Stiskl nenápadné tlačítko a vznášedlo se vymanilo ze sevření tažných paprsků dispečinku. Bylo to nezákonné - a předpo¬kládalo se, že i nemožné, ale stejně jako to bylo v Lidové repub¬lice se vším, pro ty, kdo měli peníze a vůli, se postranní cestičky vždycky našly.
Uhnul se vznášedlem do strany, zvolna je vmanévroval do opuštěného apartmá ve třístém devadesátém třetím patře a do¬sedl na terase. Terasa sice nebyla pro taková přistání stavěná, ovšem právě proto bylo vznášedlo tak malé a lehké.
Je na čase, pomyslel si Pierre, když vypínal systémy, aby někdo Hoskinsův věžák dal do pořádku. A s ním i jiné věci.

Wallace Canning spěšným a nervózním pohybem zvedl hlavu. Na holé podlaze ostře klapaly podpatky a jejich zvuk se roz¬léhal a odrážel pustou a prázdnou chodbou, až se zdálo, že se k němu blíží celá neviditelná legie. Jenže on byl za poslední tři roky přítomen mnoha podobným schůzkám, třebaže žádná neprobíhala za tak přehnaných bezpečnostních opatření. Už neměl sklony k panice, a když jeho sluch vytřídil ze všech těch mumlavých ozvěn jediný pár nohou a objevila se světelná skvrna, poklesl mu tep zpět k normálu.
Opřel se o zeď a sledoval, jak se ze skvrny stává paprsek, který přejíždí sem a tam, jak si příchozí hledal cestu dolů po schodech z mezipatra. V půli schodiště paprsek vyšlehl a při¬špendlil Canninga, mhouřícího před jeho září oči, ke zdi. Chvíli na něm ulpěl a potom se stočil opět dolů k úlomkům stropu, které pokrývaly schody. Dospěl až k úpatí schodů a znovu se vrátil ke Canningovi a potom si Rob Pierre přehodil svítilnu do levé ruky a podal mu pravici.
„Rád vás vidím, Wallaci,“ řekl Pierre a Canning přikývl s úsměvem, který už nebyl nucený.
„Také vás rád vidím, pane,“ opáčil. Bývaly doby, kdy by se spíš zalkl, než by oslovil proletáře ,pane’, třebaže to byl politický vůdce. Jenže ty doby minuly a Wallace Canning upadl v nemilost. Jeho diplomatická kariéra skončila nezdarem a han¬bou a ani jeho legislativecká rodina ho nedokázala uchránit před následky. A co hůř, ani se nesnažila.
Z Canninga se stal exemplární případ, výstraha pro všechny, kdo pochybili. Zbavili ho místa i postavení, odsoudili ho k ži¬votu v proletářském sídlišti, jakým byl Hoskinsův věžák, a ke každoměsíčním frontám na poukázky se sociálními dávkami. Udělali z něj dávkaře, ale ne jako byli ostatní dávkaři. Pro svůj přízvuk a styl řeči, dokonce i pro způsob, kterým chodil nebo se díval na ostatní, byl v očích svého nového prostředí ‚jiný‘. Ti, jež znal dříve, se ho zřekli, ti, mezi které klesl, ho odmítali. Zdálo se, že mu nezbývalo už nic jiného než nenávist a sebelítost.
„Už dorazili ostatní?“ zeptal se Pierre.
„Ano, pane. Když jsem si to tady prohlédl pořádně, rozhodl jsem se pro tenisový kurt místo dvorany, protože kurt nemá žádné světlíky a stačilo zatemnit dva úseky oken.“
„Výborně, Wallaci,“ přikývl Pierre a poplácal mladšího mu¬že po rameni. Hodně oněch takzvaných ,vůdců‘, s nimiž se měl Pierre dnes v noci setkat, by si s něčím tak prostým, jako je přesunutí místa schůze o čtyřicet nebo padesát metrů, lá¬malo hlavu celé hodiny. Canning jednoduše šel a udělal to. Byla to možná maličkost, jenže vůdcovství a iniciativa se vždycky skládají z maličkostí.
Canning se obrátil, aby vykročil napřed, avšak ruka polo¬žená na rameno ho zastavila. Obrátil se k Pierrovi a postřehl, že ani podivné stíny vrhané světlem zespoda nedokážou skrýt obavy ve tváři druhého muže.
„Určitě jste na to připraven, Wallaci?“ Pierrův hlas byl tichý, téměř laskavý, ale skrývala se v něm naléhavost. „Nemohu stoprocentně zaručit, že všichni ti lidé jsou tím, čím se zdají být.“
„Věřím vašemu úsudku, pane.“ Pro Canninga bylo těžké to vyslovit a ještě těžší si to skutečně myslet, nicméně byla to pravda. V mnoha bodech s tím člověkem dosud nesouhlasil, ale bezvýhradně mu důvěřoval. Nyní se přiměl k širokému úsměvu. „Ostatně vím, že jste odhalil nejméně jednoho agenta Vnitřní bezpečnosti. Rád bych věřil, že to znamená, že jste je odhalil všechny.“
„Obávám se, že existuje jen jeden způsob, jak to zjistit,“ vzdychl Pierre a položil ruku bývalému legislativci kolem ra¬men. „Dobrá! Jdeme na to.“
Canning přikývl a odhrnul hustý závěs, který zakrýval rozměrný klenutý oblouk. Ten vedl do krátké široké chodby mezi turnikety a kukaněmi prodavačů vstupenek a Pierre ná¬sledoval svého průvodce k dalšímu závěsu, který splýval přes její vzdálenější konec.