„Přesně tak. Ti z nás, kdo touží po radikální reformě, by si měli raději včas uvědomit, že dosáhnout takového cíle bude dlouhý a náročný úkol. A ti, kdo se spíš než o reformu starají o vlastní moc - a takoví lidé v téhle místnosti jsou,“ dodal s neveselým úsměvem, „by si měli uvědomit, že bez alespoň nějaké reformy nebude za deset let čemu vládnout. Reformátoři potřebují moc, aby mohli jednat; mocichtivci potřebují refor¬mu, aby přežili. Na tohle nezapomínejte. Čas bojovat o po¬litická rozhodnutí přijde až potom, co legislativci padnou, ne dříve. Rozuměli jste?“
Přejel je chladnýma očima a uslyšel souhlasné mumlání.
„Dobrá.“ Zamnul si hřbet nosu a pokračoval v proslovu přes zdviženou ruku. „Nepochybně se všichni divíte, proč jsem vás sezval a říkám vám to všechno právě teď. Nuže,“ spustil ruku a nasadil tvrdý pohled, „mám pro to dobrý důvod. Všichni jste slyšeli zprávy o incidentech mezi námi a manťáky, je to tak?“ Jeho posluchači znovu přikývli a on si hořce odfrkl. „Sa¬mozřejmé, že jste je slyšeli. Média je omílají do omrzení a hrají na strunu krize, jen aby nám ucpali ústa. Co nám ale neříkají, je, že manťáci za nic nemohou. To my záměrně koordinujeme tyto incidenty jako předehru k rozhodujícímu útoku na Manti¬chorskou alianci.“
Kdosi hlasitě zalapal po dechu a Pierre znovu přikývl.
„Správně, konečně se do toho dali - poté, co nechali manťá¬ky zesílit a za-kopat se v pozicích až po uši. Tohle nebude jako jiné naše ,války‘. Na to jsou manťáci tvrdý oříšek, a po pravdě řečeno, naši admirálové jsou příliš podělaní a neschopní.“ Tvář se mu zkřivila bolestí, ale pak znovu nasadil klidný výraz a na-klonil se nad stůl.
„Ti idioti z Oktagonu narychlo splácali ,tažení‘ a prodali je vládě. Neznám všechny podrobnosti, ale i kdyby to byl ten nejlepší plán, jaký kdy vznikl, nevěřím, že by jej naše ná¬mořnictvo dokázalo provést. Rozhodně ne proti někomu tak dobrému, jako jsou manťáci. A vím, že už v prvních fázích je potkalo několik katastrof, které utajili dokonce i před Kvórem.“
Zachmuřeně se díval na posluchače, a když znovu pro¬mluvil, měl hlas víc než jen chraptivý. Zošklivěl mu nenávistí a oči mu zaplály.
„Mezi těmi katastrofami byla jedna, která se mé osobně dotýká. Můj syn a polovina jeho eskadry zahynuli - byli anihilováni - když prováděli jednu z těch jejich ,menších provo¬kací‘. Ti parchanti je prosté použili, zahodili bez užitku, a teď dokonce odmítají přiznat, že se jim něco stalo. Kdybych neměl ve vojsku vlastní zdroje...“
Zarazil se, divoce shlédl na své pěsti zaťaté na stole a v sá¬le bylo mrtvé ti-cho.
„Zde tedy máte můj motiv, dámy a pánové,“ řekl posléze a hlas měl přitom chladný a klidný. „Poslední kapka, která mnou pohnula od plánování a přemýšlení k akci. Ale jakkoliv osobní moje důvody mohou být, nezpochybňují nic z toho, co jsem řekl, ani mě nevehnaly do nějakého divokého nepro¬myšleného dobrodružství. Chci, aby mi ti parchanti, kteří mi pro nic zabili syna, za to zaplatili, a abych toho dosáhl, musím uspět. Což znamená, že vy všichni musíte uspět se mnou. Máte zájem?“
Pozvedl pohled k posluchačům a sledoval jejich výraz, když je zasáhla jeho výzva. Viděl jejich strach a úzkost - ale také jejich pokušení - a uvědomil si, že je má.
„Dobrá,“ řekl tiše a potlačil bolest v hlase. „My tady spo¬lečně s mými dalšími kontakty - včetně těch ve vojenských složkách, o kterých jsem se zmiňoval - máme sílu to provést. Ne hned. Potřebujeme náležité podmínky, správný sled udá-lostí, ale ty přijdou. Cítím, že přicházejí. A až budou tady, máme eso v rukávu.“