toho, jak se na to kdo dívá - jsi můj nejlepší zdroj nezávislých názorů. Tebe a Willieho znám celé roky. Když se nemohu zeptat tebe, tak koho?“
„Stavíš mé do nepříjemné situace,“ zamumlal White Ha¬ven. „A jestli to Caparelli zjistí, nedivil bych se, kdyby složil funkci.“
„Tohle riziko rád podstoupím.“ Cromartyho hlas ztvrdl. „To, co navrhuje, se velmi blíží zradě spojence, Hamishi, a ty jsi náhodou nejen uznávaný stratég, ale i důstojník, který dobyl Endicott a definitivně uzavřel naše spojenectví s Graysonem. Znáš lidi, kterých se to týká, nejen vojenskou situaci. Řekni mi tedy svůj názor.“
White Haven zaťal zuby, vzdychl a zastavil se. Poznal roz¬kaz, když jej uslyšel, jakkoliv mu byl nepříjemný.
„Dobře, Allene.“ Posadil se do křesla před terminálem, na chvilku se hluboce zamyslel a potom pokrčil rameny. „Myslím, že má pravdu,“ prohlásil a pokřiveně se usmál, když spatřil Cromartyho překvapený výraz.
„Mohl bys to trochu rozvést?“ otázal se vévoda za okamžik.
„Jinými slovy, mám vysvětlit, proč kryji záda člověku, kte¬rého nemám rád?“ White Havenův úsměv se rozšířil a hrabě mávl rukou. „Jestli to vyjde, bude to fungovat přesně tak, jak Caparelli říká - dovolí nám to vyprovokovat první ránu a nej¬spíš je napadnout mnohem větší silou, než očekávají. Také má pravdu, že na Jelcin stejně udeří, a tohle nám poskytuje nej¬lepší šance soustavu udržet. I v nejhorším případě jim přinej¬menším uděláme pěknou díru do útočného svazu, a to je přesně ten druh bitvy, jakou potřebujeme vybojovat. Taková, která nám dává skvělou šanci na jednoznačné vítězství - které by tak brzy po vypuknutí války mělo nesmírný psychologický význam - a způsobí jim velké ztráty, i kdybychom ji prohráli. A pokud jde o Graysoňany, to jsou houževnatí lidé, Allene. Vědí, že se stali terčem v okamžiku, kdy s námi podepsali smlouvu, a stále si myslí, že to za to stálo.“
„Ale udělat to, aniž bychom je varovali...“ Cromarty větu nedořekl, ale bylo na něm vidět, že je z toho velmi nešťastný.
„Já vím,“ zamumlal White Haven a odmlčel se.
„Poslyš,“ řekl po chvíli, „právě jsem dostal několik nápadů. Za prvé bys mohl navrhnout Caparellimu způsob, jak jeho strategii ještě zefektivnit.“ Cromarty se zatvářil tázavě a admirál pokrčil rameny. „Já vím, že jsem měl námitky proti rozptýlení Domovské flotily, ale předpokládejme, že ve stejnou dobu, kdy necháme prosáknout informaci, že oslabujeme Jelcinovu hvězdu, převelíme tři nebo čtyři eskadry z Domovské flotily k D’Orvillovi jako posilu. Když si liďáci budou myslet, že jsme odveleli, řekněme, čtyři eskadry z Jelcinu, zatímco my čtyři eskadry do soustavy přidáme, budou jejich odhady našich sil ošklivé mimo.“
„A co když Domovskou flotilu sledují? Já sice nejsem admi¬rál, ale i já vím, že ani pro obchodní loď není nijak těžké roze¬znat gravitorové pohony tak velkého operačního svazu. Přitom je prakticky jisté, že určitá část ,neutrální‘ obchodní přepravy provádí aktivní špionáž pro Haven.“

3. krátká vítězná válka

S ohledem na informace, které liďáci mají o našich rutinních pohybech jinde, je docela možné, že vědí o Jelcinu víc, než by se nám líbilo, ale plán admirála Givensové nám dává přinejmenším možnost obrátit tuto skutečnost proti nim.“
Zahýbal ovladači a v maličké hvězdné soustavě nad stolem se znenadání rozzářila ještě drobnější zrnka jasně zeleného světla.
„Graysoňané po celý minulý rok svou soustavu s naší po¬mocí opevňovali, Vaše Milosti. K úplnému dokončení nám toho ještě hodně schází, ale jak vidíte, značně jsme pokročili, a samotný Grayson je už dobře chráněný orbitálními pev¬nostmi. Jsou sice podle našich měřítek malé, protože to jsou pozůstatky graysonsko-masadské studené války, ale je jich hodně, prošly rozsáhlými opravami a zdokonalením a byly vy¬zbrojeny těžkými zbraněmi. Graysonské námořnictvo můžeme v současnosti považovat za ekvivalent přinejmenším těžkého operačního svazu našeho námořnictva - na sedmnáctiměsíční úsilí a s ohledem na jejich výchozí technickou úroveň to je úžasný výkon - a Druhá flotila admirála D’Orvilla je velmi silná formace. Vzato kolem a kolem, pane, stalo se z této sou¬stavy vynikající místo na to, aby si o ně útočník vylámal zuby.“
„Jenže také čirou náhodou patří svrchovanému spojenci Hvězdného království, admirále.“ Cromartyho hlas zabarvovaly obavy a víc než jen náznak nesouhlasu. „Navrhujete, abychom záměrně přilákali nepřátelský útok na jednoho z našich přátel - aniž bychom to s ním konzultovali.“
„Důsledky svého návrhu si plně uvědomuji, Vaše Milosti, nicméně se obávám, že jsme dospěli do situace, v níž už ne¬máme čas na konzultace. Jestli má admirál Givensová pravdu - a já si myslím, že má - liďáci odpočítávají čas podle rozvrhu, který mohli zdokonalovat celé roky. My sice máme obranné plány, ale dovolit jim začít válku podle jejich podmínek a v do¬bě, kterou si sami vyberou, je krajně nebezpečné. Pokud je to vůbec možné, musíme dosáhnout toho, že s ní začnou před¬časně, nebo alespoň zaútočí na cíl, který si vybereme my. K to¬mu, Vaše Milosti, jim však musíme podsunout informaci, která se jim musí dostat do rukou včas, aby mohli přehodnotit ope¬race a vyslat ze svého ústředního uzlu velení rozkazy ještě před naplánovanou hodinou H.
Klíčovou postavou plánu je jeden ze spojovacích důstojníků admirála Givensové z odboru plánování. Havenský velvysla¬nec vynaložil velkou námahu, aby ho zlákal ke spolupráci. Už pro ně pracuje déle než dva standardní roky, ale oni nevědí -doufejme - že ve skutečnosti pracuje pro admirála Givensovou. Zatím byly všechny jeho zprávy stoprocentně přesné, jenže jim předává pouze takové informace, které nám nemohou ublí¬žit, nebo o kterých oprávněné předpokládáme, že je liďáci mohou získat jinými kanály.
Takže navrhujeme, aby prostřednictvím velvyslance Gowana informoval liďáky, že nás situace kolem Talbotu znepokojila tak hluboce, že tam posíláme několik bojových eskader admi¬rála D’Orvilla jako posilu. Do Jelcinu že samozřejmé chceme vyslat náhradu, ale ne dříve než za dva nebo tři týdny. Současně pošleme pravidelnými kanály stejné pokyny admirálu D’Orvillovi. Všem se to bude jevit jako naprosto upřímně míněný rozkaz... jenže tentýž kurýrní člun poveze odlišné rozkazy pod diplomatickým krytím, které budou admirálu D’Orvillovi na¬řizovat, aby pokyny k přemístění sil ignoroval. Pokud liďáci mají v našem spojovacím úseku zdroje, o kterých nevíme, mohou takto zachytit ,oficiální‘ rozkazy jako potvrzení zprávy našeho dvojitého agenta.
Pokud je naše analýza současných operací liďáků přesná, koordinují je nejspíš ze soustavy Barnett. Jestli falešnou infor¬maci dokážeme dostat do Barnettu dost rychle, bude mít ten, kdo tam velí, k dispozici okno k útoku na Jelcin, než dorazí naše ,náhrady‘. Jenomže až tam vpadne, zjistí, že žádná z D’Orvillových lodí nikdy neodletěla.“

3. krátká vítězná válka

Bohužel to nemuselo znamenat, že by se jim nedařila ope¬race jako celek. Ačkoliv přeskupení sil, kterým chtěl hrozbě čelit, nebylo zdaleka tak drastické, jak si představoval zpočát¬ku, operační svazy a eskadry stále po celém prostoru Aliance hrály ,škatule, hejbejte se‘, což v něm vzbuzovalo pocit, že je vyvedený z rovnováhy, přinucený bránit se a pasivně reagovat, místo aby se chopil iniciativy. Někteří z místních velitelů na tom byli podle všeho stejně. Každopádně dospívali k rozhod¬nutím, která z jeho celkového pohledu vypadala značné po¬chybně.
Poklepal prsty na pult a zamračil se ještě víc. Talbot a Poicters mu dělaly největší starosti, protože v jejich oblasti vy¬víjeli liďáci velkou aktivitu. Obě hvězdné soustavy ležely přímo na ráně a incidenty, k nimž v nich došlo, mohly jednoduše představovat klasický průzkum. Výzvědné akce větších usku¬pení lodí, jež během průzkumu před bojem náhodou potkala - nebo spíš převálcovala, pomyslel si zachmuřené - místní hlídky. Až na to, že jejich načasování svědčilo spíše o tom, že liďáci už měli podrobné informace.
Jelcin a Hancock mu naopak dělaly starosti tím, že v jejich oblastech nedocházelo k žádným akcím kromě původního pře¬padu konvoje u Jelcinu a záhadných chalífových ztrát v Zanzibaru. Možná tomu tak bylo proto, že na ně pohlížel jako na svá nejzranitelnější místa, nicméně klid kolem obou hvězd ho nutil k otázce, pročpak asi liďáci nechtějí, aby se těmito oblast¬mi znepokojoval.
Z rozhodnutí admirála Parkse odkrýt Hancock by se které¬mukoliv prvnímu vesmírnému lordu udělaly vředy. Chápal sice Parksovo odůvodnění, ale nebyl si úplné jistý, jestli má na věc stejný názor. Zašel dokonce tak daleko, že nanečisto sepsal depeši, v níž Parksovi nařizoval návrat do Hancocku, ale na¬konec ji neodeslal a spokojil se s tím, že nařídil admirálu Danislavovi urychlit přesun. K tradicím RMN patřilo, že admiralita neměnila rozhodnutí člověka velícího přímo na místě, pokud neměla k dispozici velmi konkrétní informace rozvědky. Jenže ty sir Thomas Caparelli neměl... a jediné, čeho měl momentálně nadbytek, byl právě nedostatek konkrétních informací.
„Oni to udělají, Pat,“ zamumlal s očima stále upřenýma na displej. „Oni to opravdu udělají.“
Bylo to poprvé, kdy to někdo z nich řekl takhle naplno, avšak Givensová jen přikývla.
„Ano, pane, udělají,“ souhlasila stejně tichým hlasem.
„Musí existovat nějaký způsob, jak jim rozhodit plány,“ zamumlal první vesmírný lord a zabubnoval prsty na pult ještě hlasitěji. „Nějak tu věc obrátit tak, aby kousla do zadku je.“
Givensová si ještě chviličku hryzala spodní ret, potom se zhluboka nadechla a znovu sáhla do displeje. Udělala z dlaně kornoutek kolem Jelcinovy hvězdy a Caparelli vzhlédl, aby se na ni přivřenýma očima podíval.
„Možná, že existuje, pane,“ řekla Givensová klidně.

„Abych se ujistil, že jsem vám správné rozuměl, sire Thomasi.“ Vévoda Cromarty mluvil velmi tiše. „Vy navrhujete, abychom LRH záměrně vyprovokovali k útoku na Jelcinovu hvězdu?
„Ano, pane.“ Caparelli se díval ministerskému předsedovi přímo do očí.
„A jaký k tomu máte důvod?“ vyzvídal Cromarty.
„V podstatě tak liďakům nastražíme past, pane.“ Caparelli si odkašlal a zapnul v zasedací místnosti pro přísně tajné porady hned vedle Cromartyho úřadovny malou holomapu soustavy Jelcin.
„V současné době představuje Jelcin naše největší soustře¬dění sil hned po samotné Domovské flotile, Vaše Milosti,“ vy¬světloval. „Udělali jsme všechno pro to, abychom naši přesnou sílu v této soustavě udrželi v tajnosti.

3. krátká vítězná válka

To, co začalo jako série bleskových popíchnutí, se změnilo v řadu stále těžších úderů zasazovaných ve stále delších časových odstupech. Jistě, působilo to neohrabaně; na druhou stranu, každý stratég by se snažil zabudovat do plánů únikové body, v nichž by mohl ope¬raci v případě nutnosti přerušit. Bylo docela možné, že Pat má pravdu v předpokladu, že koordinace této etapy vychází z Bar¬nettu, jenže to ještě neznamenalo, že liďáci zůstanou u stejného uspořádání, až opravdu zmáčknou spoušť. Jakmile se do věci doopravdy dáte, nemají už únikové body smysl; pak už je to ,všechno nebo nic‘, a pokud máte představu, co chcete dělat, přejdete na nejpružnější možné schéma velení.
Pokud máte představu.
Zvolna pootáčel křeslem sem a tam. Náhle se znovu podíval na Givensovou.
„Myslíte, že až se začne střílet naostro, budou dál operovat tímto způsobem?“
„Nevím. Je to možné, když vezmeme v úvahu jejich minulé operační postupy. Uvědomte si, pane, že jsme jejich první vícesoustavový protivník. Všechny jejich předchozí operační plá¬ny se týkaly útoků řízených přímo na místě a sbíhajících se k poměrné malým cílům, alespoň z vesmírného hlediska. I ty nejlepší štáby upadají do rutiny. Mohli důsledky rozdílnosti měřítek přehlédnout.
Šlo mi ale hlavně o to, že ať už mají po zahájení střílení v plánu cokoliv, rozehrávají to pod tuhým ústředním řízením. Určitě mají podrobný operační plán pro celou dobu, až do uve¬dení hlavních sil do pohybu, a po studiu jejich předchozích tažení jsem ochotna se vsadit, že jeho součástí je i důkladný - a těžkopádný - časový harmonogram. Ale i kdybych se v tom mýlila, v této fázi budou reagovat na naše protitahy, a to s ča¬sovou prodlevou rovnou době letu do Barnettu a zpátky.“
„Za předpokladu, že neposílají rozkazy k další etapě právě teď.“
„Ano,“ souhlasila Givensová. „Ale pokud toho bodu ještě nedosáhli, možná by nebylo špatné podstrčit jim nějakou informaci, kterou bychom v téhle zpětnovazebné řídicí smyčce rádi viděli.“ „Například?“
„Já nevím,“ přiznala se Givensová. „Jenom bych ráda vy¬užila příležitosti vyhodit je z rytmu. Nechce se mi čekat, až nás převálcují podle svého časového rozvrhu. Ráda bych jimi nějak otřásla, vyvedla je z rovnováhy.“
Caparelli přikývl a stejné jako ona se znovu zahleděl do holomapy.
Oči mu automaticky zabloudily ke třem nejproblematič¬tějším místům: Jelcinu, stanici Hancock a oblasti Talbot-Poicters. Třebaže tempo a zuřivost havenské války nervů neustále rostly, Mantichora z dosavadních ostrých střetů vyšla se ctí. Ztrátu Hvězdného rytíře s celou posádkou více než vyvážilo zničení celých dvou divizí liďáckých bitevních křižníků v Talbotu, které narazily na Bellerofonta - i když k tomu došlo jen šťastnou náhodou. Stejně tak tragická ztráta celé eskadry kapi¬tána Zilwické nejen vynesla padlé důstojnici Medaili parla¬mentu za odvahu v boji, nejvyšší vyznamenání království za statečnost, ale také zachránila všechny transportní lodě kon¬voje, který bránila... a Lidové námořnictvo za ni zaplatilo lo¬děmi o téměř dvojnásobné celkové tonáži. Jiné útoky liďáků byly ovšem úspěšnější, protože ti měli výhodu momentu překvapení. A nejspíš také zatraceně dobré informace o hvězd¬ných soustavách, které měly být tajné, pomyslel si Caparelli nešťastně. V souhrnu však podle chladné a brutální logiky války převažovaly nad jejich úspěchy méně četné, zato však význam¬nější nezdary.

3. krátká vítězná válka

Příjemným příšeřím Ústředního operačního sálu, známého mezi jeho uživateli jako ,Díra‘, zacvrlikal tichý signál. Admi¬rál Caparelli zvedl hlavu, aby zkontroloval hlavní displej na vzdáleném konci Díry, vyvolal si na terminálu příslušné údaje a přelétl je očima.
„Je to zlé?“ otázala se potichu admirál Givensová přes menší holomapu kvadrantu a on pokrčil rameny.
„Spíš rozčilující než vážné - alespoň myslím. Další dovnitř a zase ven v Talbotu. Pochopitelně—“ usmál se nevesele, „—ta zpráva je jedenáct dní stará. Od té doby mohly věci nabrat poněkud víc ,rozčilující spád‘.“
„Hm.“ Givensová našpulila rty a zabloudila pohledem na holoobraz před nimi. Oči měla soustředěné na něco, co viděla jen ona, a Caparelli trpělivě vyčkával, až si to srovná. Uplynulo několik sekund, potom celá minuta, zatímco naslouchal klid¬nému zvukovému pozadí Díry, až sebou nakonec trhla a přes droboučké hvězdy se zase podívala na něj.
„Nějaký nápad, předpokládám.“
„Vlastně spíš jen všeobecný postřeh.“
„Tak honem ven s tím, Pat.“
„Ano, pane.“ Věnovala mu letmý úsměv a zase zvážněla. „Právě mě napadlo - tedy, spíš mě už několik dní napadá - že liďáci jsou až příliš rozvážní.“
„Ehm?“ Caparelli se v křesle zhoupl dozadu a pozvedl obočí. „Jak to myslíte?“
„Chci říct, že se snaží o příliš jemnou koordinaci.“ Givensová mávla rukou k displeji. „Už celé týdny stupňují tlak. Zpočátku to byli jen ,záhadní‘ nájezdníci, které jsme nedo¬kázali jednoznačně identifikovat, a tam, kde jsme věděli, že to jsou liďáci, nedocházelo k žádnému boji. Potom začali aktivně obtěžovat naše hlídky. Teď pronásledují a decimují konvoje a hlídky v soustavách. Ale pokaždé, když udělají něco ostřej¬šího než předtím, začne to v jednom místě a potom se to šíří na sever a na jih.“
„A to něčemu nasvědčuje?“
„Nasvědčuje to tomu, že tlak je výsledkem konkrétních po¬kynů z nějakého ústředního uzlu velení. Podívejte se na nača¬sování, pane.“ Sáhla do holoobrazu a přejížděla prsty nahoru a dolů po hranicích. „Když budete předpokládat, že příkaz ke každé nové vlně eskalace vydali na nějakém místě padesát nebo šedesát světelných let za hranicemi Lidové republiky - jako například v Barnettu - odpovídají časové odstupy incidentů v místech po obou stranách prvního incidentu rozdílu doby letu z Barnettu tam.“
Spustila ruku, zamračila se do displeje a kousala si spodní ret.
„Takže koordinují akce z nějakého ústředního uzlu,“ souhlasil Caparelli. „Jenže to předpokládáme celou dobu, Pat. My vlast¬ně děláme totéž. Tak jak do toho zapadá, že by měli být ,až příliš rozvážní‘?“
„My neděláme totéž, pane. My rozesíláme informace a schvalujeme hrubé obrysy rozmístění sil, ale vzhledem k ča¬sovému zpoždění v komunikaci důvěřujeme místním velite¬lům, že budou jednat podle vlastního úsudku. Mně to připadá, jako by liďáci každou další vlnu aktivity autorizovali z Bar¬nettu, což by ukazovalo na obousměrné velící a řídící spojení, nejen na rozdílení informací. Oni čekají, až se doslechnou o vý¬sledku, potom pošlou rozkazy k zahájení nové fáze a zase če¬kají na čerstvé zprávy, než dají svolení k další fázi. Napodobují brontosaura - proto se nám zdá, že se celá ta záležitost rozvíjí tak neohrabaně.“
„Hm.“ Nyní bylo na Caparellim, aby se zahleděl do holomapy. Teorie Givensové rozhodně byla jedním z možných vysvětlení vzrůstající těžkopádnosti liďáků.

3. krátká vítězná válka

„Aha.“ Young přešel místnost a s potlačovaným zamrače¬ním se posadil na jedno z křesel u stolu. Vždycky ho rozčilo¬valo, když se musel spokojit s nějakým nižším důstojníkem, ale uznával, že to není Housemanova chyba. „Posaďte se, pro¬sím, komandére,“ ukázal na jiné křeslo a Houseman si sedl.
Young se opřel a prohlížel si štábního důstojníka zpod při¬vřených víček. Houseman. Nepochybně jeden z waldsheimských Housemanů z Nového Bavorska - vypadal na to. Young v duchu ohrnul nos. Housemanové byli pověstní svou krajně liberální politikou. Pořád kňourali něco o ,malém člověku‘ a ,sociální odpovědnosti‘. Což ovšem žádnému z nich ne¬bránilo těšit se všem výhodám, které jim skýtala urozenost a bohatství, pomyslel si Young. Jenom jim dodávalo samolibý pocit nadřazenosti, když se dívali podél zdviženého nosu na jiné lidi, kteří dělali totéž a neměli přitom plná ústa zbožných frází o vlastní mravní hodnotě.
„Řekl bych, že vám nedali vědět příliš dlouho předem, než vás sem poslali, pane,“ ozval se Houseman tónem člověka, který se snaží o zdvořilou konverzaci.
„Ne, to ne.“ Young pokrčil rameny. „Ale když vám admi¬ralita vydá naléhavé rozkazy, tak si nestěžujete. Prostě je pro¬vedete.“
„Moje slova. Ale alespoň vás pozdější přílet ušetřil toho, co jsme my ostatní museli snést včera, pane.“
„Včera?“ Young naklonil hlavu ke straně a Houseman se nevesele usmál.
„Byli jsme součástí krycího oddílu komodora Bantonové,“ řekl. Young se stále tvářil nechápavě a komandér nasadil ještě kyselejší úsměv. „Křižáka sejmuli spolu s jejími bitevními křiž¬níky, když odvážný kapitán naší vlajkové lodi vytáhl z rukávu své malé překvapení, pane.“
Young seděl nehybně a duševní antény se mu při Housemanově sarkastickém tónu rozechvěly. Uvažoval, zda si komandér uvědomil, kolik toho právě prozradil, a jiným koutkem mysli se divil, proč Houseman nemá Harringtonovou rád.
A pak mu to do sebe zapadlo. Houseman.
„Ne,“ opřel se nedbale v křesle a přehodil si nohu přes nohu. „Cvičení jsem zmeškal. Kapitána Harringtonovou samozřejmě znám už dlouho. Vlastně už od akademie.“
„Tak dlouho, pane?“ Nepřítomnost překvapení v Housemanově hlasu prozrazovala, že předtím nahodil udičku schválně, a jeho další slova to potvrdila. „Já sám ji znám jenom několik měsíců, ale samozřejmé jsem o ní už slyšel. Člověk se občas doslechne různé věci. Však víte, pane.“
„Jistě, vím.“ Young vycenil zuby v čemsi, co téměř připomínalo úsměv. „Pokud vím, docela si udělala za posledních pár let jméno.“ Pokrčil rameny. „Byla vždycky... dalo by se říct cílevědomá. Mně samotnému připadala trochu horkokrev¬ná, ale to v boji nejspíš není na závadu. Dokud ovšem neztratíte hlavu.“
„Souhlasím, pane. Na druhou stranu si nejsem jistý, zda ,horkokrevný‘ je přesně ten výraz, kterým bych popsal vlaj¬kového kapitána. Je to příliš... příliš mírné slovo, pokud mi rozumíte.“
„Nejspíš je.“ Young opět vycenil zuby. Podněcovat důstoj¬níka ke kritice jednoho ze svých představených nebylo úplně v pořádku, jenže Houseman není jen tak nějaký důstojník. Je to náčelník štábu komodora, se kterým Harringtonová musí pravidelně jednat, a Van Slyke by musel být nadčlověk, aby na něj neměl vliv názor jeho náčelníka štábu na kapitána vlaj¬kové lodi.
„Vlastně jste možná uhodil hřebíček na hlavičku, koman¬dére,“ řekl, aby udržoval dlouhou - a užitečnou - konverzaci. „Pamatuji si, že tehdy na ostrově Saganami měla sklon ovládat druhé. Samozřejmě vždycky v mezích předpisů, nicméně jsem si vždycky myslel...“

3. krátká vítězná válka

„Opravdu, pane?“ Podařilo se jí udržet přirozený tón.
„Ano. Kapitán Young je služebně nejstarší ze všech jeho velících důstojníků. To z něj dělá Van Slykeova zástupce.“
„Chápu,“ řekla Honor tiše.
„Myslel jsem si to.“ Sarnow se na okamžik zamračil a po¬krčil rameny. „Nejsem z toho právě šťastný, ale nedá se to nijak změnit. Bojím se, že budeme Van Slykeovi muset pomoct dostat Younga do tempa, a proto jsem chtěl, abyste se to do¬zvěděla ode mne.“
„Děkuji, pane. Cením si toho.“
„Ano.“ Sarnow znovu pokrčil rameny a potom se napřímil. „Nu, tak to bychom měli nepříjemné zprávy za sebou. Nechcete se mnou poobědvat? Vezměte s sebou komandéra Henkeovou a uděláme z toho pracovní oběd.“
„Jistě, pane. Budeme tam.“
„Dobře.“ Sarnow se s ní kývnutím rozloučil a vypnul spo¬jení. Honor se opřela a vzala Nimitze do náručí.
„Zbývá ti čas na snídani, než půjdeš?“ zavolal na ni Paul z přilehlé malé jídelny a ona se zachvěla.
„Samozřejmě,“ odpověděla mu, „a doufám, že máš nějaký celer pro jednoho chlupatého zbojníka.“

Pavel Young vystoupil z tunelu spojujícího jeho šalupu s člunovým dokem HMS Křižák. Křižák byl starší a menší než jeho Warlock, avšak ani Young nemohl nic vytknout říznosti čestné stráže nebo čistotě galerie doku. Kývnutím hlavy to schválil, protože úhledná loď je účinná loď.
„Vítejte na palubě, lorde Youngu. Jsem komandér Lovatová, výkonný důstojník. Komodor mě požádal, abych vás dopro¬vodila do jeho brífingové místnosti.“
„Ovšem, komandére.“ Young si prohlížel složitý účes kašta¬nových vlasů a přitažlivé klenutou postavu štíhlé ženy a zářivé se na ni usmál. Nevadilo by mu mít ji za svého výkonného. Když šel za ní k výtahu, nenápadně šilhal po jejích bocích a pohledně naditých kalhotách.
Lovatová ho beze slova zavedla k vlajkové brífingové míst¬nosti a stiskla vchodový signál.
„Jsme zde, pane.“ Hlas měla příjemný, ale chladný, a když se průchod otevřel, Young jí věnoval další, ještě zářivější úsměv.
„Děkuji, komandére. Doufám, že se ještě setkáme.“ Jak vstupoval dovnitř, otřel se o ni. Vtom se zarazil, protože před sebou neviděl komodora, nýbrž jiného komandéra s ramenní šňůrou štábního důstojníka.
„Dobré ráno, lorde Youngu,“ oslovil ho komandér. „Jsem Arthur Houseman, náčelník štábu komodora Van Slykea. Obá¬vám se, že komodora na poslední chvíli něco zdrželo, když už jste byl na cestě. Požádal mě, abych vás ujistil, že přijde hned, jak to jen bude možné, a abych se postaral o vaše pohodlí, než dorazí.“