Sám Bůh ví, jak se dostal na ošetřovnu. Ani si nepamatoval, jak se vypotácel z tělocvičny nebo jak a kde narazil na Reardona a Cavendishe, ale ti pak spíchli nějakou historku. Sice ne dost věrohodnou na to, aby jí někdo uvěřil, ale k odvrácení oficiálního potrestání spolu s jeho jménem stačila. Alespoň z větší části. Ten svatouškovský hajzl Hartley ho přece jen dovlekl do své kanceláře a donutil ho, aby se před ním a před adjutantem omluvil - omluvil! - té děvce.
Museli se tehdy spokojit s důtkou. Young nepochyboval, že ta coura všechno vyžvanila, ale nikdo se s tím neodvážil nic dělat. Zvlášť když neměli nic víc než její slovo proti slovu North Hollowova syna. Přesto se jí musel ,omluvit‘. A ještě horší bylo, že z ní měl strach. Měl hrůzu z toho, že by mu mohla ublížit znovu, a nenáviděl ji proto ještě víc než kvůli tomu výprasku samotnému.
Zlověstně při té vzpomínce vycenil zuby. Dělal potom, co mohl, aby se pomstil, využíval veškerý rodinný vliv, aby jí zničil kariéru, jak si zasloužila. Ale ta děvka měla vždycky příliš mnoho přátel, jako toho blbce Courvosiera. Tomuhle vzta¬hu Young pochopitelně rozuměl. Navzdory penězům a času, které do toho úsilí vkládal, nebyl nikdy s to nic dokázat, ale věděl určitě, že Harringtonová roztahuje Courvosierovi nohy. Bylo to jediné možné vysvětlení pro to, jak ten starý parchant bděl nad její kariérou. Alespoň Courvosier konečné dostal svoje, ušklíbl se. Věčná škoda, že se Masaďanům nedostala do spárů i Harringtonová!
Setřásl ten sladký sen a vrátil se do reality svých nezdaře¬ných pokusů vypořádat se s ní jednou provždy. Jemu a jeho otci se podařilo postavit jí do cesty dost překážek na to, aby zpomalili její povyšování, ale ta coura měla nadání připlést se vždycky tam, kde se něco podělalo, a nějakým způsobem toho využít ve svůj prospěch. Jako ta havárie ve strojovně, když byla taktický důstojník na Mantichoře. Dostala Medaili za chrabrost a Poděkování panovníka za to, že odtamtud vytáhla tři postradatelné členy mužstva, pak ji citovali v rozkaze za to, že zachraňovala pitomce příliš hloupé, než aby šli včas z cesty, když se v 275. roce v Attickém pohoří na Gryfu utrhla lavina. Kamkoliv přišel, byla tam Harringtonová a všichni mu vykládali, jak je skvělá.
Myslel si, že ji konečně dostal v Bazilišku, ale ona tam pak zakopla o pokus liďáků zmocnit se soustavy. Obyčejná zasra¬ná klika, ale záleží na tom? Houby! Ona shrábla slávu a jeho oficiálně potrestali, že ,nevyhodnotil náležitě nebezpečí hrozící přidělenému stanovišti‘! A zatímco ona odkráčela za čerstvou slávou do Jelcinu, jeho ti zkurvysynové z admirality přeložili na periférii, aby doprovázel konvoje do Slezské konfederace a prováděl rutinní průzkum gravitačních vln kvůli aktualizaci map astrografické správy - ty nejpodřadnější práce, jaké si jen dokázali vymyslet. Vlastně měl zrovna převzít další konvoj do Slezska, když narůstající krize přiměla admiralitu převelet Warlocka na poslední chvíli jako posilu do Hancocku.
A teď tohle. Ona je kapitán vlajkové lodi. On bude muset přijímat rozkazy od té blahosklonné čubky a nemůže ji ani od¬kázat do patřičných mezí z titulu své urozenosti. Vždyť ona ho předstihla i po stránce společenského postavení! On sice může být dědicem jednoho z nejstarších hraběcích rodů králov¬ství, jenže ona byla jmenována hraběnkou za zásluhy. Je sice nejnovější parvenu mezi šlechtou, nicméně je hraběnka.