3. krátká vítězná válka

„Aha.“ Young přešel místnost a s potlačovaným zamrače¬ním se posadil na jedno z křesel u stolu. Vždycky ho rozčilo¬valo, když se musel spokojit s nějakým nižším důstojníkem, ale uznával, že to není Housemanova chyba. „Posaďte se, pro¬sím, komandére,“ ukázal na jiné křeslo a Houseman si sedl.
Young se opřel a prohlížel si štábního důstojníka zpod při¬vřených víček. Houseman. Nepochybně jeden z waldsheimských Housemanů z Nového Bavorska - vypadal na to. Young v duchu ohrnul nos. Housemanové byli pověstní svou krajně liberální politikou. Pořád kňourali něco o ,malém člověku‘ a ,sociální odpovědnosti‘. Což ovšem žádnému z nich ne¬bránilo těšit se všem výhodám, které jim skýtala urozenost a bohatství, pomyslel si Young. Jenom jim dodávalo samolibý pocit nadřazenosti, když se dívali podél zdviženého nosu na jiné lidi, kteří dělali totéž a neměli přitom plná ústa zbožných frází o vlastní mravní hodnotě.
„Řekl bych, že vám nedali vědět příliš dlouho předem, než vás sem poslali, pane,“ ozval se Houseman tónem člověka, který se snaží o zdvořilou konverzaci.
„Ne, to ne.“ Young pokrčil rameny. „Ale když vám admi¬ralita vydá naléhavé rozkazy, tak si nestěžujete. Prostě je pro¬vedete.“
„Moje slova. Ale alespoň vás pozdější přílet ušetřil toho, co jsme my ostatní museli snést včera, pane.“
„Včera?“ Young naklonil hlavu ke straně a Houseman se nevesele usmál.
„Byli jsme součástí krycího oddílu komodora Bantonové,“ řekl. Young se stále tvářil nechápavě a komandér nasadil ještě kyselejší úsměv. „Křižáka sejmuli spolu s jejími bitevními křiž¬níky, když odvážný kapitán naší vlajkové lodi vytáhl z rukávu své malé překvapení, pane.“
Young seděl nehybně a duševní antény se mu při Housemanově sarkastickém tónu rozechvěly. Uvažoval, zda si komandér uvědomil, kolik toho právě prozradil, a jiným koutkem mysli se divil, proč Houseman nemá Harringtonovou rád.
A pak mu to do sebe zapadlo. Houseman.
„Ne,“ opřel se nedbale v křesle a přehodil si nohu přes nohu. „Cvičení jsem zmeškal. Kapitána Harringtonovou samozřejmě znám už dlouho. Vlastně už od akademie.“
„Tak dlouho, pane?“ Nepřítomnost překvapení v Housemanově hlasu prozrazovala, že předtím nahodil udičku schválně, a jeho další slova to potvrdila. „Já sám ji znám jenom několik měsíců, ale samozřejmé jsem o ní už slyšel. Člověk se občas doslechne různé věci. Však víte, pane.“
„Jistě, vím.“ Young vycenil zuby v čemsi, co téměř připomínalo úsměv. „Pokud vím, docela si udělala za posledních pár let jméno.“ Pokrčil rameny. „Byla vždycky... dalo by se říct cílevědomá. Mně samotnému připadala trochu horkokrev¬ná, ale to v boji nejspíš není na závadu. Dokud ovšem neztratíte hlavu.“
„Souhlasím, pane. Na druhou stranu si nejsem jistý, zda ,horkokrevný‘ je přesně ten výraz, kterým bych popsal vlaj¬kového kapitána. Je to příliš... příliš mírné slovo, pokud mi rozumíte.“
„Nejspíš je.“ Young opět vycenil zuby. Podněcovat důstoj¬níka ke kritice jednoho ze svých představených nebylo úplně v pořádku, jenže Houseman není jen tak nějaký důstojník. Je to náčelník štábu komodora, se kterým Harringtonová musí pravidelně jednat, a Van Slyke by musel být nadčlověk, aby na něj neměl vliv názor jeho náčelníka štábu na kapitána vlaj¬kové lodi.
„Vlastně jste možná uhodil hřebíček na hlavičku, koman¬dére,“ řekl, aby udržoval dlouhou - a užitečnou - konverzaci. „Pamatuji si, že tehdy na ostrově Saganami měla sklon ovládat druhé. Samozřejmě vždycky v mezích předpisů, nicméně jsem si vždycky myslel...“