Blikání polohového displeje zpomalilo, jak se kabinka blíži¬la ke svému cíli, a jemu se nějakým způsobem podařilo nasadit lhostejný výraz. Čtyři roky. Čtyři dlouhé, nekonečné standardní roky snášel svou hanbu, ponižující pošklebky svých podříze¬ných, když se lopotil pod břemenem nemilosti admirality kvůli Bazilišku. To také té čubce dluží a jednou se postará, aby mu za to draze zaplatila. Prozatím však bude muset vydržet ještě jedno ponížení a předstírat, že mezi nimi k ničemu nedošlo.
Dveře se rozestoupily a on se zhluboka nadechl a vykročil na galerii vesmírného doku. V očích se mu krátce zablesklo čerstvou hořkou nenávistí, když spatřil nádhernou loď, která se v doku vznášela. HMS Niké, pýcha Loďstva. Měla patřit jemu, ne Harringtonové, ale ta děvka mu sebrala i ji.
Srovnal si mečík po boku a prkenné kráčel k hlídkám ná¬mořní pěchoty u přístupového tunelu Niké.

Honor stála s čestnou stráží u vstupního portálu a čekala, až Young propluje tunelem. Dlaně měla vlhké. Žaludek se jí zve¬dal a toužila si ruce otřít. Ale neudělala to. Jenom tam stála s nehybnou tváří a rameno jí bez Nimitzovy teplé váhy při¬padalo nepřirozeně lehké a podivně zranitelné. O tom, že by kocoura vzala na tohle setkání, ani neuvažovala.
Young se vynořil z poslední zatáčky, klouzal vzduchem v nulové gravitaci tunelu. Honor při pohledu na jeho parádní uniformu nepostřehnutelně sevřela rty. To je mu podobné, tak¬hle se vyšňořit, pomyslela si pohrdavě. Odjakživa musel oslňo¬vat prosté smrtelníky mocí a bohatstvím své rodiny.
Doplul k červené výstražné čáře, sáhl po madlu, aby se přehoupl přes rozhraní do vnitřního gravitačního pole Niké, a pochva mečíku se mu zachytila mezi nohama. Neohrabaně klopýtl a téměř upadl právě v okamžiku, kdy zazněla bocma¬nova píšťalka a čestná stráž se s kamennou tváří postavila do pozoru. Honor zazářily oči krátkým zlomyslným potěšením, když uviděla, jak rudne hanbou. Young ale rovnováhu udržel, a zatímco rovnal mečík zpátky na místo, Honor odstranila ško¬dolibost alespoň ze svého výrazu, když už ne z pocitů.
Zasalutoval jí, stále rudý v obličeji, a ona ani nepotřebovala Nimitze, aby vycítila jeho nenávist. Možná byl služebně starší než ona, ale navštívil její loď, a když opětovala jeho pozdrav, věděla přesně, jak hořce si musí kvůli tomu připadat.
„Dovolíte mi vstoupit na palubu, kapitáne?“ Tenor, tolik podobný hlasu admirála Sarnowa, a přece tak odlišný, postrádal jakoukoliv modulaci.
„Povolení uděleno, kapitáne,“ odpověděla se stejnou for¬málnosti a on prošel vchodovým portálem dovnitř. „Kdybyste byl tak laskav, kapitáne, a šel se mnou, admirál na vás čeká ve své brífingové místnosti.“
Young letmo přikývl a zamířil za ní do výtahu. Když naťukávala kód cíle, stál na opačné straně kabinky, zády ke stěně, a ticho se mezi nimi vznášelo jako jed.
Díval se na ni, vychutnával svou nenávist jako vzácný roč¬ník vína, jehož hořký buket zabarvoval sladký žhavý příslib, že jeho den přece jen přijde. Zdálo se, že o jeho pohledu neví, stála naprosto uvolněné, ruce měla složené za zády, sledovala polohový displej a nevšímala si ho. Ruka se mu na jílci mečíku sevřela jako dravci spár.
Ta ošklivá žába, kterou si pamatoval z ostrova Saganami, byla pryč a on si uvědomil, že vysokou, krásnou ženu, která ji nahradila, nenávidí ještě víc. Nevtíravá elegance umně použité kosmetiky její krásu ještě podtrhovala a on i skrze svou ne¬návist a zbytkový strach z toho, že se jí nachází na dosah, pocítil záchvěv žádostivosti. Ovládla ho touha mít ji a ponížit ji jen na další zářez na čele postele, aby ji navždy vykázal tam, kam patří.
Výtah se zastavil, dveře se otevřely a ona mu půvabným gestem pokynula, aby vystoupil. Šel s ní chodbou ke dveřím vlajkové brífingové místnosti, a když vstoupili dovnitř, admirál Sarnow vzhlédl.
„Kapitán Young, pane,“ oznámila Harringtonová klidně a on se vypjal do pozoru.
Sarnow se na něj dlouze a mlčky zahleděl a potom vstal z křesla. Young jeho pohled bezvýrazně opětoval, avšak něco v admirálových zelených očích ho varovalo, že tady je další vlajkový důstojník, který straní té čubce. Že by mu také občas podržela?
„Kapitáne,“ kývl Sarnow na pozdrav a Young pod zástěnou plnovousu zaťal zuby, že admirál pominul jeho šlechtický titul.
„Admirále,“ odpověděl stejné bezbarvým hlasem.
„Předpokládám, že mi máte hodně co říct o tom, jak vnímají situaci doma v Mantichoře,“ pokračoval Sarnow, „a já už se nemohu dočkat, až si to poslechnu. Posaďte se, prosím.“
Young se usadil do křesla a pečlivě si upravil mečík. Pře¬kážel mu, ale také mu dával pocit nadřazenosti, když srovnal svůj nádherný oděv s obyčejnou všední uniformou, kterou měl na sobě admirál. Sarnow se na něj zadíval a potom se zase ohlédl po Harringtonové.
„Vyrozuměl jsem, že máte nějaké povinnosti na základně, dame Honor.“ Young zaťal zuby ještě křečovitěji, když ji admi¬rál titulem oslovil. „Kapitán Young a já budeme jednat nepo¬chybně dost dlouho, takže vás nebudu zdržovat. Nezapomeňte na videokonferenci.“ Na rtech se mu objevilo cosi jako lehký úsměv. „Nemusíte se vracet na palubu, když se vám to nebude hodit. Klidně můžete použít komunikátor na základně.“
„Děkuji, pane.“ Harringtonová se postavila do pozoru a po¬tom pohlédla na Younga. „Na shledanou, kapitáne,“ řekla bez¬barvě a zmizela.
„A teď k práci, kapitáne Youngu.“ Sarnow se posadil a pohodlně se v křesle opřel. „Přivezl jste mi depeši od admi¬rála Caparelliho, který v ní říká, že s vámi o situaci dost dlouho diskutoval, než vás sem poslal. Předpokládám tedy, že byste mohl začít tím, že mi prozradíte, co přesně Jeho lordstvo říkalo.“
„Jistě, admirále.“ Young se opřel a přehodil jednu nohu přes druhou. „Nejdřív ze všeho...“